1 Afs 47/2004-75

Usnesení

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce A. F., zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem v Plzni, Houškova 30, 326 00 Plzeň, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Plzni, nám. Českých bratří 8, 306 16 Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2003, čj. 66776/03/138942/1695, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2003, čj. 30 Ca 55/2003-38, takto: I. Kasační stížnost se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému advokátovi JUDr. Martinovi Alešovi se určuje odměna za zastoupení ve výši 2558,50 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 27. 2. 2003, čj. 66776/03/138942/1695, žalovaný zamítl námitky žalobce podané proti exekučnímu příkazu ze dne 24. 1. 2003, čj. 17823/03/138942/1695. Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, čj. 30 Ca 55/2003-38, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobní námitky směřovaly jednak do daňové kontroly, jednak do dodatečného vyměření daně. Tyto výtky mohly být právně významné pouze v řízení o přezkum rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, kterými byla dne 26. 6. 2002 zamítnuta odvolání proti dodatečným platebním výměrům. Ve stadiu vymáhání daňových nedoplatků postupem podle § 73 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též daňový řád , d. ř. ) již takové námitky nejsou právně relevantní. Citovaný rozsudek žalobce (dále též stěžovatel ) napadl kasační stížností. Tvrdil, že daňové řízení, jehož výsledkem bylo vydání dodatečných platebních výměrů, které jsou předmětem daňové exekuce, nebylo řádně zahájeno a vedeno. Stěžovatel se totiž s ohledem na svůj zdravotní stav daňového řízení nemohl účastnit. Dále tvrdil, že se krajský soud nevypořádal s jeho žalobními námitkami, zejména upozorněním na trestný čin ublížení na zdraví ředitele žalovaného. Dále poukázal na prodlevu mezi rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 26. 6. 2002 a exekučním příkazem ze dne 24. 1. 2003, která mu znemožnila podat žalobu již proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni. Ustanovený advokát stěžovatele ve stanovené měsíční lhůtě (§ 106 odst. 3 s. ř. s.) kasační stížnost doplnil. Namítl vadu řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkového stavu byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí pro tuto důvodně namítanou vadu zrušit. Zopakoval argumenty stěžovatele a navíc namítl, že dodatečné daňové výměry neobsahovaly dostatečnou specifikaci užitých pomůcek a jsou tedy nepřezkoumatelné. Správce daně stěžovatelovi také měl podle § 10 odst. 2 daňového řádu ustanovit zástupce, který by všechny podklady požadované při daňové kontrole předložil. Takovou kasační stížnost nelze věcně projednat a bylo třeba ji odmítnout. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. S výjimkami stanovenými soudním řádem správním je tato stížnost přípustná proti každému takovému rozhodnutí. Jednu ze zmiňovaných výjimek obsahuje i § 104 odst. 2 s. ř. s., který stanoví, že nepřípustná je kasační stížnost, která se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s. Požadavek na uplatnění některého z důvodů taxativně vypočtených v § 103 odst. 1 s. ř. s. je přitom třeba vykládat v souladu se zásadou, že procesní právní úkon účastníka řízení (zde: kasační stížnost) se posuzuje podle jeho obsahu. Na jedné straně tedy sice postačí, že ze znění kasační stížnosti jsou seznatelné důvody, které zákonným kasačním důvodům odpovídají a není rozhodující, že sám stěžovatel tyto důvody jednotlivým ustanovením nepodřadil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Afs 7/2003-50, publikované pod č. 161/2004 Sb. NSS). Na straně druhé ale nepostačí, jestliže stěžovatel v kasační stížnosti pouze ocituje některé z písmen § 103 odst. 1 s. ř. s., ale nekonkretizuje vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil. V posuzované věci krajský soud přezkoumával rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu. Námitky, které stěžovatel brojící proti rozhodnutí krajského soudu v kasační stížnosti uvedl, nemířily ale vůbec proti fázi daňového řízení týkající se vymáhání daňových nedoplatků (exekuce), ale směřovaly do samotné dříve proběhlé daňové kontroly a do řízení vyměřovacího, již před časem skončeného vydáním dodatečných platebních výměrů. Námitkami, které stěžovatel uplatnil, by se ale soud mohl zabývat jen v řízení, kde by předmětem soudního přezkoumání byly právě ony dodatečné platební výměry. Ty však byly vydány-jak uvedeno-v červnu 2002, a stěžovatel je u správního soudu nenapadl žalobou a jejich zrušení se včas nedomáhal. Je-li u správního soudu napadeno rozhodnutí vydané v další fázi řízení (v řízení exekučním), pak přirozeně soud může zkoumat jen samotnou existence titulu a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně exekucí postižené věci apod., navíc za podmínky, že stížnost tvrdí například, že exekuční titul neexistuje, zvolený způsob exekuce není zákonem připuštěn, že cena postižené věci je v nepoměru k výši pohledávky atp. Soud se ve fázi exekučního řízení nemůže zabývat skutečnostmi, které nastaly před vydáním vykonatelného výkazu nedoplatků, tedy v řízení vyměřovacím. Stížní tvrzení tedy vůbec nemířila do předmětu soudního přezkumu, a to ani poté, kdy stěžovatelův advokát po výzvě soudu kasační stížnost doplnil (§ 106 odst. 3 s. ř. s.). Byť tedy stěžovatel v doplnění kasační stížnosti namítl vadu řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkového stavu byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí pro tuto důvodně namítanou vadu zrušit , není tato námitka způsobilá být podkladem pro to, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal. Jde o námitku jen formální, opakující slova zákona [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], ale bez věcného obsahu, vztahující se k projednávané věci (rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu). Pouhé zopakování zákonného textu bez věcného obsahu není důvodem kasační stížnosti. Stížnost netvrdí, co vlastně bylo v daňové exekuci porušeno (případně která procesní ustanovení nebyla dodržena). Obecně namítané vady nemůže ani Nejvyšší správní soud na místě stěžovatele sám aktivně vyhledávat, protože vymezení rozsahu kasační stížnosti a specifikace jejích důvodů leží na stěžovateli v důsledku dispoziční zásady, která ovládá řízení o kasační stížnosti. Stížní námitky zpochybňující vlastní daňová rozhodnutí z června 2002 se týkají jiných rozhodnutí než těch, která stěžovatel napadal žalobou (napadena byla rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu). Takový důvod zákon nepřipouští, protože ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. normuje, že námitky kasační stížnosti se musí vztahovat k rozhodnutí, které bylo žalobou napadeno v řízení před krajským soudem. Brojí-li stěžovatel kasační stížností proti rozhodnutí jinému (dodatečným platebním výměrům), jde o jiné důvody kasační stížnosti než ty, které jsou v § 103 uvedeny. Taková kasační stížnost je nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nepřípustnost odmítl [§ 104 odst. 4 s. ř. s., § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s.]. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 24. listopadu 2004

JUDr. Michal Mazanec předseda senátu