17 VSOL 32/2011-47
14 ICm 1760/2010 17 VSOL 32/2011-47 (KSOS 14 INS 8172/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové ve věci žalobce Ing. Marka Třísky, Okružní 2953/20, Šumperk, insolvenční správce dlužníka Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , bytem Zahradní 2667/5, Šumperk, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému VIVA ART s.r.o., se sídlem v Šumperku, Finská 2730, IČ: 27805468, zastoupenému JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M.R. Štefánika 1a, o určení neexistence pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.4.2011, č.j. 14 ICm 1760/2010-19

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, to je ve výroku III. m ě n í tak, že se u r č u j e, že žalovaný nemá za dlužníkem Rudolfem Fojtem pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 21.9.2009 ve výši 6.240,-Kč uplatněno přihláškou č. 6 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. (KSOS 14 INS 8172/2010) zn. KSOS 14 INS 8172/2010. Ve zbývající části výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně p o t v r z u j e.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 8.344,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 2.842,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že žalovaný nemá za dlužníkem Rudolfem Fojtem pohledávku z titulu úroku z prodlení ve výši 345,86 Kč a z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 15.840,-Kč uplatněnou přihláškou č. 6 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 8172/2010 (výrok I.), dále určil, že žalovaný nemá za dlužníkem Rudolfem Fojtem pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 2.762,-Kč, uplatněnou přihláškou č. 6 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 8172/2010 (výrok II.), žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Rudolfem Fojtem pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 21.9.2009 ve výši 10.240,-Kč uplatněnou přihláškou č. 6 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 8172/2010 zamítl (výrok III.), rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4.470,24 Kč na účet jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že ve vztahu ke smlouvě, ze které žalovaný do insolvenčního řízení přihlásil vůči dlužníku své nároky (s ohledem na její sjednaný obsah včetně RPSN) ve spojení se splátkovým kalendářem uzavírá, že mezi žalovaným a dlužníkem byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, nikoliv smlouva o půjčce, podléhající režimu obchodního zákoníku a zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Smlouva obsahuje podstatné náležitosti dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, to je závazek žalovaného jako věřitele a podnikatele (obchodníka) poskytnout na žádost druhé strany v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužníka (spotřebitele) poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky (KSOS 14 INS 8172/2010)

(cenu úvěru ve formě úroku a úplaty, kterou věřitel označuje jako poplatek za správu úvěru, když soud zastává názor, že sjednání úroku je každé ujednání o tom, že dlužník zaplatí věřiteli více, než kolik obdržel a je nerozhodné, zda je smluvena procentní úroková sazba, nebo je úrok sjednán jakkoliv jinak), přičemž pro vznik smlouvy stačí dohoda účastníků smlouvy o těchto náležitostech. Mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem není sporu o tom, že dlužník v postavení spotřebitele smlouvu podepsal ze svobodné vůle, její obsah, který byl v podstatných náležitostech sjednán individuálně akceptoval a není sporu také o tom, že řádně čitelný text smlouvy mu byl znám, což stvrdil podpisem ve smlouvě o úvěru. V daném případě výnos žalovaného při půjčené částce 20.000,-Kč a ceně úvěru 10.240,-Kč činí 51,2 % za 12 měsíců, což podle názoru soudu není cena nedovolená a nemravná, vycházeje z toho, že tato cena úvěru je odvozena zejména od rizikovosti příjemce úvěru, tedy od pravděpodobnosti, že daný příjemce úvěr nesplatí. Nelze proto akceptovat námitku žalobce, že smlouva je neplatná proto, že vykazuje znaky nepoctivosti, respektive je v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že celá pohledávka věřitele z úvěrové smlouvy byla splatná s ohledem na dohodu smluvních stran v článku VI. smlouvy před prohlášením úpadku na dlužníka, má věřitel nárok podle platně uzavřené smlouvy o úvěru na vrácení celé sjednané částky, to je 30.240,-Kč. Jelikož dlužník zaplatil žalovanému pouze 13.600,-Kč, zbývá mu uhradit 16.640,-Kč, z toho byla zjištěna u přezkumného jednání pohledávka ve výši 6.400,-Kč ač měla být zjištěna ve výši ještě 10.240,-Kč. Proto bylo rozhodnuto tak, že žaloba byla v části, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 21.9.2009 ve výši 10.240,-Kč zamítnuta.

Proti tomuto rozsudku, a to výslovně pouze proti výrokům III. a IV., podal žalobce včasné odvolání maje za to, že soud dospěl na základě provedených důkazů ke zčásti nesprávných skutkovým zjištěním a pochybil též při právním posouzení věci. Nesouhlasí se zjištěním soudu prvního stupně, že dlužník v postavení spotřebitele smlouvu podepsal ze své svobodné vůle, protože má za to, že okolnosti případu nasvědčují tomu, že dlužník uzavřel smlouvu o půjčce v tísni a za nápadně nevýhodných a nerovnovážných podmínek, které by jistě neakceptoval, pokud by měl možnost se svobodně rozhodovat. Namítá, že soud prvního stupně neaplikoval na předmětnou smlouvu o půjčce ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, zejména pak ustanovení § 55 odst. 1 a odst. 2 a § 56 odst. 1 se kterým je daný smluvní stav v kolizi, protože sjednaný nepřiměřeně vysoký majetkový prospěch žalovaného zakládá k újmě dlužníka Rudolfa Fojta značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Podle jeho názoru soud prvního stupně se dopustil početní chyby při výpočtu úrokového výnosu, protože nevzal v úvahu sjednané měsíční splátky, nýbrž k výpočtu přistoupil tak, jako kdyby úrokový výnos byl splatný jednorázově po 12 měsících. Tvrdí, že ve skutečnosti se úrokový výnos rovná sazbě RPSN, která činí v daném případě nesporně 154,78 %. Výše této sazby je natolik nemravná, že zakládá neplatnost smluvního ujednání podle § 39 občanského zákoníku. Poukazuje na to, že soud prvního stupně se také (KSOS 14 INS 8172/2010) nevypořádal s jeho námitkou, že sjednáním jednorázové odměny za poskytnutí úvěru žalovaný přinejmenším obešel ustanovením § 170, písm. a) insolvenčního zákona, které vylučuje z uspokojení v insolvenčním řízení úrok v budoucnu splatné pohledávky počínaje dnem rozhodnutí o úpadku a snažil se dosáhnout toho, aby v insolvenčním řízení byly uspokojovány i úroky, které mají přirůstat až po rozhodnutí o úpadku a tím získat vyšší podíl na poměrném uspokojení, což představuje nedovolené zvýhodnění v rozporu s ustanovením § 5, písm. a) IZ. Navrhuje proto, aby soud v napadené části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že bude určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem ani pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ve výši 10.240,-Kč a současně aby bylo rozhodnuto o nákladech řízení podle procesního úspěchu.

Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobce poukázal na to, že dlužník uzavřel smlouvu dobrovolně a o své vůli, smlouvu podepsal se všemi důsledky, která tato půjčka obnášela, takže po vysvětlení obsahu a podmínek půjčení peněz byl zcela srozuměn s tím, že si půjčuje částku 20.000,-Kč a zavazuje se vrátit částku 30.240,-Kč v pravidelných měsíčních splátkách. Nesouhlasí s názorem žalobce, že smlouva vykazuje znaky nepoctivosti a je v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na to, že je zcela běžné u všech spotřebitelských úvěrů a u všech organizací, které půjčky poskytují, že dlužník vrátí více, než si fakticky půjčuje. Nesouhlasí s tím, aby byl zavázán povinností zaplatit žalobci náklady řízení v plné výši a aby platil i náklady odvolacího řízení, přiznání těchto nákladů by považoval za rozpor s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku a za neoprávněné obohacování ze strany žalobce.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, v odvoláním napadeném rozsahu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř.), opakoval dokazování a posléze dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že podanou žalobou žalobce coby insolvenční správce dlužníka Rudolfa anonymizovano , u něhož byl zjištěn úpadek usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.8.2010 a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením, popřel na přezkumném jednání konaném dne 18.10.2010 přihlášenou pohledávku žalovaného, a to celkem do výše 29.187,86 Kč, a uznal přihlášenou pohledávku pouze ve výši 6.486,20 Kč. Žalovaný do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku pod č. 6, která sestává z dílčích pohledávek-pohledávky jistiny ze (KSOS 14 INS 8172/2010) smlouvy o půjčce ze dne 21.9.2009 ve výši 16.640,-Kč, úroku z prodlení z této jistiny ve výši 432,06 Kč, smluvní pokuty ve výši 2.762,-Kč a náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 15.840,-Kč. Tvrzenou vykonatelnost pohledávek doložil žalovaný rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Romana Peška ze dne 9.8.2010 s vyznačenou doložkou právní moci 18.8.2010 a vykonatelností 22.8.2010. Pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 21.9.2009 ve výši 16.640,-Kč popřel z toho důvodu, protože považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, uznal pouze, že byl dlužník na úkor žalovaného bezdůvodně obohacen o částku 6.400,-Kč (rozdíl mezi dlužníkovi vyplacenou částkou 20.000,-Kč a zaplacenými splátkami ve výši 13.600,-Kč). Neplatnost této smlouvy spatřuje v tom, že jde o lichvářskou smlouvu, ve které byl sjednán zcela nepřiměřený majetkový prospěch žalovaného za poskytnutí půjčky. Výše tohoto majetkového prospěchu je vyjádřena přímo ve smlouvě o půjčce z 21.9.2009, v článku VI. tak, že roční procentní sazba nákladů za poskytnutý spotřebitelský úvěr činí při splatnosti půjčky na 12 měsíců (která byla v této smlouvě sjednána) 154,78 %. Tato smlouva je nepochybně smlouvou spotřebitelskou, je v rozporu s ustanovením § 56 občanského zákoníku, protože nepřiměřeně vysoký majetkový prospěch žalovaného sjednaný za poskytnutí půjčky zakládá k újmě spotřebitele-dlužníka Rudolfa anonymizovano značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Pro posouzení naprosté nepřiměřenosti majetkového prospěchu z poskytnuté půjčky je rozhodující výše RPSN, která činí 154,78 %. Poukazuje také na to, že žalovaný si ke smlouvě o půjčce, tedy jistině 20.000,-Kč, připočítává svoji odměnu za poskytnutí půjčky a vykazuje tak výši poskytnuté půjčky nikoliv ve skutečné výši 20.000,-Kč, ale v součtu se svojí odměnou částkou 30.240,-Kč. Takovou konstrukci považuje za nepřijatelnou, protože nezohledňuje dobu trvání smlouvy a v případě dřívějšího zesplatnění vzniká žalovanému nárok na celou odměnu bez ohledu na okamžik zesplatnění, čímž dochází k porušení či přinejmenším obcházení ustanovení § 170, písm. a) insolvenčního zákona. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, poukázal na to, že dlužník uzavřel smlouvu o půjčce dle své pravé, svobodné a vážné vůle poté, co mu byly objasněny všechny podmínky půjčky i následky toho, když půjčku řádně v termínech nebude splácet.

Ze smlouvy nazvané jako smlouva o půjčce uzavřené dne 21.9.2009 mezi žalovanou společností VIVA ART s.r.o. a dlužníkem Rudolfem Fojtem odvolací soud zjistil, že žalovaná společnost je společností s oprávněním poskytovat občanům finanční výpomoci a půjčky, když toto oprávnění je založeno živnostenským listem vydaným pro služby v oblasti administrativní správy a služby organizační hospodářské povahy. Ve smlouvě je sjednána výše půjčky 20.000,-Kč, poplatek za správu 10.240,-Kč, z toho měsíčně 854,-Kč a celkem 30.240,-Kč. Je dohodnuto 12 splátek s tím, že výše splátky činí 2.520,-Kč, když první splátka je splatná 14 den po uzavření smlouvy a každá další pak 20. dne počínaje měsícem listopadem 2009 až do úplného zaplacení. V článku IV. je konstatováno, že žalovaná poskytla zákazníkovi, tedy dlužníku, půjčku v uvedené výši, což dlužník stvrzuje svým podpisem. V článku V. je dohodnuto, že poskytovatel půjčky a zákazník se dohodli, (KSOS 14 INS 8172/2010)

že půjčka je sjednávaná na dobu uvedenou do zaplacení 12. splátky, přičemž zákazník je povinen ji splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve smlouvě uvedených; tyto splátky budou prováděny v hotovosti k rukám zástupce společnosti VIVA ART s.r.o. V článku VI. je konstatováno, že smluvní strany se dohodly, že půjčka je poskytnuta za úplatu a úrok ve výši 20 % ročně (poplatek za správu půjčky). Výše splátky je tak tvořena splátkou jistiny, úplaty a splátkou sjednaného úroku. RPSN činí při splatnosti půjčky na 7 měsíců 173,80 %, na 12 měsíců 154,78 %. Dále je zde dohodnuto, že nebude-li uhrazena celá splátka řádně a včas, stává se dluh včetně příslušenství splatným najednou. Částečnou úhradou splátky je uhrazen nejprve vzniklý úrok a zbylá část se započítává na úhradu jistiny dluhu. Ze splátkového kalendáře, který je součástí smlouvy pak vyplývá, že dlužník zaplatil celkem 6 splátek dne 21.9. 2.520,-Kč, dne 21.12. 1.000,-Kč, 18.1. 1.400,-Kč, 29.1. 5.160,-Kč, 18.2. 2.520,-Kč a 22.3. 1.000,-Kč.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní vztah mezi dlužníkem Rudolfem Fojtou a žalovaným nutno hodnotit s ohledem na jeho sjednaný obsah včetně uvedení předpokládané roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (154,78 %) jako smlouvu o úvěru, a nikoliv jako smlouvu o půjčce. Smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se podle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem (o čemž není pochybnosti), uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Při právním posouzení tohoto vztahu se proto použijí i ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51a a násl. občanského zákoníku). Smluvní vztah je třeba zkoumat nejenom z hlediska toho, zda vyhovuje požadavkům zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ale též i z pohledu ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle ustanovení § 55 odst. 1, věty první občanského zákoníku, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Podle ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. (KSOS 14 INS 8172/2010)

Podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Právním důvodem přihlášené pohledávky, pokud jde o nárok, který je předmětem odvolacího řízení, je jistina ve výši 16.640,-Kč vyplývající z uzavřené smlouvy, která byla na přezkumném jednání insolvenčním správcem popřena co do částky 10.240,-Kč. Z obsahu uzavřené smlouvy není pochyb o tom, že výše úvěru činila 20.000,-Kč, a pouze tato částka byla dlužníku vyplacena, přičemž částka 10.240,-Kč představuje poplatek za správu půjčky, kterou žalovaný připočetl ke skutečně vyplacené částce. Poplatek za správu půjčky dohodnutý mezi dlužníkem a žalovaným nelze podřadit pod ustanovení § 499 obchodního zákoníku, protože nelze dovodit, že by plnil účel úplaty ve smyslu tohoto zákonného ustanovení. Podle názoru odvolacího soudu se jedná o formu jisté úplaty, když zcela jistě není v rozporu s dobrými mravy ujednání o tom, že žalovaný poskytne úvěr za úplatu (odměnu), protože by bylo nevyvážené tvrdit, že ten, kdo půjčuje své finanční prostředky jinému, je může půjčovat jen zadarmo. Otázkou však zůstává přiměřenost takové sjednané odměny či poplatku za poskytnutí finančních prostředků.

Z obsahu uzavřené smlouvy vyplývá, že tzv. poplatek za správu sestává jednak ze smluvní úplaty za poskytnutí úvěru a jednak z úroku ve výši 20 % ročně. Z celkové částky poplatku za správu ve výši 10.240,-Kč činí samotný úrok 4.000,-Kč a zbývající část 6.240,-Kč pak představuje vlastní odměnu za poskytnutí finančních prostředků. Podle názoru odvolacího soudu sjednaná výše úroku, když úrok byl sjednán formou kapitalizovaného úroku, není nikterak nepřiměřená, a to na rozdíl od částky 6.240,-Kč, která byla sjednána ještě jako další část odměny za poskytnutí finančních prostředků vedle dohodnutého úroku z úvěru. Sjednání této další odměny s ohledem na výši poskytnutých finančních prostředků a s ohledem na celkovou dobu poskytnutí těchto finančních prostředků, tedy dobu jednoho roku, považuje odvolací soud podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku za neplatné, protože znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy.

K námitce odvolatele, že úrokový výnos ve skutečnosti se rovná sazbě RPSN, která činí v daném případě nesporně 154,78 % považuje odvolací soud za nutné uvést, že sazbu RPSN nelze bez dalšího ztotožnit s úrokovou sazbou úvěru. Roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) nelze zaměňovat s úrokem podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, protože zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěrem, a byť s její pomocí lze posuzovat výhodnost úvěru, nelze z ní jednoduše odvodit absolutní výši úroku pro úvěr z více než jednou splátkou. Z pojmu RPSN, tak, jak je definován v ustanovení § 10 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, kterým byl s účinností od 1.1.2011 zrušen zákon č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání (KSOS 14 INS 8172/2010) spotřebitelského úvěru vyplývá, že RPSN je jeden z řady ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Prostřednictvím RPSN lze posoudit výhodnost spotřebitelského úvěru, tento ukazatel slouží především k porovnání jednotlivých úvěrů, které jsou spotřebiteli nabízeny. Svou konstrukcí je ukazatel RPSN odlišný od ukazatele roční úroková sazba (míra) . Interpretace, že RPSN znamená roční úrokovou sazbu a že ji lze takto použít při matematickém oddělení jistiny a úroků, je proto chybná a s ohledem na výši sazby RPSN nelze tedy uvažovat o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Odvolateli nelze přisvědčit ani v tom, že okolnosti případu nasvědčují tomu, že dlužník uzavřel smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. V řízení před soudem prvního stupně odvolatel ke svým tvrzením žádné konkrétní skutečnosti neuvedl, a ani z obsahu spisu se nepodává, že by dlužník uzavřel tuto smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Jak správně uvedl soud prvního stupně pohledávka věřitele z úvěrové smlouvy pokud jde o jistinu včetně příslušenství se stala splatnou v důsledku neuhrazení splátky za měsíc duben 2010, tedy dne 21.4.2010. K datu prohlášení úpadku, to je k 19.8.2010, nebýt zesplatnění celého dluhu včetně příslušenství, by se stalo splatných 10 z 12 sjednaných splátek. Vzhledem k tomu, že dlužník splátky neplnil řádně a včas, když za prvých šest měsíců na šesti splátkách zaplatil pouze částku 13.600,-Kč, ačkoliv měl zaplatit částku 15.120,-Kč a vzhledem k tomu, že podle smlouvy částečnou úhradou splátky je uhrazen nejprve vzniklý úrok, nelze v dané věci dovodit, že dochází k obcházení ustanovení § 170, písm. a) insolvenčního zákona, které vylučuje z uspokojení v insolvenčním řízení úrok v budoucnu splatné pohledávky. Částka 4.000,-Kč představující 20% úrok ročně v důsledku nepravidelného splácení dlužníkem se stala splatnou do doby, než došlo k prohlášení úpadku dlužníka.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému přísluší vedle jistiny, to je částky 20.000,-Kč, která byla dlužníku skutečně poskytnuta, též částka 4.000,-Kč, představující dohodnutý úrok z poskytnutých finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že na přezkumném jednání insolvenční správce uznal nárok žalobce pouze co do částky 6.400,-Kč, ačkoliv pohledávka měla být zjištěna ještě ve výši 4.000,-Kč, odvolací soud s ohledem na jiné právní posouzení věci, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části částečně změnil tak, že určil, že žalovaný nemá za dlužníkem Rudolfem Fojtem pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 21.9.2009 ve výši 6.240,-Kč (ustanovení § 220 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.) a ve zbývající části výroku III., to je pokud jde o částku 4.000,-Kč rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

V důsledku částečné změny napadeného rozsudku, odvolací soud ve smyslu ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodl nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Z celkové výše uplatněných pohledávek v soudním řízení, to je z částky 29.187,86 Kč, byl žalobce úspěšný co do částky 22.947,86 Kč, když ohledně této částky bylo jeho žalobě vyhověno. Podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. má žalobce (KSOS 14 INS 8172/2010) tedy právo na poměrnou náhradu nákladů řízení, a to v rozsahu 56 %, když úspěch žalobce procentuálně vyjádřeno představuje 78 % a jeho neúspěch pak 22 %. Náklady řízení žalobce činí 14.900,80 Kč a sestávají z paušální částky odměny ve výši 9.000,-Kč dle vyhl. č. 484/2000 Sb., tří režijních paušálů po 300,-Kč (ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu), náhrady za promeškaný čas 8 půlhodin po 100,-Kč (ustanovení § 14 odst. 1 a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu), náhrady cestovného osobním motorovým vozidlem 1.717,30 Kč, při délce cesty 280 km a průměrné spotřebě benzínu Natural 95 7,7 litrů na 100 km (ustanovení § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu), vše navýšeno podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. o 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.483,50 Kč, když zástupce žalobce osvědčil, že je jejím plátcem. 56 % z této částky pak představuje 8.344,-Kč. Odvolací soud proto rozhodl, že tuto částku je povinen žalovaný zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. I v odvolacím řízení, když předmětem odvolacího řízení byla částka 10.240,-Kč, byl žalobce částečně úspěšný, a to ohledně částky 6.240,-Kč. Vyjádřeno procenty byl žalobce úspěšný v rozsahu 61 % a neúspěšný byl v rozsahu 39 %, má proto nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 22 %. V odvolacím řízení žalobce, který je zastoupen advokátem, vynaložil respektive učinil dva úkony právní služby, účast u jednání odvolacího soudu a podání odvolání, za což mu přísluší paušální sazba odměny ve výši 9.000,-Kč podle ustanovení § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., dále 2 x 300,-Kč RP (ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. advokátního tarifu), dále náhrada za ztrátu času, a to 4 půlhodiny á 100,-Kč (ustanovení § 14 odst. 1, písm. a/ a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dále cestovné osobním automobilem Škoda Octavia, registrační značka 3M5 4180, cesta konána ze Šumperka do Olomouce a zpět, celkem ujeto 120 km, cena pohonných hmot benzín Natural 34,90 Kč za 1 litr při průměrné spotřebě 7,7 litrů na 100 km, celkem cestovné 766,-Kč (ustanovení § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o 20% daň ve výši 2.153,20 Kč, celkové účelně vynaložené náklady řízení žalobcem v odvolacím řízení představují částku 12.919,20 Kč, z této částky 22 % pak představuje 2.842,-Kč, kterou je žalovaný povinen žalobci zaplatit, rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že náhrada nákladů řízení jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před odvolacím soudem, byla žalobci přiznána podle procesního úspěchu, odvolací soud neshledal, že by v projednávané věci bylo možno aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř. na základě kterého ve zcela výjimečných případech soud nemusí přiznat procesně úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení. Odvolací soud neshledal, že by zde byly jakékoliv důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by zcela výjimečně neměly být procesně úspěšnému žalobci náklady řízení přiznány. (KSOS 14 INS 8172/2010)

Poučení: Proti tomuto rozsudku, výroku I., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě. Proti ostatním výrokům tohoto rozhodnutí dovolání přípustné není. Nesplní-li povinný dobrovolně a ve stanovené lhůtě to, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Olomouci dne 21. února 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu