1 As 49/2008-122

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce J. R., zastoupeného JUDr. Antonínem Hrubým, advokátem se sídlem Vzdušná 582, Praha 4, proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 56, o žalobě proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 24. 10. 2005, č. j. 1740/2005-NBÚ/07-SO, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, č. j. 9 Ca 287/2005-58,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i zn á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 24. 10. 2005, č. j. 1740/2005-NBÚ/07-SO, ředitel Národního bezpečnostního úřadu (dále jen ředitel Úřadu ) zamítl stížnost, podanou žalobcem proti oznámení žalovaného ze dne 29. 7. 2005, č. j. 33467/2005-NBÚ/PFO-P. Tímto rozhodnutím žalovaný podle § 36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2005, žalobci nevydal osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení Důvěrné s tím, že u žalobce bylo zjištěno bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skutečností, což představuje překážku pro vydání pro vydání osvědčení, spočívající v nesplnění podmínky bezpečnostní spolehlivosti dle § 18 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně utajovaných skutečností.

Žalobu, kterou žalobce brojil proti rozhodnutí ředitele Úřadu, městský soud zamítl rozsudkem ze dne 31. 10. 2007. V odůvodnění shledal, že žalobce při výkonu činnosti v politickém aparátu bývalé Československé lidové armády (dále jen ČSLA ) podporoval činnost směřující k potlačování lidských práv a svobod a právem tak u něho bylo shledáno bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Ve správním spisu je zachycen profesní vývoj žalobce, jakož i jeho články publikované v časopisu Lidová armáda. Činnost žalobce a obsah jeho písemných příspěvků do dobového tisku svědčí o jeho konkrétní podpoře činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod. Žalobce byl součástí politického aparátu jako řídící pracovník politického aparátu v době od 14. 7. 1976 do 28. 9. 1983, podpory činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod se pak dopouštěl jednak ve funkci zástupce náčelníka pro politické věci 11. technických opraven 34. stíhací bombardovací letecké divize 10. letecké armády, ale i později ve funkci samostatného redaktora a posléze hlavního sekretáře Redakce propagandy Vydavatelství Naše vojsko, Hlavní politické správy ČSLA, kdy byl služebně zařazen na vyšších stupních politického aparátu ČSLA. Žalovaný správně vycházel z východisek vyjádřených v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jakož i z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/1993. Žalobce z tohoto pohledu nelze považovat za osobu, která byla v rámci ČSLA v pozici řadového příslušníka mocensky a ideologicky ovládaného, jenž byl ve své konkrétní činnosti veden toliko povinností dodržovat rozkazy nadřízených. Naopak byl to sám žalobce, kdo dobrovolně zvoleným zaměřením studia a následným řádným výkonem funkcí spojeným s kariérním postupem usiloval o to, aby se stal tím, kdo bude v rámci armády z politického hlediska působit na ostatní. Z jeho služebního zařazení pak vyplývá, že rozhodující náplní jeho pracovní činnosti bylo nikoli pouze vykonávat udělené rozkazy, ale samostatně a aktivně ideologicky působit na své podřízené. Žalobce svou práci vykonával v souladu s tehdejšími armádními instrukcemi a pokyny a z pohledu tehdejší stranické ideologie bez jakýchkoli závad, o čemž svědčí jak jeho kladné hodnocení ČSLA, tak stranický posudek. Nelze tak souhlasit s jeho tvrzením, že svou činnost vykonával se sebezapřením.

Soud dále konstatoval, že za bezpečnostní riziko dle § 23 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skutečností je nutno považovat i aktivní prosazování politiky Komunistické strany Československa (KSČ) a tehdejšího režimu a propagaci komunistické ideologie včetně ideologie třídní nenávisti prostřednictvím masových sdělovacích prostředků.

Dodal, že zákon o ochraně utajovaných skutečností neumožňuje žalovanému, aby při zjištění bezpečnostního rizika u navrhované osoby konstatoval pominutí takového rizika s přihlédnutím k bezproblémovému chování této osoby v jiném časovém úseku. Jednou zjištěné bezpečnostní riziko tedy musí vždy vést k závěru, že navrhovanou osobu nelze považovat za bezpečnostně spolehlivou. Neopodstatněnou pak soud shledal i námitku, že žalobci bylo vydáno osvědčení o bezpečnostní způsobilosti pro práci novináře v bruselské centrále NATO a zahraničních misích Armády České republiky, neboť toto osvědčení bylo vydáno pouze pro stupeň utajení Vyhrazené .

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též stěžovatel) včas kasační stížnost. Namítl, že jako starší redaktor armádního časopisu nebyl řídícím politickým pracovníkem, o čemž svědčí jak sám název funkce, tak číslo vojenské odbornosti (ČVO 475-vojenský novinář), které měl ve Vydavatelství Naše vojsko (později Magnet Press). Jako zástupce velitele pro věci politické byl na praxi u technické opravny letecké armády po dobu 14 měsíců (29. 7. 1982 až 28. 9. 1983) a tato doba byla jako jediná vyňata z jeho služebního poměru vojáka z povolání pro účely rozhodnutí o výsluhovém příspěvku. Dále uvedl, že jen stěží mohl podporovat činnost směřující k potlačování lidských práv a svobod a podílet se na masovém šíření a propagaci této činnosti a na posilování a zostřování nenávisti vůči některým skupinám občanů, pokud bylo za období

čtyř let v časopisu Lidová armáda zveřejněno pět článků, které navíc byly po obsahové stránce metodickými statěmi a opakovaly cíle, obsažené ve Směrnici pro politickou práci v Československé lidové armádě (ČSLA). Dodal, že Vydavatelství Naše vojsko nepodléhalo Hlavní politické správě ČSLA, jednalo se o národní a posléze státní podnik, jehož zřizovatelem bylo Ministerstvo národní obrany.

Na základě výše uvedených nepřesných a chybných skutkových zjištění byl učiněn závěr, že žalobce není osobou bezpečnostně spolehlivou dle § 23 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Smyslem bezpečnostní prověrky je zjišťování, zda se u prověřované osoby některé z bezpečnostních rizik skutečně vyskytuje, proto nelze akceptovat existenci pouze domnělého a nikoliv reálného bezpečnostního rizika. Vůbec pak nebylo přihlédnuto k tomu, že některá bezpečnostní rizika svým významem a uplynutím doby, kdy mohla existovat, ustupují do pozadí. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Poukázal na skutečnost, že kasační stížnost se v otázce, zda žalobce byl řídícím politickým pracovníkem, opírá o argumentaci účelově vytrženou z kontextu. Ze správního spisu též prokazatelně vyplynulo, že Vydavatelství Naše vojsko, v jehož redakci propagandy žalobce působil, bylo sice národním a poté státním podnikem, ale přímo podřízeným Hlavní politické správě ČSLA. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

V daném případě správní orgány rozhodly o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi žalobci z důvodu jeho bezpečnostní nespolehlivosti ve smyslu § 23 odst. 1, 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skutečností.

Bezpečnostní riziko přitom shledaly v působení žalobce v politickém aparátu Československé lidové armády v letech 1976-1983 a poté (v letech 1983-1989) ve funkcích redaktora a sekretáře, který masově prosazoval a propagoval politiku Komunistické strany Československa, protiprávní komunistický režim a jeho ideologii, třídní zášť a nenávist, tedy v jeho přinejmenším podpoře činnosti směřující k potlačování lidských práv nebo svobod.

S tímto závěrem, potvrzeným rozsudkem městského soudu, se ztotožnil i kasační soud. Spisový materiál obsahuje dostatek konkrétních podkladů o činnosti žalobce v průběhu jeho vojensko-politické kariéry v době před rokem 1990, ze kterých vyplývá jeho aktivní přístup na poli agitace a propagandy tehdejšího politického režimu. Ze spisového materiálu je dále zřejmé, že žalobce byl posuzován přísně individuálně s přihlédnutím k jeho pracovnímu zařazení, pracovní náplni i konkrétním výsledkům jeho pracovní činnosti.

Co se týče jednotlivých stížních bodů, žalobce zejména poukázal na mylný závěr městského soudu, že byl, coby starší redaktor redakce armádního časopisu, řídícím politickým pracovníkem. K tomu je nutno uvést, že v tomto ohledu žalobce poněkud vytrhl z kontextu řádně odůvodněný závěr soudu uvedený na straně 6 napadeného rozsudku, že žalobce byl součástí politického aparátu jako řídící pracovník politického aparátu v době od 14. 7. 1976 do 28. 9. 1983 , vycházející z listin založených ve správním spisu. Jak zjistil i kasační soud, číslem vojenské odbornosti (ČVO) 470- řídící pracovník politického aparátu , je žalobce označen na Komplexním hodnocení za dobu od 30. 7. 1976 do 30. 3. 1978, na Návrhu na vyslání k postgraduálnímu studiu ze dne 27. 5. 1981, i na Návrhu na vyžádání ze dne 10. 6. 1983; uvedený dílčí závěr městského soudu tak má oporu ve správním spisu.

Žalobce též tvrdil, že podporou činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod nemohlo být vydání pěti článků v období čtyř let, které navíc byly svým obsahem pouhým opakováním cílů obsažených ve Směrnici pro politickou práci v ČSLA. K tomu je třeba uvést, že cílem bezpečnostní prověrky není (a ani nemůže být) dokonale podrobné zmapování činnosti navrhované osoby v každém okamžiku jejího života, ale takové zjištění skutkového stavu, které bude dostačující k dosažení závěru o splnění či nesplnění podmínek pro vydání požadovaného osvědčení (v daném případě o existenci či neexistenci bezpečnostního rizika). Z tohoto hlediska kasační soud ve shodě s městským soudem shledal správními orgány shromážděný spisový materiál dostatečným a dokumentujícím světonázor, jehož byl žalobce v 80. letech 20. století hlasatelem. Není na tomto místě již nutné opakovat myšlenky z žalobcových publikovaných článků, výstižně uvedené v rozhodnutí ředitele Úřadu.

Žalobcův argument, že některá bezpečnostní rizika svým významem a uplynutím doby ustupují do pozadí, je nepřípadný, protože sama tato skutečnost neodůvodňuje závěr, že bezpečnostní riziko neexistuje. Poukaz na pracovní činnost žalobce v posledním patnáctiletí demokratických poměrů (str. 4 žaloby) pak nemůže žalovaného zbavit povinnosti posoudit dlouhodobé postoje žalobce z doby před rokem 1989.

Namítl-li žalobce, že městský soud pochybil, pokud vycházel z podřízenosti Vydavatelství Naše vojsko, národní podnik (od 30. 6. 1989 státní podnik) Hlavní politické správě ČSLA, nelze mu dát za pravdu. V této otázce soud vycházel z písemností založených ve správním spisu, konkrétně Návrhu na vyžádání ze dne 10. 6. 1983, jímž byl žalobce navržen k přeřazení do funkce samostatného redaktora skupiny pro vydávání materiálů politického školení mužstva u útvaru Redakce propagandy vydavatelství Naše vojsko n. p., přičemž jako nadřízené velitelství je ve formuláři uvedena Hlavní politická správa ČSLA. Z téhož materiálu pak plyne, že na vrcholu schvalovací procedury s ustanovením žalobce do výše uvedené funkce souhlasil dne 28. 7. 1983 náčelník ideologické správy-zástupce náčelníka Hlavní politické správy ČSLA. Stejný závěr je zřejmý též z Komplexního hodnocení žalobce za dobu od 31. 10. 1987 do 3. 4. 1989, v němž označení žalobcem zastávané funkce, útvaru a nadřízeného velitelství zní: Hlavní sekretář redakce propagandy Vydavatelství Naše vojsko n. p. Hlavní politické správy ČSLA a schvalujícím velitelem byl náčelník Hlavní politické správy ČSLA. Dle těchto údajů tak nemůže být o řídící roli Hlavní politické správy ČSLA vůči jmenovanému vydavatelství žádných pochyb.

Nejvyšší správní soud tedy shledal žalobcovy námitky nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. července 2008

JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu