18 ICm 1121/2016
18 ICm 1121/2016-29 (KSOS 33 INS 23871/ 2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZS UDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Melšovou ve věci žalobkyně Mgr. Evy Budínové, se sídlem Frýdek-Místek, Dobrovského 724, insolvenční správkyně dlužnice Ludmily Klyncyparové, nar. 26.09.1935, bytem Nový Jičín, Budovatelů 1778/13, zastoupené Mgr. Zuzanou Lubojackou, advokátkou se sídlem Frýdek- Místek, Dobrovského 724, proti žalovanému Martinu anonymizovano , anonymizovano , bytem Nový Jičín, M. Baláše 2230/9, zastoupenému Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Žaloba, aby bylo určeno, že věřitel č. 3-Martin Hyl, anonymizovano , byte m Nový Jičín, M. Baláše 2230/9, nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 33 INS 23871/2015 s dlužnicí Ludmilou Klyncyparovou, nar. 26.09.1935, bytem Nový Jičín, Budovatelů 1778/13, v rámci přihlášky P3 část vykonatelné pohledávky č. 2 ve výši 38.000,-Kč z titulu s mluvní pokuty, se zamítá.

II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz

Od ůvo d ně n í:

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 07.04.2016 domáhala, aby bylo určeno, že věřitel č. 3-Martin Hyl nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 33 INS 23871/2015 s dlužnicí Ludmilou Klyncyparovou v rámci přihlášky P3 část vykonatelné pohledávky č. 2 ve výši 38.000,-Kč z titulu smluvní pokuty. Tvrdila, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.10.2015 bylo rozhodnuto o úpadku Ludmily Klyncyparové (dále jen dlužnice) a současně bylo rozhodnuto o povolení oddlužení a ustanovení insolvenční správkyně-žalobkyně. Žalovaný přihlásil dne 11.11.2015 přihláškou č. P3 (mimo jiné) svou vykonatelnou pohledávku č. 2 ve výši 150.000,-Kč z titulu smluvní pokuty dle čl. II. odst. 4 smlouvy o půjčce ze dne 10.10.2013, ve které si žalovaný s dlužnicí sjednal smluvní pokutu ve výši 10.000,-Kč za každý započatý měsíc prodlení dlužníka s úhradou dlužné částky. Insolvenční správkyně na přezkumném jednání dne 21.03.2016 popřela (mimo jiné) část pohledávky č. 2 co do pravosti v rozsahu 38.000,-Kč, a to z důvodu nepřiměřené výše smluvní pokuty k porušení povinnosti dlužnice. Uznaná částka 112.000,-Kč pak představuje smluvní pokutu, která je přiměřená konkrétní půjčené částce. V rámci žaloby žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Cdo 1432/2010, 33 Cdo 498/2009 a 33 Cdo 1682/2007. Pokud se týká specifikace důvodů nepřiměřenosti smluvní pokuty, žalobkyně uvedla, že pokud půjčka žalovaného byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech dlužnice, jejichž hodnota přesahuje výši půjčené částky, a dále smluvní pokutou ve výši 10.000,-Kč měsíčně, je takováto výše smluvní pokuty nepřiměřená, neboť účelu smluvní pokuty, tedy zejména její funkci preventivní a sankční, lze z hlediska dobrých mravů dosáhnout i při sjednání smluvní pokuty v nižší výši.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Procesní obranu vybudoval na argumentu, že smluvní pokuta sjednaná v rámci smlouvy o půjčce mezi věřitelem a dlužnicí (jakožto nepodnikateli) ve výši 10.000,-Kč měsíčně za prodlení se zaplacením 300.000,-Kč ve stanovené lhůtě, což je vyjádřeno v procentech 3,33 % měsíčně, 40 % ročně, 0,11 % denně, je standardní a běžná. Moderace smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích nepřichází v úvahu, nelze tedy akceptovat ponížení smluvní pokuty, provedené žalobkyní. Žalobu považoval za neopodstatněnou i proto, že žalobkyně v ní jen formálně odkazuje na judikaturu, aniž by v konkrétním případě tvrdila relevantní důvody.

Podle ust. § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Soud provedl dokazování listinami ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 33 INS 23871/2015, přičemž zjistil, že: -usnesením ze dne 21.10.2015, č.j. KSOS 33 INS 23871/2015-A5 byl zjištěn úpadek dlužnice Ludmily Klyncyparové, insolvenční správkyní byla ustanovena Mgr. Eva Budínová a soud povolil řešení úpadku oddlužením, -usnesením ze dne 18.05.2016 č.j. KSOS 33 INS 23871/2015-B10 bylo schváleno oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty,

ICM R

-přihláškou pohledávky č. P3 doručenou insolvenčnímu soudu ve věci sp.zn. KSOS 33 INS 23871/2015 dne 11.11.2015, ve znění doplnění přihlášky doručeného 21.01.2016, žalovaný jako věřitel přihlásil do insolvenčního řízení vykonatelnou, zajištěnou pohledávku č. 1 ve výši 387.854,72 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 10.10.2013 (sestávající z jistiny ve výši 300.000,-Kč a příslušenství ve výši 87.854,72 Kč) a vykonatelnou zajištěnou pohledávku č. 2 ve výši 150.000,-Kč z titulu smluvní pokuty dle čl. II. odst. 4 smlouvy o půjčce ze dne 10.10.2013 a notářského zápisu NZ 350/2013, N 362/2013, sepsaného notářkou v Novém Jičíně Mgr. Šárkou Otipkovou dne 10.10.2013 se svolením k vykonatelnosti. Tato smluvní pokuta sestávala z 15 smluvních pokut po 10.000,-Kč splatných 31.07.2014, 31.08.2014, 30.09.2014, 31.10.2014, 30.11.2014, 31.12.2014, 31.01.2015, 28.02.2015, 31.03.2015, 30.04.2015, 31.05.2015, 30.06.2015, 31.07.2015, 31.08.2015 a 30.09.2015, -u přezkumného jednání dne 21.03.2016 insolvenční správkyně popřela (mimo jiné) část vykonatelné pohledávky č. 2 ve výši 38.000,-Kč co do pravosti, když smluvní pokutu považovala za nepřiměřenou porušování povinností, dlužnice pohledávku žalovaného zcela uznala, -insolvenční řízení není dosud skončeno.

Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný jako věřitel řádně a včas přihlásil přihláškou P3 mimo jiné svou vykonatelnou pohledávku č. 2, kterou insolvenční správkyně v rozsahu 38.000,-Kč co do pravosti popřela. Žalobkyně včas uplatnila své právo žalobou u soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, tj. ve lhůtě v souladu s ust. § 199 odst. 1 IZ. Žaloba směřuje správně proti věřiteli, který spornou pohledávku přihlásil. Současně soud konstatuje, že žalobkyně uplatnila proti popřené pohledávce skutečnosti, pro které pohledávku popřela (§ 199 odst. 3 IZ).

Soud se proto mohl zabývat vlastním nárokem žalovaného, tj. pohledávkou č. 2, která byla přihlášena z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o půjčce ze dne 10.10.2013 a notářského zápisu z téhož dne č. NZ 350/2013, N 362/2013.

Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 10.10.2013 mezi žalovaným Martinem Hylem (označeným datem narození a bydlištěm) jako věřitelem a Ludmilou Klyncyparovou (označenou datem narození a bydlištěm) jako dlužnicí soud zjistil, že jejím předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 300.000,-Kč, kdy dlužnice podpisem smlouvy převzetí této částky od věřitele potvrdila (čl. I). Smluvní úrok byl sjednán pevnou částkou ve výši 50.000,-Kč a půjčená částka spolu se smluvním úrokem měla být dlužnicí uhrazena nejpozději do 10.04.2014, tj. za 6 měsíců od jejího poskytnutí (čl. II. odst. první a druhý). Pro případ prodlení dlužnice s úhradou dlužné částky (poskytnuté půjčky) byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10.000,-Kč za každý započatý měsíc, v němž trvá prodlení dlužnice, přičemž tato smluvní pokuta je splatná vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce, v němž nárok na smluvní pokutu věřiteli vznikl (čl. II. odst. čtvrtý). V článku III. smluvní strany potvrdily správnost smlouvy. Podpisy věřitele a dlužnice byly na smlouvě ověřeny.

Ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 10.10.2013 a z výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín, list vlastnictví 5900 a 111 soud zjistil, že dne 10.10.2013 uzavřel žalovaný s dlužnicí smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice, kterým

ICM R byly zajištěny pohledávky věřitele vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 10.10.2013, a to do výše 600.000,-Kč.

Z notářského zápisu NZ 350/2013, N 362/2013, sepsaného notářkou Mgr. Šárkou Otipkovou 10.10.2013 s panem Martinem Hylem jako věřitelem a osobou oprávněnou a paní Ludmilou Klyncyparovou jako dlužnicí a osobou povinnou soud zjistil, že Ludmila Klyncyparová uznala závazek vůči věřiteli Martinu anonymizovano ze smlouvy o půjčce ze dne 10.10.2013 ve výši 300.000,-Kč a zavázala se jej zaplatit společně se smluvním úrokem stanoveným pevnou částkou ve výši 50.000,-Kč do 10.04.2014 spolu s případnou smluvní pokutou ve výši 10.000,-Kč pro případ neuhrazení půjčky do 10.04.2014 za každý započatý měsíc, v němž trvá prodlení dlužnice, a svolila k přímé exekuční vykonatelnosti tohoto závazku.

Z exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorského úřadu Přerov ze dne 11.02.2015, č.j. 103 Ex 62374/14-14, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech povinné Ludmily Klyncyparové, soud neučinil pro věc žádné relevantní zjištění.

Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení nebyl skutkový stav (tak jak byl zjištěn z provedených důkazů soudem) sporný, zaměřil se soud na řešení právní otázky, zda v daném konkrétním případě je smluvní pokuta sjednaná ve smlouvě o půjčce neplatným ujednáním, a to pro namítanou nepřiměřenost.

S ohledem na přechodná ustanovení nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (§ 3028 odst. 3) je třeba na projednávanou věc použít úpravy zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen občanský zákoník), a to vhledem k tomu, že smlouva o půjčce, která založila občanskoprávní vztah mezi věřitelem a dlužnicí byla uzavřena dne 10.10.2013.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazku, které byly souhrnně upraveny v ust. § 544 a § 558 občanského zákoníku, a jejichž smyslem a účelem bylo zajištění splnění povinností, jež byly obsahem závazku. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.

Na rozdíl od obchodněprávních vztahů, kde bylo zakotveno právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta (§ 301 zákona č. 513/1991 Sb. ve znění do 31.12.2013), v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno nebylo.

V daném případě součástí smlouvy o půjčce jako hmotněprávního úkonu, jenž byl podkladem pro vykonatelný notářský zápis, bylo ujednání, v němž si účastníci pro případ prodlení se zaplacením jistiny půjčky ve výši 300.000,-Kč do 10.04.2014 sjednali smluvní pokutu 10.000,-Kč za každý započatý měsíc, v němž trvá prodlení dlužnice. Na straně dlužnice není v tomto smluvním vztahu významnější povinnost, než právě vrátit zapůjčené peněžní prostředky dle smlouvy o půjčce. Jde o základní povinnost dlužnice a nezaplacení řádně a včas je tedy tím nejhrubším porušením smlouvy.

ICM R

Podle názoru soudu, věřitelem a dlužnicí sjednaná smluvní sankce nijak nepřekračuje účel smluvní pokuty, spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužnici pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout. Současně je nutné zdůraznit, že pokud dlužnice nezaplatila věřiteli ničeho, tedy nedostála své subjektivní povinnosti splatit půjčku ve výši 300.000,-Kč včetně příslušenství, ustupuje do pozadí funkce preventivní a do popředí vystupuje především funkce reparační, jejímž smyslem je reparovat žalovanému jakožto věřiteli, újmy, které mu vznikly v důsledku porušení zmíněné povinnosti dlužnice.

V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou dlužnice nedostála povinnosti, kterou sama smluvně převzala. Výsledná výše smluvní pokuty 150.000,-Kč je tudíž důsledkem doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu, sjednanou ve formě pevně stanovené částky, a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby (ať už v procentech nebo opět pevnou částkou) za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplní-čím delší je prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou měsíční sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Dlužnice se proto nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti s poukazem na nepřiměřenost smluvní pokuty, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou zajištěnou povinnost splnila v co nejkratší době.

Vedle uvedeného nelze pominout ani to, že dlužnice byla srozuměna s tím, že jde o krátkodobou půjčku, kdy věřitel výslovně projevil vůli ponechat jí k dispozici své finanční prostředky ve výši 300.000,-Kč za úrok stanovený pevnou částkou 50.000,-Kč na pouhých 6 měsíců. Smluvní pokuta ve výši 10.000,-Kč měsíčně za prodlení s úhradou dlužné částky (půjčky) pak měla nepochybně dlužnici motivovat k respektování takové vůle věřitele. Dle propočtu soudu, denní sazba smluvní pokuty v daném případě činila 0,11 % z celkové výše dluhu, měsíční sazba pak činila 3,33% z celkového dluhu. Takováto sazba se za daných okolností nejeví soudu jako nepřiměřená i vzhledem k jasnosti a čitelnosti ujednání o tomto zajišťovacím prostředku bez dalších podmínek či jiných smluvních pokut ve smlouvě ujednaných.

Ani zajištění pohledávky žalovaného vedle smluvní pokuty též zástavním právem nepovažuje soud v tomto konkrétním případě za nepřiměřené. Není vyloučeno, aby si věřitel sjednal více zajišťujících institutů. Byl-li v daném případě poskytnut úvěr ve výši 300.000,-Kč a k zajištění své pohledávky vyplývající ze smlouvy o půjčce si věřitel jakožto nepodnikatel vedle smluvní pokuty sjednal též zajištění zástavním právem k nemovitostem, a

ICM R to do výše 600.000,-Kč, nejedná se podle přesvědčení soudu o jednání, které by bylo možno hodnotit jako rozporné s dobrými mravy.

Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 10.000,-Kč měsíčně (tj. 3,33 % měsíčně, 0,11 % denně) v případě prodlení dlužnice s úhradou dlužné částky (poskytnuté půjčky 300.000,-Kč) nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužnici pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly neplněním zajištěné povinnosti vzniknout. Smluvní pokuta takto sjednaná je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není neplatné podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy (namítanou nepřiměřenost). Ostatně i Nejvyšší soud ČR již v řadě svých rozhodnutí dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně, lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými mravy (např. rozhodnutí ze dne 26.07.2000, sp.zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 09.08.2001, sp.zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, pod číslem C 675, ze dne 23.06.2004, sp.zn. 33 Odo 588/2003 uveřejněné v Souboru pod číslem C 2801, ze dne 27.07.2006, sp.zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26.01.1999, sp.zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, dále např. ze dne 30.05.2007, sp.zn. 33 Odo 438/2005).

Jelikož v dané věci není možné snížit smluvní pokutu na rozumnou výši (tak jak učinila žalobkyně), když občanský zákoník právní úpravu odpovídající ustanovení § 301 zákona č. 513/1991 Sb. neměl, a soud považuje ujednání o smluvní pokutě za platné (souladné s dobrými mravy), byla žaloba na popření pravosti vykonatelné pohledávky č. 2 ve výši 38.000,-Kč jako neopodstatněná zamítnuta.

Pokud jde o výrok o nákladech řízení, ten je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a skutečností, že úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení přiznat nelze, a to pro nákladovou imunitu insolvenční správkyně (§ 202 odst. 1 IZ). Jelikož podmínky pro aplikaci ust. § 202 odst. 2 IZ shledány nebyly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, dvojmo.

V Ostravě dne 11.10.2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Zuzana Melšová, v. r. Martina Navrátilová samosoudkyně

ICM R