17 VSOL 413/2017-146
36 ICm 1645/2014 17 VSOL 413/2017-146 (KSOS 13 INS 10838/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Kypré a soudkyň JUDr. Jany Maiové a JUDr. Magdaleny Vinklerové v právní věci žalobce NASH FINANCE LTD., se sídlem Larch Green, Douglas Bader Park 4, NW9 5GL, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem, se sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1, proti žalované Mgr. Renátě Jančové, se sídlem Dr. E. Beneše 1873/61, 792 01 Bruntál, insolvenční správkyně dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Lichnov 194, 793 15 Lichnov, o určení pravosti popřené pohledávky, jako incidenční spor vedený Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 13 INS 10838/2012, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2017, č. j. 36 ICm 1645/2014-128 (KSOS 13 INS 10838/2012),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. o nákladech řízení m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 13 INS 10838/2012)

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným shora Krajský soud v Ostravě určil, že pohledávka žalobce ve výši 656 760,09 Kč z titulu směnky vlastní ze 17. 8. 2007 přihlášená jím do insolvenčního řízení dlužníka Jiřího anonymizovano vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 13 INS 10838/2012 je pohledávkou po právu (výrok I.). Žalovanou zavázal k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11 261 Kč, do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.) a ve výroku III. rozhodl, že po právní moci rozhodnutí bude žalobci z účtu Krajského soudu v Ostravě vrácen nevyužitý zbytek zálohy zaplacené na znalečné ve výši 8 739 Kč. Ohledně výroku o nákladech řízení v odůvodnění konstatoval, že procesně úspěšný žalobce na nákladech řízení požadoval náhradu nákladů právního zastoupení, včetně režijních paušálů, náhradu za ztrátu času a cestovné na trase Praha-Ostrava a zpět za účasti u dvou jednání soudu a náklady znalečného 11 261 Kč, které byly znalci vyplaceny z žalobcem zaplacené zálohy na provedení znaleckého posudku. Soud dále citoval ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, § 141 o.s.ř. a uzavřel, že žalobcem požadované náklady řízení v rozsahu odměny na právní zastoupení, nákladů za ztrátu času a cestovních náhrad (jakož i v rozsahu zaplaceného soudního poplatku, který však žalobce nenárokoval) nelze žalobci s poukazem na ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona přiznat. Dále dovozoval, že jiná situace je ohledně nákladů znaleckého dokazování, které si vyžádalo zaplacení znalečného 11 261 Kč, když tato částka byla soudem vyplacena znalci ze zálohy, kterou žalobce složil ve výši 20 000 Kč v souladu s ustanovením § 141 o.s.ř. Znalečné vyplacené ze zálohy, žalobcem složené, náleží mezi žalobcovy náklady řízení. Soud má za to, že v daném případě nelze žalobci právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 11 261 Kč, představující vyplacené znalečné, upřít. K tomuto závěru dospěl na základě skutečnosti, že insolvenční správkyně na popěrném úkonu odůvodněném tím, že na směnce se nenachází pravý podpis dlužníka, setrvala v průběhu celého řízení, ačkoliv sama avizovala nekontaktnost dlužníka, na popěrném úkonu setrvala i poté, kdy vyšlo najevo, že směnka byla dlužníkem vystavena jako zajišťovací prostředek v rámci bankovního obchodu, a lze se tedy důvodně domnívat, že totožnost osoby podepisující směnku coby zajišťovací prostředek v rámci bankovního obchodu bude náležitě zjištěna a ověřena. Na svém stanovisku setrvala i po vypracování znaleckého posudku s jednoznačným závěrem. Je zjevné, že v zájmu zajištění svého procesního úspěchu žalobce byl nucen vynaložit náklady na provedení znaleckého posudku, respektive ustanovení znalce ze strany soudu, a to pro jednoznačný a po celou dobu řízení neměnný postoj žalované insolvenční správkyně, která nereagovala ani na vývoj důkazní situace v průběhu řízení a která ostatně sama měla k dispozici originály přezkumných listů podepsaných samotným dlužníkem, přičemž se ani nepokusila před ustanovením znalce nechat pravost podpisu na směnce více či méně formálně ověřit. Soud proto v souladu s ustanovením § 202 (KSOS 13 INS 10838/2012) odst. 2 insolvenčního zákona uložil žalované insolvenční správkyni zaplatit žalobci na nákladech řízení 11 261 Kč, tedy část žalobci vzniklých nákladů řízení, která reprezentuje náklady znaleckého dokazování v podobě vyplaceného znalečného.

Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti výroku II., podala včas odvolání žalovaná. Namítala, že žalobce přihlášku své pohledávky doložil pouze směnkou vlastní dlužníka. Podpis na směnce vlastní dlužník označil za nepravý a na tomto stanovisku setrval po celou dobu incidenčního sporu. Ke dni zjištění úpadku dlužník nebyl podnikatelem, nevedl účetnictví, a proto při přezkoumávání pohledávek nebylo možné vycházet z žádných pomocných účetních dokladů. Správce nemá žádné znalosti z oboru písmoznalectví a tvrzení dlužníka o nepravém podpisu na směnce pro přezkoumání pohledávky bylo zásadní a nebylo možné jej opomenout. Namítala, že nemá žádné kompetence k ověření pravosti podpisu. Skutečnost, že žalovaná setrvala na svém procesním stanovisku po zpracování znaleckého posudku, nemohla žádným způsobem ovlivnit vznik nákladů na jeho zpracování. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žádná ze strany má právo na náhradu nákladů řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (§ 212, § 212a odst. 1 a § 6 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 202 odst. 1 věty první IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 IZ náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen nahradit. (KSOS 13 INS 10838/2012)

Ze shora citovaného ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodný procesní úspěch v příslušné věci. Povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Úspěch ve věci je možné posoudit až podle rozhodnutí o věci samé. V posuzovaném případě byl žalobce ve věci plně úspěšný, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná je však insolvenční správkyní, proti které žádný z účastníků nemá dle ustanovení § 202 odst. 1 věty první IZ na náhradu nákladů řízení právo.

S ohledem na přijatý závěr soudu prvního stupně, podle něhož insolvenční správkyně zavinila vznik nákladů na vyplaceném znalečném, zabýval se odvolací soud otázkou, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 IZ, podle něhož náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit, a to s negativním závěrem. Zaviněním ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se rozumí porušení procesních povinností vyplývajících insolvenčnímu správci ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených mu soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. Náhodou se pak rozumí objektivní událost. V této souvislosti je třeba poukázat na okolnost, že na insolvenčního správce přechází oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti podle insolvenčního zákona a jiných právních předpisů, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do majetkové podstaty. Při výkonu funkce je správce povinen postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením svých povinností. Činnost insolvenčního správce pak směřuje k cíli insolvenčního řízení, kterými je uspořádání majetkových poměrů dlužníka zákonem stanoveným způsobem. Okolnost, za kterých insolvenční správce ve sporu vystupuje, pak zákonodárce zohlednil i ve shora uvedeném ustanovení § 202 odst. 1 věty první IZ. Ačkoliv procesně úspěšným v dané věci byl žalobce, je třeba v tomto incidenčním řízení o určení pravosti pohledávky o nákladech řízení rozhodnout podle § 202 odst. 1 věta první IZ, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobci vznikly náklady řízení zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila. Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že přihláškou pohledávky doručenou soudu 31. 5. 2012 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení dlužníka nezajištěnou pohledávku v celkové výši 656 760,09 Kč, kdy jako důvod vzniku uvedl směnku vlastní vystavenou dlužníkem dne 17. 8. 2007 v Opavě na řad společnosti eBanka a.s., opatřenou doložkou bez protestu. Pohledávku přihlásil jako nevykonatelnou, nepodřízenou a nepodmíněnou. Z protokolu o druhém přezkumném jednání ze dne 24. 4. 2014 pak vyplývá, že na tomto jednání byla přezkoumána také pohledávka žalobce a dle přezkumného listu insolvenční správkyně popřela pohledávku co do pravosti, a to z důvodů, že směnka není pravá a neobsahuje podpis dlužníka. Z přezkumného listu je zřejmé, že stejné stanovisko zaujal i dlužník, popřel pohledávku ve stejném rozsahu, a to z důvodu, že podpis na směnce není (KSOS 13 INS 10838/2012) jeho podpisem. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud insolvenční správkyně popřela pohledávku žalobce, vycházela z údajů sdělených dlužníkem a nelze tedy jejímu postupu ničeho vytknout. V žádném případě nelze spatřovat zavinění správce v tom, že vyčkal rozhodnutí soudu o incidenčním sporu a vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, když nelze na insolvenčním správci požadovat, aby sám prováděl srovnávání sporného podpisu na směnce s jinými podpisy dlužníka či jinak podpis prověřoval a učinil závěr o pravosti či nepravosti podpisu dlužníka na směnce. Takovýto závěr přísluší učinit toliko znalci z oboru písmoznalectví. Dle názoru odvolacího soudu náklady na zaplacení znalečného ze zálohy složené žalobcem nelze považovat za náklady, které v řízení vznikly zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila.

S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil (ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř.) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když nebyly splněny podmínky pro jeho potvrzení dle ustanovení § 219 o.s.ř. ani pro jeho zrušení dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla sice se svým odvoláním úspěšná, avšak podle obsahu spisu jí žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, proto o těchto nákladech bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 30. 11. 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Lenka Kyprá v.r. Dana Langová předsedkyně senátu