1 Skno 1/2007
0
Dotčené předpisy:




1 Skno 1/2007

ROZHODNUTÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. října 2007 bez ústního jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Miroslava Feráka, JUDr. Blanky Moudré, JUDr. Karla Podolky a JUDr. Ivany Zlatohlávkové o odvolání navrhovatelky JUDr. I. B., předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. Ds 17/2003, ve věci kárně obviněného soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Z. S. takto :



Z podnětu odvolání navrhovatelky JUDr. I. B., předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky, se podle § 21 odst. 3, věty druhé, zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. Ds 17/2003 a věc se vrací tomuto soudu k pokračování v kárném řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci rozhodnutím ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. Ds 17/2003, zastavil podle § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kárné řízení ve věci kárně obviněného soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Z. S. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že dne 23. prosince 2003 byl u Vrchního soudu v Olomouci podán předsedkyní Nejvyššího soudu České republiky návrh na zahájení kárného řízení proti JUDr. Z. S., tehdy soudci Nejvyššího soudu v Brně, pro kárné provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., jehož se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v první polovině roku 2003 jako autor publikoval s dalšími osobami v odborném časopise Trestní právo, vydávaném nakladatelstvím O., s.r.o., v čísle 1 článek s názvem Majetkové poměry právnických osob , v čísle 2 článek s názvem Zvláštnosti vyplývající z individuální trestní odpovědnosti ve vztahu k podnikání právnických osob a v čísle 4 článek s názvem Zvýhodňování věřitele , v K. n., vydávaných C. P., spol. s r.o., v říjnových číslech 20 a 21 na pokračování článek s názvem Zvýhodňování věřitele , v odborné publikaci K. a v., vydané nakladatelstvím E. B. P., kapitolu Trestněprávní odpovědnost při konkurzu a vyrovnání a v odborné publikaci Z. v. p. a j. o. vydané nakladatelstvím E. B. P. stati nebo jejich části nazvané Zvláštnosti přístupu orgánů činných v trestním řízení k odhalování, vyšetřování a dokazování finanční kriminality , Osoba pachatele finanční kriminality , Použití operativně pátracích prostředků , Opatřování důkazů , Problematika počítačového zpracování dat v oblasti finanční kriminality , Znalecké dokazování , Zvýhodňování věřitele, Pletichy při řízení konkurzním a vyrovnávacím a část stati zvané Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu , ač autorem žádného z publikovaných textů nebyl a celé tyto texty prakticky doslovně převzal z odborné publikace P. a e. k. v České republice autorů P. Š., F. P. a I. Š., vydané nakladatelstvím C. H. B.

Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci svým rozhodnutím ze dne 3. února 2004, č.j. Ds 17/2003-92, ve spojení s rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 1 Skno 4/2004, jímž bylo odvolání kárně obviněného zamítnuto, rozhodl podle § 15 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o přerušení kárného řízení a postoupení věci Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10.

Trestní stíhání JUDr. Z. S. pro trestné činy autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále též jen tr. zák. ) a podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. bylo pravomocně skončeno usnesením samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. května 2006, sp. zn. 44 T 105/2005, ve spojení s unesením Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2006, sp. zn. 5 To 292/2006, jímž byla zamítnuta stížnost státního zástupce. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. června 2007, sp. zn. 5 Tdo 533/2007-II., odmítl.

Obvodní soud rozhodl svým usnesením jednak tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále též jen tr. ř. ) za použití § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. a § 309 odst. 1 tr. ř. schválil narovnání mezi obviněným JUDr. Z. S. (a dalšími obviněnými na straně jedné) a poškozenými, a dále tak, že podle § 311 odst. 1 tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných (tedy i JUDr. Z. S.).

Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci své rozhodnutí založil na ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož přerušení kárného řízení trvá do právní moci rozhodnutí orgánu, jemuž byla věc postoupena podle odstavce 1. Po právní moci tohoto rozhodnutí senát pokračuje v řízení, má-li zato, že postih ve správním nebo trestním řízení není dostačující; jinak kárné řízení zastaví. Kárný soud prvního stupně odůvodnil, že i v případě skončení trestní věci narovnáním dochází k postihu obviněných, který záleží především ve složení peněžní částky k obecně prospěšným účelům, ale i v odčinění újmy vzniklé trestným činem. Proto shledal naplněnou podmínku stanovenou zákonem pro zastavení kárného řízení, totiž postih kárně obviněného soudce v trestním řízení, které proti němu bylo vedeno pro skutek vymezený kárnou žalobou. V otázce dostatečnosti postihu vzešlého z trestního řízení kárný senát Vrchního soudu v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že obecně z koncepce znění § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. vyvstává otázka [tedy ve vztahu ke všem kárným opatřením upraveným zněním § 88 odst. 1 písm. a) d)], zda aplikací sankce, stanovené na kárné provinění, na skutek, který má charakter činu soudně trestného, nedochází k porušení zásady ne bis in idem. V případě pociťovaného rozporu není nezbytné postupovat v řízení způsobem upraveným ustanovením § 224 odst. 5 tr. ř. (při aplikaci § 25 zák. č. 7/2002 Sb.), lze-li ustanovení § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. aplikovat způsobem, který kolizi možné protiústavnosti nevyvolává. Tímto postupem je nepochybně řešení spočívající v aplikaci znění věty druhé, části za středníkem, tj. v zastavení kárného řízení. Kárný soud prvního stupně proto po uvážení věci mimo ústní jednání rozhodl podle § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. o zastavení kárného řízení vedeného na podkladě návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu v Brně proti JUDr. Z. S.

Proti tomuto rozhodnutí kárného soudu prvního stupně podala navrhovatelka odvolání. Namítla, že narovnáním v trestním řízení nebylo dosaženo účelu kárného řízení, ve kterém mělo být pokračováno, aniž by došlo k porušení zásady ne bis in idem. Zdůraznila, že omluvou a satisfakcí, kterou byla tato trestní věc vyřízena, mohli sice být uspokojeni poškození, potřebu ochrany společnosti před ohrožením nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování soudů, která je objektem kárného provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., tento způsob vyřízení trestní věci však nesplňuje. Proto navrhla, aby kárný senát Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil kárnému senátu tohoto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Kárně obviněný soudce prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření k odvolání namítl, že odvolání, které je sice označeno jako odvolání navrhovatelky, ale parafováno místopředsedou Nejvyššího soudu České republiky JUDr. P. K., je podáno neoprávněnou osobou, neboť navrhovatelka jednak svého místopředsedu ke svému zastoupení písemně nepověřila a dále u ní nešlo o dlouhodobou nemožnost výkonu funkce, kterou pro její zastupování místopředsedou předpokládá čl. 26 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího soudu. Dále projevil nesouhlas s argumentací navrhovatelky ohledně údajného doznání JUDr. Z. S. ke spáchání podvodného jednání a zneužití autorských práv a s jejím konečným kasačním návrhem. Současně nechal na zvážení kárného senátu odvolacího soudu postup podle § 224 odst. 5 a § 255 odst. 2 tr. ř. v případě možného rozporu ustanovení § 15 odst. 2, druhé věty, zák. č. 7/2002 Sb. s ústavní zásadou ne bis in idem .

Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky po zjištění včasnosti podaného odvolání (§ 21 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), se nejprve zabýval námitkou, že odvolání bylo podáno neoprávněnou osobou.

Podle čl. 26 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího soudu místopředseda Nejvyššího soudu zastupuje předsedu Nejvyššího soudu v době jeho nepřítomnosti; v době, kdy předseda dlouhodobě nemůže vykonávat svou funkci, zastupuje jej v plném rozsahu; za přítomnosti předsedy Nejvyššího soudu vykonává jeho pravomoci, je-li jejich výkonem pověřen.

Šetřením kárného senátu Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že navrhovatelka v době své přítomnosti dne 4. ledna 2007 pověřila místopředsedu Nejvyššího soudu JUDr. P. K. k podání odvolání proti shora uvedenému rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci. Protože cit. článek Jednacího řádu Nejvyššího soudu nepředepisuje pro takové pověření písemnou formu, lze uzavřít, že sepsáním a podepsáním odvolání vykonal místopředseda Nejvyššího soudu pravomoc navrhovatelky v souladu s článkem 26 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího soudu, a že tudíž odvolání bylo podáno oprávněnou osobou. Dlouhodobá nemožnost výkonu funkce předsedy Nejvyššího soudu je podmínkou pro to, aby místopředseda Nejvyššího soudu mohl zastupovat předsedu Nejvyššího soudu bez jeho pověření v plném rozsahu jeho pravomocí; není však podmínkou pro to, aby mohl předseda Nejvyššího soudu pověřit svého místopředsedu k výkonu některých svých pravomocí.

Z podnětu podaného odvolání se dále kárný senát Nejvyššího soudu zabýval tím, zda byly naplněny zákonné podmínky pro zastavení kárného řízení podle § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ztotožnil se se závěrem kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci v tom, že narovnání podle § 309 odst. 1 tr. ř. lze považovat za postih v trestním řízení ve smyslu § 15 odst. 2 cit. zák. Nemohl však akceptovat důvody, pro které kárné řízení zastavil.

Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci odůvodnil zastavení kárného řízení podle § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. tím, že případným uložením kárného opatření jako dalšího postihu za tentýž skutek by mohlo dojít k porušení zásady ne bis in idem , přičemž zastavením kárného řízení se lze kolizi možné protiústavnosti vyhnout. Nezabýval se odůvodněním dostatečnosti postihu v trestním řízení s ohledem na povahu a míru závažnosti kárného provinění a se zřetelem na tomu odpovídající kárné opatření.

Obavy kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci z porušení zásady ne bis in idem nejsou na místě. Souběh postihů za skutek, který je současně kárným proviněním i trestným činem, řeší § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. tak, že je možný za předpokladu, že postih v trestním řízení není dostatečný. V takovém případě nemůže jít o porušení uvedené zásady již se zřetelem na odlišné vymezení skutkových podstat trestných činů podvodu a porušování autorských práv [§ 250 odst. 1 a § 152 odst. 1, odst. 2 b) tr. zák.] a skutkové podstaty kárného provinění (§ 87 zák. č. 6/2002 Sb.), jakož i s ohledem na rozdílné důrazy v ochraně zájmů reprezentované postihem při narovnání v trestním řízení a postihem při uložení kárného opatření. Jak uvedl Nejvyšší soud v cit. usnesení o odmítnutí dovolání nejvyšší státní zástupkyně, šlo v daném případě v rovině trestní odpovědnosti zejména o porušení zájmů soukromých, reprezentovaných normami autorského práva, a jen méně závažnou částí trestního jednání obviněných došlo k porušení obecných zájmů, vyjádřených v zájmu na ochranu vlastnictví. Naproti tomu v rovině kárné odpovědnosti soudce je kárným proviněním dotčen především veřejný (obecný, společenský) zájem, jež je vyjádřen již ve skutkové podstatě kárného provinění tím, že za kárné provinění lze považovat pouze takové zaviněné porušení povinností soudce, resp. pouze takové jeho zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.

Konečně je třeba zdůraznit, že skutečnost, že JUDr. Z. S. vykonával funkci soudce, neměla vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti, jak v cit. dovolacím usnesení vysvětlil Nejvyšší soud, podle něhož v trestním řízení nepřicházelo v úvahu uložení trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný soudce se trestního jednání nedopustil přímo v souvislosti s výkonem soudcovské funkce. Naproti tomu za kárné provinění považuje zákon i takové zaviněné porušení povinností, resp. i takové zaviněné chování nebo jednání, kterých se soudce dopustí i mimo přímý výkon své soudcovské funkce. K postihu JUDr. Z. S. v trestním řízení tak došlo bez zřetele k tomu, že vykonával funkci soudce.

Lze uzavřít, že postih kárně obviněného soudce v trestním řízení, spočívající v narovnání mezi poškozenými a obviněnými, není v této kárné věci ve smyslu § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. dostačující, neboť nevyjadřuje v rovině kárné odpovědnosti žádoucí (dostatečnou) míru ochrany veřejného (společenského, obecného) zájmu. Z toho plyne, že předpoklady pro zastavení kárného řízení podle § 15 odst. 2, druhé věty, zák. č. 7/2002 Sb. nebyly dány.

Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky proto podle § 21 odst. 3 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, napadené rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci zrušil a vrátil věc tomuto soudu k pokračování v kárném řízení. Vyšel přitom z přesvědčení, že jako soud odvolací nemohl současně ve věci sám rozhodnout, aniž by tím porušil zásadu dvojinstančnosti kárného řízení, vyplývající z ustanovení § 3 odst. 2 a § 21 cit. zákona. Ustanovení druhé věty § 21 odst. 3 cit. zák., podle něhož nezamítne-li odvolací soud odvolání, napadené rozhodnutí zcela nebo zčásti zruší a sám ve věci rozhodne, je třeba vztáhnout zejména k případům, kdy je podáváno odvolání do rozhodnutí kárných soudů prvního stupně ve věci samé (srov. § 19 odst. 1 a 2 cit. zák.). V ostatních případech je třeba vždy pečlivě vážit, zdali by odvolací soud tím, že by při zrušení nemeritorního rozhodnutí kárného soudu prvního stupně sám ve věci rozhodl, neodňal osobám oprávněným podat odvolání instanci, neboť podle § 21 odst. 4 cit. zák. proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.

Napadenému rozhodnutí kárného soudu prvního stupně, které bylo vydáno bez ústního jednání, nepředcházelo projednání věci samé. Pokud by poprvé věc kárně obviněného soudce projednal a rozhodl o ní až odvolací soud, proti jehož rozhodnutí není odvolání přípustné, odňal by tím účastníkům kárného řízení instanci (možnost podat proti prvému rozhodnutí ve věci samé odvolání). Ta bude však účastníkům zachována, bude-li kárný soud prvního stupně pokračovat v kárném řízení, jak to ostatně předpokládá ustanovení § 15 odst. 2 cit. zák. v případě, že nejsou dány podmínky pro zastavení kárného řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2007

Předseda kárného senátu :

JUDr. Miroslav Gallus