1 Skno 7/2007
0
Dotčené předpisy:




ROZHODNUTÍ

Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Karla Podolky a JUDr. Ivany Zlatohlávkové, projednal v ústním jednání dne 31. října 2007 odvolání ministra spravedlnosti proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2007, sp. zn. 1 Ds 12/2007, v kárné věci obviněné předsedkyně Městského soudu v Brně JUDr. M. K., a rozhodl takto:

Z podnětu odvolání navrhovatele ministra spravedlnosti ČR se podle § 21 odst. 3, věty druhé, zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2007, sp. zn. 1 Ds 12/2007 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci v záhlaví označeném bylo podle § 14 písm. a) zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 7/2002 Sb. ), per analogiam zastaveno kárné řízení vedené na základě návrhu ministra spravedlnosti ze dne 26. 7. 2007, č. j. 358/2007 PERS-SO/6, proti JUDr. M. K., předsedkyni Městského soudu v Brně, pro skutek spočívající v tom, že jako předsedkyně soudu závažným způsobem porušila povinnosti orgánu státní správy, když dne 19. 12. 2006, kdy byl Městskému soudu v Brně doručen návrh navrhovatelů K. M. a Mgr. K. M. o určení jména a příjmení, ustanovení poručníka a svěření do péče třetí osoby u nezletilé dívky nezjištěné totožnosti bydlící u K. M., dosud nazývané jménem A., opatřením přidělila tuto věc, následně vedenou pod sp. zn. 82 Nc 98/2006, jednak v rozporu s ustanovením § 15 odst. 2 o. s. ř. a jednak v rozporu s platným rozvrhem práce Městského soudu v Brně pro rok 2006, předsedkyni senátu JUDr. J. R., ačkoli pro takový postup nesvědčily žádné relevantní skutečnosti, a tímto svým jednáním zapříčinila, že soud rozhodoval v nesprávném obsazení, ve věci rozhodoval nezákonný soudce a byla tak porušena zásada zakotvená v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Proti tomuto rozhodnutí podal v neprospěch kárně obviněné v zákonné lhůtě ministr spravedlnosti odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas s výrokem a odůvodněním napadeného rozhodnutí. Zejména namítl, že napadené rozhodnutí procesní povahy v podstatě řešilo otázku, zda došlo či nedošlo v dané věci k naplnění skutkové podstaty kárného provinění, když kárný senát posuzoval oprávněnost k podání kárného návrhu a procesní základ pro provedení ústního jednání z hlediska správnosti interpretace rozdílných podmínek upravených zněním § 128 odst. 1 a § 128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech ) a správností jejich aplikace při podání návrhu. Jestliže kárný senát interpretoval ustanovení § 128 odst. 2 zákona o soudech tak, že oprávněný subjekt může podle tohoto ustanovení podat kárný návrh pouze tehdy, kdy se jedná o opakované porušování stanovených povinností závažným způsobem, pak dle názoru odvolatele zcela nelogicky a z pohledu ústavního zakotvení funkce soudce nepřijatelně přiznal předsedům nebo místopředsedům soudů jako správním činitelům daleko širší zákonnou ochranu než soudcům, kteří realizují výkon soudnictví. Přijetí závěru, že jednorázové porušení povinnosti předsedy nebo místopředsedy soudu je právními prostředky absolutně nepostižitelné, by vytvářelo prostředí jejich naprosté neodvolatelnosti i za situace, kdy by sice docházelo k opakovanému porušování povinností z jejich strany, avšak s ohledem na úpravu objektivní a subjektivní lhůty by takové opakované porušování povinností bylo možno jen obtížně stíhat. V závěru podaného opravného prostředku odvolatel vyjádřil přesvědčení, že JUDr. K. jako soudní funkcionář v návrhu popsaným jednáním závažným způsobem porušila své povinnosti, které ve svém důsledku znamenaly odepření práva účastníkům řízení na projednání věci zákonnými soudci k tomu určenými rozvrhem práce a vedly ke vzniku pochybností o nestrannosti při projednávání věci a o jejím možném ovlivnění, a navrhl, aby kárný senát Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí zrušil a ve věci rozhodl o její vině ve smyslu návrhu na zahájení kárného řízení a uložil ji přiměřené kárné opatření.

Kárně obviněná v průběhu odvolacího ústního jednání doznala, že se vytýkaného pochybení dopustila, byla však vedena snahou vyřízení věci urychlit a nikomu přidělením věci tehdy nepříslušné soudkyni neuškodila ani tím nikdo nezískal prospěch. Má za to, že z její strany se jednalo o drobný nedostatek v práci, který měl být vyřízen výtkou ve smyslu § 88 odst. 3 zákona o soudech. Odvolání navrhla zamítnout.

Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu České republiky podle § 21 odst. 3 věty první a § 25 zákona č. 7/2002 Sb., za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž zjistil, že odvolání je nutno přiznat opodstatněnost, i když z jiných důvodů než uvádí odvolatel.

Nejvyšší soud se především neztotožnil s postupem kárného soudu prvního stupně, pokud kárné řízení proti JUDr. M. K. podle § 14 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb. per analogiam, zastavil. K takovému rozhodnutí totiž nebyly splněny zákonné procesní podmínky.

Podle cit. ustanovení kárný senát bez ústního jednání řízení zastaví, byl-li návrh na zahájení řízení podán opožděně nebo byl-li vzat zpět. Pro úplnost je na místě ještě připomenout další důvody, na základě nichž je nutno kárné řízení zastavit: zanikla-li soudci nebo státnímu zástupci jeho funkce nebo, jde-li o soudce, bylo-li vzdání se funkce soudce doručeno prezidentu republiky; jde-li o státního zástupce též tehdy, bylo-li vzdání se funkce státního zástupce doručeno ministru spravedlnosti; zanikla-li odpovědnost soudce nebo státního zástupce za kárné provinění a v případě kárného provinění spočívajícího v porušení zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů též pokud soudci zanikla funkce předsedy soudu nebo místopředsedy soudu [§ 14 písm. b) až d) zákona č. 7/2002 Sb.].

Jak vidno ustanovení § 14 pokrývá široký okruh důvodů, kdy kárný soud bez ústního jednání kárné řízení zastaví, a to obligatorně. Kárný senát Nejvyššího soudu, ačkoli a priori nevylučuje možnost eventuálního analogického použití uvedeného ustanovení i pro jiné případy, v projednávané věci je neshledal důvodným.

Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci totiž vlastní kárné řízení vůbec nekonal, návrh na zahájení kárného řízení obviněné předsedkyni soudu ani nedoručil a aniž by ve věci provedl jakékoli předběžné šetření bez ústního jednání prakticky meritorně rozhodl. Z napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, jak na to právem poukazuje odvolatel, že skutečným důvodem zastavení kárného řízení bylo přesvědčení kárného soudu prvního stupně, že jednání JUDr. K. uvedené v návrhu na zahájení kárného řízení, není kárným proviněním ve smyslu § 87 ve spojení s ustanovením § 128 odst. 2 zákona o soudech. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu měl kárný senát Vrchního soudu v Olomouci o návrhu ministra spravedlnosti rozhodnout v ústním jednání po zákonem požadovaných úkonech způsobem zákonem předvídaným, tj. dojde-li senát k závěru, že se soudce nebo státní zástupce dopustil kárného provinění, rozhodne, že je vinen, a uloží mu kárné opatření nebo rozhodne o upuštění od uložení kárného opatření za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy, nebo vynese zprošťující rozhodnutí, dojde-li k závěru, že se soudce nebo státní zástupce kárného provinění nedopustil nebo mu je nelze prokázat nebo nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který se řízení vede, anebo tento skutek není kárným proviněním. Případné nejasnosti návrhu na zahájení kárného řízení mohly být odstraněny v rámci předběžného šetření.

Podle § 21 odst. 3 věty druhé zákona č. 7/2002 Sb. sice nezamítne-li odvolací soud odvolání, napadené rozhodnutí zcela nebo zčásti zruší a sám ve věci rozhodne, toto ustanovení však podle přesvědčení kárného senátu Nejvyššího soudu nelze chápat a vykládat tak, že by odvolací kárný soud nemohl nikdy rozhodnutí kárného soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k novému projednání. Jiný výklad, vycházející z doslovného znění § 21 odst. 3 věty druhé zák. č. 7/2002 Sb. by totiž nutně vedl k porušení zásady dvojinstančnosti kárného řízení, vyplývající z ustanovení § 3 odst. 2 a § 21 cit. zák., pokud by odvolací soud bez možnosti odvolání jako první meritorně rozhodl o návrhu na zahájení kárného řízení.

Za této situace nezbylo než rozhodnout jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.

V Brně 31. října 2007

JUDr. Juraj Malik

předseda kárného senátu