1 Skno 2/2007
0
Dotčené předpisy:




1 Skno 2/2007

ROZHODNUTÍ

Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Ivany Zlatohlávkové projednal v ústním jednání konaném dne 26. dubna 2007 odvolání proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2006, čj. 2 Ds 25/2006-70, v kárné věci soudce JUDr. J. H., t. č. působícího u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, která podali kárně obviněný soudce a navrhovatel předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem, a rozhodl takto:

Z podnětu podaných odvolání se napadené rozhodnutí podle § 21 odst. 3, věty druhé, zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, s výjimkou zprošťujícího výroku, zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že JUDr. J. H.

je vinen,

že v rozporu s povinnostmi stanovenými v § 79 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů a § 181 odst. 2, odst. 3 tr. ř. rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, jako předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, v přidělených mu trestních věcech

1. M. H., vedené pod sp. zn. 28 T 1/2006, která byla vyloučena z trestní věci vedené pod sp. zn. 28 T 21/94, vypracoval usnesení o vyloučení trestní věci tohoto obžalovaného ze dne 17. 10. 2003 až dne 2. 8. 2006, přičemž ve vyloučené trestní věci neučinil do 26. 9. 2006, kdy věc byla podle § 44 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. přidělena jinému soudci, žádný úkon směřující k rozhodnutí ve věci,

2. R. M. a spol., vedené pod sp. zn. 28 T 12/2006, která byla vyloučena z trestní věci vedené pod sp. 28 T 30/96, vypracoval usnesení o vyloučení čtyř obžalovaných ze společného řízení, o němž bylo rozhodnuto 1. 10. 2003, teprve dne 13. 5. 2006, přičemž ve vyloučené trestní věci neučinil do 26. 1. 2006, kdy vyžádal na obviněné opisy rejstříky trestů, žádný úkon směřující k rozhodnutí ve věci,

3. R. S., vedené pod sp. zn. 28 T 35/2001, za tři a půl roku nevyhotovil usnesení o námitce podjatosti ze dne 27. 3. 2002 a nepředložil spis Vrchnímu soudu v Praze se stížností obžalovaného proti tomuto usnesení, přestože mu byl uvedený postup vytknut v rozhodnutí odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 9 To 50/2005, usnesení ze dne 27. 3. 2002 vyhotovil až za deset měsíců po výtce procesně nadřízeného soudu a přes další výtku a žádost předsedy odvolacího senátu ze dne 15. 8. 2006 o okamžitou nápravu a doplnění spisu o hlasovací protokol ze dne 27. 3. 2002, do 20. 9. 2006 tak neučinil,

když za dosud kárně nepostižené zaviněné průtahy v řízení lze považovat jen průtahy, k nimž došlo v době od 19. 3. 2005 do 26. 1. resp. 26. 9. 2006,

tedy zaviněně porušil povinnosti soudce,

čímž se dopustil

kárného provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

a ukládá se mu za to

podle § 88 odst. 1 písm. b) cit. zák. kárné opatření snížení platu o 25 % na dobu jednoho roku.

¨

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze v záhlaví označeném byl JUDr. J. H. uznán vinným kárným proviněním podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, v platném znění (dále jen zákon o soudech ), s tím, že v rozporu s povinnostmi stanovenými v § 79 odst. 1 zákona o soudech a § 181 odst. 2, odst. 3 tr. ř. rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, jako předseda senátu v přidělených mu věcech 1) obviněného M. H., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 28 T 1/2006, která byla vyloučena z trestní věci vedené pod sp. zn. 28 T 21/94, vypracoval usnesení o vyloučení trestní věci tohoto obžalovaného ze dne 17. 10. 2003 teprve dne 2. 8. 2006, přičemž ve vyloučené trestní věci neučinil do 26. 9. 2006, kdy byla rozhodnutím místopředsedkyně krajského soudu věc podle § 44 odst. 1 zákona o soudech přidělena jinému soudci, žádný úkon směřující k rozhodnutí ve věci; 2) obviněného R. M., J. Č., E. G. a E. F., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 28 T 12/2006, která byla vyloučena z trestní věci vedené pod sp. zn. 28 T 30/96, vypracoval usnesení o vyloučení trestní věci těchto obžalovaných ze dne 1. 10. 2003 teprve dne 13. 5. 2006, přičemž ve vyloučené trestní věci neučinil do 26. 1. 2006, kdy vyžádal na obviněné opisy rejstříku trestů, žádný úkon směřující k rozhodnutí ve věci; 3) v trestní věci obžalovaného R. S. vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 28 T 35/2001 za tři a půl roku nevyhotovil usnesení o námitce podjatosti ze dne 27. 3. 2002 a nepředložil spis Vrchnímu soudu v Praze se stížností obžalovaného proti tomuto usnesení, přičemž takto v řízení postupoval, ačkoliv mu byl tento postup vytknut v rozhodnutí odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 50/2005 ze dne 29. 6. 2005, když usnesení ze dne 27. 3. 2002 vyhotovil až po 10 (deseti) měsících po této výtce procesně nadřízeného soudu. Přes další výtku a žádost předsedy odvolacího senátu JUDr. M. P. ze dne 15. 8. 2006 o okamžitou nápravu a doplnění spisu o hlasovací protokol ze dne 27. 3. 2002, spis k 20. 9. 2006 o hlasovací protokol nedoplnil, za což mu bylo podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona o soudech uloženo kárné opatření snížení platu o 25% na dobu jednoho roku.

Naproti tomu byl týmž rozhodnutím zproštěn kárného obvinění, že 1) ke dni 20. 9. 2006, kdy byl rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 Skno 10/2006, odvolán z funkce předsedy senátu krajského soudu, rozhodl v roce 2006 od 1. 1. 2006 do 20. 9. 2006 ve svém senátu jednu věc T s jedním obžalovaným, když tento jeho výkon nebyl důsledkem nemoci či jiné omluvené nepřítomnosti v zaměstnání ani složitosti této jediné vyřízené věci a že 2) v době od 31. 1. 2000 do 17. 1. 2006 vyřizoval trestní věc pod sp. zn. 28 T 6/2002 se značnými průtahy, v důsledku kterých byl obžalovanému T.V., přiznán Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nárok na zaplacení 8.000 EUR za morální újmu a 790 EUR za náklady a soudní výlohy proti České republice, přičemž obžalovaný nyní uplatňuje vůči České republice dalších 299.435,- Kč jako nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení a za dny strávené ve vazbě, jak vyplývá z žádosti Ministerstva spravedlnosti ČR doručené pobočce v Liberci prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, Spr 4217/2006, dne 22. 9. 2006, když kárný senát Vrchního soudu v Praze v uvedeném jednání kárné provinění neshledal.

Proti tomuto rozhodnutí podali v zákonné lhůtě odvolání kárně obviněný soudce a navrhovatel.

Kárně obviněný směřoval své odvolání do výroků, jimiž byl uznán vinným kárným proviněním a bylo mu uloženo kárné opatření. Konstatoval, že z kárného návrhu, tak jak byl sepsán a odůvodněn, vyplývá, že byl podán pro jeho údajnou dlouhodobou odbornou nezpůsobilost k výkonu funkce soudce, čemuž odpovídá i rozčlenění do dílčích bodů, které však v návrhu nejsou číselně označeny jako jednotlivé skutky a vymezují tedy pojmově skutek jeden, kterým je dokládáno, proč je tato dlouhodobá odborná nezpůsobilost dokládána. Členění na jednotlivé dílčí skutky provedl ve svém rozhodnutí až kárný senát vrchního soudu, přičemž popis jednotlivých skutků neodpovídá podanému návrhu. Otázka totožnosti skutku je dle názoru kárně obviněného v napadeném rozhodnutí řešena jen velmi obecně, aniž by bylo přesně specifikováno, v čem je totožnost skutku spatřována. V této souvislosti poukázal na ustanovení § 9 zákona č. 7/2002 Sb., podle kterého kárný návrh musí mimo jiné obsahovat popis skutku, pro který se navrhuje zahájení kárného řízení. Tento skutek musí být v souladu se zásadami trestního řízení popsán tak, aby naplňoval zákonné znaky konkrétního, nezaměnitelného kárného provinění. V kárném návrhu nebylo popsáno konkrétní jednání označené kárným senátem vrchního soudu pod bodem 1) v odůvodnění napadeného rozhodnutí ale ani pod bodem 2). Jestliže ho soud zprostil návrhu, pokud jde o jednání popsané pod bodem 1), měl dle názoru kárně obviněného postupovat stejně i ohledně jednání popsaného pod bodem 2), které pouze navazuje na jednání pod bodem 1).

V další části svého odvolání kárně obviněný poukázal na zákonnou úpravu lhůt pro podání kárného návrhu s tím, že pokud jde o soudem popsaný skutek pod bodem 1) té části výroku rozhodnutí, v níž byl uznán vinným kárným proviněním, lhůta pro podání návrhu uplynula již dnem 17. 10. 2005. Pokud jde o soudem popsaný skutek pod bodem 2) v části výroku rozhodnutí, v níž byl uznán vinným kárným proviněním, lhůta pro podání návrhu uplynula již dnem 1. 10. 2005. A konečně, pokud jde o soudem popsaný skutek pod bodem 3) v téže části výroku rozhodnutí, lhůta pro podání návrhu uplynula již dnem 27. 3. 2004. Jednání spočívající v nevyhotovení příslušných usnesení tudíž kárně obviněný považuje za promlčená. Nadto namítl, že v napadeném rozhodnutí vůbec nebyla řešena otázka počátku běhu subjektivní lhůty ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. Poukázal přitom na v kárném návrhu zmíněnou skutečnost, že mu byl ode dne 19. 3. 2004 zastaven nápad dalších trestních věcí a předložil odvolacímu kárnému senátu ke zvážení, zda by neměl být počátek běhu objektivní lhůty pro podání kárného návrhu stanoven právě od tohoto data. K běhu subjektivních lhůt poukázal na to, že za poslední dva roky svého působení u krajského soudu nebyl předsedou soudu požádán o žádné vyjádření ve vztahu k existujícím průtahům v jednotlivých řízeních ve smyslu § 4 odst. 3 Instrukce MS ze dne 12. 3. 2002 č. j. 87/2002 Org a není mu tak známo, kdy byla provedena periodická prověrka a jaké z této plynuly závěry. Z praxe je mu nicméně známo, že zprávy o stavu neskončených věcí byly vyhotovovány každé čtvrtletí a předpokládá, že tyto byly zaměřeny na věci starších časových řad. Z toho pak odvolatel dovozuje, že poslední stav těchto starších nevyřízených věcí byl zjišťován ke dni 30. 6. 2006, subjektivní lhůta pro podání kárného návrhu počala běžet od data 1. 7. 2006 a uplynula nejpozději k 1. 10. 2006. Návrh na zahájení kárného řízení však byl datován až dnem 16. 10. 2006, tedy v době, kdy již skutky popsané v bodech 1) a 2) části výroku rozsudku, v níž byl uznán vinným kárným proviněním, byly promlčeny. K samotnému procesnímu postupu ve věcech vedených pod. sp. zn. 28 T 1/2006 a 28 T 12/2006 odvolatel odkázal na své písemné vyjádření podané ke kárnému návrhu, jakož i na ústní vyjádření u jednání před kárným senátem vrchního soudu, kde každou jednotlivou věc zdůvodňoval.

Na základě výše uvedeného pak alternativně navrhl, aby kárný senát Nejvyššího soudu odvoláním napadené rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze zrušil a podle § 14 písm. a) zák. č. 7/2002 Sb. pro opožděnost podání kárného návrhu řízení zastavil, nebo ho podle § 19 odst. 2 citovaného zákona zprostil kárného návrhu v celém rozsahu.

Navrhovatel svým odvoláním podaným v neprospěch kárně obviněného napadl toliko výrok o uložení kárného opatření. Znovu zrekapituloval stav nevyřízených věcí v senátu 28 T ke dni dočasného přeložení kárně obviněného k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou a připomněl, že k vyřízení 11 trestních věcí starších časových řad měl kárně obviněný vytvořeny podmínky zastavením nápadu nových případů po dobu delší dvou let. Znovu poukázal také na minimální výkonnost kárně obviněného od 1. 1. 2006 do 20. 9. 2006 a na to, že po dlouhých letech neúspěšného vyřizování oněch 11 neskončených trestních věcí musely být tyto přiděleny třem jiným soudcům trestního úseku, kteří je budou muset s ohledem na příslušná ustanovení trestního řádu s největší pravděpodobností vyřizovat znovu od začátku. Své odvolání navrhovatel uzavřel s tím, že nejen ve světle důsledků nesvědomitého a nesoustředěného vyřizování svěřených případů pro veřejnost, včetně možného finančního postihu státu za trestní řízení vedená v rozporu s čl. 6 Úmluvy, ale i ve vztahu k ostatním soudcům, kteří jsou nyní povinni po kárně obviněném výše uvedené neskončené trestní věci za výrazně zhoršených podmínek vyřídit a kteří by v odvolacích senátech při vlastní odpovědné práci měli po jeho návratu ze stáže u okresního soudu odpovědnost i za jeho práci soudce v senátě, se jeví rozhodnutí kárného senátu vrchního soudu jako nepřiměřeně mírné a obtížně přijatelné, navzdory uspokojení, které s prací kárně obviněného po dobu necelých tří měsíců vyjádřila předsedkyně Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Proto navrhl, aby kárný senát Nejvyššího soudu napadený výrok o uložení kárného opatření rozhodnutí kárného senátu vrchního soudu zrušil a sám rozhodl o uložení kárného opatření podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona o soudech.

Na podkladě podaných odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 3 věty první a § 25 zák. č. 7/2002 Sb., za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla podána odvolání, jakož i správnost postupu kárného řízení, které jim předcházelo. Z obsahu podaných odvolání vyplývá, že směřovala jen proti výroku, jímž byl vyslovena vina kárným proviněním (kárně obviněný soudce) a proti výroku o uložení kárného opatření (kárně obviněný i navrhovatel), když odvolání navrhovatele bylo podáno v neprospěch kárně obviněného soudce. Zprošťující výrok odvoláním napaden nebyl a to ani kárně obviněným ani navrhovatelem, proto nabyl právní moci a nemohl být odvolacím soudem přezkoumáván.

Odvolání kárně obviněného soudce i navrhovatele byla shledána částečně důvodnými.

Pokud jde o výrok napadeného rozhodnutí v části, v níž byl kárně obviněný uznán vinným kárným proviněním, nebylo v prvé řadě možné přehlédnout jeho nesoulad se závěry, které kárný senát Nejvyššího soudu učinil v jiné kárné věci (rozhodnutí ze dne 20. 9. 2006 ve věci sp. zn. 1 Skno 8/2006). Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí judikoval, že v případě soudce, jemuž jsou kladeny za vinu neodůvodněné zaviněné průtahy při vyřizování přidělených mu spisů, je skutková podstata kárného provinění podle § 87 zákona o soudech, které definuje kárné provinění jako zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů , naplněna zaviněnými průtahy v rozhodném období byť jen v jediné věci, měly-li za následek ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, samozřejmě za současného splnění hmotně právní podmínky kárného provinění, tj. určitého stupně závažnosti (společenské nebezpečnosti). Došlo-li ve vymezeném období k zaviněným průtahům ve více věcech, které pro určitost a přesnost je nutno v návrhu na zahájení kárného řízení a posléze i v rozhodnutí kárného soudu uvést, má to pak vliv pouze na rozhodnutí o uložení kárného opatření. Znamená to tedy, že pokud ve vymezeném období soudce zavinil průtahy ve více věcech, nejde v každé této věci o samostatný skutek kárného provinění, nýbrž o pokračování v neplnění soudcovských povinností s tím důsledkem, že pokud se v kárném řízení neprokáže, že v určitém spise k zaviněným průtahům ze strany soudce došlo, takový spis se do výroku rozhodnutí prostě nepojme (s patřičným vysvětlením v odůvodnění rozhodnutí). Při takto pojímané definici skutkové podstaty kárného provinění pak není důvodu, aby soudce byl v takovém případě kárného obvinění zprošťován, resp. aby bylo kárné řízení ohledně takové věci (spisu) zastavováno. Nejvyšší soud současně zdůraznil, že výše uvedené závěry se nevztahují na zaviněné jednání (opomenutí) či chování soudce nespočívající v zaviněných průtazích řízení a nevylučují tedy možnost, aby soudce byl uznán vinným zvlášť kárným proviněním spáchaným ve stejném období jiným než výše uvedeným způsobem.

Jinými slovy, pokud byl kárně obviněný soudce v minulosti pravomocně uznán vinným kárným proviněním spočívajícím v zaviněných neodůvodněných průtazích v řízení v určitém časovém období, nelze ho již napříště za toto časové období uznat vinným týmž kárným proviněním, bez ohledu na to, zda jsou předmětem dalšího kárného řízení zaviněné průtahy v jemu přidělených věcech, které nebyly v předchozím kárném řízení projednány, protože nebyly zahrnuty do příslušného kárného návrhu, nebo zda jsou mu opětovně vytýkány průtahy ve věcech, které byly v předchozím kárném návrhu označeny a průtahy v nich ve výše zmíněném časovém období tak v kárném řízení projednány byly.

Kárný senát Nejvyššího soudu konfrontoval výrok o vině napadeného rozhodnutí s takto formulovanými zásadami pro posuzování kárné odpovědnosti soudce za zaviněné průtahy v řízení a shledal mezi nimi rozpor, který byl důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí. Nově pak rozhodl tak, že kárně obviněného uznal vinným kárným proviněním podle § 87 zákona o soudech spočívajícím v zaviněných průtazích v řízení v přidělených mu trestních věcech označených ve výroku rozhodnutí, když počátek doby, po kterou se těchto zaviněných průtahů dopustil, vymezil dnem následujícím po dni podání kárného návrhu, na jehož podkladě bylo zahájeno kárné řízení vedené kárným senátem Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 Ds 8/2005, a její konec dnem 26. 1. 2006 v případě průtahů ve věci označené pod bodem 2. výroku rozhodnutí, resp. dnem 26. 9. 2006, kdy místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, s ohledem na rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 1 Skno 10/2006, přidělila v souladu s § 44 odst. 1 zákona o soudech celkem 11 trestních spisů nevyřízených kárně obviněným soudcem ostatním předsedům senátů působícím na trestním úseku liberecké pobočky krajského soudu. V nové formulaci výroku o vině se promítly výše uvedené závěry Nejvyššího soudu a kárně obviněný soudce se svými odvolacími námitkami, jimiž zpochybňuje totožnost skutku v návrhu na zahájení kárného řízení se skutky ve výroku napadeného rozhodnutí, odkazuje na tyto závěry. V té souvislosti se znovu připomíná, že za kárné provinění se považuje zaviněné porušení povinností soudce v určitém časovém období, přičemž zaviněné nedůvodné průtahy v řízení v konkrétní trestní věci pouze dokumentují porušení této povinností, netvoří však samostatný skutek v trestně právním smyslu.

Z hlediska nového vymezení časového rámce projednávaného kárného provinění posuzoval odvolací kárný senát námitku kárně obviněného o marném uplynutí objektivní lhůty pro podání kárného návrhu ve smyslu § 9 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb. a shledal ji nedůvodnou. Kárný návrh v dané věci podal navrhovatel dne 16. 10. 2006, tedy před uplynutím lhůty 2 let ode dne spáchání kárného provinění, jímž byl nově rozhodnutím odvolacího senátu kárně obviněný uznán vinným. Skutečnost, že průtahy v řízení ve výroku označených věcech započaly již v letech 2002 resp. 2003 nebyla pro posouzení včasnosti podání kárného návrhu z hlediska objektivní lhůty podstatná. Podstatné je to, že kárně obviněný udržoval stav zakládající jeho kárnou odpovědnost až do měsíce září 2006. Námitka marného uplynutí objektivní lhůty pro podání kárného návrhu by byla na místě, pokud by mu tímto kárným návrhem byly kladeny za vinu průtahy v řízení, kterých se dopouštěl před datem 16. 10. 2004. Zde se však o takový případ nejedná.

Při posuzování důvodnosti námitky kárně obviněného o marném uplynutí subjektivní lhůty pro podání kárného návrhu ve smyslu výše uvedeného ustanovení zák. č. 7/2002 Sb., která činí 2 měsíce od doby, kdy se navrhovatel dozvěděl o kárném provinění, vyšel odvolací kárný senát z výpovědi místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, Mgr. H. B., která uvedla, že nevyřízené trestní spisy ze senátu kárně obviněného převzala v týdnu od 20. 9. do 26. 9. 2006, když předtím v rámci prověrek spisů v senátu 28 T, které byly vždy zaměřeny na určitou jednotlivou konkrétní věc, pochybení, která byla předmětem tohoto kárného řízení, nezjistila. Skutečnost, že prověrky nevyřízených spisů se prováděly každé čtvrtletí, jak poukázal kárně obviněný, ještě sama o sobě nemusí znamenat, že místopředsedkyně krajského soudu během nich tato pochybení skutečně odhalila, a její výpověď tak nijak nezpochybňuje. Kárně obviněný ve svém odvolání ani v průběhu odvolacího ústního jednání ostatně v tomto směru nic konkrétního, co by prokazovalo, že marným uplynutím doby došlo k promlčení jeho kárného provinění, neuvedl.

Změna výroku o vině kárně obviněného oproti rozhodnutí kárného senátu vrchního soudu se nutně musela promítnout i do rozhodování kárného senátu Nejvyššího soudu o odvoláních proti výroku o uložení kárného opatření. Jakkoli skutečnosti, které uvedl navrhovatel ve svém kárném návrhu a posléze v odvolání jsou natolik závažné, že by spolu s faktem, že se zdaleka nejedná o první kárné řízení vedené proti kárně obviněnému, za jiných okolností plně odůvodňovaly úvahy o uložení nejpřísnějšího kárného opatření, Nejvyšší soud poté, co výrokem o vině do jisté míry zkorigoval rozsah kárného provinění, odvolání navrhovatele nevyhověl. Přitom přihlédl také k vyjádření předsedkyně Okresního soudu v Jablonci nad Nisou JUDr. V. K., která byla přítomna veřejnému zasedání a která deklarovala s výkonem kárně obviněného po dobu jeho působení u okresního soudu, a to jak z hlediska kvantitativního, tak co do kvality rozhodování, spokojenost. Na druhou stranu však Nejvyšší soud neshledal důvody pro uložení mírnějšího kárného opatření, než jaké uložil v napadeném rozhodnutí kárný senát prvního stupně, když maximální možný finanční postih závažnosti projednávaného kárného provinění, jehož se nadto kárně obviněný dopustil, přestože byl v minulosti za svou povahou stejná pochybení již jednou kárně řešen, plně odpovídá. V tomto směru bylo tudíž částečně dáno za pravdu navrhovateli, který se dožadoval přísnějšího postihu, když kárným soudem prvního stupně uložené kárné opatření, přes nově zjištěný menší rozsah kárného provinění, Nejvyšší soud nezmírnil.

Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

JUDr. Juraj M a l i k

předseda kárného senátu