18 VSOL 37/2018-168
č. j. 36 ICm 503/2014 18 VSOL 37/2018-168 (KSOS 36 INS 8493/2012)

USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Koláře a soudců JUDr. Ladislava Bognára a Mgr. Jakuba Černoška ve věci

žalobce: Finanční úřad Ostrava I, IČO 72080043 sídlem Jurečkova 2, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava proti žalovanému: Horizont ISPL v.o.s., IČO 28599373 sídlem Koněvova 177/61, 713 00 Ostrava-Heřmanice jako insolvenční správce dlužníka I.P.-95, s.r.o. , IČO 64085694 sídlem Těšínská 202/225, 716 00 Ostrava-Radvanice

o určení pravosti pohledávek žalobce jako incidenčním sporu v insolvenčním řízení dlužníka vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 8493/2012, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2017, č.j. 36 ICm 503/2014-136, takto: Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem označeným v záhlaví Krajský soud v Ostravě určil, že pohledávky přihlášené žalobcem jako věřitelem do majetkové podstaty dlužníka uvedené ve výroku, jsou pohledávkami po právu (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl soud prvního stupně k závěru o důvodnosti žaloby, podle níž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávek uvedených v žalobě, popřených žalovaným na přezkumném jednání, poté, co zjistil, že ohledně přihlášených pohledávek na základě daňových výměrů žalobce bylo vedeno daňové řízení, které však ve fázi odvolání bylo zastaveno v souladu s ustanovením § 243 z.č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a daňové výměry tak nabyly právní moci. Podle názoru soudu prvního stupně se tak pohledávky přihlášené do majetkové podstaty dlužníka jako nevykonatelné staly pohledávkami vykonatelnými. V souladu s ustanovením § 198 odst. 3 z.č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen IZ ) tak bylo na žalovaném insolvenčním správci, aby prokázal důvod popření podle ustanovení § 199 IZ, tedy skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, přičemž důvodem popření nemůže být v tomto případě jiné právní posouzení věci. Žalovaný byl o této skutečnosti soudem prvního stupně opakovaně poučen, žádná konkrétní tvrzení však nepřednesl a k důkazu navrhl toliko celý spis v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. 31 T 9/2012 proti statutárním zástupcům dlužníka a dalším osobám.

Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Sedláčková. isir.justi ce.cz (KSOS 36 INS 8493/2012)

Takový důkaz však nelze připustit, jednak proto, že musí předcházet skutková tvrzení, která mají být prokazována, jednak proto, že důkazní návrh celým spisem je nekonkrétní, a musí být konkrétně navrženo, kterými jeho částmi má být důkaz proveden. Podle názoru soudu prvního stupně nadto žalovaný zřejmě vyčerpal všechny možnosti své obrany z hlediska ustanovení § 198 odst. 3 a § 199 odst. 3 IZ již v předcházejícím daňovém řízení. 3. Žalovaný proti rozsudku podal odvolání, v němž soudu prvního stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci, a to konkrétně závěr, že daňový řád je považován za speciální předpis vůči IZ, že věřitel pohledávek z daňových nedoplatků může být zvýhodněn oproti ostatním věřitelům, a že závěr o správnosti a výši žalobcových pohledávek lze učinit pouze na základě domněnky, že dlužník úmyslně krátil věřitele na dani z přidané hodnoty, před skončením trestního řízení, které je proti statutárním zástupcům dlužníka a dalším osobám vedeno před Krajským soudem v Ostravě. Podle názoru žalovaného je naopak IZ za situace, která nastala v tomto řízení, speciálním předpisem vůči daňovému řádu, za aplikace pravidel popsaných v rozhodnutích Ústavního soudu, na něž odvolatel poukázal. Nesprávný je pak zejména právní názor soudu prvního stupně, který vedl soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, totiž že na přihlášené pohledávky je nutno pohlížet jako na vykonatelné z důvodů uvedených v ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu s účinky podle ustanovení § 198 odst. 3 a § 199 odst. 3 IZ. Uvedená právní úprava byla totiž přijata proto, aby na jedné straně nebyla popírajícímu insolvenčnímu správci, popřípadě dlužníkovi, upřena možnost vznést námitky, na druhé straně je však tato možnost omezena tím, že musí jít o námitky, které nebyly uplatněny před vydáním vykonatelného rozhodnutí, které je jejich důvodem. V této věci však námitky vznesené dlužníkem proti daňovým výměrům v daňovém řízení nebyly projednány a posouzeny, protože řízení neskončilo vydáním meritorního rozhodnutí, ale bylo zastaveno v souladu s ustanovením § 243 odst. 2 daňového řádu. Za situace, kdy pravost pohledávek nelze přezkoumat v incidenčním řízení, protože to je možné pouze v řízení správním, lze pravost pohledávek pouze odvodit od zákonnosti platebních výměrů. To za situace, kdy byly jednak vydány daňové výměry a jednak probíhá trestní řízení vůči osobám, které se měly na vzniku daňových nedoplatků podílet, trestní stíhání, mělo soud prvního stupně vést k závěru, že toto řízení je nutno přerušit do pravomocného ukončení trestního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. 31 T 9/2012. Napadené rozhodnutí by proto mělo být buď změněno tak, že žaloba bude zamítnuta, nebo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k přerušení řízení. 4. Poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí nelze potvrdit, ani změnit. 5. Z obsahu spisu zjistil odvolací soud pro účely tohoto rozhodnutí, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 17. února 2014 se žalobce domáhal určení pravosti svých pohledávek přihlášených do majetkové podstaty dlužníka pod č. P 24, P 25 a P 26 z důvodu dodatečných platebních výměrů k DPH a penále z DPH, popřených žalovaným na přezkumném jednání dne 16. ledna 2014, přičemž důvodem popření všech přihlášených pohledávek žalobce bylo, že rozhodnutí, podle nichž pohledávky vznikly, jsou nedůvodná a nepodložená. Platební výměry vydané žalobcem, proti nimž bylo podáno odvolání, však nabyly v souladu s ustanovením § 243 odst. 2 daňového řádu, právní moci dnem 16. ledna 2014. Důvodnost daňových rozhodnutí lze přezkoumávat pouze v daňovém řízení, a pokud tato rozhodnutí nabyla právní moci, nelze je již přezkoumávat v incidenčním řízení, ale je nutno je pokládat za formálně i obsahově správné. 6. Soud prvního stupně vycházeje ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 11/2000, podle něhož soud mimo rámec správního soudnictví není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, ale

Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Sedláčková. (KSOS 36 INS 8493/2012)

pouze, zda jde o správní akt, zda byl vydán v mezích pravomoci správního orgánu a zda je pravomocný, nebo vykonatelný, vyzval žalovaného dne 28. března 2017 k vyjádření k žalobě. Ten navrhl podáním ze dne 28. dubna 2017 zamítnutí žaloby, protože věřitel může v žalobě na určení pravosti své pohledávky uplatnit jako důvod vzniku pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku uvedl nejpozději do skončení přezkumného jednání, žalobce však žádné důkazy k prokázání svého nároku neoznačil (§ 198 odst. 2 IZ). 7. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 14. července 2017 vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu vymezeném tímto jeho podáním (a žalobu dále upřesnil) a skutková tvrzení dále doplnil podáním doručeným soudu prvního stupně dne 20. července 2017. 8. Soud prvního stupně ve věci jednal dne 20. července 2017 a žalovaného u tohoto jednání poučil ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., že je to právě žalovaný, kdo v tomto sporu nese povinnost tvrzení a důkazní břemeno k vyvrácení správnosti a zákonnosti platebních výměrů vydaných žalobcem. Žalovaný na toto poučení reagoval návrhem na provedení důkazu trestním spisem sp.zn. 31 T 9/2015, a po dalším poučení, že povinnost předchází povinnost dokazování a nejprve tedy musí být přednesena skutková tvrzení a pak lze teprve navrhovat důkazy k jejich prokázání, byla žalovanému na jeho žádost poskytnuta lhůta k doplnění skutkových tvrzení. V průběhu této lhůty však žalovaný podáním doručeným soudu prvního stupně dne 22. srpna 2017 toliko přednesl právní argumentaci a navrhl přerušení řízení do pravomocného ukončení trestní věci vedené pod sp.zn. 31 T 9/2015, a znovu navrhl provedení důkazu celým spisem . Poté bylo vydáno napadené rozhodnutí. 9. Z dalšího obsahu spisu stojí za povšimnutí, že v přihláškách pohledávek byl jako důvod jejich vzniku vždy uveden pouze příslušný platební výměr bez jakýchkoliv dalších tvrzení, že jednotlivé platební výměry ve svém odůvodnění pouze obecně odkazují na zjištění uvedená ve zprávě o daňové kontrole ze dne 4. června 2012 bez jakékoliv bližší specifikace a že žalobce avizoval insolvenčnímu soudu, že proti všem dodatečným platebním výměrům byla podána odvolání, o kterých dosud nebylo odvolacím orgánem rozhodnuto, a žalobce proto dává insolvenčnímu soudu na zvážení, aby přezkum těchto pohledávek tvořících příslušenství daně byl odložen do doby rozhodnutí odvolacího orgánu o těchto odvoláních. 10. Odvolací soud vzal za základ pro své právní posouzení věci zejména důvodové zprávy k ustanovení § 198 a 199 IZ a k ustanovení § 243 daňového řádu. 11. Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu uvádí, že v § 198 je upraven další postup pro případ popření nevykonatelné pohledávky správcem nebo některým z přihlášených věřitelů, včetně posílení koncentrace řízení (§ 198 odst. 2). V § 199 osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být vyrobena ), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. Nadto musí být k dispozici i prostor pro uplatnění zcela základních námitek proti vykonatelné pohledávce, jež by dlužníku příslušely i ve vykonávacím řízení (srov. § 268 o. s. ř.). Na druhé straně však nelze přehlédnout, že nejde-li o shora popsané případy, lze mít vysokou míru jistoty o opodstatněnosti vykonatelné pohledávky uplatněné přihláškou. Tomu odpovídá znění § 199 odst. 2 návrhu, které důvody popření vykonatelné pohledávky přiznané rozhodnutím omezuje (jestliže tuto pohledávku nepopřel správce) jen na skutečnosti, které jsou důvodem zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce

Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Sedláčková. (KSOS 36 INS 8493/2012)

proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení, lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle § 199 odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat) . 12. Důvodová zpráva k ustanovení § 243 daňového řádu, podle něhož ukončením přezkumného jednání nebo schválením zprávy o přezkumu soudem nabývá nepravomocné rozhodnutí v nalézacím řízení týkajícím se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, právní moci, pak uvádí: Odst. 2 stanoví, že v souvislosti s insolvenčním řízením dochází k zastavení nalézacího řízení týkajícího se daňových povinností, které vznikly do rozhodnutí o úpadku. Časový okamžik zastavení nastane ukončením přezkumného jednání, a to ex lege s tím, že vydané rozhodnutí nabývá tímto dnem právní moci. Návrh tak reflektuje princip úpadkového práva, podle něhož všichni věřitelé mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, a zároveň zohledňuje zásadu hospodárnosti a procesní ekonomie vycházeje z toho, že pokračování v nalézacím řízení poté, co již nelze pohledávku jako pravomocnou přihlásit do insolvenčního řízení, se nejeví jako efektivní. Při přihlášení nepravomocné pohledávky totiž s velkou pravděpodobností dojde k jejímu účinnému popření, přičemž v případě popření pohledávky z více než padesáti procent může insolvenční soud dle § 178 insolvenčního zákona uložit správci daně příslušnou peněžitou sankci. Insolvenční správce či daňový subjekt (dlužník) má pak možnost změnit výsledek zastaveného nalézacího řízení v rámci tzv. incidenčního sporu u civilního soudu . 13. Z citovaných důvodových zpráv vyplývá nesprávnost právního závěru soudu prvního stupně, na němž založil své rozhodnutí. Vyplývá z nich totiž, že daňová pohledávka přihlášená do majetkové podstaty dlužníka nemůže konvertovat na vykonatelnou pohledávku z důvodu uvedeného v ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu. Daňový výměr napadený opravnými prostředky projednávanými v další fázi daňového řízení totiž nabývá právní moci teprve ukončením přezkumného jednání jako jeden z jeho důsledků, takže v přezkumné fázi insolvenčního řízení jsou přezkoumávány jako pohledávky nesplatné, z čehož pak vyplývá jejich režim v incidenčním řízení. Za této situace je tedy nutno na přihlášené pohledávky pohlížet jako na pohledávky nevykonatelné, byť ukončením přezkumného jednání se staly platební výměry z důvodu podle ustanovení § 342 odst. 2 daňového řádu pravomocnými. Je to ostatně i logické, protože pokud se s obranou poplatníka nevypořádaly rozhodující orgány v daňovém řízení, které bylo zastaveno, bylo by nespravedlivé s poukazem na ustanovení § 199 odst. 2 IZ odepřít dlužníkovi možnost bránit se v alespoň v incidenčním sporu. Ustanovení § 198 odst. 3 IZ, na něž soud prvního stupně poukázal a z něhož vycházel, podle názoru odvolacího soudu míří na případy, kdy je v průběhu incidenčního řízení zjištěno, že v době, kdy byla ta která pohledávka do majetkové podstaty přihlášena jako nevykonatelná, již zde bylo vykonatelné rozhodnutí. 14. Pokud tedy soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že z pohledávek přihlášených žalobcem do majetkové podstaty dlužníka jako nesplatné se v souladu s ustanovením § 243 daňového řádu staly pohledávkami splatnými a v přezkumném řízení se tudíž přesouvá povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně důvodu popření s omezeními podle ustanovení § 199 odst. 2 a 3 IZ na žalovaného, který však tyto povinnosti nesplnil, což vedlo k vyhovění žalobě, tento jeho právní názor je nesprávný, protože procesní situace v řízení (zejména procesní postavení, práva a povinnosti jeho účastníků) se ukončením přezkumného jednání nezměnila. Tento závěr lze dovodit rovněž z ustanovení § 191 odst. 2 IZ, podle něhož se při přezkumném jednání pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které

Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Sedláčková. (KSOS 36 INS 8493/2012)

věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku. Na doplnění pak odvolací soud dodává, že i přes změnu konkrétní právní úpravy lze považovat za aktuální právní názor Ústavního soudu o poměru speciality insolvenčního zákona a daňového řádu vyjádřený v nálezu ze dne 28. července 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, podle něhož ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek, jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 zák. o správě daní a poplatků, a rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 LZPS. 15. Z důvodu odlišného právního posouzení věci odvolacím soudem neměl odvolací soud jinou možnost, než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně především posoudí, zda přihlášky žalobcových pohledávek splňovaly náležitosti podle ustanovení § 174 IZ, zejména zda jsou dostatečně skutkově specifikovány. V tomto směru odkazuje odvolací soud na závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 VSPH 226/2010-P4-9 ve věci vedené insolvenčním soudem pod sp.zn. KSPH 37 INS 4678/2009, podle něhož přihláška pohledávky musí ve smyslu § 174 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat též důvod vzniku přihlašované pohledávky; tímto důvodem se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, přičemž přihláška obsahuje důvod vzniku přihlašované pohledávky za předpokladu, že v ní jsou uvedeny skutečnosti, na základě kterých pohledávka vznikla, a to natolik podrobně, aby bylo možné jednak přihlašovanou pohledávku odlišit od jiných pohledávek věřitele a dlužníka, jednak posoudit pravost pohledávky, a závěry rozhodnutí téhož soudu sp.zn. VS Praha 3 VSPH 451/2013-P2-13 ve věci vedené insolvenčním soudem pod sp.zn. KSCB 26 INS 26890/2012, podle něhož co do vylíčení rozhodujících skutečností vzniku pohledávky se lze spokojit s odkazem na připojenou listinu jedině v případě, že z ní skutkový základ přihlašované pohledávky nepochybně a dostatečně vyplývá, a že na tuto listinu co do důvodu vzniku pohledávky přihláška výslovně odkazuje, a uvedené platí i pro případ, že přihlášená pohledávka byla již věřiteli přiznána pravomocným nebo vykonatelným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu. neboť vykonatelnost pohledávky představuje ve smyslu § 174 odst. 4 IZ jen další okolnost, již má věřitel v přihlášce pohledávky uvést, a nezbavuje ho nijak povinnosti uplatňovanou pohledávku v přihlášce (shora uvedeným způsobem) co do jejího důvodu řádně identifikovat. Závěrem plynoucím z tohoto posouzení by pak měla být úvaha, zda takto uplatněné nároky bylo možno řádně přezkoumat, od níž by se měl odvíjet další postup soudu prvního stupně v řízení. 16. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že podle obsahu spisu dosud nebylo rozhodnuto o částečném zpětvzetí žaloby, k němuž došlo podáním doručeným soudu prvního stupně dne 14. července 2017 Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 6. února 2018

JUDr. Pavel Kolář v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Sedláčková.