1 As 112/2012-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZ SU D E K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců a JUDr. Marie Žiškové a JUDr. JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: M. S., zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti žalované: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, se sídlem nám. T. G. Masaryka 5555, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí zkušební komise o výsledcích státní závěrečné zkoušky ze dne 16. 6. 2011, proti rozhodnutí zkušební komise o výsledcích státní závěrečné zkoušky ze dne 12. 9. 2011, proti rozhodnutí rektora Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2604/R/2011, a povinnosti žalované přijmout opatření na obnovení práva žalobkyně na řádné konání státní závěrečné zkoušky, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2012, č. j. 31 A 29/2012-33,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2012, č. j. 31 A 29/2012-33, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodn ění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobkyně konala dne 16. 6. 2011 státní závěrečnou zkoušku v rámci bakalářského studijního programu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. V tomto termínu neuspěla a proto zkoušku opakovala dne 12. 9. 2011. Po ukončení zkoušky jí byl sdělen výsledek zkoušky, tedy že opakovaně u zkoušky neuspěla. Protože nesouhlasila s jejím průběhem, formou zkoušky a zejména nemožností konat zkoušku před celou zkušební komisí, ale pouze vždy před některým zkoušejícím, podala k děkance fakulty dne 15. 9. 2011 stížnost, kde upozornila na rozpory mezi reálným průběhem zkoušky a právní (i vnitřní školní) úpravou jejího průběhu; stejné podání adresovala rektorovi školy. Oba jí shodně přípisem odpověděli, že mezi směrnicemi školy a skutečným průběhem zkoušky neshledali nesrovnalosti. Následně obdržela rozhodnutí děkanky fakulty o ukončení studia ve zvoleném bakalářském studijním programu. Proti tomuto rozhodnutí podala rozklad, který rektor školy jako nedůvodný zamítl.

[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí o ukončení studia žalobou, kde popsala celý průběh a své výtky vůči neřádně vedené státní závěrečné zkoušce; žalobu však podala k věcně nepříslušnému soudu. Ten řízení o žalobě zastavil a poučil žalobkyni o možnosti podat do jednoho měsíce od právní moci usnesení žalobu věcně příslušnému krajskému soudu (ve správní větvi soudnictví). Žalobkyně pak 10. 4. 2012 podala žalobu ke Krajskému soudu v Brně.

[3] Krajský soud následně vydal usnesení, kterým žalobkyni vyzval k upřesnění petitu žaloby. Žalobkyně na výzvu soudu obratem reagovala a petit žaloby upřesnila následujícím způsobem: požadovala, aby soud a) zrušil rozhodnutí zkušební komise o výsledcích státní závěrečné zkoušky ze dne 16. 6. 2011, b) zrušil rozhodnutí zkušební komise o výsledcích státní závěrečné zkoušky ze dne 12. 9. 2011, c) zrušil rozhodnutí děkana ze dne 26. 9. 2011 o ukončení studia a d) požadovala, nechť soud určí, že žalovaný je povinen přijmout opatření, aby jí bylo právo na řádné konání státní závěrečné zkoušky obnoveno.

[4] Krajský soud žalobu odmítl; v odůvodnění usnesení zdůraznil, že rozhodnutí zkušební komise o výsledku zkoušky není aktem veřejné moci a dopadá na něj i výluka § 70 písm. a) s. ř. s.; rozhodnutí komise o výsledku zkoušky je tedy ze soudního přezkoumání vyloučeno. Soud dodal, že navíc, byla-li o výsledku zkoušky informována vždy bezprostředně po jejím ukončení (tedy ve dnech 16. 6. a 12. 9. 2011, pak žaloba podaná dne 10. 2. 2012 byla k těmto žalobním bodům podána opožděně. K žalobnímu návrhu na zrušení rozhodnutí o ukončení studia soud uvedl, že žalobkyně výslovně označila ke zrušení rozhodnutí děkanky (tedy rozhodnutí I. stupně), soud je jejím návrhem vázán a proto žalobu (která nemíří do pravomocného rozhodnutí orgánu II. stupně-zde rektora školy) podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Žalobní návrh ad d) soud odmítl a zdůraznil, že rozsah pravomoci soudů ve správním soudnictví plyne z § 4 s. ř. s.; požadavek žalobkyně na uložení povinnosti žalované přijmout opatření k obnovení práva žalobkyně na řádné konání státní závěrečné zkoušky nelze pod citované ustanovení s. ř. s. podřadit.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[5] Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně včasnou kasační stížností. Uvedla, že předně nesouhlasí, že by nesprávně vymezila, které rozhodnutí o ukončení studia napadá. Připustila, že označila ke zrušení rozhodnutí děkanky, neboť právě toto rozhodnutí stav o ukončení studia založilo; uvedla však rovněž, že podala proti tomuto rozhodnutí rozklad, o němž zamítavě rozhodl rektor školy. V odůvodnění děkanky není vůbec uvedeno, jaké podmínky studia porušila či nesplnila, rektor se však přesto s tímto rozhodnutím ztotožnil. Stěžovatelka nesouhlasí v tomto ohledu se závěrem soudu, že by k výzvě soudu neodstranila vadu podání a nevyjádřila svoji vůli v petitu žaloby. Je přesvědčena, že minimálně k žalobnímu důvodu uvedenému ad c) je žaloba projednatelná.

[6] Krajský soud dále vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelka zmeškala lhůtu k podání žaloby; toto tvrzení soudu není správné. Rozhodnutí rektora jí bylo totiž doručeno dne 12. 12. 2011, dvouměsíční lhůta k podání žaloby byla zachována, neboť dne 10. 2. 2012 podala žalobu soudu (byť věcně nepříslušnému) Byla však dbalá poučení v usnesení tohoto soudu o zastavení řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 7. 4. 2012 a žalobu ke Krajskému soudu v Brně podala dne 6. 4. 2012, tedy včas.

[7] Žalovaný ke kasační stížnosti své vyjádření nepodal.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti a byla podána včas. Stěžovatelka ve svém podání výslovně nepodřadila důvody kasační stížnosti pod ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. Pokud ovšem kasační stížností napadá usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby, z povahy věci pro ni přichází v úvahu pouze kasační důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není přímo přezkoumávat samotné žalobou napadené správní rozhodnutí, nýbrž prověřovat, zda soud při takovémto přezkumu postupoval a uvažoval správně. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu je tak vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže krajský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se merita věci , tedy toho, zda správní rozhodnutí je zákonné či nikoli (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008-80, dostupný na www.nssoud.cz).

[9] Kasační stížnost je důvodná.

[10] K možnostem soudního přezkumu postupů a z nich vycházejících rozhodnutí vydávaných děkanem či rektorem vysoké školy při výkonu státní správy ve vztahu k proceduře spojené s ukončením studia se již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 17. 12. 2009, čj. 9 As 1/2009-141; v něm popsal možnosti soudního přezkoumání rozhodnutí o nevykonání státní závěrečné zkoušky. Zdůraznil předně, že samotný přezkum rozhodnutí děkana ve věci klasifikace (hodnocení vědomostí) státní zkoušky není samostatně soudně přezkoumatelným rozhodnutím.

[11] V souzeném případě stěžovatelka využila soudní ochranu pouze ve vztahu k rozhodnutí o ukončení studia a ve vztahu ke dvěma rozhodnutím zkušební komise o výsledcích státní závěrečné zkoušky konané dne 16. 6. a 12. 9. 2011.

[12] V kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že soud nesprávně odmítl její žalobu proto, že výslovně v petitu žaloby označila rozhodnutí I. stupně-tedy rozhodnutí děkanky o ukončení jejího studia a nikoliv rozhodnutí rektora (II. stupně). V tomto ohledu se kasační soud zcela s názorem stěžovatelky ztotožnil.

[13] V usnesení ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyslovil, že Jestliže žalobce označí v žalobě jako žalovaného správní orgán I. stupně, ale z obsahu žaloby je zřejmé, že brojí i proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně, nejedná se o neodstranitelnou vadu, jež by měla vést k odmítnutí návrhu (§ 37 odst. 5 s. ř. s.). V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce; zvláštní usnesení o tom soud nevydává (§ 53 odst. 2 s. ř. s. a contrario).

[14] Vysloveného názoru se měl přidržet krajský soud, ten jej však ignoroval. Žalobkyně v žalobě podrobně popsala, že proti rozhodnutí děkanky o ukončení studia podala rozklad k rektorovi školy, který také o rozkladu rozhodl, a to rozhodnutím ze dne 29. 11. 2011, čj. 2604/R/2011; kopii rozhodnutí přiložila k žalobě. Ze správního spisu, který měl krajský soud k dispozici, mohl snadno ověřit shodu přiložené kopie rozhodnutí rektora s jeho originálem. Soudu tak muselo být zcela zřejmé, jaké rozhodnutí má být soudem přezkoumáno. Stěžovatelka označila v petitu návrhu k soudnímu přezkumu rozhodnutí správního orgánu I. stupně, avšak z obsahu žaloby jednoznačně vyplynulo, že napadá rozhodnutí o ukončení studia i jaké námitky ve vztahu k rozhodnutí o ukončení studia uvádí. Bylo proto bez dalšího jen a jen věcí soudu, aby v řízení jednal s tím, koho jako žalovaného určuje § 65 s. ř. s. V dané věci tedy soud pochybil, jestliže žalobu proti rozhodnutí žalovaného o ukončení studia odmítl. V tomto ohledu bylo povinností soudu přezkoumat v rozsahu žalobních bodů konečné rozhodnutí o ukončení studia. Tato kasační námitka je tedy důvodná.

[15] Další kasační námitkou je stěžovatelčino tvrzení, že soud nesprávně vyslovil, že její žaloba byla opožděná. V tomto bodu se však stěžovatelka mýlí. Krajský soud neodmítl žalobu pro opožděnost jako celek, pouze v bodě 9. a 10. napadeného usnesení uvedl, že žalobní návrh v bodech žalobkyní označených jako ad a) a ad b) (rozhodnutí zkušební komise o výsledcích státní závěrečné zkoušky ze dne 16. 6. a dne 12. 9. 2011) je opožděný. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Výsledek státní závěrečné zkoušky byl žalobkyni předsedou komise sdělen vždy v den konání této zkoušky, tedy 16. 6. a 12. 9. 2011. Napadala-li žalobkyně výsledek zkoušky, pak žaloba podaná nejprve okresnímu soudu dne 10. 2. 2012 byla skutečně opožděnou (§ 72 s. ř. s.), a to i přes to, že jednala dle pokynu okresního soudu (kam nejprve žalobu nesprávně adresovala) a poté žalobu poté podala v zákonné lhůtě (§ 104 b o. s. ř.) soudu místně i věcně příslušnému.

V. Závěr a náklady řízení

[16] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán shora uvedeným právním názorem. Přezkoumá tedy v rozsahu žalobních bodů konečné rozhodnutí o ukončení stěžovatelčina studia.

[17] V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. září 2012

JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu