18 VSOL 468/2017-76
č. j. 20 ICm 2553/2017 18 VSOL 468/2017-76 (KSOL 20 INS 29344/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Bognára a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Roberta Grygy ve věci

žalobkyně: Mgr. Eva Budínová, IČO 66248434 sídlem Dobrovského 724, 738 01 Frýdek-Místek insolvenční správkyně dlužníka Ladislava anonymizovano , anonymizovano bytem Bouzov 103, 783 25 Bouzov zastoupená advokátkou Mgr. Zuzanou Sedláčkovou sídlem Politických obětí 118, 738 01 Frýdek-Místek proti žalované: Alspirata, s.r.o., IČO 02756421 sídlem Choceradská 3046/12, Záběhlice, 141 00 Praha 4 zastoupená advokátem JUDr. Pavlem Budilem sídlem Havlíčkova 1964, 258 01 Vlašim

o určení pravosti pohledávky, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka Ladislava anonymizovano , vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 20 INS 29344/2016, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, č. j. 20 ICm 2553/2017-48 (KSOL 20 INS 29344/2016), takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Sedláčková. isir.justi ce.cz (KSOL 20 INS 29344/2016)

Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 30370 Kč přiznanou mu vykonatelným platebním rozkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 10. 2009, č. j. 6 C 358/2009-11, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOL 20 INS 29344/2016, jako dílčí pohledávku č. 1 (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 12 205 Kč přiznanou mu vykonatelným platebním rozkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 7. 2011, č. j. 6 C 146/2011-11, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOL 20 INS 29344/2016, jako dílčí pohledávku č. 2 (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění soud uvedl, že do insolvenčního řízení byly přihlášeny vykonatelné pohledávky z titulu pravomocných platebních rozkazů. Pohledávky vznikly ze smlouvy o propagaci reklamní plochy ze dne 20. 6. 2007, která byla uzavřena mezi předchůdcem žalobce (v postavení podnikatele) a dlužníkem (v postavení spotřebitele). Soud dále konstatoval, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, pokud tyto skutečnosti jsou způsobilé změnit výsledek sporu. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 29 ICdo 7/2013, ze kterého vyplývá, že (elektronický) platební rozkaz je rozhodnutím, které obsahuje právní posouzení, což se projevuje v tom, že soud takové rozhodnutí (jež neobsahuje žádné odůvodnění) vydal. Stavěla-li žalobkyně svou argumentaci na tom, že v nalézacím řízení nebyla uplatněna skutečnost, že dlužník příslušnou smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, přičemž pokud by byla tato skutková okolnost uplatněna, mělo by to vliv na výsledek nalézacího řízení, pak této argumentaci soud nepřisvědčil, dospěl-li k závěru, že jí dovozovaný důvod pro popření pohledávky, tj. otázka postavení dlužníka při uzavírání smlouvy o propagaci reklamní plochy, se podává ze žalob, na jejichž základě došlo k vydání platebních rozkazů, z nichž žalovaný dovozuje vykonatelnost přihlášených pohledávek. Z tohoto a též z označení dlužníka v rámci řízení jako fyzické osoby (bydlištěm a rodným číslem) vyplývá, že příslušný nalézací soud tuto skutečnost posuzoval. Jestliže tedy nalézací soud rozhodl na základě podaných žalob a skutečností v nich uvedených tak, že vydal platební rozkazy, znamená to, že z hlediska právního shledal uplatněný nárok věřitele za oprávněný. I pokud by takové hodnocení nalézacího soudu bylo nesprávné, jedná se o námitky směřující vůči právnímu hodnocení, tj. o námitky ve vztahu k popření vykonatelné pohledávky nepřípustné. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 202 odst. 1 IZ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. 2. Žalobkyně proti tomuto rozsudku podala odvolání, ve kterém uvedla, že trvá na svém popření a považuje je za zcela správné a souladné s ust. § 199 odst. 2 IZ, nespočívá-li její popěrný úkon na jiném právním posouzení, nýbrž na nově vznesené skutkové námitce, že dlužník byl spotřebitelem a tato skutečnost nebyla zohledněna v předchozím nalézacím řízení. Pro podporu svého tvrzení poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve sp. zn. 17 VSOL 162/2017. Žalobkyně zásadně nesouhlasila s názorem soudu, že označení dlužníka v žalobě dostatečně prokazuje jeho postavení spotřebitele. Ve zbytku svého odvolání shrnula argumentaci ohledně rozporu předmětné smlouvy o propagaci s ustanoveními právních předpisů na ochranu spotřebitele. S ohledem na uvedené navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Sedláčková. (KSOL 20 INS 29344/2016)

4. Odvolací soud poté, co dovodil, že včas podané přípustné odvolání oprávněnou osobou obsahuje náležitosti stanovené ust. § 205 odst. 1 OSŘ a odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. g) OSŘ, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. 5. Z obsahu spisu je pro účely tohoto rozhodnutí podstatné, že žalobou doručenou soudu dne 24. 5. 2017 se žalobkyně co by insolvenční správkyně domáhala určení, že žalovaná nemá v insolvenčním řízení dlužníka pohledávky ve výši 30 370 Kč a 12 205 Kč, přiznané ji platebními rozkazy Okresního soudu v Benešově, ze dne 16. 10. 2009 č. j. 6 C 358/2009-11 a ze dne 1. 7. 2011 č. j. 6 C 146/2011-11. Žalobkyně uvedla, že v rozporu s ustanoveními právních předpisů na ochranu spotřebitele byla sjednána jednotlivá ustanovení smlouvy o propagaci, což ji činí neplatnou. Tato skutečnost však nebyla nalézacím soudem posuzována. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou, jestliže přihlášené pohledávky byly přiznány pravomocnými platebními rozkazy, které jsou tímto závazné. Poté soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem. 6. Podle ust. § 199 odst. 2 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. 7. Odvolací soud především konstatuje, že řízení ani rozhodnutí soudu prvního není postiženo žádnou vadou, pro kterou by bylo potřeba napadený rozsudek zrušit. Napadený rozsudek je řádně odůvodněn, a to nejen z pohledu aplikace platné právní úpravy, ale i pokud jde o zjištění skutkového stavu, a proto odvolací soud na toto odůvodnění plně odkazuje s tím, že se v další části textu především vypořádává s odvolacími námitkami; vychází při tom ze zjištěného skutkového stavu, jak je popsán v odůvodnění napadeného usnesení, neboť jej považuje za správný. 8. V souladu se závěry Nejvyššího soudu publikovanými v rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 7/2013 platí, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. U platebního rozkazu (včetně elektronického platebního rozkazu) se právní posouzení věci projevuje v tom, že soud takové rozhodnutí (jež neobsahuje žádné odůvodnění) vydal. 9. Vycházeje z výše uvedeného odvolací soud konstatuje, že dle § 199 odst. 2 IZ jako důvod popření vykonatelné pohledávky nemůže být uplatněno jiné právní posouzení. Namítala-li insolvenční správkyně jako důvod popření, že pohledávka vznikla v rozporu s ustanoveními právních předpisů na ochranu spotřebitele, resp. že soud nezkoumal platnost vzniku závazku z pohledu postavení dlužníka jako spotřebitele, pak se bezpochyby jedná o námitku jiného právního posouzení, a nikoliv o námitku skutkovou. Judikatura sice připouští vznést i námitku jiného právního posouzení u vykonatelné pohledávky, avšak pouze za předpokladu, že z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Dle právního názoru Nejvyššího soudu, jak je uveden výše, a se kterým se odvolací soud zcela ztotožňuje, platební rozkazy, kterými byly žalované přiznány předmětné pohledávky, v sobě obsahují právní posouzení, což se projevilo v tom, že soud předmětné platební rozkazy vydal. Je-li v těchto platebních rozkazech, jakož i v označené smlouvě, dlužník

Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Sedláčková. (KSOL 20 INS 29344/2016)

označen nikoliv IČem, ale mmj. datem narození, nevylučuje tato skutečnost závěr (naopak jej spíše podporuje), že nalézací soud považoval dlužníka za spotřebitele. 10. Za takto popsané situace je námitka insolvenční správkyně stran postavení dlužníka jakožto spotřebitele nepřípustná, resp. jedná se o popření vykonatelné pohledávky z důvodu jiného právního posouzení, což je podle § 199 odst. 2 IZ nepřípustné. Proto zamítl-li soud prvního stupně ve výrocích I. a II. žalobu, rozhodl správně. 11. Poukazovala-li žalobkyně na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 VSOL 162/2017, pak odvolací soud předmětné rozhodnutí nepovažuje za přiléhavé k této věci, neboť se aplikací ust. § 199 IZ nezabývá. Při posuzování rozhodujících skutečností v této věci vycházel odvolací soud z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a ze své rozhodovací praxe (viz rozhodnutí ve sp. zn. 18 VSOL 62/2017a rozhodnutí č.j. 11 VSOL 125/2016-72). 12. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek v souladu s § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil. 13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 OSŘ ve spojení s § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ a § 202 odst. 1 IZ. Odvolatelka (žalobkyně) sice nebyla s odvoláním úspěšná, avšak žalobkyně je insolvenční správkyní, proti níž v řízení o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky nelze právo na náhradu nákladů řízení přiznat. Přitom podmínky pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 IZ splněny nebyly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné dle § 238 odst. 3 OSŘ.

Olomouc 7. února 2018

JUDr. Ladislav Bognár v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Sedláčková.