17 VSOL 286/2017-76
36 ICm 3335/2015 17 VSOL 286/2017-76 (KSOS 36 INS 13597/2015) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Maiové a soudkyň JUDr. Magdaleny Vinklerové a JUDr. Lenky Kypré ve věci žalobce BP Integralis Limited, sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kypr, registrační číslo 255048, zastoupeného Mgr. Ivo Siegelem, advokátem v Praze 1, Školská 695/38, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. Ing. Bohumilu Kaduchovi, sídlem 702 00 Ostrava, Sadová 553/8, insolvenčnímu správci dlužnice Pavly anonymizovano , anonymizovano , bytem 747 21 Kravaře u Hlučína, Dvořisko, Ludmily Hořké 58/40, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, o určení popřené pohledávky, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice Pavly anonymizovano , anonymizovano , bytem 747 21 Kravaře u Hlučína, Dvořisko, Ludmily Hořké 58/40, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 13597/2015, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2017, č. j. 36 ICm 3335/2015-39 (KSOS 36 INS 13597/2015),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e. isir.justi ce.cz (KSOS 36 INS 13597/2015)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 4 837,50 Kč, k rukám advokáta žalovaného, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že má za dlužnicí Pavlou anonymizovano pohledávky, a to v rozsahu části pohledávky č. 1 ve výši 33 317 Kč z titulu jistiny a pohledávku č. 2 ve výši 626 600 Kč z titulu části jistiny vzniklé kapitalizací smluvního úroku, obě podle Smlouvy o úvěru č. 1 F1 01149/2010 ze dne 18. 3. 2010, zajištěné zástavním právem k nemovitostem, specifikovaným ve výroku I., zamítl; určil, že část pohledávky č. 1 žalobce za dlužnicí Pavlou anonymizovano ve výši 70 223 Kč z titulu jistiny podle Smlouvy o úvěru č. 1F101149/2010 ze dne 18. 3. 2010, zajištěná zástavním právem k nemovitostem, specifikovaným ve výroku II., je po právu a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9 972 Kč (80,80 % nákladů vynaložených). V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval skutková tvrzení, uvedená žalobcem v žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že má za dlužnicí pohledávky ve výši přihlášené v insolvenčním řízení; konstatoval podstatný obsah stanoviska žalovaného k žalobě, v němž žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby; uvedl zjištění, která učinil z listin tvořících součást spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 36 INS 13597/2015. Z hlediska skutkového stavu věci poté, kdy zdůraznil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že k datu rozhodování soudu byla na úvěr dle Smlouvy o úvěru č. 1F 101149/2010 (dále jen Smlouva) všemi zavázanými osobami na straně dlužníků zaplacena částka 372 000 Kč, uvedl, že původní věřitel 1. faktorská s.r.o. uzavřel s dlužníkem Ladislavem anonymizovano , anonymizovano a vedlejšími účastníky Annou anonymizovano , Ladislavem anonymizovano (st.) a Pavlou anonymizovano (insolvenční dlužnicí), zavázanými společně a nerozdílně, Smlouvu, na základě které se zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 400 000 Kč pro podnikatelské účely a dlužník se zavázal peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěr měl být splacen ve 240 měsíčních splátkách á 5.790 Kč, které v sobě měly zahrnovat jak splátky jistiny, tak i splátky úroků z úvěru, byly splatné vždy k 28. dni měsíce, a to v době do 28. 4. 2010 do 28. 3. 2030. Ve vztahu k předmětné Smlouvě soud uvedl svá zjištění z obsahu této listiny, zejména článku VII. odst. 3, v němž bylo dohodnuto, že v případě, kdy kterákoli ze zavázaných osob podá na sebe insolvenční návrh, nastává splatnost celého úvěru okamžikem, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu, ujednání obsažené v článku III. odst. 9 ohledně zesplatnění úvěru a povinnosti zaplatit jak nesplacenou část úvěru, tak i dosud nesplacené úroky za celou sjednanou dobu úvěru včetně nesplaceného příslušenství a nesplacených oprávněných nároků věřitele (úroků z prodlení, smluvních pokut atd.), a zjištění z článku IV. odst. 2, v němž bylo obsaženo ujednání týkající se úroků z úvěru, jejich výpočet, splatnost a rovněž ujednání, že v případě, kdy úrok nebude uhrazen v den (KSOS 36 INS 13597/2015) splatnosti, hledí se na něj jako na nový úvěr věřitele vůči dlužníkovi, který se k témuž dni slučuje s dosavadním úvěrem, tedy připočítává se k jistině dosavadního úvěru a stává se jeho součástí. Soud vzal dále za zjištěno: že pohledávka ze Smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem (ve vlastnictví manželů Anny a Ladislava anonymizovano ); že původní věřitel dne 14. 10. 2011 uzavřel s žalobcem smlouvu, dle které na žalobce postoupil soubor pohledávek, mezi nimi i pohledávku ze Smlouvy; že dlužník ze Smlouvy a vedlejší účastníci na straně dlužníka v rámci Dodatku č. 1 ke Smlouvě prohlásili, že v plném rozsahu uznávají svůj závazek ze smlouvy, který ke dni 28. 7. 2015 činí 240× 5 790 Kč, snížený o zaplacenou částku 372 000 Kč, smluvní pokutu z prodlení ve výši 4 342,50 Kč, že k dluhu přistoupila (při uzavírání Dodatku č. 1) jako přistupující dlužník Veronika anonymizovano , která se zavázala za dosavadního dlužníka peněžní závazek splnit. Z hlediska skutkového stavu soud prvního stupně rovněž uvedl, že žalobce své nároky ze Smlouvy v souvislosti s přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení vyčíslil částkou 1 029 600 Kč, přičemž nebylo tvrzeno, tedy ani prokázáno, že by ze strany insolvenční dlužnice došlo k porušení povinností v tom, že by splátky dle Smlouvy nebyly do jejího úpadku řádně hrazeny. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně, s odkazem na ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb. (dále ObčZ) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále ObchZ) ve znění účinném do 31. 12. 2013. Po podřazení zjištěného skutkového stavu věci pod příslušná zákonná ustanovení uvedl, že Smlouvu o úvěru uzavřenou dne 18. 3. 2010 mezi dlužníkem Ladislavem anonymizovano a vedlejšími účastníky na straně dlužníka a věřitelem 1. faktorská s.r.o. hodnotí jako platně uzavřenou úvěrovou smlouvu (doplněnou Dodatkem č. 1 ze dne 7. 9. 2015). Protože si účastníci smluvního vztahu, mimo jiné, sjednali možnost předčasného zesplatnění úvěru v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení zaměřil se soud na posouzení této okolnosti, tedy otázky, zda uvedené ujednání je ujednáním platným. S odkazem na ustanovení § 170 písm. a) IZ a judikaturu Nejvyššího soudu ČR konstatoval, že konečným efektem sporného ujednání (článek VII. odst. 3 smlouvy ve spojení s článkem III. odst. 9) v části připouštějící možnost zesplatnění také veškerých budoucích úroků z úvěru v případě insolvence osob zavázaných na straně dlužníků (podáním insolvenčního návrhu), je obcházení ustanovení § 170 písm. a) IZ. I když nelze zpochybnit, a zákon to ani výslovně nevylučuje, možnost sjednat okamžitou splatnost úroků, které se vztahují i k obdobím po rozhodnutí o úpadku, v důsledku čehož původně budoucí úroky přirostou k jistině ještě před prohlášením úpadku nebo dokonce před zahájením insolvenčního řízení, nicméně vyloučení závazného pravidla záměrným použití prostředku, který sice sám o sobě není zákonem zakázaným, je ve svém důsledku obcházením zákona. Jinými slovy řečeno, ujednání o kapitalizaci úroků ve smlouvě v posuzované věci je sice formální dovoleným smluvním ujednáním, vedoucím však k takovému důsledku, který je z hlediska účelu ustanovení § 170 písm. a) IZ a zásad poměrného uspokojení věřitelů dlužníka, nežádoucí. Soud prvního stupně zdůraznil, že jedním z cílů insolvenčního řízení je také poskytnutí ochrany dlužníka před dalším navyšováním jeho dluhů v důsledku úroků a smluvních sankcí navyšujících se pro jeho neschopnost uhradit své závazky. (KSOS 36 INS 13597/2015)

Třebaže předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena několik let před zahájením insolvenčního řízení, tato skutečnost nevylučuje záměr původního věřitele obejít sjednáním okamžitého zesplatnění úroků v důsledku insolvence limit stanovený v § 170 písm. a) IZ. Tento záměr lze dovodit i ze skutečnosti, že původní věřitel je či byl poskytovatelem velkého množství úvěrů a z jeho strany šlo o nastavení obchodního modelu, tedy opakovaně po několik let používaného smluvního vzoru, umožňující obejití daného ustanovení insolvenčního zákona. Soud dále uvedl, že ujednání, dle něhož jsou úroky z úvěru splatné jednou měsíčně v den pravidelné splátky úvěru a v případě kdy je ujednáno, že nebude-li úrok z úvěru uhrazen, hledí se na něj jako na nový úvěr a slučuje se s dosavadním úvěrem, nelze takové ujednání vykládat tak, jak dovozuje žalobce, a sice že sjednané úroky se stávají součástí jistiny i v případě zesplatnění celé pohledávky z důvodu zahájení insolvenčního řízení, neboť dle obsahu tohoto ujednání mohou být (budou) úroky připočteny k jistině pouze tehdy, kdy konkrétní úroky, nebo konkrétní splátky nebudou uhrazeny v den pravidelné splátky. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo a soud proto uzavřel, že ujednání o zesplatnění úvěru (včetně úroků) pro podání insolvenčního návrhu je neplatné, k zesplatnění úvěru nemohlo dojít. Následně se soud prvního stupně podrobně zabýval výpočtem úroků, za účelem zjištění jejich výše ke dni rozhodnutí o úpadku, tj. ke dni 9. 6. 2015, k němuž byly splatné splátky úvěru za dobu od 28. 4. 2010 do 28. 5. 2015; provedl výpočet započtených plateb uhrazených ze strany dlužníků a na základě svých výpočtů, včetně započtení jednotlivých plateb na jistinu a úroky, uzavřel, že ohledně jistiny úvěru není nárok žalobce v rozsahu 33 317 Kč důvodný a nedůvodný je zcela v rozsahu požadovaných kapitalizovaných úroků z úvěru. S ohledem na výsledek řízení, úspěch a neúspěch sporných stran, rozhodl o náhradě nákladů řízení s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku, a to do výroku I. a závislého výroku III. (o nákladech řízení), podal žalobce včas odvolání. Shrnul v něm skutková zjištění soudu prvního stupně ze Smlouvy o úvěru č. 1F 101149/2010 ze dne 18. 3. 2010, a to jak ohledně předmětu úvěru, tak účastníků úvěrové smlouvy, skutková zjištění ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2011, uzavřené mezi postupitelem-původním věřitelem (1. faktorská s.r.o.) a postupníkem-žalobcem, zjištění o zesplatnění úvěru a zjištění z Dodatku č. 1 ke Smlouvě o úvěru, v němž jak hlavní dlužník, tak spoludlužníci, včetně insolvenční dlužnice, uznali dluh plynoucí ze smlouvy o úvěru. Namítl, že ačkoli soud prvního stupně činil zjištění z Dodatku č. 1 ke Smlouvě o úvěru, svá skutková zjištění týkající se zejména uznání dluhu provedeného tímto Dodatkem nesprávně posoudil a vyvodil z nich nesprávné závěry. Zdůraznil, že v Dodatku bylo smluvními stranami konstatováno, že žalobci vzniklo právo na okamžité splacení celého úvěru a v souladu s tím byl také dluh uznán, vyjma již uhrazené částky. Za této situace nebylo možno dovodit, že dílčí pohledávka č. 1 je po právu pouze zčásti, ačkoli byla i insolvenční dlužnicí uznána. K uznání dluhu sice došlo po rozhodnutí o úpadku insolvenční dlužnice, žalobce je však přesvědčen o tom, že tato skutečnost nemůže mít na uznání dluhu negativní dopad. (KSOS 36 INS 13597/2015)

Zdůraznil, že Dodatkem byl uznán dluh ze Smlouvy o úvěru ve výši 1 017 600 Kč jako splatný a existující. Ve vztahu k pochybením ohledně skutkového stavu namítl i nesprávné právní posouzení, odkazoval-li soud prvního stupně na ustanovení § 170 písm. a) IZ a současně dovodil, že ujednání o okamžitém zesplatnění úvěru v případě podání insolvenčního návrhu je obcházením zákona a způsobuje jeho neplatnost dle ustanovení § 39 ObčZ. Dle jeho mínění je ujednání o zesplatnění půjčky či úvěru platné i v případě, kdy zesplatnění je důsledkem zahájení insolvenčního řízení, neboť nejde o ujednání nestandardní, je-li obdobně připuštěno z důvodů prodlení. V této souvislosti uvedl svoji úvahu o tom, že ujednání o zesplatnění pro případ zahájení insolvenčního řízení zavázané osoby je logickým krokem doplňujícím zajištění pohledávky zástavním právem, když v případě, kdy by nebylo možno při zahájení insolvenčního řízení dojít k zesplatnění půjčky či úvěru, mohl by být věřitel zbaven zástavního práva, které bylo zřízeno za účelem zajištění jeho pohledávky, neboť z pohledávky by byl splatný pouze zlomek představovaný dospělými splátkami. Tento splatný zlomek by pak nebylo možno uspokojit ze zástavy a důsledkem takovéto situace by byl zánik zástavního práva a zbytek pohledávky by zůstal nezajištěný. S odkazem na uvedené navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně v napadených výrocích tak, že žalobě bude zcela vyhověno, případně rozsudek v napadeném rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za zcela věcně správný. Pokud žalobce v odvolání odkazuje na soudní judikaturu, jde o rozhodnutí, která se posuzované věci nedotýkají. V jím označených judikátech bylo rozhodováno v případech, kdy došlo k zesplatnění úvěru z důvodu prodlení dlužníka, v posuzované věci ve vztahu k insolvenční dlužnici je situace zcela jiná, neboť dlužnice řádně plnila, žalobcem nebylo ani tvrzeno, tím méně mohlo být prokazováno, že by z její strany došlo k prodlení a zesplatnění úvěru tak bylo pouze důsledkem podaného insolvenčního návrhu.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, v rozsahu dotčeném odvoláním, i řízení mu předcházející (§ 212, § 212a o.s.ř.), a po jednání ve věci (§ 214 o.s.ř.), dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 25. 8. 2015, domáhal vůči žalovanému určení, že má za dlužnicí Pavlou anonymizovano pohledávku v celkové výši 1 029 600 Kč, sestávající se z dílčích pohledávek-č. 1 v celkové výši 400 000 Kč jako jistiny úvěru a č. 2 ve výši 629 600 Kč jako část jistiny vzniklé kapitalizací úroků sjednaných ve Smlouvě o úvěru, vše vyplývající ze Smlouvy uzavřené mezi původním věřitelem 1. faktorská s.r.o. na straně jedné a dlužníkem Ladislavem anonymizovano , vedlejšími účastníky-manžely Annou a Ladislavem anonymizovano a insolvenční dlužnicí na straně druhé. Tvrdil, že pohledávku přihlásil u insolvenčního soudu v insolvenčním řízení vedeném na dlužnici Pavlu anonymizovano jako pohledávku nevykonatelnou, zajištěnou (KSOS 36 INS 13597/2015) na základě zástavní smlouvy, jejímž předmětem byly nemovitosti v žalobě specifikované. Dále v žalobě uvedl, že při přezkumném jednání, konaném dne 30. 7. 2015 v rámci insolvenčního řízení, žalovaný jako insolvenční správce popřel dílčí pohledávky žalobce, a to dílčí pohledávku č. 1, která byla uplatněna v celkové výši 400 000 Kč, popřel co do výše 103 540 Kč z toho důvodu, že s ohledem na dobu splácení úvěru došlo již k zaplacení části jistiny v této výši a pohledávka tak v tomto rozsahu zanikla. Dílčí pohledávku č. 2 přihlášenou ve výši 629 600 Kč popřel v celém rozsahu a jako důvod uvedl, že nelze úvěr zesplatnit takovýmto způsobem a že takto nárokovaná pohledávka vůbec nevznikla. Žalobce v žalobě odkázal na Smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které se stal věřitelem předmětných pohledávek, dále poukázal na ujednání ve Smlouvě o úvěru, zejména ve vztahu k okolnostem, za nichž dochází k zesplatnění úvěru včetně sjednaného úroku, a vyslovil své přesvědčení o tom, že sjednání zesplatnění úvěru, resp. kapitalizaci úroků nelze vnímat jako ujednání, které by bylo v rozporu s ustanovením § 170 IZ. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že nárok žalobce i nadále neuznává a trvá na důvodech popření pohledávek s odkazem na dokumenty tvořící součást insolvenčního spisu, zejména přihlášku popřených pohledávek a její přílohy. Současně uvedl, že postup žalobce, který pouze z důvodu podání insolvenčního návrhu dlužnicí požaduje okamžité splacení veškerých částek, které měly být splatné do roku 2030, je v rozporu s dobrými mravy a je rovněž zákazem uspokojování úroků po datu úpadku dle ustanovení § 170 IZ. V podrobnostech pak uvedl, že z hlediska skutkového se posuzovaná věc vyznačuje tím, že ze strany dlužnice nedošlo k porušení povinností, platby dle smlouvy byly řádně hrazeny a podle smlouvy tak byla uhrazena značná část nejen úroků, ale i jistiny. Dle výpočtu žalovaného tak bylo na jistině zaplaceno 103 540 Kč, tedy částka, která byla právě z důvodu úhrady popřena. Odkázal na soudní judikaturu, konkrétně usnesení Vrchního soudu v Praze (č. j. 101 VSPH 232/2013-63), v němž byla posuzována důvodnost přihlášené pohledávky spočívající v přípustnosti sjednání kapitalizace úroků z prodlení u smluv o spotřebitelském úvěru, a vyslovil přesvědčení o tom, že závěry uvedené v tomto rozhodnutí lze vztáhnout i na situaci, kdy dlužník není spotřebitelem, neboť soud by měl vždy přihlížet ke konkrétní situaci a korektivu dobrých mravů. V neposlední řadě uvedl, že v případě přiznání nároku dle požadavku žalobce by se žalobce obohatil na úkor dlužnice, potencionálně i na úkor ostatních věřitelů dlužnice, neboť by obdržel již nyní částky, které by měl obdržet až v průběhu dalších let. Zdůraznil, že dosavadní judikatura dovodila, že v insolvenčním řízení mohou být uspokojovány pouze ty části úroků, které narostly, resp. se vázaly k období před rozhodnutím o úpadku, a ty, které se váží k období po úpadku, již v insolvenčním řízení nemají být uspokojovány. Soud prvního stupně v průběhu řízení k takto vyjádřeným stanoviskům účastníků provedl dokazování listinami, tvořícími součást insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 13597/2015, zejména usnesením o úpadku dlužnice ze dne 9. 6. 2015, přihláškou pohledávky žalobce vedenou pod č. P1, protokolem z přezkumného jednání ze dne 30. 7. 2015, vyrozuměním o popření pohledávky ze dne 5. 8. 2015, Smlouvou o úvěru č. 1F 101149/2010, Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi (KSOS 36 INS 13597/2015) postupitelem-1. faktorskou s.r.o. a postupníkem-žalobcem dne 14. 10. 2011, oznámeními o zadání příkazu k úhradě České spořitelny, a.s., Zástavní smlouvou o zřízení zástavního práva č. 1F 101149/2010 ze dne 27. 4. 2010, výpisem z katastru nemovitostí, Dodatkem č. 1 ke Smlouvě o úvěru č. 1F 101149/2010 ze dne 7. 9. 2015, a poté rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

Odvolací soud především konstatuje správná skutková zjištění soudu prvního stupně, i jejich správné právní posouzení, a s ohledem na velmi podrobné a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na ně pro stručnost v celém rozsahu odkazuje.

K odvolacím námitkám žalobce, v nichž poukazuje na Dodatek č. 1 ke Smlouvě o úvěru č. 1F 101149/2010 ze dne 7. 9. 2015, a v něm obsažené uznání závazku ze Smlouvy o úvěru ke dni 28. 7. 2015 ze strany úvěrového dlužníka i vedlejších účastníků, včetně insolvenční dlužnice a přistupujícího dlužníka Veroniky anonymizovano spolu s tvrzením, že soud prvního stupně k těmto okolnostem nepřihlédl a nevyvodil z nich odpovídající závěry, odvolací soud podtrhuje datum uzavření tohoto Dodatku-7. 9. 2015 a v této souvislosti připomíná data, která jsou ve vztahu ke dni uzavření Dodatku rozhodná pro jeho posouzení, a sice: zahájení insolvenčního řízení k návrhu insolvenční dlužnice, který byl doručen Krajskému soudu v Ostravě dne 25. 5. 2015, usnesení ze dne 9. 6. 2015, kterým byl zjištěn úpadek dlužnice Pavly anonymizovano , usnesení ze dne 8. 9. 2015, jímž bylo schváleno oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Nelze rovněž přehlédnout, že i řízení v posuzované věci, tj. řízení o žalobě na určení popřené pohledávky, zahájené žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 25. 8. 2015, uzavření Dodatku č. 1 časově předcházelo. Dodatek byl uzavřen nejen poté, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení a kdy byl zjištěn úpadek dlužnice Pavly anonymizovano , ale i poté, kdy na základě žaloby žalobce byl zahájen tento incidenční spor. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na ustanovení § 111 IZ, upravujícího omezení dlužníka při nakládání s majetkem, které se netýká pouze zcizování majetku dlužníka, ale také změny ve skladbě majetku nebo změny jeho určení, a to v návaznosti na ustanovení § 235 odst. 1 IZ, dle něhož neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, přičemž zvýhodňujícím právním úkonem je právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (§ 241 odst. 1, odst. 2 věta první IZ). Současně dle ustanovení § 241 odst. 3 IZ platí, že zvýhodňujícími právními úkony jsou mimo jiné zejména úkony, kterými dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným, případně dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch. (KSOS 36 INS 13597/2015)

V posuzované věci není sporu o tom, že Dodatek č. 1 ke Smlouvě o úvěru byl uzavřen a sepsán poté, kdy byl zjištěn úpadek insolvenční dlužnice a povoleno řešení úpadku oddlužením, tedy zcela nepochybně po zahájení insolvenčního řízení, a proto nelze než dovodit, že právní úkon, spočívající v tom, že insolvenční dlužnice (vedle dlužníka a vedlejších účastníků na straně dlužníka) podepsala Dodatek č. 1 ke Smlouvě o úvěru, je právním úkonem neúčinným. Jeví se vhodné připomenout, že k naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu (§ 240 IZ) se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale dostačuje pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 ICdo 17/2013, 29 NS ČR 67/2014).

Odvolací námitky žalobce, v nichž tvrdil pochybení soudu prvního stupně, pokud nepřihlédl k uznání závazku insolvenční dlužnicí a nevyvodil z této skutečnosti odpovídající závěr o existenci pohledávky žalobce v plné jím přihlášené výši, posoudil odvolací soud s ohledem na výše uvedené závěry o neúčinnosti právního úkonu insolvenční dlužnice, spočívajícího v podpisu Dodatku č. 1, jako zcela nedůvodné.

S odkazem na vše shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, v rozsahu dotčeném odvoláním, jako věcně správný, potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, odvolací soud jej proto zavázal k povinnosti nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), představující náklady zastoupení žalovaného advokátem, sestávající se z odměny za 1 úkon právní služby (účast při jednání odvolacího soudu) á 3 100 Kč, 1 paušální náhrady 300 Kč, hotových výdajů-cestovném hromadným dopravním prostředkem, dle předložených jízdenek ve výši 198 Kč, náhrady za ztrátu času v rozsahu 4 půlhodin á 100 Kč, vše zvýšeno o 21 % DPH ve výši 839,50 Kč. Celkem 4 837,50 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud na základě dovolání podaného ve lhůtě do dvou měsíců od jeho doručení, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Olomouc 21. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Jana Maiová v.r. Dana Langová předsedkyně senátu