195 ICm 2622/2016
Č.j. MSPH 195 ICm 2622/2016-48 (MSPH 95 INS 25460/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Kohoutkem ve věci žalobce: AB 4 B.V., reg. číslo 34186049, se sídlem v Amsterdamu, Strawinskylaan 933 PSČ 1077XX, Nizozemí, jiné reg. číslo 34186049, zastoupeného Mgr. Romanem Pospiechem LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, PSČ 602 00 proti žalovanému: Mgr. Michal Šimků, insolvenční správce dlužníka-manželů Jan anonymizovano a Eva Trčková bytem v Praze 4, Štúrova 1701/55, PSČ 140 00, zastoupeného Mgr. Kateřinou Muhrovou, advokátkou se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, sp. zn. MSPH 95 INS 25460/2015, žaloba na určení pravosti,

takto:

I. Zamítá se žaloba, podle které by soud určil, že žalobce má za dlužníkem dílčí pohledávku č. 4 uplatněnou přihláškou P9 do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 25460/2015 z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o úvěru č. 4103261535 a tato je v celé výši 66.594,75 Kč přihlášena po právu.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 13.600,-Kč, a to k rukám právního zástupce žalovaného.

Shodu s prvopisem potvrzuje Vlasta Huráňová. isir.justi ce.cz

Odůvodnění:

Žalobce k žalobě uvedl, že dne 12. 10. 2015 bylo u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. MSPH 95 INS 25460/2015 zahájeno insolvenční řízení Jana Trčky a Evy Trčkové. Žalobce jako zahraniční věřitel dne 11. 5. 2016 do insolvenčního řízení přihlásil svou pohledávku v celkové výši 164.837,91 Kč. Dne 20. 6. 2016 proběhlo přezkumné jednání, na němž žalovaný popřel dílčí pohledávku č. 4 z přihlášky pohledávky č. P9 z důvodu, že shledává smluvní pokutu sjednanou s odkazem na obchodní podmínky za neplatnou. Žalobce zcela nesouhlasí s popřením dílčí pohledávky č. 4 přihlášky P9. Žalobce dále uvedl, že dlužník 1 (Jan anonymizovano ) uzavřel dne 30. 3. 2011 se společností Home Credit a.s. smlouvu o úvěru na jejímž základě se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout dlužníkovi 1. úvěr ve výši 70.000,- Kč. Dlužník se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem a poplatky zaplatit 84 pravidelnými splátkami. Dlužník neplnil své povinnosti řádně a včas a tak právní předchůdce žalobce celý úvěr zesplatnil dne 12. 3. 2012. Žalobce je názoru, že součástí smlouvy o úvěru ze dne 30. 3. 2011 jsou i úvěrové podmínky s kódem ISH111, které byly přiloženy k úvěrové smlouvě a staly se tak součástí smluvního textu, tudíž smluvní pokuta byla uvedena v úvěrové smlouvě. Žalobce dále uvádí, že výše smluvní pokuty je k celkové dlužné pohledávce zcela přiměřená a smluvní pokuta tedy nemůže být neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 SOZ. Žalobce dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze. Žalobce se domnívá, že smluvní pokuta je účtována zcela po právu, a to na základě dohody stran a v souladu se zákonem a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR.

Žalovaný k žalobě uvedl, že dne 11. května 2016 byla Městskému soudu v Praze doručena přihláška pohledávky žalobce do insolvenčního řízení. Celková výše přihlášené pohledávky byla vyčíslena na částku 164.837,91 Kč. Žalobce přihlásil celkem pět dílčích pohledávek. Dílčí pohledávku č. 1 ve výši 882,-Kč, dílčí pohledávku č. 2 ve výši 120, Kč, dílčí pohledávku č. 3 ve výši 95.514,16 Kč, dílčí pohledávku č. 4 ve výši 66.594,75 a dílčí pohledávku č. 5 ve výši 1.727,-Kč. Přihlášce bylo přiřazeno pořadové číslo 9. Dne 20. června 2016 proběhlo u Městského soudu v Praze přezkumné jednání k přezkoumání přihlášených pohledávek, na kterém žalovaný dílčí pohledávku č. 4 popřel zcela ve výši 66.594,75 Kč, a to co do pravosti a výše. Žalobce přihlásil popřenou pohledávku z titulu smluvní pokuty za porušení smlouvy o úvěru. Důvodem popření je skutečnost, že smluvní pokuta byla sjednána neplatně v rozporu s konstantní judikaturou, když ujednání o ní není součástí smlouvy o úvěru, nýbrž jen úvěrových podmínek a dlužník je v postavení spotřebitele. Dle žalovaného smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, jedná se o samostatný nárok, který si smluvní strany musí výslovně sjednat (na rozdíl např. od úroku z prodlení, který je příslušenstvím pohledávky a smluvní strany si jej výslovně sjednat nemusí). Vzhledem k tomu je vždy třeba zkoumat, zda byla smluvní pokuta platně sjednána. Dlužníci vystupovali ve smluvním vztahu s právním předchůdcem žalobce jako spotřebitel, tedy jako slabší smluvní strana. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu ČRa Nejvyššího soudu ČR je žalovaný toho názoru, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).

Na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků, které vzal soud za svá skutková zjištění dle § 120 odst. 3 o.s.ř. má za prokázané, že dlužník Jan anonymizovano , anonymizovano (dále jen dlužník ) uzavřel dne 30. 3. 2011 se společností HOME Credit a.s. smlouvu o úvěru č. 4103261535 (dále jen smlouva o úvěru ze dne 30. 3. 2011 ). Z textu smlouvy o úvěru ze dne 30. 3. 2011 se podává, že se jedná o formulářovou smlouvu na předtištěném vzoru, který ve spodní části drobným písmem obsahuje: Nedílnou součástí této Úvěrové smlouvy (dále jen ÚS ) jsou Úvěrové podmínky (dále jen ÚP ) společnosti Home Credit a.s. (dále jen Společnost ). Níže podepsaný Shodu s prvopisem potvrzuje Vlasta Huráňová.

klient svým podpisem stvrzuje, že je seznámen s ÚP, že jsou mu všechna ustanovení srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a projevuje souhlas být vázán těmito podmínkami. Klient dále potvrzuje pravdivost prohlášení uvedených na rubu této listiny. Klient dává společnosti souhlas se zpracováním osobních údajů, včetně rodného čísla, které jsou obsahem této ÚS, ÚP a jejich návrhů a všech dokladů s nimi souvisejících včetně osobních údajů, které sdělí Společnosti jinou než písemnou formou, v rozsahu a za podmínek uvedených v Hlavě 12 a 13 ÚP. (viz důkaz úvěrová smlouva č. 4103261535 ze dne 30. 3. 2011). Z Úvěrových podmínek společnosti Home Credit a.s. ISH111 (dále jen úvěrové podmínky ) soud zjistil, že mimo jiné obsahují ustanovení hlavy 6 § 5: V případě vzniku kterékoliv ze skutečností uvedených pod písm. a), b), c) § 3 této Hlavy, je-li jejím důsledkem vznik povinnosti klienta uhradit společnosti celý poskytnutý úvěr, je klient povinen uhradit společnosti současně s úvěrem i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splacen v dohodnutých splátkách. . Tyto úvěrové podmínky nebyly opatřeny podpisem dlužníka (viz důkaz- úvěrové podmínky společnosti HOME Credit a.s. s kódem ISH 111). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že právní předchůdce žalobce poskytl dlužníkovi úvěr převodem na účet dne 12. 4. 2011, přičemž dlužník neplnil řádně povinnosti ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 3. 2011. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce zaslal dlužníkovi dne 12. 3. 2013 výzvu ke splacení celého úvěru, a to dlužnou částku ve výši 143.617, 00 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy, tj. do 27. 3. 2013. (viz důkaz-zesplatňující dopis k úvěrové smlouvě č. 4103261535 ze dne 30. 3. 2011- výzva ke splacení celého úvěru ze dne 12. 3. 2013 a důkaz podací arch k zesplatňujícímu dopisu ze dne 12. 3. 2013 k úvěrové smlouvě č. 4103261535 ze dne 30. 3. 2011) Soud má dále za prokázané, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016 č. j. MSPH 95 INS 25460/2015-A-12 byl zjištěn úpadek dlužníka manželů Jana Trčky, a Evy Trčkové, bylo povoleno řešení úpadku dlužníka manželů Jana Trčky, a Evy Trčkové, oddlužením a insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Michal Šimků. (viz důkaz-usnesení MS v Praze ze dne 11. 4. 2016 č. j. MSPH 95 INS 25460/2015-A-12) Dne 11. května 2016 byla Městskému soudu v Praze doručena přihláška pohledávky žalobce do insolvenčního řízení. Celková výše přihlášené pohledávky byla vyčíslena na částku 164.837,91 Kč. Žalobce přihlásil celkem pět dílčích pohledávek. Dílčí pohledávku č. 1 ve výši 882,-Kč, dílčí pohledávku č. 2 ve výši 120, Kč, dílčí pohledávku č. 3 ve výši 95.514,16 Kč, dílčí pohledávku č. 4 ve výši 66.594,75 a dílčí pohledávku č. 5 ve výši 1.727,-Kč. Přihlášce bylo přiřazeno pořadové číslo 9. U dílčí pohledávky č. 4 žalobce uvedl jako důvod vzniku: Smluvní pokuta za porušení smlouvy vyčíslena v souladu s ustanovením hl. 6 § 5 Úvěrových podmínek. . (viz důkaz-přihláška pohledávky P9 v řízení MSPH 95 INS 25460/2015). Dne 20. 6. 2016 proběhlo přezkumné jednání, na kterém popřel insolvenční správce dílčí pohledávku č. 4 zcela ve výši 66.594,75 Kč, a to co do pravosti a výše. (viz důkaz protokol z přezkumného jednání ze dne 20.6.2016 č.j. MSPH 95 INS 25460/2015, důkaz-upravený seznam přihlášených pohledávek, a to list přihlášky č. 9) Žalovaný vyrozuměl žalobce o popření dílčí pohledávky dne 21. 6. 2016 (viz důkaz vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky žalobce ze dne 21. 6. 2016 včetně dodejky). Všechny provedené důkazy byly hodnoceny jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech a soud tak dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění a další dokazování by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a účastníci žádné další důkazy nenavrhli. Nad rámec výše uvedeného soud dále provedl důkaz splátkovým kalendářem k úvěrové smlouvě č. 4103261535 ze dne 30. 3. 2011, ze kterého však pro rozhodnutí ve věci nevyplynula žádná zásadní skutková zjištění, a to zejména s přihlédnutím k právnímu názoru vyslovenému níže.

Podle § 198 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném v rozhodném období (dále jen IZ ) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a); tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 nebo § 410 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě

Shodu s prvopisem potvrzuje Vlasta Huráňová.

insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném v rozhodném období (dále jen OZ ), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

Podle § 52 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen SOZ ) spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.) Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Podle § 55 SOZ Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle § 56 odst. 1 SOZ spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Při posouzení projednávané věci, s přihlédnutím k povaze smluvního vztahu mezi dlužníkem a právním předchůdcem žalobce, soud nejprve konstatuje, že ochrana spotřebitele představuje jeden z principů, na nichž je založeno fungování Evropské unie a kterými se musí Česká republika jako její členský stát, respektive její orgány při své činnosti řídit. Ochrana spotřebitele je zakotvena v čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, coby součásti primárního práva Evropské unie. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Ústavní soud ČR opakovaně zdůraznil ve spotřebitelských vztazích princip důvěry v určitý druhou stranou prezentovaný skutkový stav, jenž vyvěrá z principu právní jistoty představujícího jednu z fazet materiálně chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Při posouzení výše uvedené smlouvy o úvěru ze dne 30. 3. 2011, z hlediska povahy jejích účastníků, je soud toho názoru, že tato smlouva byla uzavřena v režimu spotřebitel-dodavatel. Jak opakovaně dovodila judikatura Nejvyššího

Shodu s prvopisem potvrzuje Vlasta Huráňová.

soudu ČR a Ústavního soudu ČR, spotřebitel je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy osoba, která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele v situaci, kdy je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Rozhodující pro posouzení, zdali strana ve smluvním vztahu je či není v postavení spotřebitele, je, zdali v tom smluvním vztahu vystupuje jako podnikatel a smluvní vztah se týká jeho podnikatelské činnosti. Právě uvedené je dle názoru soudu zcela aplikovatelné na posuzovaný případ a nelze než uzavřít, že právní předchůdce žalobce, jednal při uzavírání smlouvy o úvěru ze dne 30. 3. 2011 s dlužníkem v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník jí uzavíral jako spotřebitel. Pro aplikaci právního právní úpravy je pak rozhodující přechodné ustanovení § 3028 OZ, podle kterého se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy. Závazkový vztah mezi stranami se pak řídí nejen zákonem č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodném období, ale také příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku (§ 497 ObchZ, § 261 odst. 3, písm. d) ObchZ, § 262 odst. 4 ObchZ,), ale právě především ustanoveními SOZ, směřujícím k ochraně spotřebitele; jedná se o ustanovení § 52 a násl. SOZ, zejména pak § 55 a 56 SOZ ve znění účinném v rozhodném období (k datu uzavření smlouvy o úvěru ze dne 30. 3. 2011). I v případě volby režimu obchodního zákoníku je třeba dle ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ vždy použít ustanovení SOZ nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Z toho vyplývá, že je třeba skutečně ve věci aplikovat příslušná ustanovení chránící spotřebitele jakožto slabší smluvní stranu (zejména ustanovení § 51a a násl. SOZ). Jak bylo prokázáno a je výše uvedeno, ve vlastním textu formuláře smlouvy o úvěru ze dne 30. 3. 2011 není žádné ustanovení o smluvní pokutě, takové ujednání je součástí až úvěrových podmínek, které jsou na samostatných listech a nejsou opatřeny podpisem dlužníka. Právní úprava stanoví základní limity pro uplatnění obchodních podmínek. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle ustanovení § 56 SOZ obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu obsaženého v odstavci třetím pod písmenem g) se za takové ustanovení považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. K uvedenému se přiléhavě vyjádřil Ústavní soud ČR: V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). . ( viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11. listopadu 2013). Obdobně uvedl i Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 32 ICdo 86/2015: Jde-li o spotřebitelskou smlouvu, nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu obsažena v tzv. všeobecných obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy. . V posuzovaném případě to znamená, že ujednání, zakládající a smluvní pokutu, jenž je v tomto případě obsažena ve formulářových úvěrových podmínkách, jejichž obsah dlužník při

Shodu s prvopisem potvrzuje Vlasta Huráňová.

procesu uzavírání smlouvy o úvěru ze dne 30. 3. 2011 s právním předchůdcem žalobce zjevně nemohl ovlivnit (na úvěrových podmínkách není ani připojen jeho podpis), je neplatné. Na základě uvedeného závěru pak nezbývá než konstatovat, že přihlášená dílčí pohledávka č. 4 uplatněná přihláškou P9 do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 25460/2015 z titulu smluvní pokuty nemá smluvní základ a tento nárok žalobci nevznikl. K tvrzením žalobce, že se nejedná o nárok uplatněný z titulu smluvní pokuty, nýbrž jako ujednání o zesplatnění pohledávek z úvěrů, je na místě především zdůraznit, že jak bylo výše uvedeno, příhlásil žalobce pohledávku č. 4 z titulu smluvní pokuty (viz výše důkaz- přihláška pohledávky P9 v řízení MSPH 95 INS 25460/2015) a i znění petitu odpovídá uplatněnému nároku ze smluvní pokuty. Uvedenému odpovídá i vymezení hlavy 6 § 5 úvěrových podmínek, které je ujednáním o smluvní pokutě. Tato tvrzení jsou tak ryze účelová. Soud tak uzavírá, že neshledal existenci dílčí pohledávky č. 4 uplatněnou přihláškou P9 do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 25460/2015 z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o úvěru č. 4103261535 v celé výši 66.594,75 Kč. Soud tak žalobu v celém rozsahu ve výroku ad. I. zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl dle § 163 IZ ve spojení s § 202 IZ v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že s ohledem na plný úspěch ve sporu přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení v celkové částce 13.600,-Kč, sestávající ze 4 úkonů právní služby advokáta á 3.100,-Kč (úkon dne 27.10.2017-převzetí věci a příprava zastoupení, úkon dne 31.10.2017-účast na soudním jednání, úkon dne 30.11.2017-písemné doplnění tvrzení žalovaného, úkon dne 13.2.2018-účast na soudním jednání). Tarifní hodnota věci je určena dle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen advokátní tarif ), ve výši 50.000,-Kč. Sazba mimosmluvní odměny činí 3.100,-Kč za jeden úkon. Dále byla žalovanému přiznána náhrada hotových výdajů dle § 13 advokátního tarifu, a to 4 x režijní paušál á 300,-Kč (ke každému shora uvedenému úkonu právní služby), celkem 1.200,-Kč. Právní zástupce žalovaného není plátcem DPH.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Lhůta k podání odvolání však začíná běžet ode dne, kdy byl tento rozsudek doručen v písemném vyhotovení.

Praha 13. 2. 2018 Mgr. Jiří Kohoutek, v.r. samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje Vlasta Huráňová.