198 ICm 398/2014
č.j. 198 ICm 398/2014-214 (MSPH 98 INS 8642/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl JUDr. Alešem Bartošem jako samosoudcem v právní věci žalobce: JUDr. David Termer, IČ 40582779, Opatovická 24/156, 110 00 Praha 1, insolvenční správce dlužníka: Yuryi anonymizovano , anonymizovano , K Žižkovu 381/1, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Yuriy anonymizovano , nar. 29. 5. 1952, K Žižkovu 381/1, 190 00 Praha 9, o neúčinnost právních úkonů

t a k t o:

I. Určuje se, že darovací smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným ze dne 24. 11. 2008, vložená do katastru nemovitostí Katastrálním úřadem pro hl.m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, s účinkem vkladu ke dni 2.12. 2008, v řízení vedeném pod č.j. V-64262/2008, kterou byly dlužníkem žalovanému převedeny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 3663 k.ú. Vysočany, obec Praha, je vůči insolvenčním věřitelům neúčinná.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 53 482,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 24. 11. 2008, kterou žalovaný uzavřel s dlužníkem, je neúčinná. V žalobě uvedl, že jako insolvenční správce dlužníka zjistil, že dlužník převedl nemovitosti zapsané na LV č. 3663, pro katastrální území Vysočany, obec Praha, na svého otce. Konkrétně šlo o pozemek parc.č. 1901/19-zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č.p. 381 a dále o pozemek parc.č. 1901/28-orná půda. Tyto nemovitosti slouží k zajištění hypotečního úvěru dlužníka isir.justi ce.cz u Hypoteční banky, a.s., což vyplývá ze zástavní smlouvy ze dne 20. 12. 2006. Podle tvrzení žalobce tak dlužník učinil bez vědomí a souhlasu banky. Žalobce se domnívá, že pokud by nemělo jít o úmyslně zkracující úkon dlužníka, jistě by o svém rozhodnutí převést předmětné nemovitosti na třetí osobu, zejména osobu blízkou, zástavního věřitele informoval a získal jeho souhlas. Vzhledem k tomu, že se jedná o osobu blízkou, dovozuje žalobce, že obdarovaný o celkové situaci a motivech dlužníka věděl. Skutečnost, že se dlužník snažil v budoucnu zkrátit své věřitele, dovodil žalobce rovněž z toho, že již v době uzavírání darovací smlouvy měl dlužník další závazky, které nesplácel.

Žalovaný s tímto názorem žalobce nesouhlasí. Ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že si nebyl vědom situace, v jaké se dlužník-jeho syn-nachází. Ani o jeho motivech nic nevěděl, neboť se se synem dlouhodobě nestýkal. Navíc, jak se domnívá, postavení zástavního věřitele nebylo ohroženo, neboť, v případě zpeněžení nemovitosti stejně bude v první řadě uspokojena pohledávka Hypoteční banky, a.s. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Nalézací soud v této věci jednal a rozhodl, avšak rozsudek byl Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím zrušen a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvého stupně, že se nedostatečně zabýval tím, zda předmětná darovací smlouva skutečně vedla ke zkrácení věřitelů. Podle jeho názoru dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitel zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli-nebýt těchto úkonů-by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil . Ztotožnil se s názorem žalovaného, že postavení zástavního věřitele se nemění, výtěžek zpeněžení předmětné nemovitosti bude sloužit k uspokojení jeho pohledávky. Soud prvého stupně, dle názoru odvolacího soudu, nezjišťoval, zda výtěžek zpeněžení bude natolik vysoký, aby mohly být uspokojovány rovněž pohledávky nezajištěných věřitelů. Proto považuje rozhodnutí Městského soudu v Praze za předčasné. Dále zdejšímu soudu vytkl, že dostatečně nezjišťoval, zda byl žalovanému úmysl dlužníka zkrátit věřitele znám. Tato skutečnost se sice presumuje dle § 242 odst. 2 ins.zák., avšak žalovanému měla být dána možnost tuto domněnku vyvrátit. To však soud prvého stupně neumožnil, když nepřipustil navrhovaný důkaz účastnickým výslechem žalovaného. V závěru svého usnesení pak odvolací soud soudu prvého stupně uložil, aby zaprvé doplnil skutková zjištění v rozsahu, jenž umožní přijmout závěr o tom, zda dlužník uzavřel darovací smlouvu v úmyslu zkrátit věřitele, a zadruhé, aby umožnil žalovanému případně dokázat, že dlužníkův úmysl věřitele zkrátit mu nebyl znám.

Po doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníkům žalobce doplnil žalobu o další tvrzení a návrhy důkazů ve smyslu poučení odvolacího soudu. Ohledně existence dalších závazků dlužníka již v době před uzavřením darovací smlouvy uvedl, že tato skutečnost vyplývá z pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení. Ne všichni věřitelé dlužníka se do insolvenčního řízení se svými pohledávkami přihlásili, za všechny pak žalobce uvedl věřitele č. 7: P G S A Invest s.r.o., jehož pohledávka vznikla ze směnky vlastní ze dne 3.10. 2007, dále pak žalobce čerpá informace o existenci dalších závazků dlužníka před uzavřením darovací smlouvy z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 18 C 194/2010, ze kterého jsou mu známi věřitelé GARTAL, s.r.o., IČ 27250041 a Ing. Natalia Zaitsevová. Rovněž připomněl, že v době převodu existoval dlužníkův závazek vůči insolvenčnímu věřiteli č. 3: ČSSZ. Dlužník měl důvodnou obavu, že jeho majetek bude postižen exekucí, proto převedl nemovitosti na osobu blízkou. Žalobce nesouhlasí s názorem, že postavení zástavního věřitele se nezměnilo.

Pokud byla nemovitost ve vlastnictví dlužníka, mohl se zástavní věřitel rozhodnout, jakým způsobem dosáhne uspokojení své pohledávky-a zvolil cestu insolvenčního řízení, avšak v případě, že by zastavené nemovitosti byly ve vlastnictví třetí osoby, možnosti zástavního

Shodu s prvopisem potvrzuje Eva Hamšíková. věřitele jsou omezeny. Ohledně nezajištěných věřitelů pak žalobce uvádí, že dokud není nemovitost prodána, nelze s jistotou určit cenu, za kterou bude nakonec prodána. Tedy není zřejmé, zda výtěžek zpeněžení nepřevýší zajišťovanou pohledávku. Podle tvrzení žalobce jsou, nebo alespoň byly, nemovitosti využívány jako předmět nájmu. Rozhodně považuje za prokázané, že v roce 2006 byly nájemci nemovitosti společnosti ARIS, spol. s r.o., GAZDA PLUS družstvo a TAIMA JM, spol. s r.o., neboť sám dlužník tyto subjekty jmenoval ve Smlouvě o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 19. 12. 2006. Pokud by byly nemovitosti ve vlastnictví dlužníka, nájem by byl příjmem majetkové podstaty a bylo by možné více uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů. Podle názoru žalobce není nutné zjišťovat obvyklou cenu nemovitosti, aby bylo prokázáno, zda její cena převýší zajišťovanou pohledávku, neboť i tak je zřejmé, že pokud by byly nájmy skutečně realizovány ve prospěch majetkové podstaty dlužníka, nezajištění věřitelé by byli uspokojeni ve větší míře. V závěru pak uvedl, že trvá na svém stanovisku a navrhl, aby soud opětovně rozhodl tak, že předmětná darovací smlouva je vůči věřitelům neúčinná. K výzvě soudu dle § 118a odst. 1 o.s.ř. pak žalobce předložil seznam firem, které sídlí na adrese darovaných nemovitostí. Protože dlužník s žalobcem nespolupracuje, navrhl, aby soud uvedené společnosti vyzval k doložení právního titulu užívání nemovitostí, případně svědecké výslechy jednatelů společností.

Žalovaný stále setrvával na svém stanovisku, a sice, že by měl soud žalobu zamítnout, neboť všechny argumenty, které uvedl žalobce, jsou ryze účelové, že netušil, že dlužník se nachází v úpadku, nehledě k tomu, že postavení věřitele nebylo darovací smlouvou zhoršeno. Co se žalobcem tvrzených nájemních vztahů a z nich plynoucí ztráty majetkové podstaty dlužníka týče, pak, podle názoru žalovaného, žalobce nedoložil žádné důkazy, které by jeho tvrzení dokládaly. Právní zástupce žalovaného pak uvedl, že mu existence takových vztahů není známa.

Odvolací soud zdejšímu soudu vytkl, že neumožnil žalovanému, aby se pokusil vyvrátit domněnku obsaženou v ust. §242 odst. 2 ins.zák., a sice, že neprovedl účastnický výslech, jakkoli jej žalovaný navrhoval. Poté, co odvolací soud dřívější rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, nařídil soud ve věci několik jednání (15. 9. 2016, 25. 11. 2016, 9. 2. 2017, 13. 4. 2017, 4. 5. 2017, 25. 5. 2017 a 15. 2. 2018). Žalovaný se k těmto jednání nedostavil. Jednání se účastnil pouze jeho právní zástupce, který uvedl, že žalovaný v průběhu řízení odcestoval z České republiky, a to na neurčito. Právní zástupce žalovaného dále uvedl, že neví, kdy se žalovaný do České republiky dostaví. § 242 odst. 2 ins.zák. obsahuje vyvratitelnou právní domněnku, že osoba dlužníku blízká, v jejíž prospěch byl učiněn úkon úmyslně zkracující, o dlužníkově záměru věděla. Takovou domněnku lze vyvrátit, avšak to by vyžadovalo aktivní přístup žalovaného k řízení. Žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce opakovaně tvrdil, že o úmyslu dlužníka nevěděl. K důkazu navrhoval provést účastnický výslech. Odvolací soud soudu prvého stupně vytkl, že tento důkaz, kterým se mohl žalovaný pokusit shora uvedenou domněnku vyvrátit, neprovedl, jakkoli to žalovaný navrhoval. Jak už soud uvedl, poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, nařídil postupně sedm ústních jednání ve věci. Na tato jednání se pravidelně dostavoval právní zástupce žalovaného, byl spraven o tom, že se soud snaží předvolat žalovaného, aby mu umožnil účastnický výslech. Žalovaný se nedostavil ani jednou, pouze prostřednictvím svého právního zástupce navrhl soudu jakousi distanční formu účastnického výslechu, která snad měla spočívat v písemné komunikaci mezi žalovaným a soudcem, zprostředkovanou právním zástupcem žalovaného. Soud k takové formě dokazování nepřistoupil a výslech žalovaného neprovedl. Podle jeho názoru bylo žalovanému poskytnuto dostatek času-když od prvního jednání (po rozhodnutí odvolacího soudu) k jednání poslednímu uplynul téměř rok a půl-aby se mohl k jednání dostavit.

Shodu s prvopisem potvrzuje Eva Hamšíková.

Soud se zabýval upřesněním, zda v době, kdy došlo k uzavření předmětné darovací smlouvy, mohl dlužník předpokládat, že činí úkon v rozporu se zájmy věřitelů. Smlouva byla uzavřena dne 24. 11. 2008. Tento incidenční spor byl vyvolán insolvenčním řízením vedeném pod sp.zn.: MSPH 98 INS 8642/20013, a tak soud nahlédl do přihláškových spisů. Zjistil tak, že pohledávka věřitele č. 1-Hypoteční banka, a.s., vznikla na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 19. 12. 2006; pohledávka věřitele č. 3-ČR PSSZ je splatná od 4. 8. 2006; směnka vlastní, ze které vznikla pohledávka věřitele č. 7-P G S A Invest s.r.o., byla podepsána 3. 10. 2007. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24.4.2013 č.j. 18 C 194/2010-126 se pak soud dozvěděl o existenci dalších věřitelů, jejichž pohledávky vznikly před uzavřením darovací smlouvy (ing. Zaitseva, GARTAL, s.r.o.). Dlužník si tedy musel být vědom toho, že v době, kdy se zbavuje nemovitosti tím, že ji daruje osobě blízké, ohrozí v budoucnu možnost věřitelů domoci se uspokojení jejich pohledávek.

Dále se soud zabýval otázkou, zda došlo k poškození věřitelů tím, že předmětnou nemovitost dlužník daroval třetí osobě. Žalobce předložil soudu seznam firem a dalších subjektů, které by měly mít, dle obchodního rejstříku, sídlo v této nemovitosti. Soud se obrátil s dotazem na uvedené firmy, dále předvolal několik fyzických osob ke svědecké výpovědi. V tomto směru se víceméně všichni dotázaní shodli na tom, ať již písemnou formou, nebo formou výpovědi při jednání, že na dané adrese buď sídlo nemají vůbec, nebo využívají nemovitost bezúplatně. Pouze někteří z nich připustili možnost, že za užívání nemovitosti sice neplatí nájem, avšak poskytují vlastníkovi nepeněžité plnění spočívající například v údržbě či ochraně nemovitosti (svědek Volodymyr Tomchak), případně, že tento nájem je započten na pohledávku vzniklou z opravy části nemovitosti (svědek Petr Koudela-oprava haly, zejména její střechy, ve které podniká).

Dále z dodatku č. 2 reg.č. 8900/153389-01/06-01-001/02/R ze dne 20. 12. 2010, ke Smlouvě o poskytnutí hypotečního úvěru, vyplývá, že v době uzavření dodatku existovaly nájemní smlouvy, jejichž předmětem bylo užívání nemovitosti, a to minimálně tři. V době podpisu dodatku se totiž dlužník zavázal předložit jejich originál Hypoteční bance, a.s. Na základě tohoto zjištění soud dospěl k závěru, že nemovitost je vhodná k nájmu. Pokud by byla součástí majetkové podstaty, pak by nájemné tvořilo příjem majetkové podstaty a zvýšilo by se tak procento uspokojení zjištěných pohledávek. Bez ohledu na to, zda v současné době je či není nájemné fakticky hrazeno. V případě, že by se podařilo nemovitost prodat za cenu vyšší, než jaké dosahuje pohledávka zajištěného věřitele, převis by připadl do majetkové podstaty. Pokud se změnilo vlastnictví a vznikne nějaký převis, bude vrácen žalovanému.

Co se postavení zajištěného věřitele a jeho zhoršení týče, pak soud nenechal vyhotovit znalecký posudek, neboť to považuje za nehospodárné a nadbytečné. Hodnota předmětné nemovitosti nemá souvislost s tím, zda právní úkon, kterým s ní bylo naloženo, je či není neúčinným právním úkonem. Ocenění hodnoty nemovitosti pouze vypovídá o tom, zda dojde k uspokojení pouze zajištěného věřitele nebo i věřitelů nezajištěných, nevypovídá však nic o tom, zda tito věřitelé byli znevýhodnění tím, že nemovitost byla v rozhodné době před rozhodnutím o úpadku dlužníka darována někomu jinému. Žalovaný se domnívá, že postavení zajištěného věřitele se nezměnilo, natož, aby se zhoršilo. Podle jeho názoru není rozdíl mezi tím, kdo je vlastníkem nemovitosti v případě, že bude prodána. S tímto názorem soud nemohl souhlasit. Aniž by zjišťoval, v jakém rozsahu bude pohledávka zajištěného věřitele uspokojena, zda bude dokonce možné počítat s případným převisem kupní ceny za nemovitost, který by byl rozdělen mezi věřitele nezajištěné, zastává soud názor, že postavení zajištěného věřitele bylo zhoršeno již tím, že se změnila osoba vlastníka nemovitosti. Jsou zde rozdíly v tom, jakým způsobem se může zajištěný věřitel podílet na rozhodování o zpeněžení nemovitosti, rozdíl je už v tom, že dokud byla nemovitost ve vlastnictví dlužníka, mohl se zajištěný věřitel rozhodnout, jakým způsobem bude vymáhat svou pohledávku, zda prostou exekucí, či podáním insolvenčního návrhu. Tato možnost mu byla

Shodu s prvopisem potvrzuje Eva Hamšíková. odňata tím, že nemovitost změnila vlastníka. V rámci insolvenčního řízení, které nakonec zajištěný věřitel původně zvolil, by zpeněžení nemovitosti probíhalo za intensivní komunikace mezi zajištěným věřitelem a insolvenčním správcem, byl by to zajištěný věřitel, který by o postupu zpeněžení rozhodoval. I toto jeho právo bylo změnou vlastníka částečně omezeno.

Podle názoru soudu je darovací smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným neúčinným právním úkonem, a to nejen ve smyslu ust. § 242 ins. zák., ale rovněž i § 240 ins.zák. V době uzavření darovací smlouvy měl dlužník několik závazků v nezanedbatelné výši. Darovací smlouvou se zbavil zásadní části svého majetku, a sice nemovitosti. Učinil tak navíc bez přiměřeného protiplnění, když nemovitost prostě daroval, a to osobě blízké (§240 odst. 2 věta druhá ins.zák.). Tím snížil možnost uspokojení pohledávek minimálně u nezajištěných věřitelů, kteří byli připraveni o příjmy majetkové podstaty plynoucí z kupní ceny nemovitosti-pokud by byla nemovitost řádně prodána, dále z nájmu nemovitosti-pokud by zůstala v majetkové podstatě dlužníka, nebo z případného převisu kupní ceny.

Z těchto důvodů soud opětovně rozhodl tak, že darovací smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným ze dne 24. 11. 2008 je vůči insolvenčním věřitelům neúčinná.

O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a právo na jejich náhradu přiznal v řízení plně úspěšnému žalobci. Náklady řízení v celkové výši 53 482,-Kč jsou tvořeny odměnou advokáta, kterým byl žalobce zastoupen (počínaje odvolacím řízením) ve výši 40 300,-Kč, stanovenou dle ust. § 9 odst. 4 a § 7 bod 5 advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů za třináct úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, 3x vyjádření ve věci učiněné advokátem, 7x účast při ústním jednání před soudem prvého stupně, 1x účast při ústním jednání před odvolacím soudem, 1x nahlížení do spisu) ve výši 3 900,-Kč, stanovenou dle ust. § 11 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu + 21 % DPH. Lhůtu pro splnění této povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í:

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do patnácti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím soudu zdejšího.

V Praze dne 15. února 2018

JUDr. Aleš Bartoš v.r. samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje Eva Hamšíková.