198 ICm 455/2016
č.j. MSPH 198 ICm 455/2016-42 (MSPH 98 INS 4943/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl JUDr. Alešem Bartošem jako samosoudcem v právní věci žalobce: JUDr. Martin Šíp, Podbabská 1014/20, 160 00 Praha 6, insolvenční správce dlužníka: evvo s.r.o., IČ 26700522, Sekaninova 1021/26, 128 00 Praha 2, proti žalovanému: Petr anonymizovano , anonymizovano , Konstantinova 1492/36, 149 00 Praha 4, zast. JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem, Na Viničních horách 1834/24, 160 00 Praha 6, o neúčinnost právních úkonů a vydání plnění z neúčinného právního úkonu

t a k t o:

I. Určuje se, že právní úkony dlužníka (vratky půjček či vlastních vkladů) v částce 100.000,00 Kč, v částce 268.000,00 Kč, v částce 11.000,00 Kč, v částce 7.000,00 Kč, v částce 247.976,50 Kč, v částce 265.000,00 Kč, v částce 268.000,00 Kč, v částce 17.000,00 Kč, v částce 69.000,00 Kč, činěné ve prospěch žalovaného za rok 2015 ve formě výběrů z bankovních účtů dlužníka v celkové částce 304.000,-Kč a dále hotovostně z pokladny dlužníka v celkové částce 1.048.976,50 Kč, tedy celkem právní úkony dlužníka (vratky půjček či vlastních vkladů) isir.justi ce.cz

činěné ve prospěch žalovaného za rok 2015 v celkové částce ve výši 1.352.976,50 Kč jsou právně neúčinné.

II. Žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka evvo s.r.o., IČO 26700522, Sekaninova 1021/26, 128 00 Praha 2, k rukám žalobce částku 1.352.976,50 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů z řízení

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 11. 2. 2016 domáhal určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka a vydání plnění z neúčinného právního úkonu. V žalobě uvedl, že žalovaný pan Petr anonymizovano , anonymizovano , je jednatelem a jediným společníkem dlužníka: evvo s.r.o., IČ 26700522. Podle účetnictví dlužníka docházelo v letech 2014 a 2015 ze strany žalovaného k vkladům a následným výběrům finančních prostředků. Podle vyjádření žalovaného mělo jít o průběžné financování provozu společnosti dlužníka. Ohledně roku 2014 pak žalobce uvedl, že vklady značně převyšovaly výběry, avšak tato situace se změnila v roce 2015. Žalobce se domnívá, že v té době již muselo být žalovanému jasné, že se dlužník nachází v úpadku, a tedy se měl takového jednání zdržet. Žalovaný žalobci řekl, že si pouze vybíral svůj vklad do společnosti dlužníka. Žalobce v podané žalobě dále uvedl, že ke vkladům a výběrům hotovosti nejsou v účetnictví žádné doklady, prý se jednalo o běžnou praxi, kdy na základě ústní dohody žalovaný půjčoval dlužníku peníze a pak si je zase bral zpět. Žalobce se domnívá, že převody finančních prostředků uskutečněné během roku 2015 jsou neúčinné, zvýhodňují žalovaného, neboť se mu tak dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jakého by dosáhl v konkursu.

Částka, o kterou byl žalovaný zvýhodněn, činí 1 352 976,50 Kč, když částka 304 000,-Kč byla žalovanému převedena z bankovního účtu, částka 1 048 976,50 Kč pak byla žalovaným vybrána v hotovosti z pokladny dlužníka. K těmto úkonům došlo v době, kdy se dlužník fakticky nacházel v úpadku, tedy v situaci, kdy nebyl schopen splácet svoje závazky z důvodu nedostatku prostředků. Dále žalobce uvedl, že k těmto převodům finančních prostředků nedocházelo při běžném obchodním styku, dlužníkem vyplacené peníze nebyly použity k financování podnikatelské činnosti, ani nebyl učiněn pokus o zlepšení hospodářské situace dlužníka. V závěru pak žalobce uvedl, že, dle jeho názoru, k rozpoznání pravého stavu věci, a sice, že se dlužník objektivně nachází ve stavu úpadku, nebylo zapotřebí zvýšené pozornosti či pečlivosti, že tato situace musela být dlužníku, resp. žalovanému, známa z běžné činnosti. K následné argumentaci žalovaného, že dlužník byl schopen do budoucna pokračovat v podnikání, uzavřel několik výhodných smluv s novými obchodními partnery atd. pak žalobce uvedl, že dlužník byl v úpadku ve formě předlužení (jako insolvenční správce dlužníka žalobce eviduje pohledávky přesahující majetek dlužníka, včetně pohledávek z pracovně-právních vztahů), navíc, již v roce 2014 se dlužník dostal do platební neschopnosti. V tomto směru pak odkázal na tvrzení žalovaného obsažená v insolvenčním návrhu. K přiložené korespondenci, která by měla potvrzovat, že došlo k uzavření žalovaným tvrzených kontraktů, žalobce uvedl, že nic takového neprokazuje. Lze z ní dovodit pouze to, že dlužník komunikoval s potenciálními obchodními partnery. Žalobce opakovaně uvedl, že žalovaný, jednatel a jediný společník dlužníka, se nachází v postavení osoby blízké. Z těchto důvodu žalobce navrhl, aby soud rozhodl o neúčinnosti ve výroku uvedených

Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Brabcová. právních úkonů a vydání z nich získaného majetkového prospěchu zpět do majetkové podstaty dlužníka. Jako alternativu, pro případ, že by soud shledal shora uvedené právní úkony neplatnými, pak žalobce navrhl, aby soud rozhodl o této neplatnosti a zároveň o vydání získaného majetkového prospěchu zpět do majetkové podstaty dlužníka.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a požadoval náhradu nákladů řízení, neboť byl v řízení zastoupen advokátem. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že žalobce neprokázal, že by právní úkony dlužníka byly neúčinné, že by splňovaly všechny podmínky pro to, aby bylo možné označit je za zvýhodňující. Podle názoru žalovaného žalobce sice tvrdí, že žalovaný byl jednáním dlužníka zvýhodněn, avšak žalobce nepředložil žádný důkaz, který by takové tvrzení prokazoval.

Uvedl, že žalobce neprokázal úmysl dlužníka zvýhodnit žalovaného na úkor ostatních věřitelů, ani to, že by žalovanému byl takový úmysl dlužníka znám. Žalovaný se dále domnívá, že žalobce nedoložil ani své tvrzení ohledně zařazení shora uvedených právních úkonů do období úpadku dlužníka, dokonce ani to, zda tyto úkony mohly k úpadku dlužníka vést. Kromě toho žalovaný zásadně nesouhlasí s tím, že by ke sporovaným úkonům docházel v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku, ani s tím, že by tyto úkony k úpadku dlužníka vedly. Má za to, že v době, kdy ke sporovaným úkonům došlo, dlužník rozhodně v úpadku nebyl, a ani k němu nebyl těmito úkony přiveden. Žalovaný ve svém vyjádření tvrdí, že v době, kdy dlužník vrátil finanční prostředky, které mu žalovaný půjčil, dlužník provozoval podnikatelskou činnost, a to v nezměněné formě.

Dokonce docházelo k jejímu rozšiřování. Žalovaný připustil, že se dlužník dostal do problémů s úhradou některých svých závazků, avšak šlo pouze o krátkodobou záležitost. Způsobil ji jeden ze zákazníků dlužníka, který dlužníku neuhradil odměnu za provedené práce a služby ve výši cca 3 000 000,-Kč. O této situaci žalobce, dle názoru žalovaného, ví. Dokonce je žalovaným opakovaně žádán o to, aby, z posice insolvenčního správce dlužníka, tuto pohledávku vymáhal.

Celou situaci dlužník řešil pokusem o navýšení úvěru ze strany Sberbank CZ a.s. Jednání vypadalo nadějně, dlužník vrátil žalovanému zapůjčené prostředky v dobré víře, že mu bude bankovní úvěr navýšen. Neměl v úmyslu zvýhodnit žalovaného na úkor ostatních věřitelů, neboť byl přesvědčen, že na takovou situace vůbec nedojde. Do doby, než banka zamítla navýšení úvěru, k čemuž došlo dne 23. 2. 2015, neměl dlužník žádných pochyb o tom, že jeho podnikatelská činnost bude nadále pokračovat. Proto nemůže souhlasit s tvrzením žalobce, že dlužník věděl, že se nachází v úpadku, když ke sporovaným právním úkonům došlo. Žalovaný dále uvedl, že v rozhodném období vůbec nedošlo k utlumení obchodní činnosti dlužníka, naopak, dlužník nejen že ve svém podnikání pokračoval, dokonce vyhledával další obchodní partnery, zahajoval s nimi spolupráci. Jednalo se například o kontrakty se společnostmi Média-IT s.r.o., Tradedesign s.r.o., Ceragon Networks Ltd., SUB10, SWAN, a.s., a další. Žalovaný tedy rozhodně odmítl tvrzení žalobce, že by se dlužník nacházel v úpadku, případně, že by jej k úpadku přivedly právní úkony, jejichž neúčinnost se snaží žalobce prokázat. V závěru svého vyjádření pak žalovaný uvedl, že vrácení půjčky v tomto případě bylo zcela standardním úkonem.

Šlo o půjčku bezúročnou, žalovaný obdržel vždy jen to, co půjčil, žalovaný nezískal žádný prospěch.

Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Brabcová.

Podle ust. § 239 odst. 1 a 3 ins. zák. odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Tuto žalobu může podat ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, jinak odpůrčí nárok zanikne. Soudu je z jeho činnosti známo, že žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem dlužníka EVVO s.r.o., IČ: 26700522, rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 19.6.2015 č.d. MSPH 98 INS 4943/2015-A (bod II výroku). Účinky rozhodnutí o úpadku (bod I a III výroku) nastaly dne 19. 06. 2015 v 10:50 hod. Odpůrčí žaloba byla podána u zdejšího soudu dne 11. 2. 2016, a to žalobcem-insolvenčním správcem. Na základě těchto zjištění soud uzavřel, že odpůrčí žaloba byla podána včas a osobou oprávněnou.

Dále soud zjistil, že dne 25. 02. 2015 bylo zahájeno insolvenční řízení a dne 25. 02. 2015 v 16:10 hod. byla vyhláška o jeho zahájení zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Insolvenční návrh byl podán věřitelem ASTRA SECURITY, a.s., IČ: 25662171. Dne 6. 3. 2015 podal insolvenční návrh i dlužník. Řízení bylo následně ve vztahu k původnímu navrhovateli zastaveno, neboť ten jej vzal zpět.

Strany učinily nesporným, že docházelo k převodu finančních prostředků mezi dlužníkem a žalovaným tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Jejich prokazováním se tedy soud nezabýval. Z podání stran je zřejmé, že spor spočívá v právním posouzení. Soud se tedy zaměřil na zjištění, zda se jednalo o úkony právně neúčinné či nikoli.

Neúčinnost právního úkonu, o které rozhoduje soud na základě odpůrčí žaloby, je v zásadě trojího druhu. Jedná se o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění, neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů a neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů (§§ 240-242 ins.zák.).

Během ústního jednání, které se konalo dne 21. 12. 2017, bylo provedeno dokazování mimo jiné výpisem z účtu rozvahy dlužníka 36501 včetně vyjádření žalovaného ze 17. 12. 2015. Z tohoto vyjádření je zřejmé, že žalovaný souhlasí s tím, že částka 1 352 976,50 Kč představuje vratky půjčky žalovanému ze strany dlužníka. Na tomto tvrzení se obě strany ve svých vyjádřeních shodly.

Podle § 241odst. 1 ins.zák. se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle odst. 2 cit.ust. zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Osobou blízkou se, podle ust. § 22 odst. 2 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozumí, v případě právnické osoby, člen jejího statutárního orgánu, nebo ten, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti. Žalovaný je, jak vyplývá mj. z obchodního rejstříku, jediným společníkem dlužníka a zároveň jeho jednatelem.

Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Brabcová.

Je tedy tím, kdo dlužníka řídí, je ve vztahu k dlužníku osobou blízkou.

Obrana žalovaného spočívá zejména v tvrzení, že dlužník nebyl v úpadku, že podnikatelská činnost pokračovala, a to nejen v původním rozsahu, ale že docházelo k jejímu rozšiřování.

Že byly uzavřeny smlouvy s novými obchodními partnery, čímž si dlužník zajistil vyšší příjmy ze své činnosti. K tomu pak předložil soudu k důkazu mailovou komunikaci s obchodními partnery. Při ústním jednání soud provedl dokazování předloženou komunikací. Zjistil, že probíhala komunikace mezi žalovaným, resp. dlužníkem a potenciálními obchodními partnery.

Ze samotných textů e-mailu však nebylo zřejmé, že by k uzavření smluv skutečně došlo.

Z probíhajícího insolvenčního řízení navíc soud zjistil, že zatímco do soupisu majetkové podstaty dlužníka insolvenční správce zapsal majetek v hodnotě cca 200 000,-Kč, hodnota přihlášených pohledávek přesahuje 14 000 000,-Kč (včetně pohledávek z pracovněprávních vztahů). Z toho tedy vyplývá, že věřitelé v konkursu nebudou uspokojeni v plné výši svých pohledávek. Oproti tomu, jak sám žalovaný uvedl, jeho pohledávka z titulu ústní smlouvy o půjčce byla dlužníkem uhrazena ze 100 %. Je tedy zřejmé, že vrácení půjčky bylo zvýhodňujícím právním úkonem.

Ust. § 242 ins.zák. pak upravuje neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů. To předpokládá úmysl zkrátit uspokojení věřitele, a také, aby tento úmysl byl druhé straně znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. V insolvenčním návrhu, který byl dlužníkem podán dne 6.3. 2015 se pod bodem I uvádí, že Dlužník prohlašuje, že má více věřitelů, pozastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, není schopen své peněžité závazky plnit po dobu delší, než tři měsíce po jejich splatnosti a současně není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek za dlužníkem výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Z tohoto textu, zejména z části není schopen své peněžité závazky plnit po dobu delší, než tři měsíce po jejich splatnosti , vyplývá, že již v době podání tohoto insolvenčního návrhu byly některé pohledávky za dlužníkem splatné déle, než tři měsíce.

Ke sporným úkonům došlo v lednu a únoru roku 2015, tedy už v té době muselo být dlužníku zřejmé, v jaké situaci se nachází. Žalovaný, coby osoba dlužníku blízká, musel mít tuto povědomost rovněž. Pod bodem II insolvenčního návrhu dlužník popisuje svou situaci a skutečnosti, které ho vedly k podání insolvenčního návrhu, pod bodem III pak uvádí, že uvedené skutečnosti dle názoru dlužníka dostatečně osvědčují, že jsou splněny veškeré zákonem požadované podmínky pro rozhodnutí o úpadku dlužníka Pod bodem IV pak dlužník navrhl, aby soud rozhodl o jeho úpadku a prohlásil na majetek dlužníka konkurs. Z toho tedy vyplývá, že jak dlužník, tak žalovaný, museli vědět, že dlužník nedisponuje takovým majetkem, aby mohl všem svým závazkům dostát, tedy, že vrácení půjčky žalovanému sníží již tak nízké procento uspokojení ostatních věřitelů.

V závěrečném návrhu žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce uvedl, že není schopen potvrdit, zda veškeré výběry byly vratkami jeho půjček dlužníkovi, neboť v předmětné době vybíral finanční prostředky z účtu dlužníka i na provozní činnost dlužníka. Výběr peněžních prostředků z bankovního účtu jednatelem dlužníka je faktickou činností, jíž uskutečňuje své jednatelské oprávnění, nikoli právním úkonem dlužníka (Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 531/2003 ze dne 2.3. 2004). Soud však této argumentaci nemohl přisvědčit, a to z několika důvodů. Odpůrčí žaloba byla podána dne 11. 2. 2016. Závěrečný návrh žalovaného zazněl při jednání dne 21. 12. 2017. Bylo to poprvé během celého řízení, kdy žalovaný něco

Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Brabcová. takového uvedl. Naopak, v řízení trvajícím téměř dva roky stále opakoval, že se jednalo o vratky půjček. Ke svému novému tvrzení nepředložil žádný důkaz, ba ani žádný nenavrhl, když se v řízení zabýval především dokazováním toho, že v rozhodné době dlužník nebyl v úpadku. Ve svém novém vyjádření žalovaný neupřesnil, ve kterých případech si není jist, případně, jak vysoké byly půjčky, které dlužníku poskytl. Pouze sdělil, že má jisté pochybnosti. Ke sporným úkonům došlo v měsíci lednu a únoru roku 2015. V prosinci roku 2015 žalovaný svým podpisem stvrdil, že částka 1 352 976,50 Kč představuje vratky půjčky. Je pravděpodobné, že v době podpisu měl celou situaci čerstvě v paměti, zatímco teď, tři roky poté, už si jist být nemusí. Toto vyjádření žalovaného bylo soudem provedeno k důkazu, jak shora uvedeného. K vyvrácení takového důkazu by žalovaný musel předložit víc, než konstatování, že si není jist, když si dosud jist byl. Soud proto považuje všechny výběry žalovaného z účtu dlužníka za vratky půjčky, tedy za právní úkony, které směřovaly ke zvýhodnění žalovaného před ostatními věřiteli a jejich úmyslné zkrácení.

Ze shora uvedených důvodů soud rozhodl, že sporované úkony jsou právně neúčinné.

V návaznosti na to pak soud rozhodl, že žalovaný musí finanční prostředky, které od dlužníka obdržel v důsledku neúčinných právních úkonů, vrátit do majetkové podstaty dlužníka. O nákladech řízení pak soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. V řízení plně úspěšný žalobce jako insolvenční správce je osvobozen od soudního poplatku dle § 11 odst. 2 písm. n) zák.o soudních poplatcích, advokátem zastoupen nebyl. Ve svých vyjádřeních ani žádné náklady nevyčíslil.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do patnácti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím soudu zdejšího.

V Praze dne 21. prosince 2017

JUDr. Aleš Bartoš v.r. samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Brabcová.