1 To 39/2012
Datum rozhodnutí: 03.01.2013
Dotčené předpisy: § 254 odst. 2 tr. ř., § 140 tr. zákoník, § 112 tr. zákoník, § 15 tr. zákoník, § 16 tr. zákoník





Z o d ů v o d n ě n í :

IV.


Na podkladě podaných odvolání přezkoumal vrchní soud napadený rozsudek a řízení mu předcházející, když současně přihlížel k rozsahu, v jakém ten který z odvolatelů rozsudek soudu prvního stupně napadl. V tomto směru vycházel ze znění
§ 254 odst. 1 tr.ř.
, z něhož plyne, že
nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim přecházelo, a to z hlediska vytýkaných vad .


Z citovaného ustanovení trestního řádu vyplývá, že je to zásadně odvolatel, kdo svým vymezením napadených výroků v podaném odvolání určuje rozsah přezkumné povinnosti soudu. S ohledem na podání obžalované ze dne 20.11.2012, v němž výslovně vyjádřila, že nenapadá
výrok pod bodem 2)
rozsudku nalézacího soudu, je zřejmé, že
vně přezkumu odvolacího soudu se ocitá tento výrok
o vině obžalované, neboť nebyl napaden ani odvoláním státní zástupkyně (a zákonný důvod k jeho přezkoumání nevyvstává ani ze souvislostí vyložených níže).



Protože odvolací soud usoudil, že výše citované znění § 254 odst. 1 tr.ř., resp. znění opravného prostředku státní zástupkyně, by mohlo u obžalované vyvolat zdání, že z podnětu tohoto odvolání může odvolací soud přezkoumat pouze jí výslovně napadený výrok o trestu a případnou změnu v neprospěch obžalované pak z podnětu tohoto opravného prostředku provést opět jen v případě výroku o trestu, z důvodu zajištění
práva
obžalované
na spravedlivý proces
, zejména z pohledu možnosti obhajoby uplatnit obhajovací práva i k případně jinému právnímu posouzení skutku obsaženému ve výroku napadeného rozsudku, byla obžalovaná již v souvislosti s nařízením veřejného zasedání o odvolání upozorněna na znění
§ 254 odst. 2 tr.ř.
, z jehož znění plyne, že
mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání .
Reálnost přezkoumání předcházejícího výroku, tj. výroku o vině, totiž v posuzované věci vyplynula z toho, že výrok o trestu napadla státní zástupkyně, tj. procesní strana, která je ve smyslu § 246 odst. 1 písm. a) tr.ř. oprávněna rozsudek odvoláním napadnout
pro nesprávnost kteréhokoli výroku .
Uvedené procesní poučení (č.l. 489) bylo obžalované poskytnuto proto, aby v případě odlišného právního závěru odvolacího soudu ohledně právní kvalifikace některého ze skutků popsaných ve výroku napadeného rozsudku nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu (tj. v takovém případě rozsudek vydaný za podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr.ř.)

označeno za
rozhodnutí překvapivé,
tzn. takové, jehož vydáním by bylo porušeno ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dale

Listiny ) i ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 209/1992 Sb. a v konečném důsledku i ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, kterým je zaručeno právo na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp.zn. III. ÚS 377/01, které zdůraznilo, že obviněný v průběhu trestního řízení proti své osobě vedeného před soudy má právo vědět, jakým směrem se ubírají úvahy i odvolacího soudu při rozhodování o tom kterém konkrétním trestném činu /všech znacích jeho skutkové podstaty/).



Výše zmíněné poučení (tj. upozornění na možnost odlišného právního posouzení skutku odvolacím soudem č.l. 489) odvolací soud obžalované a jejímu obhájci zaslal proto, že dospěl k poznatku o nutnosti aplikace ustanovení § 254 odst. 2 tr.ř. v posuzované věci. Zákonnou dikcí
mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání
je třeba dle vrchního soudu rozumět i takové případy, kdy interpretací opravného prostředku (a v něm obsažené argumentace) lze dospět k poznatku, že odvolatelem uplatňované skutečnosti týkající se způsobu spáchání činu pachatelem (např.
obzvláštní surovost
) a přístupu pachatele k poškozenému (např.
necitlivost k poškozené
), které mají dle jeho mínění nalézti svého výrazu v odlišně uloženém trestu (jeho druhu či výměře), ve skutečnosti svědčí o nesprávnosti vyhodnocení namítaných skutečností nalézacím soudem v napadeném rozsudku již v tzv. rovině základů trestní odpovědnosti, tj. v souvislosti s učiněním výroku o vině pachatele příslušným trestným činem. Jinými slovy řečeno, lze-li učinit poznatek, že odvolatelem namítané skutečnosti mohou vést k závěru, že soud prvního stupně např. nesprávně určil formu pachatelova zavinění následku a v důsledku toho jej uznal vinným nedbalostním trestným činem, ač správně měl dospět k poznatku, že se dopustil trestného činu úmyslného, pak z pohledu dikce § 254 odst. 2 tr.ř. je odvolací soud oprávněn a současně povinen přezkoumat i odvolatelem výslovně nenapadený výrok o vině. Lze jen doplnit, že nesplnění této povinnosti odvolacím soudem nemá žádný vliv na případně navazující řízení dovolací (srov. R 38/2007 I. Sb. rozh. tr.).



Protože nutnost aplikace
§ 254 odst. 2 tr.ř.
v posuzované věci dovodil odvolací soud již v rámci přípravy na veřejné zasedání ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku, zaslal obžalované a jejímu obhájci výše zmíněné upozornění stran možnosti jiného právního posouzení skutku v odvolacím řízení.


Je třeba dodat, že vzhledem k argumentaci státní zástupkyně v písemně podaném odvolání, kdy nepřiměřenou mírnost trestu uloženého obžalované shledávala v okolnostech, které se vztahují ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku o vině, bylo možno nutnost přezkumu výroku o vině odvolacím soudem v důsledku uplatnění § 254 odst. 2 tr.ř. dovodit právě jen k tomuto výroku. Pouze ve vztahu k němu bylo možno uvažovat o chybném právním posouzení skutku, jehož důsledkem může být (a v posuzované věci bylo, jak rozvedeno níže) uložení nepřiměřeně mírného trestu (v daném případě hluboko pod spodní hranicí zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin, jehož znaky po stránce objektivní i subjektivní obžalovaná ve skutečnosti naplnila). Pro úvahy o druhu a výši trestu ve své podstatě marginální význam skutku popsaného pod bodem 2) napadeného rozsudku nemohl z hlediska ustanovení § 254 odst. 2 tr.ř. přezkum tohoto výroku o vině odvolacím soudem vyvolat, zejména bylo-li zjištěno, že státní zástupkyní namítaná nepřiměřená mírnost uloženého trestu nebyla podpořena žádnou (soudem prvního stupně důsledně nehodnocenou) skutkovou okolností, která by se vztahovala ke skutku pod tímto bodem výroku o vině popsanému.


Na podkladě citovaných ustanovení trestního řádu (§ 254 odst. 1, odst. 2 tr.ř.) a obsahu obou podaných odvolání proto vrchní soud přezkoumal (a to z podnětu obou těchto řádných opravných prostředků) napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a ve výroku o uloženém úhrnném trestu odnětí svobody a zjistil následující skutečnosti:


-----


VII.
Právní posouzení
věci v napadeném rozsudku je odvolacím soudem v jím přezkoumávané části rozhodnutí shledáváno vadným.



Pokud se týká skutku popsaného
v bodě 1)
napadeného rozsudku, jeho
skutkové vyjádření
vůbec
nevyjadřuje soudem užitou právní kvalifikaci
v podobě trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona. V popise skutku nejsou vyjádřeny žádné skutkové okolnosti, pro které obžalovaná dle závěru krajského soudu (str. 16 rozsudku)
bez přiměřeného důvodu spoléhala na to, že ke smrti poškozené nedojde .
Jinými slovy vyjádřeno, popis skutku nevyjadřuje krajským soudem dovozované nedbalostní zavinění obžalované ve vztahu ke smrtelnému následku, tj. vědomou nedbalost ve smyslu § 5 písm. a) tr. zákona, kterou (avšak zcela nedůvodně) z hlediska jejího zavinění u obžalované shledává uvedený nalézací soud.


Krajský soud uzavřel, že (rovněž str. 16 rozsudku)
obžalovaná velmi dobře znala aktuální zdravotní stav poškozené a musela si být vědoma, že svým jednáním může zapříčinit následek předpokládaný trestním zákonem, v tomto případě smrt poškozené .
O umístění poškozené na půdě, vyjma posléze zemřelého druha obžalované, který však (i vzhledem ke svému zdravotnímu stavu) poškozenou ničím nezaopatřoval, nikdo nevěděl. Při zjištění, že půdu užívala pouze sama poškozená a že do ní (vyjma zcela nepravidelného a spíše ojedinělého průchodu souseda Josefa Dvořana skrze tyto prostory) nevstupovala žádná jiná osoba, pak s přihlédnutím ke zcela nedostatečné péči samotné obžalované (prokázaná nutriční karence) není zřejmé, na jaké konkrétní skutkové okolnosti by obžalovaná měla dle zjištění soudu prvního stupně bez přiměřených důvodů (tedy ve smyslu § 5 písm. a/ tr. zákona) spoléhat, že poškozená v prostorách, do nichž ji obžalovaná přemístila, nezemře.


Nutno zdůraznit, že napadený rozsudek takové okolnosti explicitně neuvádí ani v té části svého odůvodnění, která je věnována zdůvodnění soudem užité právní kvalifikace. Samotný skutek popsaný ve výroku rozsudku neposkytuje podklad pro to, aby v něm vyjádřená skutková zjištění odůvodnila jejich subsumpci pod zákonné znaky nedbalostního trestného činu, který v něm shledal soud nalézací.


Argumentace soudu, který v jednání obžalované pod bodem 1) shledal nedbalostní trestný čin, je vadná. Přestože odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje řadu správných myšlenek, je tento jako celek pro odvolací soud neakceptovatelný. Nesprávné jsou dle odvolacího soudu již úvodní vývody krajského soudu, jimiž zdůvodnil nemožnost posouzení jednání obžalované v podobě trestného činu vraždy podle § 219 tr. zákona.


VIII.


Při právním posouzení věci krajský soud dostatečně nevyhodnotil veškeré skutkové okolnosti případu. Jejich správné zhodnocení (viz níže) vede odvolací soud k poznatku, že jednání obžalované popsané v bodě 1) napadeného rozsudku je nezbytné kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona. Při dovození tohoto právního závěru vyšel odvolací soud z následujících skutečností:



Podle § 219 odst. 1 tr. zákona se trestného činu vraždy dopustí ten,
kdo jiného úmyslně usmrtí .
Objektivní stránka trestného činu je vymezena znaky
jiného usmrtí
, subjektivní stránka znakem
úmyslně .



Objektivní stránku
trestného čin vraždy může pachatel naplnit oběma
formami

jednání
, jak je vymezuje ustanovení § 89 odst. 2 tr. zákona, tj. nejen
konáním
, nýbrž i

opomenutím
takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen .
Je tomu tak proto, že tento trestný čin je řazen

mezi tzv.
nepravé omisivní delikty.
Jejich podstatou je právě to, že je lze spáchat jak konáním, tak i opomenutím. Proto jsou nepravé omisivní delikty rovněž nazývány komisivními per omissionem .


Odpovědnost pachatele za nepravý omisivní delikt však přichází v úvahu jen tehdy, nesplní-li
speciální a jemu adresovanou
právní povinnost konat
. Tato právní povinnost pro pachatele činu, jehož trestní odpovědnost se hodnotí podle trestního zákona (tak tomu je i v případě obžalované), musí vyplývat z okolností, které v současné době účinný trestní zákoník (legislativně lépe z hlediska požadavku legality trestního práva) vyjadřuje v ustanovení § 112 zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dle něj se jednáním rozumí
i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předcházejícího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen .



Na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že trestní zákoník v daném směru nerozšířil podmínky trestní odpovědnosti pachatele. Jak trestně právní nauka (srov. např. Novotný O., Dolenský A., Jelínek. J, Vanduchová M., Trestní právo hmotné, Obecná část, 3. přepracované vydání, Codex Praha 1997, s. 86, či Kratochvíl V. a kolektiv, Trestní právo hmotné, Obecná část, Masarykova univerzita Brno 2002, s. 209), tak i soudní praxe vycházely při výkladu ustanovení § 89 odst. 2 tr. zákona z toho, že tato právní povinnost pachatele konat může být založena těmi samými okolnostmi, tj. i tzv.
ingerencí
(v ustanovení § 112 tr. zákoníku vyjádřena dikcí
vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předcházejícího ohrožujícího jednání
) či
garancí
(v ustanovení § 112 tr. zákoníku vyjádřena dikcí
v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat
), kterou při odůvodnění právní kvalifikace jednání obžalované pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku zmiňuje i krajský soud.


Po
stránce subjektivní
je při závěru o vině pachatele trestným činem vraždy nezbytné prokázání jeho zavinění ve formě úmyslu.


Podle § 4 tr. zákona
trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .

Zatímco v případě úmyslu přímého (§ 4 písm. a/ tr. zákona) si je pachatel vzniku následku (poruchy či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem) vědom a svým jednáním ho chce dosáhnout, naplnění zavinění v eventuálním úmyslu (§ 4 písm. b/ tr. zákona) je dáno v případech, kdy pachatel nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by vzniku možného následku jeho jednání zabránila. Typické pro eventuální úmysl je to, že pachatel následek, s nímž je pouze srozuměn, nesleduje jako hlavní cíl svého jednání.


Srozumění
pachatele se vznikem následku a tím jeho zavinění trestného činu ve formě eventuálního úmyslu je třeba shledávat rovněž v případech tzv.
nepravé lhostejnosti
. Ta na rozdíl od lhostejnosti pravé, pro niž byla typická

nulitní vůle pachatele (vylučující závěr o srozumění a tím zavinění ve smyslu § 4 písm. b/ tr. zákona), v sobě zahrnuje kladné stanovisko pachatele k oběma možnostem vývinu z jeho jednání povstalého skutkového děje, tj. nejen k alternativě, při níž k ohrožení či porušení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde, nýbrž i k té alternativě, která se vznikem následku, který je znakem příslušné skutkové podstaty (tj. smrtí poškozeného v případě trestného činu vraždy podle § 219 tr. zákona), projeví. Jinak řečeno v případech tzv. nepravé lhostejnosti má vůle pachatele ve vztahu k trestně právně významnému následku podobu jak znaménka záporného, tak znaménka kladného . Nepravá lhostejnost se tak


vyznačuje ambivalentním zájmem, rozděleným mezi možnosti alternativy. Vede ke stavu nerozhodnosti, při kterém je subjektu jedno, co z dvou možností alternativy se stane, která z nich se bude realizovat.
(srov. Solnař V., Fenyk J., Císařová D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelsví Orac 2003, s. 286, ze soudních rozhodnutí např. R 41/1976 Sb. rozh. tr.).



IX.

S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům pak bylo nezbytné podrobit kritickému rozboru právní vývody obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl k poznatku, že pochybení při posuzování ve své podstatě správně zjištěných okolností skutkových, která vyústila v nesprávný právní závěr o odpovědnosti obžalované za trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, se krajský soud dopustil tím, že sumárně vyjádřeno:

1. nesprávně ztotožnil opomenutí (formu jednání) s nedbalostí (formou zavinění),

2. nesprávně přistoupil k posouzení významu dvou fází ingerence jak z hlediska kauzálního významu těchto odlišných jednání (komise a omise) pro vzniklý smrtelný následek, tak z hlediska významu zavinění pachatele vztahujícímu se k jednání v uvedených dvou fázích pro právní posouzení skutku,

3. nesprávně vyhodnotil skutkové okolnosti vztahující se k druhé fázi ingerence z hlediska zavinění omisivním jednáním způsobeného následku,

4. nesprávně ze zjištěných skutkových okolností dovodil vznik speciální adresné právní povinnosti obžalované z důvodu tzv. garance.

Uvedená zjištění odvolacího soudu mají svůj podklad v následujících poznatcích, které lze z předloženého trestního spisu a napadeného rozsudku učinit:


Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že podstatu skutku, jak ji vrchní soud vymezil výše (část VI.), zjistil nalézací soud na podkladě jím provedeného dokazování, neboť vyjma ve své podstatě nesporných (resp. obžalovanou nerozporovaných) skutečností, že


a) obžalovaná s poškozenou na základě jejího ústního souhlasu sdílela byt č. 6 v domě na Náměstí Svatopluka Čecha č. 534/2 v Ostravě-Přívoze,

b) na počátku roku 2009 byl zdravotní stav poškozené již tak insuficientní, že tato nebyla schopna samostatné chůze a nebyla schopna si sama zabezpečit základní životní podmínky (příjem stravy a tekutin),

učinil uvedený soud i skutkový závěr, že



c) poškozená byla přemístěna do prostor půdy ještě v době, kdy žila (str. 11),
d) k přemístění poškozené ještě za jejího života došlo z toho důvodu, že pro obžalovanou se stal život v jednom bytě s poškozenou již nesnesitelným (str. 15),

e) obžalovaná svým nebezpečným jednáním sama vytvořila povinnost odstranit toto (pozn. z jejího jednání vzešlé) nebezpečí a pokud tak neučinila, je plně zodpovědná za zaviněný následek [..], tedy za způsobení smrti (str. 16),

f) příčinou úmrtí poškozené (pozn. byla) lhostejnost obžalované, která se nezabývala evidentně se zhoršujícím stavem poškozené, a přestože bezmocnost poškozené musela být zřejmá i laikovi bez zdravotnického vzdělání, nepřivolala jí pomoc.

Uvedená správná skutková zjištění, která mají podklad v provedeném dokazování, však krajský soud ne zcela správně posoudil z hlediska hmotněprávních vývodů, neboť správně měl uvést, že (viz též výklady níže)


ad e) ... je plně zodpovědná za
úmyslně

zaviněný následek ...,
neboť nepočítala a ani nemohla vzhledem k daným faktům kalkulovat s žádnou konkrétní okolností, která by vzniku možného následku jejího jednání případně zabránila,

ad f) příčinou úmrtí poškozené (byla)
nepravá
lhostejnost obžalované.


Plně akceptovatelný je právní závěr krajského soudu, že se samotným přemístěním poškozené obviněnou do půdních prostor, tedy s
komisivní
formou jejího jednání, je nepřípadné spojovat úmyslné zavinění, které by mělo pokrývat její jednání, kauzální nexus a konečně i vzniklý následek v podobě úmrtí poškozené. Správná je úvaha nalézacího soudu i v tom směru, že toto svým charakterem ohrožující jednání obžalované založilo její
speciální
právní povinnost ke konání v důsledku tzv.
ingerence
a že její následná nečinnost (omise) v podobě nedostatečné aktivity (připouští-li soud, že částečnou péči poškozené obžalovaná poskytovala), která by byla způsobilá odvrátit zcela předvídatelný smrtelný následek při (dle soudu zjištěném) evidentně se zhoršujícím stavu poškozené odůvodňuje vyvození trestně právní odpovědnosti obžalované za
poruchový následek
, tj. za smrt poškozené.


Pochybení se však krajský soud při právním posouzení činu obžalované dopustil, pokud při zdůraznění toho, že (str. 15)
k přemístění poškozené ještě za jejího života na půdu zjevně došlo nikoliv proto, aby poškozená na půdě zemřela
,
absenci úmyslného zavinění
smrtelného následku,
která se vztahuje
(viz dále) jen
k
1. fázi ingerence
,

tj. pouze ke komisivnímu jednání obžalované,
patrně pokládal za rozhodnou pro závěr, že v jednání obžalované nelze spatřovat trestný čin vraždy
(str. 14). Nato nesprávně z hlediska zavinění smrtelného následku vyhodnotil skutkové okolnosti případu zjištěné k
2. fázi ingerence
, která má podobu omisivního jednání obžalované, a sice jako nedbalost vědomou, ačkoliv správně šlo o úmysl eventuální.


Pokud se týká 1. fáze ingerence, ta z hlediska právního posouzení činu pachatele má význam jen v tom směru, že v ní uskutečněné ohrožující jednání pachatele zakládá jeho následnou speciální právní povinnost konat (srov. Solnař V., Fenyk J., Císařová D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelsví Orac 2003, s. 189:
vyvolá-li někdo vlastním jednáním nebezpečí /vyvede jiného na místo, které je bez cizí pomoci nedostupné, lékař začne provádět operaci/, je z morálního hlediska povinen, aby je odvrátil. Neučiní-li tak vlastní vinou, posuzuje se jeho opominutí jako jednání. I tato povinnost, kterou pachatel porušuje, je povinností právní. Právní řád tu recipuje povinnost mravní a přetváří ji v povinnost právní.
). Přitom
charakter zavinění tohoto ohrožujícího jednání není rozhodný pro výslednou právní kvalifikaci skutku
, jakožto deliktu omisivního nepravého, neboť o ní rozhoduje zavinění pachatele, které se pojí s následným jeho jednáním, které má podobu právě omisivní (tj. s volním zdržením se pohybu). Výše citované příklady ohrožujícího jednání pak dokladují, že 1. fáze ingerence nemusí být nutně jednáním protiprávním, potažmo pak trestným, a že o právní kvalifikaci skutku tato fáze mimo založení speciální adresné povinnosti nerozhoduje a ani nemusí, resp. nemůže.


Chybné je podle zjištění odvolacího soudu i hodnocení krajského soudu, které se týká tzv.
2. fáze ingerence
, tj. hodnocení zavinění, které se vztahuje k omisivní části jednání obžalované a z něho v kauzální příčinnosti vzniklému následku v podobě smrti poškozené. Je totiž obecně známou skutečností, že nedostatek příjmu stravy a tekutin vystavuje organismus takové zátěži, která posléze může vést až ke smrtelnému následku. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplynulo, že nejpravděpodobnější příčinou úmrtí poškozené bylo její vyhladovění, jehož znaky byly v podobě tzv.
nutriční karence
prokázány po provedené pitvě zemřelé. Byla-li podle zjištění soudu poškozená odkázána na pomoc další osoby, čehož si podle zjištění soudu byla vědoma sama obžalovaná, a byla-li tato umístěna do prostor, kde nebylo reálné, aby si sama pomoc přivolala a kde výskyt jiné osoby byl zcela nepravděpodobný, resp. neočekávatelný (mimo zcela výjimečného použití k průchodu svědkem Dvořanem), pak při zjevně nedostatečné péči ze strany obžalované neměla tato vůbec na co spoléhat, natož bez přiměřených důvodů, že ke smrti poškozené, zejména při déletrvajícím jejím pobytu v uvedených prostorách, nedojde.


Pokud by takovou konkrétní okolností (z rozsudku to jednoznačně neplyne) měla být nalézacím soudem skutkově připuštěná (viz odůvodnění rozsudku) péče obžalované o poškozenou, pak její zjevná nedostatečnost, kterou je nutno dovodit ze znalci zjištěné nutriční karence, nemůže být vůbec pokládána jakkoli za okolnost, na kterou by obžalovaná mohla jako na nepřiměřenou spoléhat, že úmrtí poškozené zabrání.


V takovém případě by nešlo o spoléhání se na okolnosti nepřiměřené, neboť ty jako takové vůbec neexistovaly, a tím pádem nemohly odůvodnit závěr o zavinění ve smyslu § 5 písm. a) tr. zákona. Je proto nesprávný závěr krajského soudu, že smrtelný následek zavinila obžalovaná svým omisivním jednáním ve formě nedbalostního zavinění, tj. při soudem konstatované vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zákona.


Dosavadní výklady týkající se významu jednotlivých fází ingerence lze ukončit konstatováním, že sám krajský soud na str. 15-16 svého rozsudku učinil závěr, že
v důsledku neposkytnutí pomoci ze strany obžalované došlo fakticky ke smrti poškozené
a že tím jinými slovy sám nalézací soud v posuzované věci připustil
rozhodující kauzální význam právě omise, tzn. 2. fáze ingerence, pro vznik následku předvídaného v § 219 odst. 1 tr. zákona
, a nikoli komise, coby její1. fáze.


X.

Vyjádření krajského soudu, že obžalovaná smrtelný následek zavinila svou
lhostejností
, je odvolacím soudem vnímáno jako nepřípadné, resp. nedostatečné. Již výše bylo uvedeno, že za účinnosti trestního zákona (a čin obžalované je podle tohoto zákona krajským soudem posuzován) teorie i praxe rozlišovaly mezi
tzv. pravou
a
nepravou lhostejností
. Druhým pojmem si vypomáhaly k označení takového stavu volního směřování pachatele k následku, který se vyznačoval obojetností (ve smyslu kladného i záporného znaménka vůle pachatele), tj. stavu, který již lhostejností ve své podstatě nebyl (obsahu takového stavu, který již zakládá důvod k právnímu závěru o existenci úmyslu eventuálního, podstatně lépe vyjadřuje pojem
smíření
obsažený v ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku). Za dostatečné by proto vyjádření krajského soudu mohlo být považováno v případě, že by čin byl posuzován podle trestního zákoníku. V tom případě by (i bez bližší specifikace adjektivem
pravá
) bylo zřejmé, že je míněna tato forma
lhostejnosti
(pojem nepravé lhostejnosti již nemá žádného uplatnění), která v důsledku
nulitní vůle
vylučuje závěr o srozumění pachatele se vznikem následku (a tím se zaviněním ve formě úmyslu eventuálního podle § 4 písm. b/ tr. zákona). Učinil-li krajský soud (ovšem skutkovým okolnostem neodpovídající) závěr, že obžalovaná se činu dopustila ve vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zákona, pak měl u užitého pojmu lhostejnosti dodat: míněno pravou nedbalostí . Toto konstatování jde však poněkud nad rámec nezbytného vyjádření odvolacího soudu, neboť o nedbalostním zavinění smrtelného následku (a tím ani pravé lhostejnosti obžalované) nelze s ohledem na skutková zjištění v napadeném rozsudku vyjádřená uvažovat.


XI.

Soudem prvního stupně konstatované skutečnosti totiž svědčí závěru, že
neexistovala žádná okolnost, na kterou by, byť jako nepřiměřenou, mohla obžalovaná spoléhat, že smrt poškozené nenastane
. V takovém případě je nutno dovodit, že jednala v úmyslu eventuálním podle § 4 písm. b) tr. zákona, kde hranici odlišující jej od vědomé nedbalosti vytváří již tzv.
nepravá lhostejnost
(spadající ještě pod zmíněnou formu úmyslu)
,
pro niž je příznačné, že pachateli je jedno, jestli jedna z reálně hrozících možností (tj. i alternativa vedoucí k následku, který je znakem skutkové podstaty příslušného trestného činu) nastane či nenastane. Nedostatečnost pečovatelských aktivit, pokud je ve vztahu k poškozené po jejím přemístění do půdních prostor obžalovaná přesto realizovala (např. nepravidelné poskytnutí nedostatečného množství stravy), vedou odvolací soud k závěru, že z omisivního jednání povstalý následek v podobě úmrtí poškozené je zaviněn obžalovanou ve formě eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zákona. Aplikace § 89 odst. 2 tr. zákona spolu se zjištěnou formou zavinění následku (tj. úmyslné způsobení smrti jiného) pak má ten důsledek, že jednání obžalované musí být hodnoceno jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona spáchaný jako omisivní delikt nepravý, tzv.
komisivní,
spáchaný
per omissionem.


Zbývá dodat, že pokud bylo výše uvedeno, že zavinění musí zahrnovat příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem (resp. i účinkem, jímž dochází k jeho naplnění u deliktů poruchových), pak vyslovení výše uvedeného právního závěru o vině obžalované dokonaným trestným činem podle § 219 odst. 1 tr. zákona nebrání poznatek, že se nepodařilo zjistit bezprostřední příčinu úmrtí poškozené, neboť pro závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu ve smyslu zásady trestní odpovědnosti za vinu z hlediska vnitřního, tj. psychiky jeho pachatele (např. III. ÚS 1748/08), je dostačující vědomí obžalované, že její jednání (omise ve výše vyloženém smyslu zdržení se nezbytných aktivit) může ke smrti poškozené vést, a z hlediska vůle pak to, že nepodnikla nic, aby vzniku této alternativy reálně hrozící zabránila. Její vůle nebyla nulitní, neboť obsahovala nejen její podobu zápornou, nýbrž i kladnou, což z hlediska úmyslu eventuálního podle § 4 písm. b) tr. zákona je dostačující. Z hlediska příčinného vztahu je pak nezbytné dodat, že ten nebyl mezi jednáním obžalované a vzniklým následkem přetržen, nedošlo k situaci, že by smrt poškozené vzešla z jiných příčin, pro něž nebylo jednání obžalované (dlouhodobé ponechání poškozené v označených prostorách bez náležité péče) kauzální.


Pokud se úvahy soudů rozhodujících ve věci v dřívějších stadiích řízení (zejména usnesení okresního soudu o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu) zaobíraly možností dalšího zpřísnění právní kvalifikace jednání obžalované (konkrétně naznačena byla možnost posouzení činu podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h/ tr. zákona), pak tyto dostatečně nereflektují skutečný průběh i motivaci činu, neboť zde uvedené alternativy kvalifikačních znaků nejsou v jednání obžalované naplněny a aplikace kvalifikované skutkové podstaty pak není odůvodněna ani materiálními hledisky ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona.