1 VSOL 1005/2012-A-20
KSBR 32 INS 26744/2012 1 VSOL 1005/2012-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Bohuslavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Hlavní 100, Prušánky, PSČ 696 01, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 32 INS 26744/2012-A-15 ze dne 14. 11. 2012

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně soudu.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužnice se insolvenčním návrhem domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Z dlužnicí předloženého výpisu z rejstříku trestů soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15.12.2011 byla dlužnice odsouzena pro úmyslný trestný čin podvodu, jímž způsobila značnou škodu, k podmíněnému odnětí svobody v trvání 24 měsíců se zkušební dobou v délce 24 měsíců, tedy do 15.12.2013. Dlužnice předložila návrh po obsahové stránce shodný jako návrh předcházející, o kterém bylo rozhodnuto v řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 44 INS 6785/2012 a který byl shledán jako nepoctivý záměr dlužnice podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. V tomto řízení odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou dány žádné zvláštní okolnosti, které by svědčily o tom, že přes existenci pravomocného odsouzení dlužnice pro trestný čin majetkové povahy by bylo možno dospět k závěru, že dlužnice návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr. Stejný závěr lze učinit i ohledně tohoto návrhu dlužnice. Pro řízení po zjištění úpadku je nezbytné zajistit finanční prostředky, z nichž by byly hrazeny náklady řízení. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků zajištěných právě složením zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční správce nemůže svoji funkci vykonávat řádně. Složená záloha na náklady insolvenčního řízení správci umožní hradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužnice, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužnice, dále záloha slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje uspokojit z majetkové podstaty dlužníka, přičemž minimální odměna správce při konkursu činí 45.000 Kč (bez DPH). Soud proto postupoval podle ustanovení § 108 insolvenčního zákona a dlužnici stanovil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Uvedla, že soud prvního stupně vyslovil, že podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, aniž by přihlédl ke zvláštním okolnostem, které by svědčily o tom, že přes existenci jejího pravomocného odsouzení pro trestný čin majetkové povahy by bylo možno dospět k závěru, že svým návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr. Namítla, že soud prvního stupně nezohlednil specifické okolnosti, které spočívají v tom, že byla odsouzena na spodní hranici zákonné trestní sazby s podmínečným odkladem, může dále vykonávat závislou činnost a mít tak pravidelný měsíční příjem. Soud prvního stupně se tak odchýlil od rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 VSOL 181/2008 ze dne 18.12.2008. Domnívá se, že odvolací soud by měl vzít v potaz, že škodu způsobenou trestným činem chce v co nejvyšší míře uhradit právě v rámci oddlužení, dále výši uloženého trestu a skutečnost, že peníze, které trestnou činností získala, používala toliko pro zajištění potřeb své nejbližší rodiny a úhrady předchozích půjček, nechtěla se jimi obohatit, neboť vzhledem k objemu svých dluhů nebyla schopna problém řešit jinak. Poukázala na to, že se nikdy nesnažila vyhýbat svým závazkům a nečinila žádné kroky, které by bylo možno označit za snahu zmenšit svůj majetek k uspokojení věřitelů, a svého jednání, kterým se dostala do dluhové pasti a pro které byla pravomocně odsouzena, hluboce lituje. Zdůraznila, že v současně době má průměrný měsíční čistý příjem 13.265 Kč ze závislé činnosti a 4.000 Kč z darovací smlouvy, kterou na úhradu dluhů bude poskytovat nejbližší rodina. Namítla, že svým návrhem v žádném případě nesleduje nepoctivý závěr a pouze chce v určitém časovém horizontu ze svých příjmů v nejvyšší možné míře uspokojit všechny své věřitele a znovu se bez dluhů zapojit do ekonomického života. Podle jejího názoru povolením oddlužení by byl do jisté míry naplněn účel uloženého trestu za spáchaný trestný čin. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Podle § 108 odst. 1, odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávky spočívají pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že je jím sledován nepoctivý záměr.

Podle § 395 odst. 3 IZ, na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena kolektivního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Podle § 396 odst. 1 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice dne 30.10.2012 podala u soudu prvního stupně insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), ve kterém se domáhala rozhodnutí o svém úpadku o povolení oddlužení splněním splátkového kalendáře. V popisu rozhodujících skutečností osvědčujících její úpadek uvedla, že má celkem 13 nezajištěných věřitelů (v návrhu své věřitele a závazky vůči nim blíže označila), tedy má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopna plnit. Z jejího návrhu vyplývá, že nejméně dva závazky (vůči věřitelům ESSOX s.r.o. a Provident Financial s.r.o.) jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky dlužnice neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Dále uvedla, že celková výše závazků činí 1.150.412,49 Kč, většina závazků je vykonatelná a všechny závazky jsou více než 3 měsíce po splatnosti. Ke svému majetku v návrhu uvedla, že nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek, který by bylo možno postihnout exekucí, byla nucena zastavit platby u podstatné části svých závazků a nyní je v situaci, kdy není schopna ze svého příjmu hradit téměř žádné splátky. K návrhu dlužnice doložila seznam závazků, dále na výzvu soudu seznam majetku, ze kterého vyplývá, že vlastní toliko televizi (v odhadované ceně 1.500 Kč) a ošacení, jiný majetek nevlastní, nemá žádné dlužníky. Z dlužnicí doloženého výpisu z rejstříku trestů vyplývá, že dlužnice byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2 T 210/2011 ze dne 15.12.2012 (pravomocného téhož dne) odsouzena pro úmyslný trestný čin podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d/ trestního zákoníku a byl jí uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce 24 měsíců se zkušební dobou 24 měsíců. Z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2 T 210/2011 ze dne 15.12.2011 (doloženého dlužnicí k odvolání) dále vyplývá, že dlužnice tímto rozhodnutím byla odsouzena za trestný čin podvodu, neboť ke škodě cizího majetku obohatila sebe tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila takovým činem značnou škodu, když v úmyslu získat finanční prostředky, ačkoliv věděla, že tyto nebude schopna splácet, v období od 23.7.2005 do 30.11.2012 uzavírala smlouvy o půjčce nebo smlouvy o úvěru bez vědomí svého manžela Ladislava Rollera, kterého na smlouvě podepsala, čímž způsobila celkovou škodu ve výši 580.950 Kč.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ je důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení důvodný předpoklad, že návrhem na povolení oddlužení dlužník sleduje nepoctivý záměr. V ustanovení § 395 odst. 3 IZ zákonodárce pak vymezil dvě situace, kdy lze na existenci dlužníkova nepoctivého záměru usuzovat. Okolnosti uvedené v tomto ustanovení jsou však pouze demonstrativním výčtem případů, o nepoctivém záměru tak může svědčit celá řada jiných skutečností. Současně z ustanovení § 395 odst. 3 IZ vyplývá, že nastala-li některá ze zde uvedených skutečností, lze nepoctivý záměr dlužníka při podání návrhu na oddlužení předpokládat. Z dikce ustanovení § 395 odst. 3 písm. b) IZ lze podle odvolacího soudu dovodit, že pro závěr o existenci nepoctivého záměru dlužníka postačí zjištění, že v rozhodné době (v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení) došlo k pravomocnému odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, aniž by soud musel zkoumat další okolnosti případu. V případě odsouzení dlužníka pro takový trestný čin není rozhodná konkrétní právní kvalifikace trestného činu, výše způsobené škody, druh a výše uloženého trestu, skutečnost, zda případné pohledávky poškozeného za dlužníkem mají být dotčeny oddlužením či nikoli, případně okolnosti případu. Vyplývá to i z toho, že zákon výslovně hovoří o zjištění z výpisu z rejstříku trestů, a proto je zřejmé, že pro závěr o nepoctivém záměru dlužníka není nutné zkoumat okolnosti konkrétního případu, které nejsou zjistitelné z výpisu z rejstříku trestů, avšak postačí pouhé zjištění o dlužníkově pravomocném odsouzení. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování toho, zda dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr, vycházel ze zjištění učiněného z výpisu z rejstříku trestů, aniž by se blíže zabýval okolnostmi trestného jednání dlužnice, na které dlužnice ve svém odvolání poukazuje, a dalším obsahem odsuzujícího rozhodnutí. Přes výše uvedené zjištění, že je zde některá ze skutečností uvedených v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, ještě samo o sobě nemusí vést k závěru, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Jinými slovy ani pravomocné odsouzení v rozhodné době před podáním návrhu na povolení oddlužení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy dlužníka zcela nezbavuje možnosti úspěšně se domáhat povolení oddlužení. Dlužník však musí tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něj o nepoctivý záměr nejedná. Takové okolnosti by mohly spočívat například v tom, že dlužník beze zbytku uhradil škodu způsobenou trestným činem, případně v chování dlužníka po vynesení odsuzujícího rozsudku. V přezkoumávané věci však dlužnice pouze v odvolání poukázala na druh a výši trestu, který jí byl uložen, na skutečnost, že peníze získané trestnou činností použila pro své potřeby a potřeby své rodiny a že chce škodu uhradit v rámci oddlužení. V tomto nelze spatřovat žádnou zvláštní okolnost, která by svědčila o tom, že i přes existenci pravomocného odsouzení dlužnice pro trestný čin majetkové povahy by bylo možno dospět k závěru, že dlužnice návrhem na povolení oddlužení nesleduje nepoctivý záměr.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že ve smyslu citovaného ustanovení § 395 odst. 3 písm. b) IZ lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužnice sledovaný návrhem na povolení oddlužení, pro který by byl její návrh na povolení oddlužení zamítnut, a proto je jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice konkurs (§ 396 odst. 1 IZ).

S ohledem na naprostou absenci pohotových finančních prostředků dlužnice a skutečnost, že její majetek představuje pouze několik movitých věcí nepatrné hodnoty, soud prvního stupně postupoval zcela správně, když uložil dlužnici podle ustanovení § 108 IZ povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové finanční prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře (což je v praxi převažující forma oddlužení a dlužnice ji právě navrhuje), nejsou náklady řízení hrazeny postupně v průběhu dlouhodobého procesu, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Složená záloha by měla sloužit pro počáteční činnost insolvenčního správce a rovněž tak k úhradě jeho odměny a hotových výdajů za předpokladu, že tyto výdaje nebude možno uspokojit z majetkové podstaty dlužnice, kdy jinak by musel tyto náklady hradit stát (§ 38 odst. 2 IZ), čemuž má předejít právě institut zálohy. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ, zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Soud prvního stupně též správně určil výši zálohy na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že odměna insolvenčního správce činí při řešení úpadku konkursem částku nejméně 45.000 Kč bez DPH (§ 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb.) a je nutné počítat s tím, že správci vzniknou i hotové výdaje. Požadavek na maximální výši zálohy je tedy zcela odůvodněn.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem. Lhůta pro podání dovolání běží od doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. ledna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu

Zpracovala: JUDr. Ivana Wontrobová