17 VSOL 28/2011-88
10 ICm 955/2010 17 VSOL 28/2011-88 (KSOS 10 INS 4731/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové ve věci žalobkyně Mgr. Bohdany Šocové, Olomouc, Palackého 641/11, PSČ 772 00, insolvenční správkyně dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem Olomouc, Havelkova 105/5, PSČ 772 00, proti žalovanému Home Credit a.s., se sídlem Brno, Moravské náměstí 249/8, PSČ 602 00, zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Brno, Havlíčkova 13, PSČ 602 00, o uplatnění popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 14.3.2011, č.j. 10 ICm 955/2010-39

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 4731/2010 pohledávku ve výši 7.295,-Kč, p o t v r z u j e. (KSOS 10 INS 4731/2010)

II. Ve zbývající části výroku I. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 4731/2010 pohledávku ve výši 0,48 Kč, se z a m í t á.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, určil, že žalovaný nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 4731/2010 pohledávku ve výši 7.295,48 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že žaloba, která byla podána v 30-ti denní lhůtě od přezkumného jednání (to je včas), jíž se žalobkyně domáhá určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 7.295,48 Kč, představující náklady rozhodčího řízení přiznané rozhodcem, je i důvodná. Vyšel ze zjištění, že dne 20.1.2005 byla mezi žalovaným a dlužníkem uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které se žalovaný zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr v rozsahu úvěrového rámce 15.000,-Kč a dlužník se zavázal splácet úvěr v měsíčních splátkách ve výši 1.400,-Kč vždy k 20. dni v měsíci. V uvedené smlouvě bylo ujednáno řešení sporů v rozhodčím řízení jediným rozhodcem, určeným JUDr. Radimem Kuchtou ze Seznamu rozhodců, vedeného JUDr. Radimem Kuchtou, který je oprávněn určit rozhodcem sám sebe s tím, že pro rozhodčí řízení budou závazná Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla, platná ke dni zahájení rozhodčího řízení a publikovaná na internetové stránce, blíže označené. Pro případ, nemohl-li by JUDr. Radim Kuchta rozhodce určit, bylo rozhodnuto, že rozhodce ze Seznamu rozhodců určí žalobce. Rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Radima Kuchty ze dne 16.10.2006, sp. zn. C 10313/2006 pak bylo dlužníkovi uloženo zaplatit žalovanému-mimo jiné-náklady rozhodčího řízení ve výši 13.018,50 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že uvedený rozhodčí nález je však nicotný , tedy právně neúčinný . V této souvislosti uvedl, že je nepochybné, že smlouva o úvěru, mezi žalovaným a dlužníkem uzavřená, má charakter spotřebitelské smlouvy, a ve smyslu ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku je proto třeba posuzovat vzájemná práva a povinnosti stran této smlouvy podle (KSOS 10 INS 4731/2010) příslušných ustanovení občanského zákoníku. S odkazem na dikci ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku a článek 1 písm. q) Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice ), soud prvního stupně vyložil, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky zakázány. Podle soudu prvního stupně k témuž závěru vede i výklad ustanovení § 55 odst. 1, věta druhá, občanského zákoníku, podle kterého je nepřípustné, aby se spotřebitel vzdával ve spotřebitelské smlouvě svých práv, v tomto případě dokonce ústavního práva na spravedlivý proces před nezávislým soudem. Je podstatné-jak soud prvního stupně dále pokračoval-že v rozhodnutí C-168/05, Mostaza Claro Evropský soudní dvůr vyložil, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem pro odklizení rozhodčích nálezů (to je České republice postupem podle § 31 a násl. zák. č. 216/1994 Sb.), ale že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, respektive nicotnosti takového rozhodčího nálezu. Podle dalších závěrů soudu prvního stupně je neplatnost rozhodčího nálezu dána také tím, že rozhodčí doložka v úvěrové smlouvě neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, ani konkrétní způsob jeho určení, odkazuje pouze, ohledně výběru rozhodce, na JUDr. Radima Kuchtu, který však není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a na Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla, vydaná JUDr. Radimem Kuchtou. Rozhodčí doložka nadto umožňuje, aby rozhodce případně jmenoval přímo žalovaný, to je pouze jedna strana sporu. Soud prvního stupně dovodil, že tím došlo i k obcházení § 13 zákona o rozhodčím řízení, neboť JUDr. Radim Kuchta není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, a nemůže vykonávat takové činnosti, jež spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů. Podle soudu prvního stupně je tedy rozhodčí nález nicotný, nevyvolává žádné právní účinky a nemůže proto založit právo žalovaného na náhradu nákladů rozhodčího řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že ve věci úspěšné žalobkyni žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkal, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že opřel-li soud prvního stupně svůj závěr o neplatnosti rozhodčí doložky (proto, že jejím cílem bylo zbavit spotřebitele přístupu k řádnému soudu) o ustanovení článku 1 písm. q) Směrnice EHS č. 93/13/EHS, pak především výčet nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách, obsažený v uvedené směrnici, je pouze výčtem demonstrativním, respektive příkladným. Tento výčet není závazný, neplatí bez dalšího. Přezkumu je nutno podrobovat konkrétní okolnosti případu, takže může nastat i situace, kdy smluvní podmínka téhož znění bude v jednom případě shledána přiměřenou, tudíž platnou, a v jiném případě nikoli. Odkaz soudu prvního stupně na příkladný výčet podmínek obsažených ve směrnici je zavádějící, neboť podle odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí uvedená směrnice obsahuje závazný výčet nepřípustných smluvních ujednání. K takové (KSOS 10 INS 4731/2010) interpretaci však komunitární právo nesměřuje, jedná se tedy o nesprávný výklad práva soudem. V této souvislosti odkázal odvolatel na věc projednávanou Evropským soudním dvorem pod č. C-478/99 (Komise vs. Švédské království), kdy v rozsudku ze dne 7.5.2002 je konstatováno, že příloha uvedená v článku 3 odst. 3 Směrnice obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, jež mohou být pokládány za nepřiměřené. Podle názoru odvolatele, pokud se týká jazykového výkladu, hovoří-li Směrnice o rozhodčím soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů , nelze dovozovat, že plošně zakazuje rozhodčí řízení v České republice ve sporech dodavatelů se spotřebiteli. Toto ustanovení je nutno chápat tak, že za nepřiměřenou podmínku ve spotřebitelské smlouvě lze považovat takové ujednání, které nutí spotřebitele podrobit spor ze smlouvy rozhodujícímu orgánu, jehož pravomoc stojí zcela mimo právní řád daného členského státu EU, či pokud by celý rozhodovací proces vůbec nebyl regulován právními předpisy příslušného členského státu. Na rozhodčí řízení v České republice se však právní předpisy vztahují, konkrétně zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Rozhodčí řízení v České republice je tedy zákonem aprobováno a regulováno. Citovanou evropskou směrnici (respektive jedno ujednání v informativním výčtu nepřiměřených podmínek ve směrnici), nelze vykládat tak, že zakazuje rozhodčí řízení v České republice, pokud se týká formulářových smluv, když rozhodčí řízení je v České republice povoleno a upraveno zákonem. Podle odvolatele sjednaná rozhodčí doložka nepředstavuje značnou nerovnováhu v postavení dlužníka, neboť k rozhodčímu řízení zavazuje i věřitele. Dlužník-stejně jako věřitel-byl oprávněn podat žalobu s návrhem na vydání rozhodčího nálezu. V rozhodčím řízení je dbáno ochrany práv dlužníka, dlužník může namítat skutečnosti ke své obraně, jimiž se bude rozhodce v tomto řízení zabývat. V rozhodčím řízení je dán prostor pro úplné projednání námitek dlužníka. V uvedeném řízení mají obě strany rovné postavení, je jim dán stejný prostor. Dlužník tedy nebyl nijak omezen ve svých procesních právech v tomto rozhodčím řízení, neboť dlužníkovi bylo umožněno řádně svá procesní práva v řízení uplatnit, v souladu s ustanovením § 18 zák. č. 216/1994 Sb. Dlužník již v rozhodčím řízení měl prostředky, jimiž mohl namítat neplatnost sjednané rozhodčí doložky, respektive mohl namítnout její neplatnost. Dalším prostředkem obrany pak je žaloba na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 zák. č. 216/1994 Sb., kterou však dlužník nepodal. Podle názoru odvolatele namítat neplatnost rozhodčí doložky až v insolvenčním řízení není na místě . O insolvenčním řízení lze-podle odvolatele-hovořit jako o řízení o výkon rozhodnutí (exekučním) sui generis, neboť exekučnímu řízení je svým charakterem obdobné. S poukazem na ujednání v hlavě 9, § 15 úvěrových podmínek, jež tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem, odvolatel uvedl, že z ujednání v této části (v níž se smluvní strany dohodly, že rozhodčí doložka sjednaná v těchto úvěrových podmínkách se v rozsahu rozhodování konkrétního majetkového sporu, ve věci kterého nebylo zahájeno rozhodčí řízení u jediného rozhodce, ruší zahájením soudního řízení ve věci tohoto konkrétního majetkového sporu) namítal, že dlužníkovi, jakožto spotřebiteli, nebyla upřena možnost obrátit se se svým nárokem na soud, pokud by naznal, že věřitel své povinnosti z úvěrové smlouvy neplní. Tím byla eliminována (KSOS 10 INS 4731/2010) vázanost dlužníka, coby spotřebitele, rozhodčí doložkou v těch případech, pokud by spor byl iniciován ze strany dlužníka. Spotřebitel tedy nebyl omezen ve svém právu podat žalobu u soudu a vyhnout se sjednané rozhodčí doložce. Odvolatel dále poukázal na rozsudek ESD č. C-237/02 ve věci Freiburger Kommunalbauten GmbH Baugesellschaft & Co. KG vs. Ludger Hofstetter und Ulrike Hofstetter ze dne 1.4.2004 a rozhodnutí C-168/05 Elisa Marie Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milénium SL, z nichž vyplývá závěr o tom, že národní soud o nepřiměřenosti (platnosti či neplatnosti) rozhodčí doložky rozhoduje vždy po přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. Zdůraznil, že závěr o nutnosti zkoumat konkrétní okolnosti případu formuloval i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 15.6.2009, sp. zn. I. ÚS 342/09 a Nejvyšší soud ČR například ve svém rozsudku ze dne 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. V odvoláním napadeném rozhodnutí však soud prvního stupně konkrétní okolnost, pro kterou by měla být předmětná rozhodčí doložka považována za neplatnou, neuvádí. Podle názoru odvolatele přitom podmínky, za nichž byla v tomto případě rozhodčí doložka sjednána, nejsou nepřiměřené. Úvěrová smlouva je sice tzv. smlouvou formulářovou, dlužník však může v rámci smluvní volnosti odmítnout takovou smlouvu podepsat, pokud by s některými jejími ustanoveními nesouhlasil. V obchodním styku, konkrétně u tohoto typu finančních služeb, je přitom běžné, že obchodní podmínky podnikatele jsou předem specifikovány. Podle názoru odvolatele pak v rozhodčím řízení, které proběhlo, se uplatnila stejná práva a povinnosti procesních stran, jako v řízení před soudem. Pokud by žalovaný, jako věřitel, podal žalobu u soudu, neboť dlužník neplnil svůj dluh řádně a včas, bylo by rozhodnutí soudu s největší pravděpodobností věcně totožné. Jak odvolatel dále namítal, k posuzování platnosti sjednané rozhodčí doložky přitom došlo až v insolvenčním řízení, v němž dlužník pohledávku žalovaného zcela uznal. V souvislosti se svou obsáhlou argumentací odvolatel dále poukázal na závěry v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4.8.2010, č.j. 55 Co 320/2010-32, Krajského soudu v Praze ze dne 23.8.2010, č.j. 41 ICm 171/2010-34 a v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. Odvolatel také namítal, že dovodil-li soud prvního stupně neplatnost rozhodčího nálezu i z toho důvodu, že rozhodčí doložka v úvěrové smlouvě neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, a to s odkazem na závěry Vrchního soudu v Praze v jeho rozhodnutí ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 (jež bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR), pak tento závěr (Vrchního soudu v Praze) byl již v dalších rozhodnutích soudů vyvrácen, přičemž je kritizován i v odborné literatuře. Odvolatel poukázal na závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 a v této souvislosti na závěry v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 6.11.2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29.7.2010, č.j. 19 C 730/2009-64 a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, jako soudu odvolacího, ze dne 18.6.2010, č.j. 36 Co 94/2010-116. U jednání odvolacího soudu pak také poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, sp. zn. 12 VSOL 8/2011, s tím, že Vrchní soud v Olomouci (v obdobné věci) změnil rozsudek soudu prvního stupně se závěrem, že (KSOS 10 INS 4731/2010) insolvenčnímu správci nepřísluší přezkoumávat rozhodčí doložku, a že rozhodčí doložky nejsou ve spotřebitelských smlouvách nepřípustné. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

Žalobkyně ve svém vyjádření k podanému odvolání zdůraznila, že Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 shledal správným závěr Vrchního soudu v Praze v jeho rozhodnutí ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 (jež bylo uveřejněno pod. č. 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu ustanovení § 13 zák. č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. V tomto konkrétním případě přitom byl doložen rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou dne 16.10.2006, sp. zn. C10313/2006, s tím, že pravomoc rozhodovat tento spor opřel rozhodce v odstavci 2 odůvodnění svého nálezu o výběr ze seznamu rozhodců publikovaného na www.iudicium.cz a jednací řád rozhodčího řízení odvozuje z rozhodčích a poplatkových pravidel publikovaných na téže internetové adrese. V tomto konkrétním případě tedy rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, ani konkrétní způsob určení rozhodce. Taková rozhodčí doložka je proto podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem neplatná. Ve vztahu k námitce odvolatele, že dlužník měl již v době rozhodčího řízení k dispozici prostředky, kdy mohl namítat neplatnost rozhodčí doložky, žalobkyně odkázala rovněž na sjednocující právní názor Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Dále poukázala na to, že pokud se týká výše uplatněné pohledávky, popřela pohledávku v rozsahu částky 7.295,-Kč, z důvodu písařské chyby však je žalobou uplatňováno o 0,48 Kč více. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v té části, v níž bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 0,48 Kč změnil tak, že v této části žalobu zamítne, a ve zbývající části aby rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, a že odvolání splňuje veškeré náležitosti, včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. e) a g) o.s.ř., odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání (KSOS 10 INS 4731/2010) předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), částečně zopakoval dokazování přečtením úvěrové smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 20.1.2005 pod č. 5501231950, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Odvolací soud-ve shodě s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně-konstatuje, že právním důvodem podané žaloby je uplatnění popření vykonatelné pohledávky insolvenční správkyní postupem podle ustanovení § 199 IZ.

Podle ustanovení § 199 IZ platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2).

Z hlediska skutkového stavu soud prvního stupně správně zjistil (a správnost těchto zjištění nebyla odvolatelem zpochybněna), že poté, co usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.5.2010 (sp. zn. KSOS 10 INS 4731/2010) byl zjištěn úpadek dlužníka Tomáše anonymizovano a insolvenční správkyní ustanovena žalobkyně, žalobce, jako věřitel, v tomto insolvenčním řízení přihlásil svou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 24.114,27 Kč. Uvedenou pohledávku přihlásil jako pohledávku vykonatelnou, přiznanou mu rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou dne 16.10.2006 pod sp. zn. C10313/2006, přičemž z této pohledávky částka ve výši 7.295,48 Kč představuje náklady rozhodčího řízení, k jejichž zaplacení (v celkové výši 13.018,50 Kč) byl dlužník uvedeným rozhodčím nálezem zavázán. Na přezkumném jednání dne 19.7.2010 žalobkyně takto uplatněnou pohledávku, kterou sama posoudila jako vykonatelnou, co do pravosti popřela. Podáním (ze dne 11.8.2010), došlým insolvenčnímu soudu dne 13.8.2010, pak svůj popěrný úkon vzala částečně, v rozsahu částky 16.819,27 Kč zpět, s tím, že nadále popírá co do pravosti pohledávku ve výši 7.295,-Kč z důvodu, že tato částka představuje náklady nalézacího rozhodčího řízení přiznané rozhodcem, ačkoli ten v důsledku absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl pravomoc daný spor rozhodovat, a tudíž i rozhodčí nález je absolutně neplatný . Žalobkyně uplatnila popření této pohledávky žalobou, došlou insolvenčnímu soudu dne 16.8.2010, to je v zákonné 30 denní lhůtě od přezkumného jednání. Pro úplnost odvolací soud dodává (byť v tomto směru odvolatel rovněž ničeho nenamítal), že žalobkyně ve své žalobě uplatnila tytéž skutečnosti, pro které pohledávku popřela.

Pokud se týká sporné pohledávky, ve vztahu k níž žalobkyně uplatnila její popření, soud prvního stupně správně zjistil, že dne 20.1.2005 byla mezi žalovaným (správně právním předchůdcem žalovaného) a dlužníkem uzavřena (KSOS 10 INS 4731/2010) smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které se právní předchůdce žalovaného zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr v rozsahu úvěrového rámce 15.000,-Kč, a dlužník se zavázal splácet tento úvěr v měsíčních splátkách ve výši 1.400,-Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci. Mezi účastníky není sporu o tom, že o nároku věřitele z titulu uvedené smlouvy na vrácení úvěru bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem, vydaným rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou dne 16.10.2006 pod sp. zn. C10313/2006 (který je opatřen doložkou o právní moci a vykonatelnosti) jímž byl dlužník (v uvedeném rozhodčím řízení žalovaný), zavázán-mimo jiné-k povinnosti nahradit žalovanému (v rozhodčím řízení žalobci) náklady řízení na účet jeho právního zástupce ve výši 13.018,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu.

Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a jako procesní nárok je (zpravidla) závislé na rozhodnutí ve věci samé. Nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Pravomocné rozhodnutí ve věci samé tak má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 92/2008).

S ohledem na skutkové okolnosti, na nichž žalobkyně uplatňuje, že žalovaným přihlášená pohledávka není pohledávkou pravou, je tak pro rozhodnutí soudu určující posouzení otázky, zda byla platně sjednána rozhodčí doložka.

Odvolací soud zopakoval dokazování přečtením úvěrové smlouvy ze dne 20.1.2005, uzavřené mezi společností Home Credit Finance a.s., IČ: 25536613, jako věřitelem, a dlužníkem, pod č. 5501231950, a dále zjistil, že v části této smlouvy označené hlava 9. závěrečná ustanovení , § 14 , se smluvní strany dohodly, že majetkové spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou rozhodovány jediným rozhodcem, s tím, že jediný rozhodce bude určen JUDr. Radimem Kuchtou, IČ: 66203813, advokátem se sídlem Brno, Příkop 6, a to ze Seznamu rozhodců, vedeného JUDr. Radimem Kuchtou a s tím, že JUDr. Radim Kuchta je v Seznamu rozhodců též uveden a je oprávněn rozhodcem určit sám sebe, přičemž pro rozhodčí řízení vedené jediným rozhodcem budou závazná Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla, obě platná ke dni zahájení rozhodčího řízení, jež jsou, stejně jako Seznam rozhodců, publikovány na internetové stránce www.iudicium.cz a současně jsou uloženy k nahlédnutí v sídle advokáta JUDr. Radima Kuchty. V této části ujednání se deklaruje, že obě smluvní strany berou na vědomí, že rozhodčí řízení je neveřejné, zpravidla pouze písemné, a že nevyjádří-li se žalovaný do sedmi kalendářních dnů ode dne, kdy mu byla doručena žaloba, jsou skutečnosti vyjádřené v žalobě považovány za nesporné. Podle dalšího ujednání stran v případě, že by JUDr. Radim Kuchta z vážných důvodů nemohl jediného rozhodce určit, určí jediného rozhodce ze Seznamu rozhodců žalobce a v případě, že jediný rozhodce nebude moci z vážných důvodů spor rozhodnout, odmítne tento spor projednávat nebo se funkce rozhodce (KSOS 10 INS 4731/2010) vzdá, JUDr. Radim Kuchta stanoví nového jediného rozhodce ze Seznamu rozhodců. V části hlava 9 , § 15 se smluvní dohodly na tom, že rozhodčí doložka sjednaná v ustanovení hlavy 9 § 14 se v rozsahu rozhodování konkrétního majetkového sporu, ve věci kterého nebylo zahájeno rozhodčí řízení u jediného rozhodce, ruší zahájením soudního řízení ve věci tohoto konkrétního majetkového sporu s tím, že pro rozhodování majetkového sporu, který vznikl z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, je soudem místně příslušným soud pro Brno-město .

Ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně je třeba především uvést, že smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se podle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci však jde o smluvní vztah se spotřebitelem (o čemž nemá ani odvolací soud pochybnosti), uplatní se, jak soud prvního stupně správně dovodil, ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Při právním posouzení tohoto vztahu se proto použijí i ustanovení občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru) platí, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

V ustanovení § 56 občanského zákoníku je pak stanoven zákaz nekalých-nepřípustných jednání, kterými se dle odstavce 1 tohoto ustanovení rozumí zejména ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Odstavec 2 téhož ustanovení obsahuje demonstrativní výčet nepřípustných smluvních ujednání.

Podle ustanovení § 2 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení mimo podmínky majetkové povahy sporů je další podmínkou jeho projednatelnosti v rámci rozhodčího řízení to, aby strany mohly o předmětu uzavřít smír ve smyslu ustanovení § 99 o.s.ř.

Právní úprava spotřebitelského práva je obecně obsažena v ustanoveních § 52 a násl. občanského zákoníku, zvláštní ustanovení týkající se smluv o spotřebitelských úvěrech jsou obsažena v zákoně o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 (účinném od 1.1.2011), dříve v zákoně č. 321/2001 Sb., o některých (KSOS 10 INS 4731/2010) podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Tato ustanovení jsou faktickým právním provedením Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.3.1993, v jejímž článku 3 je rámcově zakotvena legální pojistka proti tzv. zneužívajícím klauzulím, které by se mohly vyskytovat ve smlouvách mezi podnikateli a spotřebiteli, tedy v tzv. spotřebitelských smlouvách . Směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách byla přijata s cílem zvýšit ochranu spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách a ve smyslu článku 3 odst. 1 Směrnice ve spojení s bodem 1, písm. q) přílohy mohou být považovány za nepřiměřené podmínky spotřebitelských smluv rovněž rozhodčí doložky, respektive vzdání se práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadavek předkládat spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění toho práva, které dle článku 6, odst. 1 Směrnice nejsou pro spotřebitele závazné. Z uvedeného vyplývá, že vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle uvedené Směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítal [tzv. absolutní neplatnost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010].

Se závěrem soudu prvního stupně-jak se z odůvodnění jeho rozsudku podává-že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky zakázány (a potud je nutno přisvědčit námitkám odvolatele), souhlasit nelze.

Problematikou rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách se podrobně zabýval Ústavní soud v již citovaném usnesení ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010, a ve svém nálezu ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010. V nich zaujal stanovisko, že pouhé ujednání rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou podmínku ve smyslu shora uvedené Směrnice a ustanovení § 56 občanského zákoníku, a tudíž-samo o sobě-nemůže přivodit její neplatnost. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem, a to ve smyslu právních závěrů formulovaných v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, sjednocujícím do té doby existující rozdílné nazírání jak v právní praxi, tak i v soudní judikatuře, na řešení otázky náležitostí a platnosti rozhodčí doložky bez přímého určení ad hoc rozhodce, ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 dále uzavřel, že to, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění (KSOS 10 INS 4731/2010) práva spotřebitele). Zdůraznil, že rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím, a tedy i ve vztahu k rozhodčímu řízení se uplatňuje státní moc, a také, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, to je spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. Tím měl nepochybně na mysli ustanovení § 27 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, které stanoví, že strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci.

Jak bylo shora vyloženo, aby mohla být rozhodčí doložka platně dojednána zejména předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. V tomto směru lze odkázat na závěry v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1495/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 121/2011), podle nichž neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku.

Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že v daném případě rozhodčí doložka, sjednaná v úvěrové smlouvě ze dne 20.1.2005, taková transparentní pravidla pro výběr rozhodce neobsahuje.

V posuzované věci-s ohledem na to, jak je rozhodčí doložka formulována-je zřejmé, že rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc (jak odvolatel namítal) neobsahuje. Výběr rozhodce byl ponechán na vůli JUDr. Radima Kuchty (který mohl určit rozhodcem i sám sebe), případně žalující strany s tím, že rozhodce bude vybrán ze seznamu rozhodců, vedeného JUDr. Radimem Kuchtou, který ovšem není stálým rozhodčím soudem ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., přičemž takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. To samozřejmě transparentní výběr rozhodce znemožňuje.

Je třeba také uvést, že JUDr. Radim Kuchta není oprávněn vydávat statuty a řády (obdobně jako stálé rozhodčí soudy), jež by (mimo jiné) upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení, resp. vymezovaly způsob jmenování rozhodců apod. Pokud ovšem subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, přesto vykonává takové činnosti, které spadají podle zák. č. 216/1994 Sb. výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý (KSOS 10 INS 4731/2010) a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010).

Podle názoru odvolacího soudu (s ohledem na obsah dalších ujednání v rozhodčí doložce) za situace, kdy v rozhodčí doložce není sjednána možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, naopak se rozhodčí řízení předpokládá jako jednoinstanční, nadto neveřejné, nemohou být ani naplněny podmínky procesního charakteru, jež by účastníkům řízení zaručovaly rovné zacházení. Námitky odvolatele koncentrující se do tvrzení, že ve smlouvě dohodnutá procesní pravidla garantují spravedlivé řízení, tudíž nejsou důvodné.

Neobstojí ani námitka odvolatele, že pokud by žalovaný, jako věřitel, uplatnil svůj nárok u soudu, bylo by rozhodnutí soudu věcně totožné .

Nebylo-li v daném případě rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, a při respektování takových procesních pravidel, jež garantují spravedlivé řízení, nemůže být ani výsledek tohoto rozhodování akceptovatelný.

Odvolací soud tak uzavírá, že rozhodčí doložka, sjednaná v úvěrové smlouvě ze dne 20.1.2005, je absolutně neplatná.

Z pohledu tohoto závěru odvolacího soudu je bez významu, že dlužník-jak odvolatel dále namítal-sám neplatnost rozhodčí doložky neuplatnil a nezpochybňoval právní moc a vykonatelnost rozhodčího nálezu, a že v rámci insolvenčního řízení pohledávku žalovaného zcela uznal.

Především je třeba uvést-srovnával-li odvolatel insolvenční řízení s řízením exekučním s tím, že se jedná o řízení svým charakterem obdobné-že podle názoru Ústavního soudu zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy nenamítl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11).

Z úpravy ustanovení § 192 odst. 1, § 199 a § 410 IZ vyplývá, že dlužník a insolvenční správce mají právo popírat vykonatelnou pohledávku (s účinností od 31.3.2011 toto právo svědčí i přihlášenému věřiteli-§ 192 a § 200 IZ ve znění zák. č. 69/2011). Insolvenční správce je sice při popření vykonatelné pohledávky omezen vymezením důvodů, pro které může popřít pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, když jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky může uplatnit jen takové skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí s tím, že nesprávné (KSOS 10 INS 4731/2010) právní posouzení věci, o které se pravomocné rozhodnutí opírá, přitom důvodem popření pohledávky být nemůže (§ 199 odst. 2 IZ), nicméně o takový případ se v přezkoumávané věci nejedná.

Jinou právní kvalifikaci žalovaným přihlášené pohledávky ( nesprávné právní posouzení věci ) žalobkyně nenamítala. Námitka, uplatněná v důvodech popěrného úkonu, je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce (zakládající se na neplatnosti rozhodčí doložky), což nepřijatelný důvod popření vykonatelné pohledávky ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 IZ nepředstavuje.

Za této situace odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že insolvenční správkyně popřela pohledávku žalovaného, přihlášenou v insolvenčním řízení ve výši 7.295,-Kč, představující náklady rozhodčího řízení, důvodně.

Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení pohledávku ve výši 7.295,-Kč, jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Ve zbývající části výroku I. pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. b) o.s.ř. změnil tak, že žalobu na určení, že žalovaný nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení pohledávku ve výši 0,48 Kč zamítl, neboť v rozsahu této částky, jak bylo odvolacím soudem zjištěno, insolvenční správkyně pohledávku žalovaného uznala.

Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil, rozhodl nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 o.s.ř.).

Žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení měla neúspěch pouze v nepatrné části (§ 142 odst. 3 o.s.ř.), takže jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Protože však žalobkyně žádné náklady řízení neúčtovala, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení: Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. (KSOS 10 INS 4731/2010)

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, l z e podat dovolání ve lhůtě do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci.

V Olomouci dne 27. března 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu