1 Azs 256/2017-33

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: H. V. T., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2016, č. j. OAM-319/ZA-ZA11-HA10-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2017, č. j. 45 Az 18/2016-35,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 45 Az 18/2016-35, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen stěžovatel ) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2016, č. j. OAM-319/ZA-ZA11-HA10-2016. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost.

[3] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s § 104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou.

[4] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele . O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.

[5] S ohledem na obsah spisu a z něj vyplývající skutková zjištění Nejvyšší správní soud neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Soud neshledal ani tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů.

[6] Pokud stěžovatel uvádí, že mu ve Vietnamu hrozí pronásledování od nestátních aktérů -vymahačů dluhů, před kterým by ho státní moc nebyla schopna ochránit, Nejvyšší správní soud správní soud správní soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, č. j. 6 Azs 48/2017-26, konstatoval, že tato skutečnost zcela jistě nemůže být důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, neboť se nejedná o azylově relevantní pronásledování ve smyslu tohoto ustanovení. V úvahu by proto mohlo teoreticky připadat pouze přiznání doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu z důvodu hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy. O tu by se však mohlo jednat pouze tehdy, pokud by žadateli byla ochrana v zemi původu odepřena. Stěžovatel doposud příslušné orgány v zemi původu o ochranu nežádal. Z podkladů shromážděných žalovaným navíc nevyplývá, že by státní orgány ve Vietnamu tolerovaly fyzické násilí vůči dlužníkům a ochranu před takovým jednáním by neposkytly. Ani stěžovatel nedoložil nic, co by uvedené úvahy vyvracelo. Nadto lze upozornit na skutečnost, že stěžovatel o mezinárodní ochranu požádal až poté, co byl zadržen policí bez platného pobytového oprávnění a bylo rozhodnuto jeho správním vyhoštění, nikoli bezprostředně po příjezdu na území České republiky v roce 2006. To nasvědčuje účelovosti stěžovatelovy žádosti (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004-68).

[7] Nejvyšší správní soud dodává, že dále se k podmínkám, které je třeba kumulativně splnit pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 nebo §14a zákona o azylu, již podrobně vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71, či ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62, a to včetně podmínek, které je třeba splnit, pokud je tvrzeným původcem pronásledování nestátní subjekt (např. rozsudky ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2007-57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS, nebo výše uvedený rozsudek č. j. 5 Azs 50/2008-62). Z tvrzení stěžovatele a obsahu spisu soud považuje za nepochybné, že stěžovatel tyto podmínky nesplňuje.

[8] Na udělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu není právní nárok a posouzení důvodů tvrzených žadatelem je otázkou správního uvážení žalovaného. Správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (viz např. rozsudky ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, nebo ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55). Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud vybočil z výše vytyčených mezí soudního přezkumu způsobem, který by mohl mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[9] Nejvyšší správní soud se také opakovaně vyslovil k výjimečným okolnostem, za nichž by bylo možné shledat, že již pouhé vycestování cizince z území by mohlo být v rozporu s mezinárodními závazky České republiky tím, že by došlo k porušení jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života, a k porušení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71, či ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011-55). Stěžovatel je státním příslušníkem Vietnamu, jeho partnerka, se kterou nyní čeká dítě, je občankou České republiky.

Článek 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jeho státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu a umožnit jim přenést si jejich rodinný život na území daného státu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (viz např. rozsudek ze dne 6. 2. 2001, Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011-67, nebo ze dne 3. 7. 2015, č. j. 8 Azs 83/2015-30). Tyto výjimečné okolnosti nebyly v posuzované věci dány.

[10] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému projednání. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu práva. Soud proto kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. října 2017

JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu