1 VSOL 100/2018-B-54
č. j. KSOS 36 INS 30114/2015 1 VSOL 100/2018-B-54

USNESENÍ Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenčním řízení dlužníků: a) Jan anonymizovano , anonymizovano bytem Norberta Frýda 159/4, 700 30 Ostrava-Dubina

b) Marie anonymizovano , anonymizovano bytem Norberta Frýda 159/4, 700 30 Ostrava-Dubina zastoupených Mgr. Sylvou Pahutovou, advokátkou sídlem Dlouhá 3355/6, 702 00 Ostrava

o schválení oddlužení, k odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2017, č. j. KSOS 36 INS 30114/2015-B-47

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. a II. potvrzuje.

Odůvodnění:

1. Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě neschválil oddlužení dlužníků a) Jana Mlynka a b) Marie anonymizovano (výrok I.), na majetek dlužníků prohlásil konkurs (výrok II.), dále rozhodl, že konkurs bude veden jako nepatrný (výrok III.) a deklaroval, že účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok IV.) a vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkům, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkům, ale insolvenčnímu správci (výrok V.). isir.justi ce.cz

2. V důvodech uvedl, že usnesením ze dne 10. 1. 2017, č. j. KSOS 36 INS 30114/2015-B-9 schválil oddlužení dlužníků, toto rozhodnutí však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2017, č. j. 1 VSOL 424/2017-B-43 zrušeno, přičemž odvolací soud v citovaném usnesení, na nějž soud prvního stupně zcela odkázal, dovodil závěr o lehkomyslném a nedbalém přístupu dlužníků k oddlužení ve smyslu ustanovení § 395 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ). Insolvenční soud z obsahu spisu toliko ověřil, že po rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo ke změně skutečností, z nichž odvolací soud vycházel a z tohoto důvodu, neboť je vázán stanoviskem odvolacího soudu, rozhodl o neschválení oddlužení navrhovatelů dle ustanovení § 405 odst. 1 IZ a prohlásil na jejich majetek konkurs dle ustanovení § 405 odst. 2 IZ. S odkazem na ustanovení § 314 odst. 1 písm. a) IZ pak rozhodl, že konkurs bude veden jako nepatrný.

3. Proti tomuto usnesení, výslovně proti výrokům I.-II., podali dlužníci odvolání. Uvedli, že soud prvního stupně takto rozhodl, neboť byl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, jak byl uveden v usnesení ze dne 18. 10. 2017, č.j. 1 VSOL 424/2014-B-43, proti kterému však nebyl žádný opravný prostředek přípustný. Vrchní soud své závěry o údajném lehkomyslném či nedbalém přístupu dlužníků postavil na judikaturních závěrech Nejvyššího soudu ČR, které se však týkají zcela jiných skutkových okolností. Předně dlužníci předložili soudu úplný seznam svých věřitelů (závazků). Potud je poněkud nesrozumitelné odůvodnění odvolacího soudu, kterým odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 29 NSČR 153/2016, v němž nepředložení řádného seznamu závazků bylo vyhodnoceno jako sledování nepoctivého záměru a navíc dlužnice v uvedené věci spáchala úvěrový podvod, takže i proto se jednalo o diametrálně odlišný případ oproti dlužníkům, kteří nikdy za žádný trestný čin nebyli odsouzeni a jsou zcela bezúhonnými občany. Záměrné neuvedení hodnotného majetku v seznamu majetku, lze dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považovat za příklad sledování nepoctivého záměru, pro který nemůže být oddlužení schváleno (29 NSČR 47/2013). V daném případě však odvolací soud nesprávně dovodil, že neuvedené družstevního podílu v SBD Vítkovice bylo ze strany dlužníků záměrné, když zaměnil lehkomyslnost (nedbalost) dlužníků s jejich rozumovou slabostí podmíněnou zejména jejich pokročilým věkem, nízkým vzděláním a celkově chabým všeobecným přehledem. Z obsahu protokolu z jednání u soudu prvního stupně, jakož z bezprostředního jednání s dlužníky u odvolacího soudu, bylo zcela evidentně poznat, že tito nejsou schopni na jednu a tutéž otázku poskytnout stejnou odpověď. Naopak bylo patrné, že dlužníci naprosto nemají ponětí o běhu lhůt (neschopnost uvést, zda bydlí v bytě od roku 1984 nebo 1994), o tom, jaké platby za užívání bytu vlastně hradí (opakovaně uváděli, že nájemné, z čehož lze dovodit, že sami sebe považovali za nájemce), značně zapomínají, informace si vybavují nepřesně, neúplně a celkově se jim pletou základní údaje (viz protokol u odvolacího soudu ze dne 11. 10. 2017). Sám odvolací soud musel jednoznačně dovodit, že je velice obtížné od dlužníků zjistit elementární údaje o jejich majetkových a osobních poměrech; tito nejsou schopni ani v nejmenším uvědomit si odlišnost toho, že bydlí ve svém vlastním družstevním bytě, nikoli v nájmu, jak si po cca 30 let mysleli. Jejich slabou rozumovou a rozlišovací schopnost proto odvolací soud nemůže zaměňovat s lehkomyslností a tuto trestat prohlášením konkursu, tedy stejně přísně, jako případy, kdy jiné subjekty úmyslně či snad opomenutím neuvedou v seznamu majetku nějakou podstatnou položku. Takový postup koliduje se základními principy rovnosti, potažmo spravedlnosti jako takové. Odvolací soud tak mohl a měl jednoznačně dovodit to, k čemu došel již soud prvního stupně, a sice že dlužníci neuvedením družstevního bytu v seznamu majetku nesledovali nepoctivý záměr, ale jednoduše nevěděli, že nejsou nájemci, ale vlastníky družstevního bytu. Nejedná se proto o projev nepoctivého záměru, ke kterému již bylo ze strany Nejvyššího soudu mnohokrát judikováno, nýbrž o prostou absenci Shodu s prvopisem potvrzuje Jitka Jahodová

průměrného intelektu. Je nutné si uvědomit, že valná většina starých lidí z nižších sociálních skupin, která nabyla družstevní podíly za minulého režimu, absolutně nerozlišuje, zda jsou vlastníky družstevního podílu či nájemníky. Kromě uzavřené nájemní smlouvy mají na rozpisu služeb uvedenu položku nájemné, neplatí daň z nemovitostí, nejsou v katastru zapsáni jako vlastníci atd., takže nejsou s to rozlišit rozdíl mezi nájemním a družstevním bytem. Tato okolnost musí být soudu z jeho úřední činnosti dobře známa, neboť neuvedení družstevního bytu je chronicky se opakujícím pochybením dlužníků v insolvenčních řízeních. Dále odkázali na obdobný případ pod sp. zn. KSOS 40 INS 21537/2014, kdy bylo dlužnici bez obtíží schváleno oddlužení, a nebyl shledán nepoctivý záměr, byť neuvedla v seznamu majetku družstevní byt, jehož byla vlastnicí, a to i přesto, že o svém vlastnickém právu věděla. Dále dlužníci poukázali na nerovný přístup v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Olomouci, který nepřistupuje konstantně k otázce porušení povinností spočívající v neuvedení nějakého majetku v seznamu majetku. Například ve věci pod sp. zn. KSOS 37 INS 1616/2016 byl na majetek dlužnice ze strany soudu prvního stupně prohlášen konkurs proto, že neuvedla v seznamu majetku mj. osobní automobil a účet u stavebního spoření; odvolací soud však v tomto jednání nepoctivý záměr neshledal a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR naopak konstatoval, že samotné neuvedení majetku, není důvodem pro prohlášení konkursu a musí se zkoumat konkrétní důvody neuvedení. Z informací veřejně dostupných v insolvenčním rejstříku je navíc možné zjistit, že existuje mnoho těch, kteří úspěšně prošli oddlužením, byť své povinnosti v insolvenčním řízení soustavně neplnili nebo je opakovaně porušovali. Jiným dlužníkům, kteří dlouhodobě nedosahovali ani zlomku nejnižší možné míry uspokojení pohledávek svých věřitelů, brali na sebe nové dluhy, nebo kteří prakticky vůbec nezajišťovali plnění z uzavřených smluv o důchodu, pak logicky insolvenční soudy schválené oddlužení zrušily. Vrchní soud v Olomouci však v mnoha případech rozhodnutí insolvenčních soudů změnil či zrušil a dal těmto evidentně nepoctivým dlužníkům další možnost obstát v oddlužení, byť porušení jejich povinností rozhodně nešlo omluvit např. zdravotními či mimořádnými sociálními důvody, ale šlo o jejich liknavý přístup. Je tak paradoxní, že Vrchní soud v Olomouci navzdory svému dřívějšímu přívětivému přístupu k dlužníkům, neprojevuje svou velkorysost a nadhled nad pochybením dlužníků i v daném případě a naopak trestá jejich nízký intelekt a jistou míru senility konkursem. To vše v situaci nepříznivého zdravotního stavu dlužníka. Z pohledu spravedlnosti a rovnosti lze jistě považovat za správné, aby neznalost dlužníků ohledně režimu jejich vlastnického práva k družstevnímu podílu byla odvolacím soudem odpuštěna a aby se dlužníkům dostalo stejné příležitosti oddlužit se, tak jako jiným. To vše obzvláště za situace, kdy ostatní své povinnosti záměrně neplní nebo k jejich plnění přistupují ledabyle, o což v daném případě rozhodně nejde. Ze všech uvedených důvodů dlužnici navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že schválí oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře.

4. Odvolací soud opětovně konstatuje, že předmětné insolvenční řízení bylo zahájeno 2. 12. 2015, proto při posouzení návrhu dlužníků na povolení oddlužení a při rozhodování o tom, zda oddlužení na základě tohoto návrhu schválit, je nutno aplikovat insolvenční zákon ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 1. 7. 2017. K tomu viz čl. II bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 64/2017 Sb., kterým byl s účinností od 1. 7. 2017 insolvenční zákon novelizován a dle kterého zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Shodu s prvopisem potvrzuje Jitka Jahodová

5. Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 30.9.2017 (viz čl. II, bod 1. přechodného ustanovení k zákonu č. 296/2017 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád).

6. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 občanského soudního řádu /dále jen o.s.ř./), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

7. Podle ustanovení § 395 IZ platí, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odst. 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2).

8. Podle § 404 IZ, o tom, zda oddlužení schvaluje, rozhodne insolvenční soud neprodleně po skončení jednání, při kterém byly projednány námitky věřitelů podle § 403 odst. 3 a v případě, že věřitelé takové námitky neuplatnili nebo soud jednání k jejich projednání nenařizoval, neprodleně po uplynutí lhůty k jejich podání.

9. Podle ustanovení § 405 IZ, insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2).

10. Pokud jde o skutková zjištění i právní závěry, odvolací soud zcela odkazuje na své usnesení ze dne 18. 10. 2017, č. j. 1 VSOL 424/2017-B-43, v němž s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu ČR v dané věci uzavřel, že:

-dlužníci tím, že neuvedli v seznamu majetku podstatnou (nezanedbatelnou) část svého majetku, kterým nepochybně je členský podíl v SBD Vítkovice ohledně bytu č. 7 o velikosti 1+2, jehož hodnotu správkyně odhaduje na cca 350.000-400.000 Kč, a dále pohledávky vůči Penzijní společnosti České pojišťovny a.s. z titulu penzijního připojištění ve výši 2 x 5.945 Kč, jednali přinejmenším lehkomyslně a nedbale, jak má na mysli ustanovení § 395 odst. 2 IZ. Již tato skutečnost, jež vyšla v řízení najevo, byla důvodem k zamítnutí návrhu dlužníků na povolení oddlužení.

-Pokud jde o byt , nelze přehlédnout, že již z listin, které ke svému návrhu předložili, vyplývá, že dlužníci poskytovali svým věřitelům informace nejen o své adrese, nýbrž i informace, že bydlí Shodu s prvopisem potvrzuje Jitka Jahodová

v družstevním bytě , případně, že jsou majiteli domu, bytu , z čehož nutno logicky dovodit, že si museli být vědomi, že se jedná o jejich majetek. Tvrdí-li nyní dlužníci v tomto řízení opak, jde z jejich strany o obranu účelovou.

-Skutečnost, že přinejmenším dlužnice b) si byla vědoma, že bydlí v družstevním, nikoliv v nájemním bytě, vyplývá i ze sdělení insolvenční správně, která charakter bytu zjistila právě při jednání s dlužnicí. Proto, pokud dlužníci v minulosti nepotřebovali řešit , jaký je jejich právní vztah k bytu, pak nejpozději při podání návrhu na oddlužení to řešit měli, aby seznam jejich majetku odpovídal skutečnosti.

-Stejně tak dlužníci konali (přinejmenším) nedbale, pokud neuvedli v seznamu majetku své nesporné pohledávky vůči Penzijní společnosti České pojišťovny a.s., dále dlužnice b) byť sporné pohledávky vůči věřiteli č. 7 z titulu bezdůvodného obohacení, včetně toho, že v jejich vlastnictví je i vozidlo, i když s upozorněním, že ohledně něj je mezi ní a věřitelem č. 7 od roku 2012 veden spor, který není dosud pravomocně ukončen. Že si této skutečnosti byla dlužnice b) dobře vědoma, svědčí její vyjádření ke spornosti pohledávky věřitele č. 7 vůči ní.

-Odvolací soud dále nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně ani v tom, že v případě dlužníků je nutno zohlednit jejich nízké intelektuálové schopnosti , které jim neumožňují rozlišit, kdo je vlastníkem automobilu, že v důsledku těchto nízkých intelektuálových schopností nejsou schopni rozpoznat, že i pohledávka je věc, která měla být zahrnuta v seznamu majetku a že ze stejného důvodu nebyli schopni rozpoznat, zda bydlí v obecním či družstevním bytě a uvést v seznamu majetku též členský podíl v SBD. K tomuto závěru odvolací soud vedl jednak výslech dlužnice b) u odvolacího jednání, kdy na kladené otázky odpovídala přiléhavě, i když přiměřeně jejímu věku, a především její výpovědi v trestním řízení, byť z roku 2012, kdy v prvních dvou zcela vědomě uváděla nepravdu.

-Důvodem pro schválení oddlužení není ani (případná) skutečnost, že při schválení oddlužení dlužníků by věřitelé na úhradu svých pohledávek obdrželi více, než při řešení jejich úpadku konkursem, neboť tato skutečnost není zákonným předpokladem pro schválení oddlužení. Naproti tomu předpokladem schválení oddlužení musí být závěr insolvenčního soudu, že dlužníci jednají s poctivým záměrem a že dosavadní výsledky řízení nenasvědčují lehkomyslnému nebo nedbalému přístupu dlužníků k plnění povinností v insolvenčním řízení.

11. Jelikož po rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo po stránce skutkové k žádným změnám, pak zde nevidí odvolací soud žádný důvod, ke změně jeho stanoviska. Je-li v odvolání opakovaně zdůrazněna slabá rozumová a rozlišovací schopnost dlužníků, která by jim neměla jít k tíži, pak tuto obranu, zejména na základě výslechu dlužnice b) u odvolacího jednání dne 18. 10. 2017, hodnotí odvolací soud jako účelovou.

12. Pokud jde o v odvolání vzpomínané řízení ve věci dlužnice Jiřiny Turoňové, které je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 21537/2014, pak k tomuto řízení není odvolací soud oprávněn se vyjadřovat, neboť nebylo a není předmětem přezkumu odvolacího soudu. V řízení pod sp. zn. KSOS 37 INS 1616/2016 ve věci dlužnice Michaely Čekalské šlo o zcela odlišný případ, než je přezkoumávaná věc, neboť předmětem přezkumu odvolacího soudu (senátu 4 VSOL) bylo, zda se dlužnice vrácením daru zbavila svého majetku před zahájením insolvenčního řízení.

Shodu s prvopisem potvrzuje Jitka Jahodová

13. Ze všech shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích jako věcně správné potvrdil. Poučení:

Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům a insolvenční správkyni se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

Olomouc 28. února 2018

JUDr. Anna Hradilová, v.r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Jitka Jahodová