17 VSOL 127/2017-39
36 ICm 4129/2015 17 VSOL 127/2017-39 (KSOS 36 INS 10674) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Maiové a soudkyň JUDr. Magdaleny Vinklerové a JUDr. Lenky Kypré ve věci žalobce Door Financial a.s., se sídlem Korenského 905/4, Střekov, 400 03 Ústí nad Labem, IČO 29016126, proti žalované Ing. Haně Sazovské, se sídlem U Hřiště 255, Chlebovice, 739 42 Frýdek-Místek, insolvenční správkyně dlužníků Marie anonymizovano , anonymizovano a Josefa anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Ryskova 865/10, 703 00 Ostrava-Vítkovice, zastoupené Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou, se sídlem U Stromovky 1501/11, 736 01 Havířov, o určení popřené pohledávky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2016, č. j. 36 ICm 4129/2015-17 (KSOS 36 INS 10674/2015),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 36 INS 10674/2015)

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že část žalobcovy pohledávky č. 1 ve výši 3.236,15 Kč dle smlouvy o zápůjčce č. DFH100302 ze dne 11. 4. 2014 a ve výši 165,30 Kč z titulu zákonných úroků z prodlení, která byla do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 10674/2015 s dlužníky Marií anonymizovano a Josefem anonymizovano přihlášena přihláškou P3, je po právu (výrok I.), zamítl žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal určení, že část jeho pohledávky č. 1 ve výši 15.280 Kč dle smlouvy o zápůjčce č. DFH100302 ze dne 11. 4. 2014 a ve výši 782,10 Kč s titulu zákonných úroků z prodlení, která byla do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 10674/2015 s dlužníky Marií anonymizovano a Josefem anonymizovano přihlášena přihláškou P3, je po právu (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka č. 2 ve výši 9.072 Kč a č. 3 ve výši 2.651,85 Kč, obě z titulu smluvní pokuty odpovídající neuhrazené části úroků dle čl. N smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce č. DFH100302 ze dne 11. 4. 2014, která byla do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 10674/2015 s dlužníky Marií anonymizovano a Josefem anonymizovano přihlášena přihláškou P 3, je po právu (výrok III. a IV.), zamítl žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka č. 4 ve výši 4.904,97 Kč z titulu smluvní pokuty odpovídající 0,1 % z neuhrazené jistiny půjčky denně dle čl. N smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce č. DFH100302 ze dne 11. 4. 2014, která byla do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 10674/2015 s dlužníky Marií anonymizovano a Josefem anonymizovano přihlášena přihláškou P3, je po právu (výrok V.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 12.802,10 Kč (výrok VI.). V odůvodnění konstatoval, že žalobce přihlásil přihláškou P3 do insolvenčního řízení dlužníků Marie anonymizovano a Josefa anonymizovano vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 10674/2015 pohledávku č. 1 ve výši 19.463,55 Kč dle smlouvy o zápůjčce č. DFH100302 ze dne 11. 4. 2014, pohledávku č. 2 ve výši 9.072 Kč z titulu smluvní pokuty, pohledávku č. 3 ve výši 2.651,85 Kč z titulu smluvní pokuty a pohledávku č. 4 ve výši 4.904,97 Kč z titulu smluvní pokuty. Žalovaná na přezkumném jednání dne 16. 7. 2015 popřela pohledávku č. 1 částečně v rozsahu 3.236,15 Kč (co do neuhrazené jistiny) a 165,30 Kč (jako zákonný úrok z prodlení), pohledávky č. 2, 3 a 4 popřela co do pravosti zcela. K pohledávce č. 1 soud prvního stupně uvedl, že mezi žalobcem a dlužnicí byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce, která je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou plně vyhovující příslušným ustanovením zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru v platném znění (dále jen zákon), když zapůjčitel před uzavřením smlouvy o zápůjčce splnil řádně jak svoji informační povinnost formou standardních informací, tak povinnost vymezenou mu v ustanovení § 9 zákona, tedy prostřednictvím svého zástupce při sepisování žádosti o zápůjčku schopnost vydlužitelky zápůjčku splácet ověřil doklady o příjmech a výdajích. (KSOS 36 INS 10674/2015)

Dlužnice tuto smlouvu podepsala ze své svobodné vůle, tudíž je povinna za svůj projev vůle nést odpovědnost. Navíc nikdy netvrdila, že by zápůjčku ve výši 22.000 Kč od žalobce nepřijala. Žalobci tedy vznikl nárok na zaplacení dlužné jistiny 18.516,15 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši 947,40 Kč. Jelikož insolvenční správkyně uznala dlužnou jistinu ve výši 15.280 Kč a úroky z prodlení ve výši 782,10 Kč, soud prvního stupně určil, že po právu je i část pohledávky č. 1 ve výši 3.236,15 Kč na jistině a 165,30 Kč na zákonných úrocích. Ohledně části pohledávky č. 1 v rozsahu 15.280 Kč na jistině a 782,10 Kč na zákonných úrocích z prodlení žalobu zamítl, neboť v tomto rozsahu insolvenční správkyně ani dlužníci pohledávku č. 1 nepopřeli, tj. v tomto rozsahu byla zjištěna, jedná se tedy o pohledávku, která byla insolvenční správkyní a dlužníky uznána. Stran pohledávek 2, 3 a 4 žalobce neunesl břemeno tvrzení, tím méně pak mohl unést břemeno důkazní, proto v tomto rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil dle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. a § 163 insolvenčního zákona.

Proti tomuto rozsudku, a to výroku I., podala žalovaná včas odvolání, v němž namítla, že žalobce netvrdil konkrétní skutečnosti týkající se majetkových poměrů dlužnice; tvrdil, že při zjišťování schopnosti dlužnice splácet spotřebitelský úvěr vycházel pouze z informací, které mu dlužnice sama poskytla, a takto tvrzené skutečnosti prokazoval žádostí o zápůjčku ze dne 10. 4. 2014. Tato listina je však, dle názoru žalované, bez dalšího důkazem nedostatečným a neprůkazným, neboť v řízení nebylo prokázáno, že v ní uvedené doklady byly žalobci skutečně předloženy. Navíc žalobce ani netvrdil, že údaje o schopnosti dlužnice zjišťoval z dostupných databází. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobu zamítne.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), a bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.), když oba účastníci řízení s tímto postupem vyslovili konkludentně souhlas, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 30. 10. 2015, se žalobce domáhal určení, že má za dlužníky Marií anonymizovano a Josefem anonymizovano pohledávku č. 1 ve výši 19.463,55 Kč, pohledávku č. 2 ve výši 9.072 Kč, pohledávku č. 3 ve výši 2.651,85 Kč, a pohledávku č. 4 ve výši 4.904,97 Kč. Ve skutkových tvrzeních uvedl, že s dlužnicí Marií anonymizovano uzavřel dne 11. 4. 2014 smlouvu o zápůjčce č. DFH100302, na základě které jí poskytl finanční prostředky ve výši 22.000 Kč. Dlužnice se zavázala poskytnutou zápůjčku vrátit spolu s úrokem ve výši 3.872 Kč, a to ve formě pravidelných týdenních splátek. Žalobce zdůraznil, že smlouva o zápůjčce je platným právním úkonem i z pohledu ustanovení § 9 zákona, neboť obchodní zástupce při sepisování smlouvy probral s dlužnicí výši jejích aktuálních příjmů a výdajů a možnost splácení zápůjčky. Současně dlužnici předal standardní informace o spotřebitelském úvěru, které (KSOS 36 INS 10674/2015) obsahují veškeré informace předepsány tímto zákonem. Žalovaná ve svém stanovisku k věci navrhla zamítnutí žaloby, neboť je přesvědčena o tom, že smlouva o zápůjčce č. DFH100302 ze dne 11. 4. 2014 je neplatným právním úkonem, když žalobce v rozporu s ustanovením § 9 zákona řádně a s odbornou péčí neposoudil schopnost dlužnice splácet spotřebitelský úvěr. Nárok na smluvní pokuty pro jejich akcesorickou povahu pak nemůže být rovněž důvodný. Soud prvního stupně poté co provedl důkaz listinami spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 36 INS 10674/2015, smlouvou o zápůjčce č. DFH100302 ze dne 11. 4. 2014, žádosti o zápůjčku ze dne 8. 4. 2015 rozhodl napadeným rozsudkem.

K odvolacím námitkám žalované zaměřil odvolací soud svou pozornost na posouzení mezi účastníky sporné otázky, a sice zda smlouvu o zápůjčce č. DFH100302, uzavřenou dne 11. 4. 2014 mezi žalobcem a dlužnicí Marií anonymizovano , lze kvalifikovat jako platný právní úkon z pohledu ustanovení § 9 odst. 1 zákona.

Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona věřitel před uzavřením smlouvy, ve které sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

Odvolací soud obecně konstatuje, že ve shora citovaném ustanovení zákona je zakotven princip odpovědného úvěrování, pod nějž je třeba zařadit povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a při tomto úkonu vynaložit odbornou péči. Ačkoli český právní řád neobsahuje obecnou definici pojmu odborná péče , lze tento pojem definovat jako vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž tato osoba plní všechny povinnosti stanovené zákonem, současně jedná čestně a spravedlivě, resp. v souladu se zásadami dobré víry a poctivého obchodního styku, a v nejlepším zájmu zákazníka (spotřebitele, potenciálního úvěrového dlužníka). Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím, rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Zákon nestanoví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěru schopnosti spotřebitele. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele však musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných (KSOS 36 INS 10674/2015) spotřebitelem. Vedle těchto informací získává další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele pověří, to vše při respektování principu přiměřenosti, tedy nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Porušení povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 zákona má vždy za následek absolutní neplatnost takto sjednané smlouvy.

V posuzované věci žalobce při posuzování úvěruschopnosti žadatelky o zápůjčku Marie anonymizovano vycházel z informací, které mu žadatelka a její manžel Josef Klimeš poskytli v rámci sepisování žádosti o zápůjčku a které jím byly také v této listině zachyceny. Z obsahu listiny (žádosti) je zřejmé, že zástupce žalobce analyzoval obě strany domácího rozpočtu žadatelky, neboť jsou zde uvedeny jak příjem její, tak příjem jejího manžela, a zároveň i jejich měsíční výdaje. K prokázání svých příjmů žadatelka i její manžel předložili pracovníku žalobce důchodové výměry, k majetkovým poměrům dále uvedli, že mají byt v osobním vlastnictví, což je zaneseno v rubrice ověřené doklady . Na tomto místě odvolací soud zdůrazňuje, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti údajů, které dlužnice Marie anonymizovano a její manžel Josef Klimeš žalobci poskytli, ani o tom, že zmíněné listiny byly žalobci skutečně předloženy. Navíc nelze přehlédnout, že Marie anonymizovano svým podpisem opakovaně stvrdila pravdivost, správnost a úplnost všech údajů. Skutečnost, že žalobce s přihlédnutím k okolnostem tohoto konkrétního případu zvážil, že příslušné informace jsou dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti dlužnice, a proto již nepovažoval za nutné činit další šetření v příslušných databázích, pak nelze vykládat jako nedostatek odborné péče. Naopak žalobce při posuzování schopnosti dlužnice splácet poskytnutou zápůjčku postupoval s dostatečnou odbornou péčí, proto na smlouvu o zápůjčce je nutno pohlížet jako na platný právní úkon.

Závěrem odvolací soud konstatuje, že sporné řízení je založeno na zásadě projednací, což v praxi znamená, že účastníky řízení stíhá jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní, neboť je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání označit potřebné důkazy. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodné z hlediska právní normy, jež má být na daný právní vztah aplikována, pak jestliže i po poučení soudem zůstanou skutková tvrzení neúplná, nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy řečeno, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí jí především tvrdit. Nesplnění povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní není nikterak sankcionováno, společným důsledkem nesplnění těchto povinností však je rozhodnutí, které vyzní v neprospěch účastníka, který těmto povinnostem nedostál.

V tomto případě žalobce v žalobě tvrdil, že při uzavírání smlouvy o zápůjčce zjišťoval příjmy a výdaje potencionální dlužnice, tedy údaje rozhodné pro posouzení, zda jí úvěr poskytnut bude či nikoliv, dlužnici podal standardní informace o spotřebitelském úvěru, tudíž splnil podmínku nezbytnou pro platnost smlouvy (KSOS 36 INS 10674/2015) o úvěru zakotvenou v ustanovení § 9 odst. 1 zákona. Lze tedy konstatovat, že tvrdil skutečnosti rozhodné pro aplikaci ustanovení § 9 odst. 1 zákona, které mu, jak již bylo konstatováno shora, ukládá s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Na toto tvrzení pak žalobce navázal povinnost důkazní, když k prokázání tohoto svého relevantního tvrzení předložil soudu důkaz v podobě žádosti o zápůjčku, v níž byly zaneseny potřebné údaje týkající se majetkových poměrů dlužníků.

S odkazem na vše shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že odvolací námitky žalované nejsou důvodné a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jako věcně správný, potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Žalovaná neměla v odvolacím řízení úspěch, žalobci, dle obsahu spisu, žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, proto odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 17. 10. 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Jana Maiová v.r. Dana Langová předsedkyně senátu