1 Azs 13/2012-29

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna ve věci žalobce: K. M., zastoupen Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Slezská 14, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2011, čj. OAM-17/LE-LE05-LE05-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2012, čj. 49 Az 4/2011-99,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Jiřímu Ostrýtovi, s e n e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany rozhodnutím označeným v záhlaví tak, že se mezinárodní ochrana žalobci podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu ) neuděluje. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke krajskému soudu, který výše uvedené rozhodnutí žalovaného rozsudkem zrušil. Tento rozsudek krajského soudu byl zdejším soudem ke kasační stížnosti žalovaného zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení (rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2011, čj. 1 Azs 19/2011-80).

[2] Krajský soud žalobu svým v pořadí druhým rozsudkem, označeným v záhlaví, zamítl. V odůvodnění nového rozsudku uvedl, že žalobce sám netvrdil, že měl v zemi původu problémy z důvodu příslušnosti ke kurdské národnostní menšině. Vlast opustil kvůli rodinným problémům (zvykové právo) a z obavy před nástupem povinné vojenské služby. Dle krajského soudu bylo v průběhu správního řízení bezpečně prokázáno, že žalobce nebyl dezertérem ani odpíračem vojenské služby; bez jakýchkoliv problémů mu byl správními orgány země původu opakovaně vydán cestovní doklad a umožněno ze země vycestovat. Při posuzování žalobní námitky spočívající v tvrzení, že žalovaný náležitě nevyhodnotil výpověď žalobce, byl krajský soud vázán právním názorem vysloveným ve shora cit. rozsudku NSS. Krajský soud uzavřel, že problémy, které žalobce uvádí, neodůvodňují užití § 12 zákona o azylu. Žalovaný rozhodnutí vydal na základě úplně a přesně zjištěného skutkového stavu a v souladu s právními předpisy.

[3] Důkazní prostředek, jenž žalobce k prokázání svých tvrzení doložil v rámci nového ústního jednání před krajským soudem (povolávací rozkaz tureckých orgánů ze dne 17. 1. 2011), krajský soud neprovedl s odůvodněním, že se jedná o novou skutečnost, která nebyla uplatněna v předchozím řízení bez zavinění žalobce a která odůvodňuje novou žádost o udělení mezinárodní ochranu.

[4] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen stěžovatel ) domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku krajského soudu. V kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda žalovaný při posuzovaní možnosti udělit doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu postupoval v souladu se základními zásadami správního řízení. Nenastoupí-li stěžovatel vojenskou službu, hrozí mu v jeho zemi původu nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání, přičemž státní orgány Turecka nejenže takové jednání tolerují, ale jsou i jeho původci. To je také důvod, proč nemůže využít ochrany domovského státu.

[5] Dále stěžovatel polemizuje s pojmy dezertér a odpírač vojenské služby a nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v jeho případě nebylo prokázáno, že do těchto skupin patří. Krajský soud byl při svém rozhodnutí vázán právním názorem předchozího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a za této situace se stěžovateli jeví nový rozsudek krajského soudu jako čistě formalistický, založený jen na výkladu pojmu odpírač vojenské služby . Dle stěžovatele měl být za odpírače vojenské služby jednoznačně považován již v řízení před žalovaným, neboť bylo zcela evidentní, že mu bude povolávací rozkaz v nejbližší době doručen. Rozhodnutí žalovaného bylo založeno na závěru, že mu v jeho vlasti nehrozí vůbec žádné nebezpečí, nikoliv na závěru, že stěžovatel není dezertérem nebo odpíračem vojenské služby, na kterém založil napadený rozsudek krajský soud. Dodává, že toto přesvědčení žalovaného je v rozporu se zprávami mezinárodních organizacích na ochranu lidských práv nebo Zprávou o dodržování lidských práv v Turecku v r. 2009 z 11. 3. 2010, jejímž původcem je údajně US Department of State, příp. s osobní zkušeností mnoha občanů kurdské národnosti. Po stěžovateli prý nelze požadovat, aby si míru dodržování právních předpisů v Turecku nejdříve vyzkoušel , poté aby v případě nenastoupení vojenské služby uprchl, příp. z nastoupeného výkonu vojenské služby dezertoval, a teprve pak požádal o mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany.

[6] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[7] V daném případě posuzoval zdejší soud nejdříve přípustnost kasační stížnosti.

[8] Kasační stížnost není přípustná.

[9] Důvody přípustnosti kasační stížnosti upravují § 102 až 104 a § 106 s. ř. s. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná též proti rozhodnutí, jímž (krajský) soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Výjimkou bude situace, v níž stěžovatel namítne, že krajský soud se v novém rozhodnutí neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, jenž vyslovil ve svém zrušujícím rozsudku.

[10] K účelu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. se zdejší soud vyjádřil v usnesení ze dne 10. 6. 2008, čj. 2 Afs 26/2008-119, podle kterého toto ustanovení zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Nejvyšší správní soud je pak v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.] (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007-56, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS).

[11] Nejvyšší správní soud projednává věc stěžovatele již podruhé (tj. na základě opakované kasační stížnosti), přičemž je bez významu, zda první i opakovanou kasační stížnost podá stejný z účastníků řízení, či nikoliv. Stěžovatel v (pořadí druhé) kasační stížnosti však nikterak netvrdí, že by krajský soud nerespektoval právní názor vyslovený v předchozím řízení zdejším soudem. Jeho stížnost je v podstatě spíše polemikou s důvody, na kterých stojí rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 19/2011-80 (srov. body 10-19 tohoto rozsudku). V kasační stížnosti nadto pouze uvedl, že Krajský soud i správní orgán vycházeli z čistě jazykového výkladu pojmu odpírač vojenské služby . [ ] Za této situace se rozhodnutí správního orgánu i Krajského soudu, který byl vázán právním názorem NSS vysloveným v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č.j. 1 Azs 19/2011-80, jeví stěžovateli jako čistě formalistické V čem spatřuje formalismus krajského soudu však již blíže nekonkretizuje.

[12] V návaznosti na znění předchozího rozsudku NSS nemůže takovéto tvrzení představovat tvrzení, kterým stěžovatel namítá pochybení krajského soudu spočívající v nerespektování právního názoru zdejšího soudu-tj. jedinou výjimku, která by odůvodňovala projednání opakované kasační stížnosti.

[13] Pokud je toto jediné místo v kasační stížnosti, kde se stěžovatel zmiňuje o vázanosti krajského soudu právním názorem NSS, nelze toto tvrzení bez dalšího považovat za přípustnou kasační námitku. V daném případě nebyl zdejší soud povinen za stěžovatele dohledávat nebo vymýšlet příslušné argumenty; Nejvyšší správní soud je v řízení zásadně vázán pouze rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s).

[14] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele je nepřípustná. Z tohoto důvodu proto již nebylo nezbytné zabývat se dále otázkou, zda je kasační stížnost také přijatelná, neboť nebyly splněny základní požadavky její přípustnosti a v důsledku vytýkaného nedostatku kasační stížnost nelze projednat.

[15] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. pro nepřípustnost odmítnout.

[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

[17] Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen ustanoveným advokátem Mgr. Jiřím Ostrýtem. Podle § 35 odst. 8 s. ř. s. hotové výdaje a odměnu za zastupování v takovém případě hradí stát. Ustanovený advokát vyčíslil odměnu za zastupování v předmětném řízení ve výši 2.880 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) a hotové výdaje ve výši jednoho režijního paušálu-300 Kč, včetně DPH. Zdejší soud však ustanovenému advokátovi odměnu za podání kasační stížnosti v daném případě nepřiznal. Protože kasační stížnost je nepřípustná, nelze úkony advokáta považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s., § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu