1 Azs 23/2004-55

USNES EN Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce T. D. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem Žižkova 4, 350 02 Cheb, proti žalované mu Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2002, čj. OAM 3043/VL-11-05-2002, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003, čj. 36 Az 240/2003-39,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 28. 6. 2002, čj. OAM-3043/VL-11-05-2002, zamítl žalovaný žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a současně mu neudělil azyl podle § 13 odst. 1, 2 a § 14 téhož zákona. Žalovaný též vyslovil, že na žalobce se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

V opravném prostředku, podaném u Ministerstva vnitra dne 3. 7. 2002 a doručeném Vrchnímu soudu v Praze dne 30. 9. 2002, žalobce vyjádřil nesouhlas s tímto rozhodnutím Ministerstva vnitra. Uvedl, že jeho země je stále velmi chudá a panuje v ní velká nezaměstnanost. Dodal též, že ve Vietnamu byly jeho příjmy z práce podprůměrné a jinou práci k zajištění svých základních životních potřeb nenašel.

Vrchní soud v Praze do 31. 12. 2002 o opravném prostředku nerozhodl a věc postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně a místně příslušnému na základě ustanovení § 32 odst. 4 zákona o azylu a ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 519/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

Krajský soud v Brně žalobce vyzval svým usnesením ze dne 20. 3. 2003, čj. 36 Az 240/2003-15, k doplnění a upřesnění jeho opravného prostředku (po 1. 1. 2003 posuzovaného jako žaloba) ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení; výzva přitom směřovala především k doplnění tvrzených důvodů nezákonnosti, k upřesnění právní argumentace a k doplnění petitu žaloby. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 5. 8. 2003; žalobce nato ve stanovené lhůtě svou žalobu doplnil mj. o údaj o narození syna, což doložil rodným listem dítěte. Ke svému podání připojil žalobce i kopie dalších listin. Žalobcův syn se narodil z mimomanželského vztahu; žalobce se však o jeho narození dověděl až později, když jej matka dítěte žádala, aby synovi přispíval na výživu. Žalobce uvedl, že syn je v matčině péči; žalobce jako otec dítěte se však chce podílet na jeho výchově a výživě, a proto se též zdržuje v Chebu, kde matka i dítě pobývají. Se zřetelem k výše uvedenému se žalobce domnívá, že by mu měl být udělen azyl z humanitárních důvodů-konkrétně za účelem sloučení rodiny-podle § 14 zákona o azylu, a navrhl tedy zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně odmítl žalobcův návrh ze dne 3. 7. 2002 usnesením ze dne 20. 11. 2003, čj. 36 Az 240/2003-39, které bylo žalobci doručeno dne 13. 1. 2004. V odůvodnění se zabýval náležitostmi žaloby stanovenými v § 71 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též s. ř. s. ), a dospěl k názoru, že podání, jímž se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra, nesplňuje tyto náležitosti, a to ani poté, co je žalobce k výzvě soudu doplnil. Žalobce se v žalobě omezil jen na konstatování nepříznivé ekonomické situace ve Vietnamu; v doplnění žaloby pak rozšířil žalobu na dosud nenapadený výrok rozhodnutí (konkrétně na výrok o neudělení azylu podle § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu), avšak učinil tak s ohledem na skutečnosti, které vyšly najevo až po vydání přezkoumávaného rozhodnutí Ministerstva vnitra, a navíc opožděně. Krajský soud poukázal na to, že řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu je ovládáno zásadou dispoziční, která váže přezkumnou pravomoc soudu na tvrzení uvedená v žalobě; při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu přitom soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud se žalobou věcně nezabýval, jelikož žalobce nevymezil žádné žalobní body, na jejichž základě by soud mohl přezkoumat napadené rozhodnutí: žalobcem vytýkané neudělení azylu z humanitárních důvodů shledal opožděným a bylo navíc založeno výlučně na skutečnostech nastavších až po vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu.

Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen stěžovatel ) včas kasační stížnost. V ní dovozoval, že jeho žaloba je důvodná; ač totiž byla rozšířena až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro její podání, má stěžovatel za to, že s ohledem na skutečnosti, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu-jmenovitě narození syna, na jehož výchově a výživě se stěžovatel chce podílet-lze požádat o odstranění tvrdosti zákona. Podle stěžovatelova názoru zakládají tyto nové skutečnosti též důvod k udělení humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu). Stěžovatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Zároveň požádal o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se-s ohledem na odmítnutí kasační stížnosti-stala bezpředmětnou.

Nejvyšší správní soud nemohl o kasační stížnosti věcně jednat a odmítl ji z následujících důvodů.

V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu v plném rozsahu a dovozuje, že jím podaná žaloba, zejména po jejím doplnění, je důvodná. Má za to, že naplňuje důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu. Že se jedná o případ zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárních důvodů za účelem sloučení rodiny spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že se mu a jeho přítelkyni narodil syn V., a stěžovatel má velký zájem se se synem a jeho matkou stýkat. Stěžovatel nezpochybnil zákonnost závěru krajského soudu, že rozšíření žaloby jejím doplněním bylo provedeno až po lhůtě pro podání žaloby a že její zmeškání nelze prominout, má však za to, že lze v tomto případě požádat o odstranění tvrdosti zákona s ohledem na skutečnosti, které vyšly najevo až po vydání rozhodnutí a že jsou naplněny zvláštní důvody udělení azylu podle § 14 zákona o azylu.

Důvody pro podání kasační stížnosti soudní řád správní taxativně vymezuje v ustanovení § 103 odst. 1. Kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], z důvodu vážných vad správního řízení, pro které mělo být rozhodnutí správního orgánu soudem zrušeno [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], z důvodu zmatečnosti řízení před soudem [§ 103 odst. 1 písm. c)], z důvodu nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí nebo vážných procesních vad v řízení před soudem [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a konečně též z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].

Stěžovatelem uplatněný důvod kasační stížnosti, opírající se o opodstatněnost žádaného odstranění tvrdosti zákona, nelze pod žádný ze shora uvedených důvodů kasační stížnosti podřadit.

Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Přitom platí, že Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti (§ 109 odst. 1 s. ř. s.).

Jelikož stěžovatel opřel svou kasační stížnost jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou (§ 104 odst. 4 s. ř. s.)

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, že soudní řád správní neumožňuje soudu užít institutu odstranění tvrdosti. V otázce možnosti rozšiřování žalobních bodů v žalobách proti rozhodnutí správního orgánu vychází-stejně jako před ním občanský soudní řád-z koncentrační zásady, která umožňuje soudu přihlížet jen k těm žalobním bodům, které byly uplatněny ve lhůtě pro podání žaloby (srov. § 71 odst. 2 s. ř. s. a § 250h odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002). Soud se nemůže odchýlit ani od zásady přezkoumávání správního rozhodnutí ve vztahu ke skutkovému a právnímu stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Jen na okraj kasační soud poznamenává, že stěžovatel ve své kasační stížnosti patrně směšuje důvody udělení azylu podle § 13 a podle § 14 zákona o azylu, dovolává-li se udělení azylu z humanitárního důvodu za účelem sloučení rodiny. Společnou podmínkou pro udělení azylu podle kteréhokoli z těchto ustanovení je existence důvodu hodného zvláštního zřetele; v dalším se však již citovaná ustanovení liší. Prvé z těchto ustanovení upravuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny a uplatní se-za předpokladu splnění první podmínky-v případě, že rodinnému příslušníku azylanta byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu, ač u azylanta samého nebyl zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12. Druhé z citovaných ustanovení, tedy ustanovení § 14, je obecnější a zakládá pravomoc správního orgánu udělit azyl z humanitárního důvodu (který není blíže vymezen).

Humanitární důvod může jistě pramenit i z osobní situace, v níž se stěžovatel zrovna nachází; soudu však nepřísluší hodnotit, zda je v dané věci humanitární důvod dán či nikoliv. Udělení azylu z humanitárního důvodu zcela závisí na správním uvážení rozhodujícího orgánu (v projednávané věci tedy Ministerstva vnitra), ve vztahu k němuž soud přezkoumává pouze to, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

Nad rámec svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud konečně podotýká, že správní orgán pochybil, jestliže při zamítání stěžovatelovy žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu současně posuzoval i důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán-za předpokladu, že běží lhůta stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení-bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným způsobem tak ve věci rozhodne, aniž zjišťuje existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona. Podmínkou pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních § 13 a § 14 zákona je přitom nezjištění existence důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona a neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Výrok správního orgánu o neudělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu je tak v logickém rozporu s výrokem o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle § 16 zákona.

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. 3. 2004

JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu