1 Skno 6/2008
0
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky rozhodl dne 14. května 2008 bez ústního jednání v kárné věci JUDr. I. B., předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky, v řízení o odvolání ministra spravedlnosti JUDr. J. P. proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2008, sp. zn. 1 Ds 24/2007, takto:

Podle § 224 odst. 5 tr. řádu, se zřetelem na ustanovení § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se kárné řízení p ř e r u š u j e a věc se p ř e d k l á d á Ústavnímu soudu.

O d ů v o d n ě n í :

Ministr spravedlnosti České republiky JUDr. J. P. podal dne 20. prosince 2007 prostřednictvím faxu a následně dne 21. prosince 2007 jako poštovní zásilku Vrchnímu soudu v Olomouci podle ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh na zahájení kárného řízení proti JUDr. I. B., předsedkyni Nejvyššího soudu České republiky, pro kárné provinění podle ustanovení § 87 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 124 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spočívající v tom, že jako předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky vážně porušovala povinnosti orgánu státní správy soudů na úseku hospodaření s majetkem státu, stanovené zejména zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, neboť v souvislosti s odvody a penále za pochybení v oblasti programového financování Nejvyššího soudu, vyměřenými Finančním úřadem Brno I platebními výměry ze dne 11. června 2007, v celkové výši 39.771.324,- Kč 1) nijak se nesnažila vysvětlit a zdůvodnit postup Nejvyššího soudu, spočívající ve shora uvedeném pochybení a nevyužila po vydání platebních výměrů práva odvolat se proti těmto prvostupňovým rozhodnutím Finančního úřadu a naopak se v žádosti Ministerstvu financí ze dne 29. června 2007 o prominutí platby odvodů a penále tohoto práva výslovně vzdala, - 2) po vydání platebních výměrů Finančním úřadem Brno I dne 11. června 2007 neinformovala Ministerstvo spravedlnosti jako správce rozpočtové kapitoly o výši odvodů a penále, ačkoliv věděla o nemožnosti jejich úhrady z rozpočtu Nejvyššího soudu, a neučinila tak až do 14. 11. 2007, kdy teprve požádala o navýšení rozpočtu Nejvyššího soudu o 40 mil. Kč. JUDr. I. B. se jednáním popsaným v návrhu ministra spravedlnosti na zahájení kárného řízení měla dopustit jako soudce jmenovaný do funkce předsedy soudu závažného porušení povinností při výkonu státní správy soudů. V závěru svého návrhu na zahájení kárného řízení ministr spravedlnosti navrhl, aby kárný senát Vrchního soudu v Olomouci posoudil jednání kárně obviněné JUDr. I. B. jako kárné provinění ve smyslu ustanovení § 87 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a ve spojení s ustanovením § 124 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a uložil jí přiměřené kárné opatření (§ 88 odst. 1 písm. a), příp. písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci projednal návrh ministra spravedlnosti České republiky na zahájení kárného řízení proti JUDr. I. B. a rozhodl dne 3. března 2008 podle § 19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o zproštění JUDr. I. B. kárného obvinění pro skutek spočívající v jednání popsaném v návrhu ministra spravedlnosti České republiky na zahájení kárného řízení, neboť tento skutek není kárným proviněním.

Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti v zákonné lhůtě odvolání.

Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky bez jednání posuzoval předně otázku, zda je ministr spravedlnosti oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení proti předsedovi Nejvyššího soudu České republiky jako soudnímu funkcionáři a dospěl k následujícím závěrům.

Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci se při svém rozhodování o návrhu ministra spravedlnosti České republiky na zahájení kárného řízení proti JUDr. I. B., předsedkyni Nejvyššího soudu České republiky, zabýval v odůvodnění rozhodnutí procesní výhradou kárně obviněné soudkyně spočívající v tvrzení, že ministr spravedlnosti není osobou oprávněnou k podání návrhu na zahájení kárného řízení proti předsedovi Nejvyššího soudu jako soudnímu funkcionáři. Dle argumentace předsedkyně Nejvyššího soudu není předseda Nejvyššího soudu jako vrcholný reprezentant soudní moci ministrovi spravedlnosti nijak podřízen (srov. nález Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 a Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7. 2006 odmítající princip nadřízenosti a podřízenosti v poměru k předsedům a místopředsedům soudů), když ve smyslu § 120 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ministr oprávněn vykonávat státní správu Nejvyššího soudu pouze prostřednictvím jeho předsedy. Stejně tak je nedostatek oprávnění ministra spravedlnosti dán skutečností, že předseda Nejvyššího soudu je jmenován prezidentem republiky a tento vztah má kvalitu ústavní roviny [srov. Čl. 62 písm. f) Ústavy ČR], na rozdíl od předsedů soudů nižších stupňů (srov. §§ 103, 104, 105 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Oprávněnou osobou může být jen prezident republiky, jak odpovídá i důvodové zprávě k zákonu č. 192/2003 Sb. a též k současnému návrhu novely zákona č. 6/2002 Sb. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci nejprve řešil otázku, zda nepřichází v úvahu postup spočívající v přerušení kárného řízení při aplikaci § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a ustanovení § 224 odst. 5 trestního řádu z důvodu kolize běžného zákona ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zvažováno v případě návrhu směřujícímu proti předsedovi Nejvyššího soudu) a Ústavy, resp. jeho čl. 62 písm. f). Kárný senát dospěl k závěru, že obsah ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k čl. 62 písm. f) Ústavy ČR nesignalizuje rozpor jednoduchého a ústavního práva. Ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vymezuje pravomoc ministra spravedlnosti vůči soudci , kdežto čl. 62 písm. f) Ústavy hovoří o předsedovi Nejvyššího soudu . Kárný senát vrchního soudu usoudil, že v kontextu ústavní roviny je vyzdviženo postavení předsedy Nejvyššího soudu (jmenovaného prezidentem republiky ze soudů Nejvyššího soudu - § 102 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, interpretace nálezu Pl. ÚS 87/06 a minori ad maius), vrcholného reprezentanta soudní moci, coby funkcionáře státní správy a že namítaná neoprávněnost ministra spravedlnosti k podání návrhu na kárně obviněnou předsedkyni Nejvyššího soudu může být zvažována toliko stran návrhu, který jí vytýká nesplnění povinností spojených se zastáváním této funkce (výkonem správy Nejvyššího soudu), nikoli pak s výkonem vlastní soudcovské, míněno rozhodovací, činnosti. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci tedy neshledal nedostatek pravomoci ministra spravedlnosti k případnému podání kárného návrhu i na předsedu Nejvyššího soudu, pokud by byl proti němu podán toliko jako soudci (byť Nejvyššího soudu) pro skutek naplňující znaky kárného provinění podle § 87 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (např. bylo-li by vytýkané jednání spojeno se zaviněným porušením soudcovských povinností při rozhodování konkrétní věci, dlouhodobá zaviněná nečinnost apod.). Obsah ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyl proto kárným senátem shledán kolidujícím s Ústavou a nebyl dán důvod k postupu podle § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a § 224 odst. 5 trestního řádu. Kárný senát ale dospěl ke stejnému závěru, jako předsedkyně Nejvyššího soudu, že podal-li ministr spravedlnosti kárnou žalobu na JUDr. I. B. nikoli jako na soudkyni , nýbrž jako na předsedu/kyni Nejvyššího soudu , učinil tak vzhledem k obsahu ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aniž by k takovému úkonu byl aktivně legitimován.

Odvolací kárný senát Nejvyššího soudu souhlasí s právním názorem kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, který vyústil v závěr, že obsah ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nekoliduje s Ústavou. Avšak odvolací kárný senát dospěl k závěru, že kárný senát Vrchního soudu v Olomouci se při svém rozhodování o návrhu ministra spravedlnosti na zahájení kárného řízení proti JUDr. I. B. nezabýval tím, že ministr spravedlnosti podal návrh na zahájení kárného řízení proti JUDr. I. B. nejen podle ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nýbrž i ve spojení s ustanovením podle § 128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti soudců podle zvláštního právního předpisu podá příslušný orgán státní správy soudů také tehdy, je-li soudce nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci podle § 91 citovaného zákona, nebo pokud zjistí, že soudce, jmenovaný předsedou nebo místopředsedou soudu, závažným způsobem porušuje stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů. Výklad tohoto ustanovení by v podstatě dle názoru odvolacího kárného senátu umožňoval, aby ministr spravedlnosti podal kárnou žalobu na předsedkyni Nejvyššího soudu, protože ministerstvo spravedlnosti je dle ustanovení § 119 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústředním orgánem státní správy soudů, a tedy i Nejvyššího soudu, byť podle ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vykonává státní správu Nejvyššího soudu prostřednictvím předsedy soudu. Nelze v této souvislosti pominout fakt, že v řadě případů (např. přidělování rozpočtových prostředků Nejvyššímu soudu České republiky) rozhoduje o správě Nejvyššího soudu ČR s konečnou platností ministerstvo - ministr spravedlnosti.

Podle čl. 9 odst. 2 Ústavy je změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná.

Podle čl. 62 písm. f) Ústavy prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu.

Podle čl. 81 Ústavy soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.

Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.

Smyslem čl. 62 písm. f) Ústavy je konstituování funkce předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu prezidentem republiky, tedy konstituování funkce, jejíž obsahovou náplní je rozhodovací činnost u Nejvyššího soudu a činnost související se správou Nejvyššího soudu. Rozhodovací činnost může vykonávat u konkrétního soudu pouze soudce, který k němu byl ministrem spravedlnosti přidělen, což platí pro celou soustavu obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Z postavení předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu, jakož i z obsahové náplně jejich funkce tudíž jednoznačně vyplývá, že i funkcionář Nejvyššího soudu musí být soudcem, aby svoji funkci mohl vůbec vykonávat (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 87/2006, ze dne 17. září 2007).

Odvolací kárný senát dále poukazuje na ústavněprávní argumentaci, týkající se odůvodnění zrušení ust. § 106 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pocházející z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 18/2006, ze dne 17. 7. 2006, ve které bylo vyjádřeno, že ve státě, který má být považován za stát právní, musí být soudní moc pokládána za jednu ze tří mocí, která má stejnou váhu jako moc výkonná a zákonodárná, na nichž musí být soudní moc v co největší míře nezávislá, přičemž soudní moc zvlášť zdůrazněné ústavní ochrany nezávislosti požívá jako jediná ze tří mocí. Reálná nezávislost soudů je specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci, odůvodněným a také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a čl. 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Již konstatovaný specifický rys a obsah soudní moci nemůže být proto zpochybňován, a proto ani její základní funkce nejsou slučitelné se žádným způsobem infiltrace jiné státní moci. Princip nezávislosti soudu má tedy v tomto směru nepodmíněnou povahu vylučující možnost ingerence výkonné moci. Princip nezávislého soudnictví je jednou z podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Požadavek nezávislé justice pramení ze dvou zdrojů: z neutrality soudců, jako garance spravedlivého, nestranného a objektivního soudního řízení a ze zajištění práv a svobod jednotlivců soudcem odčleněným od politické moci. Nezávislost soudců je garantována zárukami zvláštního právního postavení (mezi něž nutno zařadit nesesaditelnost, neodvolatelnost, nedotknutelnost), dále zárukami organizační a funkční nezávislosti na orgánech reprezentujících zákonodárnou a zejména výkonnou moc, jakož i oddělením soudnictví od moci zákonodárné a výkonné (zejména uplatněním zásady inkompatibility). Z hlediska obsahového je pak soudcovská nezávislost zajištěna vázaností soudců toliko zákonem, tj. vyloučením jakýchkoliv prvků subordinace v soudcovském rozhodování.

Základními komponenty principu nezávislosti soudnictví se Ústavní soud komplexně zabýval v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 7/02, ze dne 18. 6. 2002. Postavení Ministerstva spravedlnosti ve vztahu k moci soudní a k jednotlivým soudním funkcionářům (ust. § 102 zákona o soudech a soudcích) je vytyčeno v § 119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a to jako ústředního orgánu státní správy soudů, jejímiž dalšími orgány jsou předsedové (a místopředsedové) soudů s tím, že státní správa je vykonávána buď přímo ministerstvem nebo prostřednictvím předsedů (a místopředsedů). Od postavení ministerstva jako ústředního orgánu státní správy soudů se potom odvíjí pravomoc ministra jmenovat předsedy a místopředsedy soudů. Výkon státní správy soudů je obecně charakterizován jako vytváření podmínek k řádnému výkonu soudnictví (§ 118 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), tj. po stránce organizační, personální, hospodářské, finanční a výchovné a rovněž dohlížení na řádné plnění úkolů svěřených soudům. Určité pravomoci svěřené předsedům soudů v rámci státní správy soudů nemají pouze charakter správní činnosti. Příkladmo lze poukázat na pravomoc stanovit rozvrh práce, provádět prověrky soudních spisů, dohlížet na úroveň soudních jednání, vyřizovat stížnosti nebo činit podněty ministru spravedlnosti k podání stížností pro porušení zákona. Byť tedy zákonodárce použil pojem státní správa soudů , který svým formálním označením navozuje dojem, že se jedná o státní správu, je nutno reflektovat formální vymezení obsahu pojmu státní správa soudu (tj. dle zákona o soudech a soudcích) a materiální vymezení předmětu činnosti funkcionářů soudů. Výkon státní správy soudů neodpovídá svojí povahou obecnému vymezení výkonu státní správy. Jedná se v tomto případě o specifickou činnost vykonávanou pouze uvnitř soudní soustavy a podmiňující více či méně vlastní rozhodovací činnost soudů. Přítomnost podstatného atributu vlastního systému státní správy nelze tolerovat ve vztazích v rámci správy soudů, kterážto státní správou není. Zákonná konstrukce, kdy předsedové a místopředsedové soudů vykonávají i činnosti, jež jsou svou povahou činností správní, aniž by však z tohoto důvodu tyto osoby ztrácely kvalitu postavení nezávislého soudce a dostávaly se jen proto do pozice státního zaměstnance, jehož výrazným definičním rysem je vztah podřízenosti a respektování příkazů služebně nadřízených osob, je v řadě vyspělých zemí Evropy považována za integrální součást principu dělby moci, pramenící z požadavků právního státu a z něho odvozeného principu institucionální nezávislosti soudnictví, jakož i principu nerušeného výkonu osobního nezávislého soudcovského mandátu. Současný stav, kdy ústředním orgánem státní správy soudů je Ministerstvo spravedlnosti a soudní moc sama nemá vlastní reprezentativní orgán odpovídající svým postavením úrovni Ministerstva spravedlnosti (kterýžto orgán by mohl být orgánem povolaným převzít kvalitativně úlohu ministerstva ve věcech personálních včetně dohledu nad odbornou úrovní soudcovského sboru, případně i v dalších oblastech řízení a výkonu správy soudnictví), podle názoru Ústavního soudu dostatečně nevylučuje případné možnosti nepřímého ovlivňování soudní moci mocí výkonnou [např. prostřednictvím přidělování rozpočtových prostředků a kontrolou jejich využívání]. V tomto státě je ve smyslu čl. 2 odst. 1 Ústavy zdrojem veškeré státní moci lid, vykonávající ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. V samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci.

S ohledem na výše citované nálezy Ústavního soudu je zřejmé, že princip nezávislosti soudu má nepodmíněnou povahu vylučující možnost ingerence výkonné moci. Tomuto požadavku však předkládaná zákonná úprava ust. § 128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle názoru odvolacího kárného senátu ve vztahu k předsedovi Nejvyššího soudu nevyhovuje. Podle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 7/02, ze dne 18. 6. 2002 a nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 18/06, ze dne 11. 7. 2006 není předseda Nejvyššího soudu ministrovi spravedlnosti nijak podřízen a prostřednictvím předsedy Nejvyššího soudu vykonává ministr spravedlnosti pouze státní správu Nejvyššího soudu, takže dle názoru odvolacího kárného senátu Nejvyššího soudu může být právě ustanovení § 128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s ústavním pořádkem a konkrétně s čl. 62 písm. f) Ústavy ČR, který stanoví, že prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, jelikož na rozdíl od předsedů soudů nižších stupňů, kde je k podání kárné žaloby oprávněn ministr spravedlnosti, tak oprávnění k podání kárné žaloby na předsedu Nejvyššího soudu by měl mít prezident republiky při zachování zákonných předpokladů, aby zůstal zachován princip nezávislého soudnictví, tak jak jej stanoví čl. 9 odst. 2, čl. 81 a čl. 82 Ústavy.

Po zhodnocení v zákoně č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, předpokládaného postupu podání návrhu na zahájení kárného řízení ministrem spravedlnosti vůči předsedovi Nejvyššího soudu dospěl odvolací kárný senát k závěru, že ustanovení § 128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může být v rozporu s ústavním pořádkem, neboť jím dochází k zásahu do garancí institucionální a personální nezávislosti soudnictví.

Odvolací kárný senát Nejvyššího soudu ČR tedy podle § 224 odst. 5 tr. řádu, se zřetelem na ustanovení § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kárné řízení přerušuje a věc předkládá Ústavnímu soudu České republiky k posouzení, zda je ustanovení § 128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením čl. 9 odst. 2, čl. 62 písm. f) a čl. 81 a čl. 82 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. května 2008

JUDr. J. P.

předseda kárného senátu