17 Cmo 17/2011
17 Cmo 17/2011-106

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Janíkové, se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, PSČ 738 01, zvláštní insolvenční správkyně dlužníka STAVOKOMP, stavební a.s., se sídlem Karviná-Hranice, Rudé armády 2001/30a, PSČ 733 01, IČ: 25826379, proti žalovanému Ing. Milanu Malatinskému, nar. 21.6.1964, bytem Horní Těrlicko 752, PSČ 735 42, zastoupenému JUDr. Bohuslavem Heczkem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Havlíčkovo nábř. 38, PSČ 702 00, o neúčinnost právního úkonu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.4.2011, č.j. 14Cm 9/2009-43, ve znění opravného ustanovení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.6.2012, č.j. 14Cm 9/2009-65 a ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.6.2012, č.j. 14Cm 9/2009-70,

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se zr u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že právní úkon rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady obchodní společnosti STAVOKOMP, stavební a.s. , uskutečněný dne 30.9.2008, učiněný jediným akcionářem Ing. Milanem Malatinským, kterým schválil odměnu pro člena představenstva Ing. Milana Malatinského za výsledky v první polovině roku 2008 ve výši 2.150.000 Kč, je vůči věřitelům dlužníka STAVOKOMP, stavební a.s., vůči kterému je vedeno u Krajského soudu v Ostravě insolvenční řízení pod sp. zn. 14 INS 4646/2008, právně neúčinný (výrok I.), určil, že právní úkony žalovaného Ing. Milana Malatinského, kterými vybral z účtu dlužníka u České spořitelny, a.s., dne 19.12.2008 částku 50.000 Kč a z účtu dlužníka u UniCredit Bank dne 5.2.2009 částku 100.000 Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka STAVOKOMP, stavební a.s., vůči kterému je vedeno u Krajského soudu v Ostravě insolvenční řízení pod sp. zn. 14 INS 4646/2008, právně neúčinné (výrok II.), uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 2.150.000 Kč (výrok III.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a zavázal žalovaného zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (výrok V.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalovaný jako jediný akcionář dlužníka rozhodl při výkonu působnosti valné hromady společnosti dlužníka dne 30.9.2008 tak, že schválil odměnu pro sebe jako pro člena představenstva za výsledky hospodaření v první polovině roku 2008 ve výši 2.150.000 Kč a úhradu odměny si vyplatil z účtu dlužníka takto: 6.10.2008 1.000.000 Kč, 10.10.2008 1.000.000 Kč, 19.12.2008 50.000 Kč a 5.2.2009 100.000 Kč. Ve vztahu k výběrům částek 50.000 Kč a 100.000 Kč uzavřel, že žalovaný neunesl břemeno důkazní, že tyto prostředky byly použity na provozní účely dlužníka a poukázal na souvislost jednotlivých výběrů s výší schválené odměny. Soud prvního stupně po provedení důkazu přihláškami pohledávek a přezkumnými listy s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 zákona 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), dovodil, že dlužník již byl v době od 30.9.2008 v úpadku, a proto již neprováděl důkazy navržené žalovaným k vyvrácení této skutečnosti. Soud prvního stupně posuzoval jednání žalovaného z hlediska dvou skutkových podstat neúčinných právních úkonů, a to jednak z hlediska skutkové podstaty zvýhodňujícího právního úkonu dle § 241 IZ a jednak z hlediska skutkové podstaty úmyslně zkracujícího právního úkonu dle § 242 IZ. Vyslovil názor, že na základě shora uvedeného rozhodnutí valné hromady žalovanému vznikla vůči dlužníku pohledávka vyplývající z jeho účasti ve společnosti ve výši 2.150.000 Kč, která má být v insolvenčním řízení uspokojena až poté, co jsou uhrazeny všechny ostatní pohledávky (§ 172 odst. 1 IZ) a tudíž žalovaný jako věřitel přeskočil ostatní věřitele a uspokojil sebe, čímž sebe zvýhodnil na úkor ostatních věřitelů a dosáhl vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Soud prvního stupně konstatoval, že na úkon dlužníka pohlíží zejména jako na úkon úmyslně zkracující uspokojení věřitelů, neboť vztah mezi dlužníkem a žalovaným byl vztahem mezi osobami blízkými (§ 242 odst. 2 IZ-žalovaný byl jediným akcionářem a členem představenstva dlužníka), a proto není třeba prokazovat úmysl a (ani úpadek dlužníka) a postačí samotné zjištění, že jednáním žalovaného bylo zkráceno uspokojení ostatních věřitelů. Soud prvního stupně uvedl, že z jednotlivých přihlášek pohledávek a přezkumných listů je zřejmé, že ke zkrácení uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů došlo, neboť zatímco žalovaný se uspokojil v celém rozsahu

(v rozsahu 100 % své pohledávky), ostatní věřitelé uspokojeni nebyli a museli se přihlásit do insolvenčního řízení. Dle ustanovení § 239 odst. 4 IZ rozhodl o povinnosti žalovaného vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 2.150.000 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v celém rozsahu odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný namítal, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl jím navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností a dále namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Uvedl, že v době rozhodnutí jediného akcionáře dne 30.9.2008 mu nebylo známo, že by společnost dlužníka mohla ze zákonných důvodů vstoupit do insolvenčního řízení, neboť společnost činila veškeré kroky, aby závazky řádně hradila a pokračovala v podnikatelské činnosti. Bránil se tím, že soud prvního stupně nesprávně nepřipustil navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k prokázání tvrzení, že dlužník nebyl v úpadku a taktéž důkaz výslechem auditora Ing. Jiřího Turoně, který vykonával auditorskou činnost dlužníka a mohl prokázat finanční situaci dlužníka v rozhodném období. Žalovaný se dále bránil tím, že částky 50.000 Kč a 100.000 Kč nepoužil pro svou osobní potřebu, ale jednalo se o finanční prostředky pro provozní potřebu společnosti s tím, že ve společnosti dlužníka bylo běžným zvykem, že tyto provozní prostředky on sám z banky vybíral a posléze zaúčtoval do účetnictví s tím, že v účetnictví dlužníka by tyto doklady určitě byly nalezeny. Žalovaný nesouhlasil s právní kvalifikací posuzovaných úkonů jako úkonů zvýhodňujících a úmyslně zkracujících s tím, že úkony nebyly činěny v době, kdy dlužník byl v úpadku, nadto předmětné úkony nebyly žalovaným činěny v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelů, což mělo být prokázáno navrženými důkazy, které soud prvního stupně nepřipustil. Žalovaný dále namítal, že rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady není právním úkonem.

Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že soud prvního stupně správně vyhodnotil provedené důkazy a věc správně právně posoudil, když v řízení bylo prokázáno, že dlužník v rozhodné době byl v úpadku. Z účetnictví dlužníka přitom nevyplývá, že by sporné částky 50.000 Kč a 100.000 Kč žalovaný po jejich výběru vrátil do pokladny dlužníka a že by tyto částky byly vynaloženy účelně.

Podle § 7 odst. 1 zákona IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně 17.8.2009 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, v němž by bylo určeno, že rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady obchodní společnosti STAVOKOMP, stavební a.s., uskutečněné dne 30.9.2008 vůči věřitelům insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 4646/2008 je pro účely insolvenčního řízení právně neúčinné a dále vydání do majetkové podstaty dlužníka částky 2.150.000 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný jako jediný akcionář společnosti dlužníka při výkonu působnosti valné hromady obchodní společnosti dlužníka uskutečněné 30.9.2008 schválil pro sebe odměnu za výsledky v první polovině roku 2008 ve výši 2.150.000 Kč a tuto schválenou částku si vyplatil tak, že vybral z účtu dlužníka dne 6.10.2008 1.000.000 Kč, dne 10.10.2008 1.000.000 Kč, dne 19.12.2008 50.000 Kč a dne 5.2.2009 100.000 Kč. Neúčinnost těchto právních úkonů žalobkyně shledávala ve skutečnosti, že žalovaný v době, kdy tyto úkony prováděl, věděl, že dlužník je v úpadku a vyplacením odměny za svoji činnost ve společnosti dlužníka uspokojil sebe a zkrátil možnost uspokojení ostatních věřitelů a sebe zvýhodnil. V bodě VI. žaloby žalobkyně uvedla, že na základě vylíčeného skutkového stavu odporuje rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady obchodní společnosti STAVOKOMP, stavební a.s., uskutečněné dne 30.9.2008 a dále vyplacení částky 2.150.000 Kč z finančních prostředků dlužníka žalovanému. U jednání 1.2.2011 soud prvního stupně připustil změnu žaloby, jíž se žalobkyně nově domáhala rovněž určení, že vůči věřitelům dlužníka jsou právně neúčinné i právní úkony žalovaného, kterými vybral z účtu dlužníka dne 19.12.2008 částku 50.000 Kč a dne 5.2.2009 částku 100.000 Kč. Žalovaný se domáhal zamítnutí žaloby. Učinil nesporným, že dne 30.9.2008 rozhodl jako jediný akcionář o své odměně ve výši 2.150.000 Kč, uvedl však, že pouze výběry ze dnů 6.10.2008 a 10.10.2008 ve výši 2.000.000 Kč použil na úhradu odměny, zatímco výběry ze dnů 19.12.2008 a 5.2.2009 neměly souvislost s odměnou a jednalo se o výběry pro běžné provozní účely dlužníka. K prokázání tohoto svého tvrzení navrhl provést kontrolu účetnictví za období 19.12.2008 až 23.12.2008 a za období 5.2.2009 až 9.2.2009. Žalovaný dále namítal, že v době vydání rozhodnutí dlužník nebyl v úpadku, k prokázání tohoto svého tvrzení navrhl znalecký posudek, výslech auditora Ing. Turoně a krátký profil dlužníka. Soud prvního stupně tyto důkazy nepřipustil, stejně jako důkaz znaleckým posudkem navrhovaný žalobkyní k prokázání výše částky, kterou by žalovaný obdržel při dodržení zásady poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů a rozhodl ve věci napadeným rozsudkem.

Předně je třeba uvést, že v žalobě je logický rozpor mezi tvrzenými rozhodnými skutečnostmi a požadovaným žalobním petitem. V bodu VI. žaloby žalobkyně totiž uvedla, že odporuje jednak rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady obchodní společnosti dlužníka uskutečněné dne 30.9.2008 a jednak vyplacení částky 2.150.000 Kč z finančních prostředků dlužníka. Z těchto tvrzení se tedy podává, že žalobkyně napadá neúčinnost jak rozhodnutí jediného akcionáře ze dne 30.9.2008, tak vyplacení částky 2.150.000 Kč. V rozporu s tímto žalobním tvrzením však žalobkyně v petitu žaloby navrhuje toliko určení neúčinnosti rozhodnutí jediného akcionáře ze dne 30.9.2008 a určení neúčinnosti právních úkonů-vyplacení částek 50.000 Kč a 100.000 Kč. Žalobní požadavek na určení neúčinnosti vyplacení dalších dvou částek (2 x 1.000.000 Kč) však v rozporu se shora uvedenými skutkovými tvrzeními v petitu žaloby (i po její změně) absentuje.

Soud prvního stupně tento logický rozpor mezi žalobními tvrzeními a navrženým petitem přehlédl a rozhodl pouze o požadavku na vyslovení neúčinnosti rozhodnutí jediného akcionáře ze dne 30.9.2008 a na vyslovení neúčinnosti právních úkonů-vyplacení částek 50.000 Kč a 100.000 Kč. V této souvislosti odvolací soud konstatuje, že odporovat lze jen právním úkonům (§ 235 IZ), přičemž rozhodnutí valné hromady však právním úkonem není. Rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady může být přezkoumáno pouze v rejstříkovém řízení nebo postupem dle ustanovení § 131 obchodního zákoníku za použití § 183 odst. 1 obchodního zákoníku. Naopak vyplacení peněžních prostředků je právním úkonem, jemuž odporovat lze.

Jde-li o žalobu, brání nedostatek náležitostí (nejsou-li stanovené náležitosti v žalobě uvedeny vůbec nebo jsou-li uvedeny nesrozumitelně nebo neurčitě) pokračovat v řízení (v možnosti věcného projednání žaloby), jestliže žaloba vykazuje mezi tvrzenými rozhodujícími skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.

Soud prvního stupně tím, že o této neprojednatelné žalobě rozhodl, aniž se pokusil o odstranění vady žaloby postupem dle ustanovení § 43 o.s.ř. , zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud dle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř. rozhodnutí sodu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně především vyzve žalobkyni podle ustanovení § 43 odst.1 o.s.ř.-pokud tak tato neučiní již z vlastní iniciativy-k odstranění shora vytčené vady žaloby spočívající v logickém rozporu mezi tvrzenými rozhodnými skutečnostmi a žalobním petitem se současným poučením, jak mají být tyto vady žaloby odstraněny a o následcích nesplnění výzvy (§ 43 odst. 2 o.s.ř.).

Pro případ, že bude tato vada žaloby řádně odstraněna, považuje odvolací soud za nutné uvést pro úplnost následující:

Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně učinil nesprávně závěr o neunesení břemene důkazního žalovaným o tom, že vybrané částky 50.000 Kč a 100.000 Kč byly použity pro provozní účely dlužníka, aniž by provedl žalovaným navržený důkaz účetnictvím dlužníka za období 19.12.2008 až 23.12.2008 a za období 5.2.2009 až 9.2.2009 a aniž by žalovaného poučil dle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání tohoto tvrzení a o následcích nesplnění této výzvy soudu. Smyslem tohoto zákonného ustanovení je totiž právě to, aby účastníku nebyla zamítnuta žaloba z důvodu neunesení břemene důkazního, aniž by byl účastník řádně poučen, že takové břemeno důkazní má a o čem.

Odvolací soud proto provedl nově k důkazu účetní doklady dlužníka za období 19.12.2008 až 23.12.2008 a za období 5.2.2009 až 9.2.2009, z nichž zjistil, že v tomto období žalovaný vrátil do pokladny úpadce celkem částku 54.910 Kč, a to 22.12.2008 částku 20.000 Kč, 5.2.2009 částku 14.910 Kč a 8.2.2009 částku 20.000 Kč, z těchto důkazů však není zřejmé, zda se tyto prostředky vázaly právě ke dvěma předmětným výběrům uskutečněným žalovaným z účtu dlužníka. Z těchto provedených důkazů pak vůbec nevyplývá, že by žalovaný vrátil do pokladny dlužníka další částku 95.090 Kč

Je proto třeba (pro případ, že bude možné v řízení pokračovat po odstranění shora vytčené vady žaloby), aby soud prvního stupně poučil žalovaného dle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání tohoto svého mezi účastníky sporného tvrzení, jakož i o následcích nesplnění této výzvy soudu. Další postup soudu pak bude záviset na tom, zda žalovaný důkazy k prokázání tohoto tvrzení označí či nikoliv.

Jiná situace nastala ohledně závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužník byl k datu 30.9.2008 a k datu výběru částek z účtu dlužníka v úpadku. Toto tvrzení žalobkyně vzal soud prvního stupně provedenými listinnými důkazy (přihláškami pohledávek a přezkumnými listy) za prokázané a nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního. Správně tudíž neprováděl důkazy navržené žalovaným k prokázání jeho negativního tvrzení, že dlužník v úpadku nebyl.

Dále je třeba uvést, že soud prvního stupně se v řízení vůbec nezabýval další rozhodnou skutečností z hlediska skutkových podstat neúčinných právních úkonů dle ustanovení § 241 až § 242 IZ, to je výtěžností majetkové podstaty, neboť odpůrčí žaloba nemůže být úspěšná v případech, kdy lze k uspokojení pohledávky ostatních věřitelů použít jiného dlužníkova majetku. Skutkové podstaty neúčinných právních úkonů upravených v insolvenčním zákoně totiž výslovně hovoří o zkrácení možnosti uspokojení věřitelů nebo zvýhodnění některého věřitele na úkor jiných. Splnění takové podmínky nepřichází v úvahu pouze tehdy, je-li z průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že majetek v majetkové podstatě dostačuje k uspokojení pohledávek všech věřitelů v plné výši. Jelikož se soudní praxe ustálila na závěru, že je rozhodující, zda odporovatelný právní úkon byl způsobilý zkrátit pohledávku věřitele již v době, kdy byl uskutečněn, je třeba zabývat se majetkovými poměry dlužníka ke dni uskutečnění napadených právních úkonů. V tomto směru si tedy soud prvního stupně obstará (bude-li možné po odstranění shora vytčené vady žaloby v řízení pokračovat) postupem dle ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. řádná skutková tvrzení, jakož i důkazy k jejich prokázání a neopomene, že žalobkyně ve svém podání ze dne 28.5.2010 navrhovala důkaz znaleckým posudkem k prokázání

částky, kterou by žalovaný obdržel při dodržení zásady poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů.

Lze tedy shrnout, že bude-li shora vytčená vada žaloby řádně odstraněna, soud prvního stupně splní poučovací povinnost dle ustanovení § 118a odst. 1,3 o.s.ř. a vyzve k doplnění chybějících skutkových tvrzení ohledně majetkových poměrů dlužníka ke dni uskutečnění předmětných právních úkonů, jakož i k označení důkazů k prokázání sporných tvrzení ohledně účelu vybraných částek 50.000 Kč a 100.000 Kč, případně k prokázání doplněných skutkových tvrzení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Olomouci dne 13. února 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu