189 ICm 2833/2014
Číslo jednací: 189 ICm 2833/2014 189 ICm 2836/2014 189 ICm 2837/2014 104 VSPH 410/2017-210 (MSPH 89 INS 29490/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci

žalobce: JUDr. Břetislav Koman, sídlem Bubenská 25, Praha 7, insolvenční správce dlužníka VEMITRANS LG s.r.o., IČO 25867172, sídlem Drahobejlova 1019/27, Praha 9, proti

žalovanému: VEMITRANS s.r.o., IČO 28438124, sídlem Drahobejlova 1019/27, Praha 9, zastoupenému Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1,

o určení neúčinnosti právních úkonů,

o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017, č.j.-119,

t a k t o:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017, č.j.-119, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová isir.justi ce.cz Číslo jednací: 189 ICm 2836/2014 189 ICm 2837/2014 104 VSPH 410/2017 (MSPH 89 INS 29490/2013)

O d ů v o d n ě n í:

1. Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem určil neúčinnost smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi dlužníkem jako postupitelem a žalovaným jako postupníkem, jejichž předmětem bylo postoupení pohledávek za EUROPE Cargo Trans s.r.o., IČO: 28586212, a to smlouvou ze dne 30.9.2013 za cenu ve výši 36.673,50 EUR, smlouvou ze dne 31.8.2013 za cenu ve výši 23.111 EUR a smlouvou ze dne 2.11.2013 za cenu ve výši 22.264 EUR (dále též smlouvy o postoupení pohledávek; body I. až III. výroku), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku) a uložil žalovanému poplatkovou povinnost ve výši celkem 6.000 Kč (body V. až VII. výroku).

2. Usnesením ze dne 3.2.2014 (l.č. 5) soud I. stupně ke společnému řízení spoji věci vedené pod sp.zn., 189 ICm 2836/2014 a 189 ICm 2837/2014 o žalobách, jimiž se žalobce domáhal určení neúčinnosti výše uvedených postupních smluv s tím, že budou nadále projednávány pod sp.zn..

3. Soud I. stupně vyšel z těchto skutkových zjištění:

Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 22.10.2013, o jeho konkursu bylo rozhodnuto usnesením č.j. MSPH 89 INS 29490/2013-A-77, které nabylo právní moci dne 27.2.2014, žalobce je insolvenčním správcem dlužníka. V insolvenčním řízení byly zjištěny nezajištěné pohledávky 26 věřitelů v celkové výši 12.988.202,86 Kč. Od 18.3.2002 do 25.6.2012 a dále od 27.3.2013 do současnosti je jednatelkou dlužníka Dagmar anonymizovano , anonymizovano , jež byla současně společnicí dlužníka od 19.1.2005 do 7.12.2010 a dále se jí stala od 2.4.2013 a je jí do současnosti s podílem ve výši 100 %. Dagmar anonymizovano je rovněž jednatelkou žalobce od 30.7.2008 do současnosti, od 30.7.2008 je i jeho společnicí. Smlouvami o postoupení pohledávek dlužník žalovanému postoupil pohledávky za EUROPE Cargo Trans s.r.o. z titulu provedení provedení přeprav dlužníkem (jež byly ve smlouvách specifikovány obdobím provedení přeprav a označením faktur vystavených dlužníkem) s tím, že úplata za postoupení byla sjednána v nominální hodnotě postupovaných pohledávek a že úplata bude uhrazena zápočtem proti pohledávkám žalovaného za dlužníkem za provedení dílčích přeprav (opět ve smlouvách jednotlivě specifikovaných), rozdíly v hodnotách postupovaných a započítávaných pohledávek ve výši 631,50 EUR, 118 EUR a 109 EUR měly být žalovaným zaplaceny dlužníku v hotovosti, a to do 10 dnů od přijetí plnění od EUROPE Cargo Trans s.r.o. postupiteli. K fakturám vystaveným dlužníkem k tíži EUROPE Cargo Trans s.r.o. žalovaný předložil objednávky této společnosti a přepravní listy CMR, na nichž je jako dopravce většinou uvedena společnost VELTRANS s.r.o. Podáním ze dne 13.11.2013 navrhl EUROPE Cargo Trans s.r.o. složení částky 12.039,50 EUR do soudní úschovy s odůvodněním, že si není jist osobou oprávněného k přijetí této částky (za přepravu poskytnutou na základě objednávek, které adresoval dlužníkovi), podáním ze dne 9.12.2013 navrhl složení částky 25.591,50 EUR a ze dne 7.1.2014 složení částky 13.673 EUR, vše z téhož důvodu. Pouze posledně uvedený návrh na přijetí peněžní částky do soudní úschovy obsahuje přímo výčet faktur, kterých se složená částka týká, a to faktur dlužníka č. 131200755, 131200757, 131200845, 131200849, 131200851, 131200931 a

Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Číslo jednací: 189 ICm 2836/2014 189 ICm 2837/2014 104 VSPH 410/2017 (MSPH 89 INS 29490/2013)

131200856, všech ze září a října r. 2013 a totožných s postoupenými pohledávkami dlužníka (smlouvami z 2.11. a 30.9.2013). Účastníci shodně tvrdili, že EUROPE Cargo Trans s.r.o. složil do soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 9 peněžité plnění na úhradu faktur vystavených dlužníkem a postoupených dlužníkem žalovanému spornými smlouvami. Z toho oba účastníci shodně uzavřeli, že přeprava, jejíž cena byla těmito fakturami vyúčtována, byla skutečně realizována. Tato shodná tvrzení účastníků vzal soud za svá zjištění (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Oznámeními o započtení vzájemných pohledávek a závazků ze dne 29.11.2013, 18.12.2013, 13.1.2014 byly některé z postupovaných faktur (pohledávky z nich) vystavených dlužníkem údajně opětovně započítávány proti nárokům žalovaného, bez ohledu na to, že byly (měly být) předmětem postoupení žalovanému podle dříve uzavřených smluv o postoupení pohledávek. Žalovaný tak započítával své nároky vůči dlužníku na nároky z faktur vystavených původně dlužníkem, které mu již byly dříve postoupeny. To činí obsah těchto listin značně nevěrohodným a může to svědčit pro podezření žalobce, že listinné důkazy byly vyhotovovány dlužníkem a žalovanou účelově a byly zřejmě antedatovány.

4. Na takto ustaveném skutkovém základě dospěl soud I. stupně k závěru, že Dagmar anonymizovano byla v době uzavření postupních smluv jak jednatelkou žalovaného, tak i dlužníka, žalovaný a dlužník jsou osoby blízké. Všechny tři žaloby byly podány 25.8.2014, insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno 22.10.2013, žaloby tedy byly podány včas (i v případě, že by dlužník a žalovaný nebyly osoby blízké). Pokud jde o úpadek dlužníka v rozhodné době, žalovaný domněnku úpadku dlužníka nevyvrátil, smlouvy ze dne 31.8.2013 a 30.9.2013 byly uzavřeny bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu (22.10.2013) a smlouva ze dne 2.11.2013 dokonce po něm. Mezi účastníky bylo nesporné, že dlužník postoupil žalovanému pohledávky za cenu přeprav v nominální hodnotě 76.048,50 EUR, žalovanému se v řízení nepodařilo prokázat, že by poskytl dlužníkovi jakékoli protiplnění (přepravu), která byla dlužníkovi účtována fakturami vystavenými žalovaným. Žalovaný bez ohledu na procesní poučení, jehož se mu dostalo, nebyl schopen tvrdit, tím méně prokázat, jaký byl obsah smluvního vztahu o realizaci přepravy s dlužníkem (jenž měl souviset s fakturami uvedenými v postupních smlouvách) ani to, že oprávněně vyfakturoval přepravy, jejichž cena měla být předmětem započtení podle článků III. postupních smluv. Soud I. stupně uzavřel, že proti dlužníkem postupovaným pohledávkám za solventní společností EUROPE Cargo Trans s.r.o. (což bylo prokázáno složením finančních prostředků do soudní úschovy), neposkytl žalovaný dlužníkovi ničeho. Smlouvy o postoupení pohledávek proto soud I. stupně posoudil jako právní úkony bez přiměřeného protiplnění, které dlužník učinil v době svého úpadku podle § 240 insolvenčního zákona (dále jen IZ), a proto žalobám vyhověl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady řízení nevnikly, o povinnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu rozhodl s odkazem na § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a jeho výši stanovil podle položky 13 odst. 1 písm. d) Sazebníku.

5. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný včas odvolání a navrhoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že žaloby zamítne a žalovanému přizná právo na náhradu nákladů řízení. Namítal, že žaloby čítaly toliko 1,5 strany textu a opírala se toliko o nesporné tvrzení, že žalovaný a dlužník tvoří koncern, z čehož žalobce dovozoval, že sporné postupní smlouvy byly uzavřeny v době dlužníkova úpadku a byly antedatovány. Žalobce rovněž řádně nevymezil, v čem spatřuje neúčinnost právních úkonů ani neoznačil relevantní důkazy, pouze tvrdil, že se jedná o právní úkony bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ případně o úmyslně zkracující Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Číslo jednací: 189 ICm 2836/2014 189 ICm 2837/2014 104 VSPH 410/2017 (MSPH 89 INS 29490/2013)

úkony podle § 242 IZ. Namítal, že je napadený rozsudek nezákonný, neboť žalobce podal tři žaloby, jež byly usnesením ze dne 3.2.2015 spojeny ke společnému řízení vedenému pod sp.zn. a v tomto usnesení se uvádí, že soud spojuje ke společnému řízení žaloby o neúčinnosti postupních smluv ze dne 3.9.2013. Žalovaný dále namítal, že bylo zasaženo do jeho práva na zákonného soudce, když byla věc původně přidělena JUDr. Haně Homolové, následně však byla od 1.4.2016 přidělena JUDr. Heleně Felcmanové, jak plyne ze změny rozvrhu práce Městského soudu v Praze k témuž dni. JUDr. Hana Homolová je přitom v rozvrzích práce pro v letech 2013-2016 stále vedena jako soudkyně insolvenčního úseku, aniž by jí byla po 1.4.2016 přidělena jakákoli agenda a byla jí bez jakéhokoli odůvodnění odejmuta agenda 89 INS. Žalovanému nebyl v rozvrzích práce ani v průběhu řízení tento postup jakkoli odůvodněn, účastníci tak nemají žádnou záruku transparentního postupu. Žalovaný dále namítal, že žalobce v řízení neprokázal, že by protiplnění, které dlužník obdržel, bylo nepřiměřené; soud I. stupně se spokojil s tvrzením žalobce o jeho nepřiměřenosti a vyzýval žalovaného, ať prokáže opak, totéž platí pro důvod neúčinnosti spočívající v žalobcem tvrzeném úmyslně zkracujícím právním úkonu dlužníka. Podle žalovaného se přitom v daném případě jednalo o klasický obchodní vztah, jímž dlužník z povahy věci nemohl být zkrácen, když byly postupovány pohledávky s pozdější splatností a započítávány byly závazky dlužníka se splatností dřívější, což bylo naopak výhodné pro dlužníka; rozdíl ve výši pohledávek byl přitom složen v hotovosti do pokladny dlužníka. Plnění mezi dlužníkem a žalovaným proběhlo za standardních obchodních podmínek, žalovaný doložil obchodní vztah mezi oběma společnostmi, žalovaný byl dlužníkovým subdodavatelem, což ostatně ve svém vyjádření v proběhu řízení připustil. Doplnil, že v průběhu řízení činil vyjádření ve věci samé, na něž však soud I. stupně nebral zřetel.

6. Podáním ze dne 1.2.2018 (l.č. 187-196) žalovaný navrhl přerušení řízení event. odročení jednání odvolacího soudu nařízeného na den 5.2.2018 s odůvodněním, že dlužník u insolvenčního soudu podal návrh na zproštění žalobce z funkce insolvenčního správce, neboť nesouhlasí s jeho postupem v insolvenčním řízení a v konkrétních sporech, jež s insolvenčním řízením souvisejí.

7. Podáním ze dne 2.2.2018 (l.č. 198) žalobce doplnil odvolání tak, že bylo v průběhu řízení prokázáno, že mezi dlužníkem a žalovaným probíhala obchodní spolupráce, v jejímž rámci žalovaný pro dlužníka vykonával autodopravu, kterou u dlužníka objednával (mimo jiné) EUROPE Cargo Trans, s.r.o. V řízení bylo podle něj rovněž prokázáno, že pohledávka, kterou měl dlužník za žalovaným z titulu zařízení přeprav, činí cenu za postoupení pohledávek poníženou o částku složenou žalovaným do úschovy dlužníka. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že by se dlužníku nedostalo přiměřeného protiplnění, když se ve smlouvách o postoupení pohledávek žalovaný zavázal uhradit rozdíl v nominální hodnotě postupovaných pohledávek za společností EUROPE Cargo Trans, s.r.o. a započítávaných pohledávek žalovaného za dlužníkem, cena za zprostředkování obchodu dlužníkem přitom byla nižší, než cena za provedení přepravy žalovaným. O tom, že do pokladny dlužníka plněno bylo, žalovaný nemohl bez své viny předložit důkaz, což dokládal protokolem Policie ČR osvědčujícím, že byly pokladní doklady zabaveny pro účely trestního řízení, důkaz listinami z trestního spisu žalovaný v řízení před soudem I. stupně navrhoval, soud I. stupně jej však neprovedl. Žalovaný upřesnil, že mu byly dokumenty z trestního spisu vráceny dne 24.11.2017, nejednalo se však o úplný materiál, což dokládal protokolem o vrácení věci ze dne 24.11.2017 a zápisem žalovaného o kontrole věci (bez data). Přiměřenost protiplnění plyne podle žalovaného i ze skutečnosti, že splatnost faktur vystavených k tíži dlužníka byla kratší, než splatnost faktur postupovaných pohledávek dlužníka za EURO Cargo Trans, s.r.o., což optimalizovalo dlužníkovo cash-flow.

Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Číslo jednací: 189 ICm 2836/2014 189 ICm 2837/2014 104 VSPH 410/2017 (MSPH 89 INS 29490/2013)

8. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, s návrhem žalovaného na přerušení řízení do doby rozhodnutí o návrhu na jeho odvolání z funkce insolvenčního správce dlužníka, nesouhlasil.

9. Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

10. Návrh žalovaného na přerušení řízení odvolací soud zamítl na jednání konaném de 5.2.2018, neboť dospěl k závěru, že není důvod toto řízení přerušovat proto, že je v insolvenčním řízení podán návrh na zproštění žalovaného funkce insolvenčního správce dlužníka.

11. K námitce nezákonného soudce odvolací soud konstatuje, že z rozvrhu práce Městského soudu v Praze, jak ostatně žalovaný správně uvedl, plyne, že věci zařazené v senátu 89 INS (189 ICm) byly odejmuty JUDr. Haně Homolové od 1.4.2016 a současně byly přiděleny JUDr. Heleně Felcmanové, přičemž JUDr. Hana Homolová zůstala i nadále soudkyní insolvenčního úseku Městského soudu v Praze, ale nebyly jí v této době žádné věci přiděleny. Rozhodně v této souvislosti nebylo povinností Městského soudu v Praze tento postup v rozvrhu práce odůvodňovat ani nebylo povinností JUDr. Heleny Felcmanové účastníkům jednotlivých řízení vysvětlovat, proč k této změně došlo (důvodem byla dlouhodobá stáž JUDr. Hany Homolové u Vrchního soudu v Praze). Námitku žalovaného, že věc rozhodoval nezákonný soudce, tedy odvolací soud důvodnou neshledal.

12. Pokud jde o spojení původně samostatných žalob ke společnému řízení, pak uvedením ze dne 3.2.2014 (l.č. 5) soud I. stupně rozhodl tak, že ke společnému řízení budou spojeny věci vedené pod sp.zn., 189 ICm 2836/2014 a 189 ICm 2837/2014 a budou nadále projednávány pod sp.zn., na tom nic nemění ani chybně uvedené datum uzavření postupních smluv uvedené v odůvodnění tohoto usnesení.

13. Podle § 111 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odst. 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu (odst. 3).

14. Podle § 235 odst. 1 věty první IZ jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných.

Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Číslo jednací: 189 ICm 2836/2014 189 ICm 2837/2014 104 VSPH 410/2017 (MSPH 89 INS 29490/2013)

15. Podle § 239 odst. IZ může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty, ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění.

16. Podle § 240 odst. 1 a odst. 2 IZ se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění rozumí právní úkon, již dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (nebo který vedl k jeho úpadku), jímž se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

17. Podle § 240 odst. 4 písm. d) IZ není právním úkonem bez přiměřeného protiplnění právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

18. Podle § 241 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, již dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (nebo který vedl k jeho úpadku), v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

19. Podle § 241 odst. 5 písm. b) IZ není zvýhodňujícím právním úkonem právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

20. Odvolací soud je stejně jako soud I. stupně toho názoru, že sporné postupní smlouvy ze dne 30.9.2013 a 31.8.2013, jsou dle § 240 IZ neúčinnými právními úkony bez přiměřeného protiplnění, které dlužník uzavřel v době, kdy byl v úpadku. Vzhledem k tomu, že byli žalovaný a dlužník v rozhodné osobami blízkými, existenci dlužníkova úpadku by žalovaný musel vyvrátit (§ 240 odst. 2 věta druhá IZ resp. § 241 odst. 2 věta druhá IZ); bez ohledu na to by se v řízení uplatnila vyvratitelná domněnka dlužníkovy platební neschopnosti zjištěná insolvenčním soudem při rozhodování o úpadku dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2014, sp.zn. 29 ICdo 14/2012). Ačkoli o úkon bez přiměřeného protiplnění jde především tehdy, kdy se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k němuž se zavázal dlužník, není při posuzování ekvivalentnosti plnění bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání (nejde tedy

Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Číslo jednací: 189 ICm 2836/2014 189 ICm 2837/2014 104 VSPH 410/2017 (MSPH 89 INS 29490/2013)

jen o smluvenou bezúplatnost nebo nedostatečnost plnění). O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde totiž jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.

21. Tento závěr odpovídá i judikatuře prezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 ze dne 29. 4. 2010, v němž dovolací soud (byť v poměrech odpůrčí žaloby podle § 16 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož uzavře-li dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, poté, co jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji movitých věcí, s kupujícím dohodu o započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, byla kupní smlouva právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti kupní smlouvy se dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky, nebo usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1809/2007 ze dne 27. 5. 2009, v němž dovolací soud-v situaci, kdy úpadkyně kupní smlouvou pozbyla vlastnického práva k nemovitostem, aniž by se jí dostalo protiplnění využitelného k dosažení účelu konkursu-dovodil, že závěr o neúčinnosti právního úkonu podle § 15 odst. 1 písm. c) ZKV lze založit i na jeho důsledcích pro majetkové poměry úpadce (ve vazbě na rozsah uspokojení pohledávek konkursních věřitelů).

22. Tyto judikatorní závěry se obdobně prosadí i v projednávané věci. Zákonným předpokladem platnosti smlouvy o postoupení pohledávek je její písemná forma, která v daném případě byla zachována, a proto je třeba vycházet z obsahu písemně uzavřených smluv o postoupení pohledávek, z nichž vyplývá, že dlužník jako postupitel žalovanému jako postupníkovi postoupil pohledávky za svým dlužníkem EURROPE Cargo Trans, s.r.o. za úplatu odpovídající nominální hodnotě postupovaných pohledávek. Jinak řečeno, žalovaný se ve smlouvě zavázal, že za postoupení pohledávek zaplatí postupiteli-pozdějšímu dlužníkovi-úplatu v nominální hodnotě postoupených pohledávek, což nikdy neučinil a dlužník na něm ani zaplacení úplaty za postoupení pohledávek nevymáhal, nýbrž (jak vyplývá ze samotného textu smlouvy) dlužník od počátku nepočítal s tím, že za postoupené pohledávky od žalovaného dostane čehokoliv zaplaceno, shodný projev vůle obou účastníků postupních smluv směřoval pouze k tomu, aby tímto způsobem dlužník zaplatil žalovanému svůj (údajný) dluh vůči němu. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že měl žalovaný dlužníku rozdíl mezi úplatou za postupované pohledávky a hodnotou pohledávek žalovaného za dlužníkem, když tyto částky (jak shora uvedeno) byly oproti hodnotě postupovaných pohledávek zcela marginální a není tak ani rozhodné, zda tyto rozdíly žalovaný do pokladny dlužníka skutečně uhradil či nikoli. Na ekvivalentnost právního úkonu nemá vliv ani to, že byly (údajné) pohledávky žalovaného splatné dříve, než pohledávky postupované dlužníkem ani jaká praxe byla mezi ním a dlužníkem v minulosti. I kdyby žalovaný v řízení prokázal, že měl splatné pohledávky za dlužníkem způsobilé k započtení, jednalo by se o neúčinnost podle § 241 odst. 1 IZ, neboť by se žalovanému plněním na postoupené pohledávky od EURROPE Cargo Trans, s.r.o. dostalo plného uspokojení jeho pohledávek za dlužníkem. 23. Odvolací soud se neztotožnil se stanoviskem žalovaného, že se v daném případě jednalo o situaci předvídanou v § 240 odst. 4 písm. d), resp. § 241 odst. 5 písm. b) IZ, kdy se o neúčinný právní úkon nejedná. Aplikaci těchto ustanovení v daném případě vylučuje už sama skutečnost, že dlužník a žalovaný byly osobami blízkými.

Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Číslo jednací: 189 ICm 2836/2014 189 ICm 2837/2014 104 VSPH 410/2017 (MSPH 89 INS 29490/2013)

24. Pokud jde o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 2.11.2013, tato byla uzavřena až po zahájení insolvenčního řízení a je tak třeba otázku její neúčinnosti posuzovat podle § 111 IZ. Ze soupisu majetkové podstaty dlužníka ze dne 30.4.2014 odvolací soud zjistil, že celková hodnota aktiv činila 1.377.561,11 Kč, smlouvou ze dne 2.11.2013 byly postupovány pohledávky ve výši 22.264 EUR (což představuje téměř polovinu aktiv) a je nepochybné, že tímto právním úkonem došlo k podstatnému zmenšení dlužníkova majetku. Liberační důvody podle § 111 odst. 2 IZ odvolací soud v daném případě neshledal a přes seznámení s názorem odvolacího soudu o nutnosti posoudit smlouvu ze dne 2.11.2013 podle § 111 IZ, žalovaný takové důvody netvrdil ani neprokazoval. Z těchto důvodů je smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2.11.2013 rovněž neúčinným právním úkonem.

25. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek v bodech I. a II. výroku jako věcně správný potvrdil včetně správných akcesorických výroků o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve pojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když se v řízení úspěšný žalobce práva na jejich náhradu vzdal.

P o u č e n í:

Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku; lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem.

Praha 5. února 2018

Mgr. Markéta Hudečková, v.r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová