1 Azs 247/2014-25

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: P. E., zastoupena JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Veleslavínova 12, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2014, č. j. OAM-136/ZA-ZA06-P07-2012, o udělení mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2014, č. j. 62 Az 5/2014-48,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně JUDr. Anně Doležalové, advokátce se sídlem Veleslavínova 12, Plzeň, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč, která jí bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodn ění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný zastavil řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu ). Žalobkyně totiž neuvedla žádné nové skutečnosti oproti své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany z roku 2009, které žalovaný nevyhověl. Proto byla její druhá žádost z roku 2012 nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona o azylu. V obou žádostech žalobkyně uvedla jako jediný důvod pro udělení mezinárodní ochrany problémy se svým muslimským otcem týkající se ženské obřízky. Při pohovoru k žádosti žalobkyně uvedla, že v její domovské Nigérii mezi sebou bojují křesťané a muslimové, a ona se bojí, že se stane obětí těchto náboženských konfliktů. Žalovaný neuvěřil tvrzením stěžovatelky, že vyznává křesťanskou víru, pro kterou jí hrozí nebezpečí v rámci těchto konfliktů a ze strany jejího otce. V mezidobí od rozhodnutí o první žádosti o mezinárodní ochranu v Nigérii nedošlo k závažným změnám obecné bezpečnostní situace, které by vyžadovaly opětovné posouzení žádosti. Stěžovatelka proto opakovaně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedla nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jejího vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Z toho důvodu bylo řízení zastaveno. Rozhodnutí nabylo právní moci 13. 1. 2014.

[2] Dne 23. 1. 2014 žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě. V ní jen velmi stručně vymezila žalobní body s tím, že žaloba bude doplněna za pomoci zástupkyně, o jejíž ustanovení požádala. Krajský soud jí ustanovil zástupkyni, ale nevyzval ji k doplnění žaloby. Žalovaný i zástupkyně žalobkyně souhlasili s projednáním věci bez nařízení ústního jednání.

[3] Krajský soud žalobu zamítl. Zkoumal pouze, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Žalobkyně podle něj neuvedla žádnou novou skutečnost podřaditelnou pod důvody udělení mezinárodní ochrany. Neuváděla ani žádná zjištění, která by nebyla bez jejího vlastního zavinění předmětem zkoumání v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Situace v zemi původu, kde proti sobě válčí muslimové a křesťané, je bezesporu relevantní k vyhodnocení podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Ty ovšem splněny nebyly, protože žalobkyni v Nigérii nehrozí vážná újma. Žalovaný se touto otázkou podrobně zabýval a krajský soud se s jeho názorem i za současné situace ztotožnil. Žalovaný se nedopustil ani jakéhokoliv procesního pochybení, jeho rozhodnutí je dostatečně a přesvědčivě odůvodněno. Žaloba proto byla nedůvodná.

II. Obsah kasační stížnosti

[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně (dále též stěžovatelka ) kasační stížností. Opírá ji o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ), a navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu spolu s vrácením věci k dalšímu řízení.

[5] Stěžovatelka namítá, že ji měl krajský soud podle § 37 odst. 5 s. ř. s., vyzvat k opravě nebo odstranění vad podání a stanovit k tomu přiměřenou lhůtu, protože její žaloba neobsahovala dostatečně přesně vymezené žalobní body. Neuvedla totiž konkrétní skutková tvrzení, z nichž by plynulo, z jakých důvodů považuje napadené výroky za nezákonné nebo nicotné. Krajský soud však tyto vady žaloby neodstranil a projednal ji, ačkoliv k tomu nebyla způsobilá. Tento postup vedl k nezákonnosti rozhodnutí pro upření procesních práv stěžovatelky. Krajský soud měl vynaložit snahu odstranit odstranitelné překážky řízení tak, aby věc mohla být řádně projednána a rozhodnuta (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2009, č. j. 2 Azs 22/2009-69). Stěžovatelka se neztotožňuje s hmotněprávní argumentací krajského soudu. Podmínky § 10a písm. e) zákona o azylu splněny nebyly, protože stěžovatelka uvedla jako novou skutečnost zhoršenou bezpečnostní situaci v zemi původu, která nebyla zkoumána v předchozím řízení bez jejího vlastního zavinění. Opakovaná žádost nemůže být nepřípustná, pokud se v zemi původu zásadním způsobem změnila situace, a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96).

III. Vyjádření žalovaného

[6] Žalovaný uvedl, že zásadní stěžovatelkou popisované důvody a obavy již byly posuzovány v předchozím azylovém řízení. Nesdělila skutečnosti, které by odporovaly užití § 25 písm. i) ve spojení s § 10a písm. e) zákona o azylu. Krajský soud se dostatečně zabýval námitkou týkající se ozbrojeného konfliktu mezi muslimy a křesťany v Nigérii. Žalovaný proto navrhuje, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. pokračování

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto se podle § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky. V opačném případě je totiž na místě kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele . O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[8] Důvodem zakládajícím přijatelnost kasační stížnosti je podle stěžovatelky zásadní pochybení městského soudu. O ně se může jednat tehdy, pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti (srov. shora citované usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39).

[9] Kasační stížnost je nepřijatelná. S odkazem na citované rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.

[10] Podle § 71 odst. 1 s. ř. s. platí, že [ž]aloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3) musí obsahovat ( ), d) žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Podle § 71 odst. 2 pak platí, že Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Pro případ, že žaloba nesplňuje náležitosti stanovené § 71 s. ř. s. a má vady, § 37 odst. 5 s. ř. s. stanoví: Předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.

[11] Krajský soud měl postupovat podle § 37 odst. 5 s. ř. s. a současně s ustanovením zástupkyně vyzvat stěžovatelku k odstranění vad žaloby. Stěžovatelka nepodala žalobu až v poslední den, resp. na samotném konci lhůty pro podání žaloby. Na krajský soud se obrátila v desátý den z celkově patnáctidenní lhůty podle § 32 odst. 1 zákona o azylu. Požádala současně o ustanovení zástupkyně. Podle § 35 odst. 8 s. ř. s. proto došlo ke stavění lhůty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2005, č. j. 6 Ads 72/2004-69). V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že smyslem této právní úpravy je reálně umožnit ustanovenému zástupci účastníka doplnění žalobních bodů. Nedošlo-li by ke stavění této lhůty, bylo by v řadě případů ustanovení zástupce zcela bezúčelné a formální. Po ustanovení zástupkyně proto reálně stěžovatelce ještě zbývalo pět dní z lhůty pro podání žaloby, tj. třetina z celkové lhůty. Doplnění žalobních bodů tak bylo objektivně možné. Obzvláště ve věci mezinárodní ochrany, kde stěžovatelka měla na podání

žaloby pouhých 15 dnů, a chtěla využít svého ústavně zaručeného práva na právní pomoc prostřednictvím návrhu na ustanovení zástupce bylo podle Nejvyššího správního soudu namístě, aby v případě chybějících žalobních bodů krajský soud postupoval podle § 37 odst. 5 s. ř. s.

[12] Z druhé strany i ustanovená zástupkyně měla ve věci postupovat způsobem, který by poskytoval vyšší ochranu stěžovatelčiných práv. Rozhodnutí o jejím ustanovení jí bylo doručeno 28. 2. 2014. Až o necelé 2 týdny později, tedy po uplynutí lhůty podle § 71 odst. 2 s. ř. s., zástupkyně požádala o zaslání žaloby. Z úředního záznamu o schůzce advokátní koncipientky zástupkyně se stěžovatelkou ze dne 25. 3. 2014, který je součástí spisového materiálu, vyplývá, že se s ní domluvila, že na výzvu soudu žalobu doplní. Muselo jí přitom být jasné, že to už nebude možné, pokud jde o rozšiřování původních žalobních bodů. Za dané procesní situace jí proto měla doporučit, aby trvala na ústním jednání, na kterém mohla stěžovatelce alespoň v míře možné poskytnout odpovídající právní pomoc. Stěžovatelka nicméně souhlasila, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. Zástupkyně tedy měla více příležitostí k nápravě výše zmíněného pochybení soudu, které však nevyužila. Spolupodílela se tak na výsledném vymezení rámce požadovaného soudního přezkumu.

[13] Krajský soud přesto poskytl stěžovatelce nejvyšší možnou míru ochrany tím, že její žalobu projednal a věcně přezkoumal rozhodnutí žalovaného. Pochybení spočívající v tom, že nevyzval stěžovatelku postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby, proto nebylo natolik zásadní, aby mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení. Ve světle výše citované judikatury nešlo o pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.

[14] Krajský soud se nedopustil závažného pochybení ani v hodnocení nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Náležitě a přezkoumatelně odůvodnil, proč se ztotožňuje s názorem žalovaného, že nová žádost stěžovatelky neobsahuje žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly její opětovné posouzení včetně důvodů pro případné udělení doplňkové ochrany. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud při svém rozhodování postupoval ve smyslu této judikatury.

[15] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.

V. Závěr a náklady řízení

[16] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

[17] Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 věta první za použití § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.

[18] Stěžovatelce byla v řízení před krajským jako zástupkyně ustanovena JUDr. Anna Doležalová, advokátka se sídlem Veleslavínova 12, Plzeň. Podle § 35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle § 7 a § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) a d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč, pokračování a podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč, celkem tedy částka 3.400 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2015

JUDr. Josef Baxa předseda senátu