1 Azs 2/2009-89

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: T. B., zastoupené JUDr. Alešem Adámkem, advokátem se sídlem Bojčenkova 1, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2006, č. j. OAM-1365/VL-20-01-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2008, č. j. 60 Az 142/2006-44,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokáta JUDr. Aleše Adámka s e u r č u j e částkou 5712 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Výše uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl v záhlaví označeným rozsudkem.

Tento rozsudek žalobkyně (dále též stěžovatelka) napadla včasnou kasační stížností, doplněnou podáním ze dne 30. 10. 2008. Namítla, že žalovaný v rozporu s § 3 správního řádu nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci a rozhodl, aniž by přihlédl k azylově relevantním tvrzením žalobkyně. Přitom zcela pominul skutečnosti svědčící tomu, že žalobkyni na Ukrajině hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, a to rovněž s ohledem na její ruskou národnost. Žalobkyně v řízení prokázala, že jí na Ukrajině v případě jejího návratu hrozí nelidské či ponižující zacházení. Její vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalovaný porušil též § 68 odst. 3 správního řádu, když v rozhodnutí neuvedl všechny úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil. Nevypořádal se v odůvodnění s tvrzeními žalobkyně, ani neuvedl, zda shledává výše popsané důvody za relevantní pro udělení doplňkové ochrany, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť zákon o azylu spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.

K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

K důvodům kasační stížnosti nutno uvést, že již v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003-59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, zdejší soud uvedl: ...z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení § 32 zákona č. 71/1967 Sb. má pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tato východiska pak Nejvyšší správní soud potvrdil i ve své další rozhodovací činnosti, lze poukázat např. na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003-42, rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003-41, či rozsudek ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004-89, publ. pod č. 1095/2007 Sb. NSS.

V daném případě nejen z izolovaných otázek a odpovědí žalobkyně v rámci žádosti o udělení mezinárodní ochrany a pohovoru, ale i z komplexního pohledu, tedy z posouzení žalobkyní tvrzených skutečností ve všech souvislostech, vyplývá správnost postupu žalovaného při stanovení skutkového stavu, jakož i správnost jeho závěru (aprobovaného též krajským soudem), totiž že důvodem podání předmětné žádosti žalobkyně byly její problémy s bandity požadujícími po ní část zisku, ekonomické problémy a též snaha o legalizaci pobytu v České republice a dále, že žalobkyně neuvedla žádné okolnosti, které by svědčily hrozícímu nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu v zemi původu.

Vzhledem k námitkám kasační stížnosti je na tomto místě nutno zdůraznit, že žalobkyně v průběhu správního řízení žádným způsobem netvrdila, že by její problémy v zemi původu jakkoli souvisely s její ruskou národností.

Skutkově obdobnými případy, v nichž azylové důvody spočívaly v pronásledování ze strany soukromých osob, se Nejvyšší správní soud již zabýval, namátkou lze uvést například rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004-48, rozsudek ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004-58, rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 92/2004-50, či rozsudek ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 81/2006-85. Kupříkladu z rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003-5, pak plyne, že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky a ve výhružkách žadatelce a její dceři pro žadatelčiny podnikatelské aktivity, je podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout.

V této souvislosti byla předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu (lze uvést například rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004-48, rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003-36, rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003-60, či rozsudek ze dne

27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003-51) též otázka možnosti občanů domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů země původu a schopnosti těchto orgánů jim takovou ochranu poskytnout.

Otázkou intenzity potíží se soukromými osobami ve vztahu k přičitatelnosti jednání těchto soukromých osob státním orgánům se pak kasační soud již dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006-52, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS, rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004-58, či v rozsudku ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004-41.

Námitky týkající se porušení povinnosti spolehlivého zjištění skutkového stavu žalovaným a nedostatečného soudního přezkumu postupu správního orgánu při zjišťování skutkového stavu, pak byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu, lze odkázat například na rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003-59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003-41, rozsudek ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004-47, nebo rozsudek ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 22/2004-42. V souzené věci přitom kasační soud shledal, že skutkový stav byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu dostačující.

Otázkami obsahu odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (včetně povinnosti řádně se vypořádat s argumenty účastníka řízení) a s tím související nepřezkoumatelností rozhodnutí se Nejvyšší správní soud také již zabýval, např. v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, rozsudku ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84, či rozsudku ze dne 13. 7. 2005, č. j. 6 A 113/2002-51. Způsobem, jakým se má správní orgán v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu vypořádat s povinností odůvodnit své rozhodnutí ve vztahu k otázce doplňkové ochrany, zdejší soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008-78.

K tomu nutno uvést, že rozhodnutí žalovaného nelze z žalobkyní namítaných důvodů považovat za nepřezkoumatelné. Z jeho odůvodnění vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je z něj též patrné, že správní orgán se zabýval tvrzeními žalobkyně učiněnými ve správním řízení.

Lze dodat, že kasační soud neshledal ani žádné pochybení krajského soudu tak výrazné intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

Žalobkyni byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8, § 120 s. ř. s.).

Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení a v doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 10. 2008, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 2 x 2100 Kč a 2 x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b), d), § 13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 4800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 912 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 5712 Kč.

Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2009

JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu