17 VSOL 441/2017-40
č. j. 11 ICm 3678/2016 17 VSOL 441/2017-40 KSOS 36 INS 7764/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Kypré a soudkyň JUDr. Jany Maiové a JUDr. Magdaleny Vinklerové ve věci

žalobce: JUDr. Jan Fendrych, soudní exekutor, IČO 75128446 sídlem Hradecká 3, 130 00 Praha 3

proti žalovanému: Ing. Peter Režnický sídlem Keltská 380, 252 62 Statenice insolvenční správce dlužnice Blanky anonymizovano , anonymizovano bytem Jiráskova 724/20, 792 01 Bruntál zastoupený advokátem Mgr. Milanem Kvasnicou sídlem Na Úvoze 392, 735 52 Bohumín-Záblatí

o určení pravosti a výše pohledávky vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 ICm 3678/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Blanky anonymizovano , anonymizovano , bytem Jiráskova 724/20, 792 01 Bruntál, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 7764/2016, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2017, č. j. 11 ICm 3678/2016-15 (KSOS 36 INS 7764/2016), ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2017, č. j. 11 ICm 3678/2016-22 (KSOS 36 INS 7764/2016)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

Shodu s prvopisem potvrzuje Dana Langová. isir.justi ce.cz -2-č. j. 11 ICm 3678/2016 KSOS 36 INS 7764/2016

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí určil, že pohledávka žalobce evidovaná pod číslem P2 ve výši 7 850 Kč v insolvenčním řízení dlužnice Ing. Blanky anonymizovano , anonymizovano , bytem Jiráskova 724/20, 792 01 Bruntál, je po právu (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně shledal žalobu včasnou a důvodnou. V odůvodnění konstatoval, že důvodem pro popření pravosti pohledávky insolvenčním správcem bylo, že nárok na náklady exekuce má soudní exekutor až v okamžiku, kdyby vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Uvedl zjištění ze spisu Krajského soudu v Ostravě KSOS 36 INS 7764/2016. Po skutkové stránce bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 1. 2008, č. j. 61 Nc 20/2008-5 nařídil soud exekuci na majetek povinné a provedením této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Josefa Potočka (osoba exekutora byla změněna usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 11. 2008, č. j. 61 Nc 20/2008-8 tak, že poté, co byl jako soudní exekutor odvolán JUDr. Josef Potočka ke dni 30. 5. 2009, byl provedením exekuce pověřen žalobce). Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 24. 9. 2015, č. j. 132 EX 37437/09-32 rozhodl tento exekutor o nákladech exekuce exekutora, a to ve výši 7 850 Kč, jež jsou vypočteny dle § 88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti. Soud prvního stupně konstatoval, že v poměrech souzené věci základ nároku na úhradu nákladů exekuce žalobci vznikl. Žalovaný svým popěrným úkonem při přezkumném jednání popřel pravost takto přihlášené pohledávky, přičemž popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoliv již jeho výši a pořadí, a proto se soud výší přihlášené pohledávky nezabýval. Soud dále přihlédl i k postupně se vyvíjející judikatuře o tom, že nárok na úhradu nákladů exekuce vzniklých v exekučním řízení, ve kterých se kvůli insolvenčnímu řízení nepokračuje, je nárokem, který exekutorovi náleží i tehdy, když v exekučním řízení ničeho nevymohl. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3250/14 z 1. 7. 2016 a rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 378/2014 ze dne 17. 9. 2016. Soud proto uzavřel, že v dané věci soudnímu exekutorovi nárok na odměnu, a to minimální odměnu a hotové výdaje v paušální výši podle § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. náleží i tehdy, pokud ničeho nevymohl. Proto soud shledal pohledávku žalobce po právu a žalobě vyhověl. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 202 IZ. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný. Soudu prvního stupně vytýkal, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 3250/14, z něhož cituje Naznačené závěry dle názoru Ústavního soudu se uplatní i tehdy, jde-li o případ, kdy po nařízení exekuce bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, v důsledku čehož ze zákona došlo k přerušení exekučního řízení, a to aniž by soudní exekutor stihl vymoci jakékoliv plnění přesto, že již v řízení učinil úkony směřující k provedení exekuce pro úplnost je třeba poznamenat též to, že po nařízení exekuce bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, v důsledku čehož došlo k přerušení exekučního řízení dříve, než soudní exekutor stihl vymoci jakékoli plnění, nemůže být přičítána ani k tíži soudního exekutora, který již v řízení aktivně konal, a to i přes existenci konstantní judikatury Ústavního soudu,

Shodu s prvopisem potvrzuje Dana Langová. -3-č. j. 11 ICm 3678/2016 KSOS 36 INS 7764/2016 v jejímž rámci tento setrvává na závěru, že v situaci, kdy soudním exekutorem nebylo nic vymoženo, má být základem pro určení jeho odměny částka nulová. Důvodem je skutečnost, že tato judikatura se vztahuje k situacím, kdy bylo povinným plněno dobrovolně ještě předtím, než se povinný o nařízení exekuce dozvěděl. V nynější věci se však o takový případ nejedná, neboť soudní exekutor nevymohl ničeho, nikoli proto, že by povinný plnil dobrovolně ještě dříve, než nabyl vědomost o nařízení exekuce, nýbrž proto, že v mezidobí bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož důsledku nebylo možné pokračovat v provádění exekuce, ačkoli již exekutor příslušné kroky k vymožení pohledávky oprávněného učinil. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že zastává názor, že v dané věci soudnímu exekutorovi nárok na odměnu náleží i tehdy, pokud ničeho nevymohl. Žalobce však v dané věci netvrdil, že by v předmětném exekučním řízení jakkoliv konal. Pokud žalobce žádné kroky k vymožení pohledávky neučinil, nemohla mu vůči dlužníkovi vzniknout pohledávka. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Žalobce ve svém vyjádření k podanému odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Uvedl, že žalovaný zcela opomíjí výraznou změnu judikatury upravující náklady soudního exekutora v rámci insolvenčního řízení, která nastala v roce 2016. Konkrétně se jedná o rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/2016, z něhož vyplývá závěr, že soudní exekutor má nárok na náhradu minimálních nákladů ve výši 7 865 Kč i za situace, že v řízení nevymohl ničeho. Pokud žalovaný formalisticky akcentuje aktivní konání v řízení, pak i v této věci nemůže jeho odvolání obstát, neboť je ze spisu soudního exekutora zřejmé, že v řízení již v roce 2008 byla zablokována mzda úpadce Blanky anonymizovano a následně i její tzv. jiný příjem u České správy sociálního zabezpečení. V tomto smyslu tedy argument žalovaného obsažený v odvolání nemůže obstát. Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona (dále jen IZ) nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení i pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou a že obsahuje způsobilý odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Z hlediska skutkového stavu soud prvního stupně správně zjistil, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 4. 4. 2016, usnesením ze dne 1. 6. 2016 byl zjištěn úpadek dlužnice, insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný a bylo povoleno oddlužení. Přihláškou pohledávky číslo 2, která byla doručena insolvenčnímu soudu dne 2. 6. 2016, žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice nevykonatelnou pohledávku z titulu náhrady nákladů exekučního řízení č. j. 132 EX 37437/09-32 ve výši 7 865 Kč, která byla splatná 24. 9. 2015. Na přezkumném jednání dne 15. 9. 2016 insolvenční správce popřel pohledávku žalobce co do pravosti z důvodu, že nárok soudní exekutor na náklady exekuce má až v okamžiku, kdy by vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Dlužnice pohledávku nepopřela. Insolvenční správce vyrozuměl věřitele o popření jeho pohledávky a výzva mu byla doručena dne 3. 10. 2016. Z obsahu předloženého spisu pak vyplývá, že žalobou ze dne 14. 10. 2016, která byla doručena

Shodu s prvopisem potvrzuje Dana Langová. -4-č. j. 11 ICm 3678/2016 KSOS 36 INS 7764/2016 insolvenčnímu soudu 17. 10. 2016, domáhal se žalobce proti žalovanému určení, že pohledávka věřitele č. 1 JUDr. Jana Fendrycha, soudního exekutora, ve výši 7 850 Kč je po právu a uznává se zcela. V žalobě mimo jiné tvrdil, že pohledávka se skládá z dílčích částek ve výši 3 630 Kč jako odměna soudního exekutora, náklady hotových výdajů ve výši 4 235 Kč, což tvoří náklady exekuce dle § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. Pohledávka pak vyplývá z usnesení o nařízení exekuce vydané Okresním soudem v Bruntále č. j. 61 Nc 20/2008-5 ze dne 16. 1. 2008 a jejich vyčíslení pak z příkazu k úhradě nákladů exekuce vydané JUDr. Janem Fendrychem, soudním exekutorem, č. j. 132 EX 37437/09 ze dne 24. 9. 2015. Na přezkumném jednání dne 15. 9. 2016 žalovaný, jakožto insolvenční správce, popřel co do pravosti pohledávku číslo 1 žalobce, uznána byla dlužníkem. Důvodem popření ze strany žalovaného bylo, že v řízení nebylo ničeho vymoženo a dle názoru žalovaného tímto nevznikl žalobci nárok na náhradu nákladů exekuce. Ačkoliv přezkumné jednání, jakož i samotná výzva insolvenčního správce, byly vyhotoveny po vydání zásadních rozhodnutí Ústavního soudu ČR, tyto nálezy nebyly insolvenčním správcem nijak zohledněny. Žalobce odkazuje na rozhodnutí Ústavního soud tu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/2016. Po jednání ve věci soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení je pohledávkou nevykonatelnou, která byla popřena insolvenčním správcem pouze co do pravosti. Rovněž tak v otázce, zda soudní exekutor má nárok na náklady exekuce až v okamžiku, kdy by vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Žalovaným poukazovaná rozhodnutí byla překonána závěry Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou, zda soudní exekutor, který byl ještě před zahájením insolvenčního řízení exekučním soudem pověřen k provádění exekuce, má nárok na to, aby mu povinný uhradil náklady exekuce, a to buď v rámci insolvenčního řízení, po jeho skončení nebo zda mu tento nárok za situace, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno ještě dříve, než vymohl jakékoliv plnění, vůbec nenáleží. Ústavní soud přitom také uzavřel, že skutečnost, že po nařízení exekuce bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, v důsledku čehož došlo k přerušení exekučního řízení dříve, něž soudní exekutor stihl vymoci jakékoliv plnění, nemůže být přičítána k tíži soudního exekutora, který již v řízení konal, a to i přes existenci konstantní judikatury Ústavního soudu, v jejímž rámci tento setrvává na závěru, že v situaci, kdy soudním exekutorem nebylo nic vymoženo, má být základem pro určení jeho odměny částka nulová (nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009). Důvodem je skutečnost, že tato judikatura se vztahuje k situacím, kdy bylo povinným plněno dobrovolně ještě předtím, než se povinný o nařízení exekuce dozvěděl. V nynější věci se však o takový případ nejedná, neboť soudní exekutor nevymohl ničeho nikoliv proto, že by povinný plnil dobrovolně ještě dříve, než nabyl vědomosti o nařízení exekuce, nýbrž proto, že v mezidobí bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož důsledku nebylo možné pokračovat v provádění exekuce, ačkoliv již exekutor příslušné kroky k vymožení pohledávky oprávněného učinil. Zde je přitom třeba poukázat na ustanovení § 11 odst. 3 až 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem ve znění účinném do 31. 10. 2008 (dále jen exekuční tarif), dle něhož má soudní exekutor právo na odměnu (byť v minimální výši, to je ve výši 3.000 Kč) i v případě, zaniklo-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce nebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce, a to aniž by exekutor v exekučním řízení cokoliv vymohl (shodně viz § 11 odst. 2 až odst. 6 exekučního tarifu v aktuálně účinném znění). Náleží-li odměna v minimální výši soudnímu exekutorovi

Shodu s prvopisem potvrzuje Dana Langová. -5-č. j. 11 ICm 3678/2016 KSOS 36 INS 7764/2016 i v případech právě uvedených, to je v případech, kdy došlo k zániku pověření exekutora k provedení exekuce, pak dle názoru Ústavního soudu nelze a maiori ad minus dospět k jinému výkladu, než že exekutorovi tato odměna náleží tím spíše i tehdy, pokud jeho oprávnění k provedení exekuce nezaniklo, nýbrž ze zákona došlo pouze k tomu, že v provádění exekuce nebylo možno po dobu, kdy proti povinnému zároveň probíhalo insolvenční řízení, pokračovat . Se zřetelem na shora citované závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 tak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že za situace, kdy žalobce byl pověřen vedením exekuce, má právo na náhradu nákladů této exekuce bez ohledu na to, že v rámci exekučního řízení případně nebylo vymoženo ničeho. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 202 odst. 1 IZ. Žalovaný nebyl se svým odvoláním úspěšný, žalobce by měl tedy právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popření pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.

Olomouc 18. prosince 2017

JUDr. Lenka Kyprá předsedkyně senátu v z. JUDr. Jana Maiová v. r. pověřený člen senátu Z důvodu dovolené předsedkyně senátu Podepsáno podle § 158 odst. 1 o.s.ř. Zastupujícím členem senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Dana Langová.