17 VSOL 230/2017-68
33 ICm 3809/2015 17 VSOL 230/2017-68 (KSOS 33 INS 34740/2014) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Maiové a soudkyň JUDr. Magdaleny Vinklerové a JUDr. Lenky Kypré ve věci žalobkyně Mgr. Lenky Krčové, sídlem 738 01 Frýdek-Místek, Dobrovského 724, insolvenční správkyně dlužníka Jakuba Berglowiece, narozeného 18. 10. 1988, bytem 737 01 Český Těšín-Dolní Žukov, Pod Zvonek 302, zastoupené Mgr. Zuzanou Sedláčkovou, advokátkou ve Frýdku-Místku, Dobrovského 724, PSČ 738 01, proti žalovanému MUDr. Liboru anonymizovano , anonymizovano , bytem 735 61 Chotěbuz, Pod Zbrojnicí 447, zastoupenému doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem v Praze 1, Staré město, Revoluční 1044/23, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka Jakuba Berglowiece, narozeného 18. 10. 1988, bytem 737 01 Český Těšín-Dolní Žukov, Pod Zvonek 302, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 34740/2014, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2017, č. j. 33 ICm 3809/2015-33 (KSOS 33 INS 34740/2014),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e. isir.justi ce.cz (KSOS 33 INS 34740/2014)

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný, coby věřitel č. 5, nemá v insolvenčním řízení dlužníka Jakuba Berglowiece, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 34740/2014 pohledávky č. 2 ve výši 30 847,92 Kč, č. 3. ve výši 25 064,43 Kč, č. 4 ve výši 117 802,80 Kč, č. 5 ve výši 23 747,28 Kč, č. 6 ve výši 46 971,33 Kč, č. 7 ve výši 76 328 Kč a č. 8 ve výši 27 406,50 Kč (výrok I.) a žalobkyni zavázal k povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 12 342 Kč (výrok II.). V odůvodnění konstatoval podstatný obsah tvrzení žalobkyně, a sice že závazek, o který žalovaný opírá důvodnost přihlášených pohledávek, není závazkem insolvenčního dlužníka. Dále konstatoval podstatný obsah stanoviska žalovaného k přihlášeným pohledávkám, k nimž uvedl, že jsou vůči insolvenčnímu dlužníku uplatnitelné z titulu soudem určené relativní neúčinnosti kupní smlouvy, na základě které insolvenčnímu dlužníku jeho rodiče (tedy i závazkový dlužník) převedli rodinný dům. Žalobkyní popřené pohledávky jsou proto uspokojitelnými pohledávkami z toho majetku, který ušel z majetku původního (závazkového) dlužníka do majetku dlužníka insolvenčního. Soud dále konstatoval zjištění, která učinil z listin tvořících součást insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 33 INS 34740/2014, odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2013, č. j. MSPH 60 INS 3095/2011-C1-3, kterým byla řešena obdobná situace a z hlediska skutkového stavu vzal za nesporná zjištění, že mezi žalovaným jako objednatelem a Janem Berglowiecem jako zhotovitelem byla uzavřena písemná smlouvy o dílo a že platebním rozkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 1. 2012, č. j. 27 C 300/2011-46, který nabyl právní moci dne 2. 3. 2012, byl Jan Berglowiec zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému 416 828 Kč s příslušenstvím. Z důvodu nesplnění povinnosti byla na základě tohoto platebního rozkazu nařízena exekuce na majetek povinného Jana Berglowiece usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 5. 2012, č. j. 49 EXE 2113/2012-12 a k jejímu provedení byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Polák. Zjištěno bylo, že žalovaný se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné, domohl určení, že kupní smlouva ze dne 18. 1. 2011, kterou manželé Jan a Halina Berglowiecovi převedli na svého syna Jakuba Berglowiece, insolvenčního dlužníka, nemovitosti zapsané na LV č. (KSOS 33 INS 34740/2014)

3076 pro k. ú. Dolní Žukov, obec Český Těšín, je vůči žalovanému právně neúčinná. Žalovaný se tak domohl ve vztahu k insolvenčnímu dlužníku právní neúčinnosti kupní smlouvy, na základě které tento získal do svého vlastnictví nemovitosti a tím si zajistil právo, aby jeho pohledávky zajištěné byly z majetku, jež je nyní ve vlastnictví insolvenčního dlužníka a který ušel z majetku obligačního dlužníka, uspokojeny z výtěžku prodeje tohoto majetku, tj. takto převedených nemovitostí. Žalobu žalobkyně proto neshledal důvodnou. V důvodech k výroku o náhradě nákladů řízení soud uvedl, že žalobkyně zavinila podáním žaloby vznik nákladů, proto jí náhradu nepřiznal a naproti tomu žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů spočívajících v nákladech vynaložených na jeho zastoupení advokátem.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž uvedla, že s názorem soudu prvního stupně v tom, že žalovaný má právo na uspokojení v rámci insolvenčního řízení jako zajištěný věřitel, nesouhlasí. Vyslovila své přesvědčení o tom, že právo na uspokojení z majetku insolvenčního dlužníka mají, aniž by byli současně obligačními věřiteli, pouze věřitelé zajištění. Tzv. zajištěný věřitel je specifikován v ustanovení § 2 písm. g) IZ, v němž jsou vyjmenovány také tituly takového zajištění, přičemž výčet u pojmu zajištěný věřitel v insolvenčním zákoně je výčtem taxativním a nelze jej rozšířit o osoby s právem na uspokojení z majetku dlužníka. Jako nesprávné označila rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, který nebyl ani řádně zdůvodněn, neboť nebylo sděleno, jak měla žalobkyně zavinit vznik nákladů řízení. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno a určeno, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení vedeném vůči dlužníku Jakubu Berglowiecovi přihlášené pohledávky, jak byly v petitu žaloby specifikovány.

Žalovaný ve svém stanovisku k odvolání žalobkyně uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný. Namítl, že důvody uváděné žalobkyní v odvolání nekorespondují s důvody, které žalobkyně použila při popření pohledávky žalovaného. K zástavnímu právu, které je v dané věci posuzováno uvedl, že nevzniklo smluvně, jde o tzv. exekuční zástavní právo. Vzniklo tedy rozhodnutím exekutora, když podkladem pro jeho zřízení bylo rozhodnutí o odporovatelnosti právního úkonu. V rámci exekučního řízení bylo také rozhodnuto, že účastníkem na straně povinné je na místo osobního dlužníka žalovaného, jeho syn, tj. insolvenční dlužník a ve svém důsledku tak bylo rozhodnuto o exekučním zástavním právu, kterým je postižen majetek, tvořící majetkovou podstatu dlužníka v insolvenčním řízení.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, i řízení mu předcházející (§ 212, § 212a o.s.ř.), a po jednání ve věci (§ 214 o.s.ř.) dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 5. 10. 2015, domáhala vydání rozsudku, (KSOS 33 INS 34740/2014) kterým by bylo určeno, že žalovaný, jako věřitel č. 5, nemá vůči dlužníku Jakubu Berglowiecovi v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 34740/2014 pohledávky č. 2-8, které vyčíslila v navrhovaném petitu žaloby. Ve skutkových tvrzeních uvedla, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2015 bylo rozhodnuto o úpadku Jakuba Berglowiece, rozhodnuto o povolení oddlužení a žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní. Žalovaný přihláškou č. P5 přihlásil do insolvenčního řízení svoji pohledávku v celkové výši 365 345,26 Kč a na přezkumném jednání dne 7. 9. 2015 žalobkyně coby insolvenční správkyně popřela pohledávku co do pravosti a zajištění ve výši 348 168,26 Kč. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná, proto je k podání žaloby aktivně legitimována žalobkyně. V žalobě dále uvedla, že žalovaným byla do insolvenčního řízení přihlášena pohledávka z titulu Smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 2010, vykonatelná na základě platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Karviné dne 10. 1. 2012 pod č. j. 27 C 300/2011-46. V souvislosti s těmito tituly namítla, že předmětná smlouva byla uzavřena mezi žalovaným jako objednatelem a Janem Berglowiecem jako zhotovitelem a rovněž v platebním rozkaze byl jako žalovaný uveden Jan Berglowiec, nikoli insolvenční dlužník. Pohledávka byla popřena z toho důvodu, že se nejedná o závazek insolvenčního dlužníka, neboť ten smlouvu s žalovaným neuzavřel a na sebe závazky plynoucí z této smlouvy nepřevzal. Žalobkyně popřela rovněž zajištění pohledávky, neboť dle jejího přesvědčení exekutorské zástavní právo bylo zřízeno neplatně, když exekuční řízení bylo vedeno proti osobě odlišné od insolvenčního dlužníka a jako povinný byl uveden Jan Berglowiec. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyslovil nesouhlas s argumentací žalobkyně, neboť popírá-li žalobkyně jeho pohledávky (7 z nich) vůči insolvenčnímu dlužníku proto, že jde o pohledávky vůči jinému subjektu, nelze přiznat důvodnost těmto tvrzením. Pohledávky žalovaného jsou vůči insolvenčnímu dlužníku uplatnitelné s ohledem na soudem určenou relativní neúčinnost kupní smlouvy, kterou na insolvenčního dlužníka jeho rodiče převedli nemovitosti (rodinný dům). Tím se popřené pohledávky staly pohledávkami uspokojitelnými z toho, co ušlo z majetku původního dlužníka do majetku dlužníka insolvenčního. Pohledávky žalovaného lze tak uspokojit z majetku, který v současné době spadá do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka a takového uspokojení lze dosáhnout pouze přihláškou pohledávky. Žalovaný odkázal na listiny, které předložil soudu jako důkazy ke své přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení. Soud prvního stupně v průběhu řízení provedl dokazování listinami, tvořícími součást spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 33 INS 34740/2014, včetně rozhodnutí, která byla v rámci insolvenčního řízení soudem vydána (usnesení o zjištění úpadku, včetně prohlášení konkursu na dlužníka Jakuba Berglowiece, ustanovení insolvenční správkyně-žalobkyně). Dokazování provedl rovněž přihláškou žalovaného, evidovanou pod č. P5 ze dne 22. 3. 2015, listinami k přihlášce přiloženými, a to Smlouvou o dílo ze dne 1. 7. 2010, platebním rozkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 1. 2012, č. j. 27 C 300/2011-46, rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 1. 2013, č. j. 26C 195/2012-34, částečným příkazem k úhradě nákladů exekuce vydaným soudním exekutorem JUDr. Jurajem Polákem dne 6. 5. 2013, exekučním příkazem (KSOS 33 INS 34740/2014) téhož soudního exekutora ze dne 7. 8. 2013, usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 5. 2012, č. j. 49 EXE 2113/2012-12, a na základě zjištění z takto provedeného dokazování rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

Ze spisu, vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 34740/2014, odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) zjistil, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka Jakuba Berglowiece přihláškou P5, pohledávky (č.1-8) v celkové výši 365 345,26 Kč. Pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné, z toho pohledávky č. 2-8 byly přihlášeny také jako zajištěné, když zajištění bylo osvědčováno exekutorským zástavním právem, zřízeným exekučním příkazem Exekutorského úřadu Karviná-soudního exekutora JUDr. Juraje Poláka ze dne 7. 8. 2013, č. j. 068 EX 00720/12-114-kk, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2013. V přihlášce byly rovněž označeny nemovitosti, k nimž bylo exekutorské zástavní právo zřízeno. Tyto pohledávky, č. 2-8, v celkové výši 348 168,26 Kč žalobkyně (insolvenční správkyně) popřela a jako důvod popření uvedla, že se nejedná o závazek dlužníka, že exekutorské zástavní právo bylo zřízeno neplatně v řízení vedeném proti třetí osobě. Z listin, předložených žalovaným k přihlášce P5 do insolvenčního řízení odvolací soud zjistil, že platebním rozkazem vydaným Okresním soudem v Karviné dne 10. 1. 2012 bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného Jana Berglowiece zaplatit MUDr. Liboru anonymizovano (žalovanému) pohledávky ve výši 251 021 Kč, 129 027 Kč a 36 780 Kč vždy s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 76 328 Kč. Podle tohoto vykonatelného platebního rozkazu Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 21. 5. 2012, č. j. 49 EXE 2113/2012-12 nařídil exekuci na majetek povinného Jana Berglowiece a pověřil provedením exekuce JUDr. Juraje Poláka, soudního exekutora. Pověřený soudní exekutor rozhodl dne 7. 8. 2013 pod č. j. 068 EX 00720/12-114-kk exekučním příkazem o provedení exekuce prodejem nemovitostí zapsaných na LV č. 3076, vedeného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná, pro obec Český Těšín, k.ú. Dolní Žukov, a ve prospěch věřitele MUDr. Libora Gajduška (žalovaného) zřídil na těchto nemovitostech exekutorské zástavní právo. Částečným příkazem k úhradě nákladů exekuce také soudní exekutor rozhodl o nákladech exekuce a povinnému Janu Berglowiecovi uložil zaplatit náklady exekuce ve výši 27 406,50 Kč. Z rozsudku, vydaného Okresním soudem v Karviné dne 29. 1. 2013, č. j. 26 C 195/2012-34 odvolací soud zjistil, že tímto rozsudkem bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 18. 1. 2011, kterou manželé Jan a Halina Berglowiecovi převedli na Jakuba Berglowiece (insolvenčního dlužníka) nemovitosti zapsané na LV č. 3076 pro obec Český Těšín, k.ú. Dolní Žukov, je vůči MUDr. Liboru anonymizovano neúčinná, a přiznal jmenovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 17 977 Kč.

Odvolací soud souhlasí s odvolacími tvrzeními žalobkyně v tom, že institut zajištěného věřitele je vymezen v ustanovení § 2 písm. g) IZ, dle něhož je zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu (KSOS 33 INS 34740/2014) nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční úpravy. Rovněž lze souhlasit s jejím tvrzením, že okruh zajišťovacích prostředků, akceptovaných v insolvenčním řízení pro zařazení věřitele do kategorie zajištěných věřitelů, je taxativní, nepřipouští tedy jakýkoli rozšiřující výklad. Proto také ustanovení § 166 IZ zajištěným věřitelům, kteří uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, ukládá, že v této přihlášce se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují a připojit listiny, které se toho týkají. Stejné platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, což se týká zajištěných věřitelů, vůči nimž je dlužník v postavení pouze zástavního dlužníka a nikoli dlužníka osobního. Takový zajištěný věřitel nemá klasickou pohledávku vůči dlužníku, ale pouze nárok na uspokojení jen z majetku poskytnutého k zajištění, jinými slovy řečeno zástavní věřitel má nárok pouze na vydání výtěžku zpeněžením majetku, který slouží k zajištění jeho pohledávky za třetí osobou. Třebaže jde o odlišný charakter postavení zástavního věřitele, považuje se i tento věřitel pro účely insolvenčního řízení do okamžiku, než mu bude vyplacen výtěžek zpeněžení majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávky za přihlášeného věřitele.

Není pochyb o tom, že mezi zajišťovacími prostředky, akceptovanými v insolvenčním řízení, patří i zástavní právo, aniž by insolvenční zákon vymezoval okolnosti či formu jeho vzniku.

V návaznosti na výše uvedené odvolací soud obecně konstatuje, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství, a proto v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Právo na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Tento okamžik nastává tehdy, pokud dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil, tj. marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. Nastane-li taková situace, uplatňuje se uhrazovací funkce zástavního práva a zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy. Je třeba zdůraznit, že zástavní právo je právem věcným, vztahuje se výlučně k majetku, tvořícími jeho předmět (zástavu), což ve svém důsledku znamená, že zásadně působí proti každému pozdějšímu vlastníku zástavy. Zástavní právo samo o sobě také nebrání vlastníku zástavy nakládat se zástavou a zástavní dlužník má tak právo zástavu zcizit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu či jiného užívání apod. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3694/2008, 33 Cdo 879/2008).

V posuzované věci není sporu v tom, že žalovaný je zástavním věřitelem, neboť v jeho prospěch bylo soudním exekutorem zřízeno exekutorské zástavní právo, a rovněž není sporným, že předmětem takto zřízeného zástavního práva (zástavou) jsou nemovitosti zapsané na LV č. 3076 pro obec Český Těšín, k.ú. Dolní Žukov (rodinný dům č.p. 302 na pozemku parcela č. 936/3, pozemky parc. č. 936/1, (KSOS 33 INS 34740/2014)

936/2, 936/3). Sporným také není, že uvedené nemovitosti jsou součástí majetkové podstaty insolvenčního dlužníka Jakuba Berglowiece, který je získal do svého vlastnictví kupní smlouvou ze dne 18.1.2011, uzavřenou mezi manžely Janem Berglowiecem a Halinou Berglowiecovou jako prodávajícími a Jakubem Berglowiecem (insolvenčním dlužníkem) jako kupujícím, za dohodnutou kupní cenu ve výši 1.400.000 Kč. Důsledku této smlouvy je skutečnost, že insolvenční dlužník je evidován jako vlastník těchto nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 18.2.2011. V návaznosti na uvedené jeví se vhodné připomenout, že v řízení bylo zcela nepochybně prokázáno (tato skutečnost nebyla žádným z účastníků zpochybněna), že uvedená kupní smlouva ze dne 18.1.2011, na základě které se insolvenční dlužník stal vlastníkem nemovitostí, byla rozhodnutím soudu (rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 29.1.2013, č.j. 26 C 195/2012-34) určena vůči MUDr. Liboru anonymizovano (žalovanému) jako právně neúčinná.

Bylo-li tedy zřízeno exekuční zástavní právo k nemovitostem exekutorem vůči povinnému Janu Berglowiecovi a bylo-li určeno, že kupní smlouva ze dne 18.1.2011, kterou Jan Berglowiec spolu s manželkou Halinou Berglowiecovou převedli na insolvenčního dlužníka nemovitosti (k nimž bylo zřízeno exekuční zástavní právo), je vůči MUDr. Liboru anonymizovano (žalovanému) právně neúčinná, nelze z takto prokázaných skutečností dovodit nic jiného, nežli to, že žalovaný, v jehož prospěch bylo zástavní právo zřízeno, zcela po právu přihláškou své pohledávky do insolvenčního řízení (§ 166 IZ) uplatňuje vůči insolvenčnímu dlužníku, coby současnému vlastníku zástavním právem zatížených nemovitostí, své pohledávky, coby zajištěný věřitel (§ 2 písm. g IZ); domáhá se tedy jejich úhrady z výtěžku předmětu zajištění (zástavy).

S odkazem na vše shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

K odvolacím námitkám žalobkyně, směřujícím do výroku II. rozsudku, kterým soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení, odvolací soud konstatuje, že ustanovení § 202 odst. 1 věta první IZ, dle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, je ustanovením lex specialis k obecné úpravě o náhradě nákladů řízení dle ustanovení § 142 a násl. o.s.ř. Úspěch účastníka incidenčního řízení o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek proto nezaloží (nemůže založit) povinnost insolvenčního správce nahradit úspěšnému účastníku náklady, které mu s vedením řízení vznikly, ať již jde o náklady na zaplacený soudní poplatek nebo spojené s jeho právním zastoupením apod. Tyto náklady nese vždy účastník sporu stojící proti insolvenčnímu správci ze svého. Z ustanovení § 202 odst. 1 IZ existují výjimky a jednou z nich je výjimka upravená v ustanovení § 202 odst. 2 IZ. Dle tohoto zákonného ustanovení náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníků je povinen (KSOS 33 INS 34740/2014) je nahradit. Jde ovšem o náklady, jejichž vznik insolvenční správce zavinil, ať již svou nedbalostí (např. tím, že se nedostavil k soudnímu jednání, ač k němu byl řádně obeslán a druhé straně tak vznikly náklady spojené s cestou k jednání), nebo z objektivních důvodů (nedostavil se k soudnímu jednání např. pro špatnou dopravní situaci). Pod takto zákonem stanovenou výjimkou z obecné úpravy však nelze podřadit jednání insolvenčního správce, který popřel pohledávku co do pravosti a výše, a to ani v situaci, kdy je v rámci incidenčního řízení zjištěno, že důvod popření neexistuje (není po právu).

V této souvislosti považuje odvolací soud za vhodné připomenout specifické postavení insolvenčního správce v insolvenčním řízení. Insolvenční správce není zástupcem dlužníka ani jednotlivých věřitelů, nýbrž jako zvláštní subjekt insolvenčního řízení má vůči těmto subjektům samostatné postavení. Účelem ustanovení insolvenčního správce je sledován veřejný cíl, který spočívá v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace a v tomto směru také zákon insolvenčnímu správci stanoví oprávnění, jejichž využití má povahu výkonu pravomoci. Právě na základě takto vymezených pozic je nezbytné nahlížet i na postup insolvenčního správce při přezkoumávání přihlášených pohledávek, včetně jeho rozhodnutí o jejich uznání či popření a stejně tak i na jeho účast v souvisejících soudních řízeních, jejichž předmětem jsou spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek či jiné incidenční spory. V těchto sporech vystupuje insolvenční správce jako účastník řízení, a to vzhledem ke svému oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, na jehož základě jedná svým jménem (ovšem) na účet dlužníka. Právě takto vymezené postavení a účel funkce insolvenčního správce se promítá do ustanovení § 202 odst. 1 IZ, kterým (jak bylo již výše uvedeno) je pro případ rozhodování o náhradě nákladů řízení v označených incidenčních sporech založena výjimka z obecné úpravy podle § 142 a násl. o.s.ř., tedy výjimka ze zásady, že náklady řízení nese ten, kdo nebyl v řízení úspěšný. Takto (obecné zásadě se vymykající) stanovená nerovnost mezi postavením insolvenčního správce a ostatních účastníků řízení, je odůvodněna zájmem na dosažení účelu insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyšší uspokojení dlužníkových věřitelů. Pokud by se uplatnila obecná úprava podle občanského soudního řádu, tj. rozhodování o náhradě nákladů řízení dle úspěchu ve sporu, bylo by možné očekávat, že nedostatek finančních prostředků zahrnutých do majetkové podstaty, by vedení těchto incidenčních sporů znemožňoval, resp. že insolvenční správce by nebyl motivován k tomu, aby popíral pohledávky, o jejichž pravosti má pochybnosti. V případě neúspěchu by totiž zatížil majetkovou podstatu dlužníka dalšími výdaji (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ČR I.ÚS 2739/12, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 ICdo 32/2014, rozsudek Vrchního soudu v Praze 104 VSPH 179/2016-34).

Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nesprávně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady (KSOS 33 INS 34740/2014)

řízení, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a v souladu s ustanovením § 202 odst. 1 IZ rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

Ze stejných důvodů rozhodl odvolací soud, i přes neúspěch žalobkyně v odvolacím řízení, o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku (§ 224 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud na základě dovolání podaného ve lhůtě do dvou měsíců od jeho doručení, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Olomouc dne 28. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Jana Maiová v.r. Jana Sedláčková předsedkyně senátu