17 Cmo 13/2011
17 Cmo 13/2011-451 ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové ve věci žalobce TOWER AUTOMOTIVE, a.s., se sídlem Slovenská republika, Malacky, Továrenská 13, PSČ 901 01, IČ: 34106880, zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 2, PSČ 110 00, proti žalované Ing. Haně Klimešové, Jeseník, Bukovice, Rejvízská 90, PSČ 790 01, insolvenční správkyni dlužníka AUTOMOTIVE COMPONENTS CZECH a.s. se sídlem Rapotín 438, pošta Vikýřovice, PSČ 788 13, IČ: 27781879, zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem se sídlem Praha 2, Václavská 12, PSČ 120 00, o určení popřených pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 3.2.2011, č.j. 16 Cm 12/2009-334

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í tak, že žaloba, jíž se žalobce domáhá určení, že pohledávky přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení ve věci dlužníka AUTOMOTIVE COMPONENTS CZECH a.s. se sídlem Rapotín 438, pošta

Vikýřovice, PSČ 788 13, IČ: 27781879, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 16 INS 4963/2008, a to pohledávky ve výši:

1) 358.796,01 Kč 2) 342.736,59 Kč 3) 341.028,84 Kč 4) 333.053,87 Kč 5) 348.985,46 Kč 6) 371.450,31 Kč 7) 408.287,73 Kč 8) 362.742,98 Kč 9) 578.539,24 Kč 10) 220.549,35 Kč 11) 70.821,29 Kč 12) 404.135,59 Kč 13) 358.485,84 Kč 14) 378.227,34 Kč 15) 504.117,94 Kč 16) 351.773,03 Kč 17) 384.993,40 Kč 18) 375.006,49 Kč 19) 414.932,11 Kč 20) 403.413,44 Kč 21) 187.151,65 Kč 22) 350.490,72 Kč 23) 375.347,98 Kč 24) 170.247,-Kč 25) 221.487,47 Kč 26) 364.532,10 Kč 27) 419.139,97 Kč 28) 341.608,94 Kč 29) 482.614,67 Kč 30) 318.109,35 Kč 31) 347.589,18 Kč 32) 530.839,34 Kč 33) 311.083,34 Kč 34) 401.685,46 Kč 35) 30.085,43 Kč 36) 373.364,83 Kč 37) 303.824,26 Kč 38) 260.256,41 Kč 39) 340.135,95 Kč 40) 363.103,21 Kč

41) 493.597,63 Kč 42) 368.057,92 Kč 43) 211.640,15 Kč 44) 2.173,28 Kč 45) 434.168,08 Kč 46) 372.033,20 Kč 47) 525.824,49 Kč 48) 343.690,67 Kč 49) 447.628,74 Kč 50) 371.226,24 Kč 51) 254.594,27 Kč 52) 339.459,03 Kč 53) 407.350,83 Kč 54) 407.350,83 Kč 55) 290.052,84 Kč 56) 12.539,52 Kč 57) 6.574,51 Kč,

všechny vázané na podmínku, kterou je vznik regresního nároku věřitele vůči dlužníkovi v důsledku plnění pohledávky ve prospěch zástavního věřitele z titulu zástavy pohledávky v celkové výši 19.092.796,34 Kč, jsou zjištěny, se pro předčasnost z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci náklady řízení ve výši 1.953,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Ve zbývající části se České republice vůči žalované insolvenční správkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že pohledávky přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení ve věci úpadce AUTOMOTIVE COMPONENTS CZECH a.s., ve výroku rozsudku údajem o jejich výši blíže specifikované, všechny vázané na podmínku, kterou je vznik regresního nároku věřitele vůči úpadci v důsledku plnění pohledávky ve prospěch zástavního věřitele z titulu zástavy pohledávky, v celkové výši 19.092.796,34 Kč jsou zjištěné (výrok I.), zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 38.207,23 Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit České republice, na účet Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci náklady řízení v celkové výši 3.907,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že ve věci jde o incidenční spor podle ustanovení § 159 odst. 1, písm. a) insolvenčního zákona. Žalobce, jako věřitel, přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 19.092.796,34 Kč, vázanou na odkládací podmínku vznik regresního nároku věřitele vůči úpadci v důsledku plnění uvedené pohledávky ve prospěch zástavního věřitele úpadce z titulu zástavy přihlašované pohledávky . Takto přihlášenou pohledávku insolvenční správce popřel co do výše i pravosti s odůvodněním, že jde o neopodstatněnost podmínky-možnost vzniku regresního nároku, a dále proto, že věřitel neopodstatněně váže podmínku na plnění přihlášené pohledávky ve prospěch společnosti PAKD Group s.r.o. z titulu zástavy přihlášené pohledávky-přihlašované pohledávky nejsou zastaveny. Poté, co vyložil pojem regres (jako právo požadovat ve stanovených případech náhradu za plnění poskytnuté jinou osobou), soud prvního stupně uzavřel, že žalobce přihlásil své pohledávky jako podmíněné (vázané na podmínku, jíž je vznik regresního nároku) nesprávně. Vznik regresního nároku není možný, neboť žalobce neplnil za jiného, nýbrž plnil svou vlastní pohledávku (míněno zřejmě závazek), avšak neplatně . V tomto směru vyšel ze zjištění, že dne 13.12.2006 byla mezi společností Hanácká sladovna Kroměříž a.s., jako věřitelem, a žalovaným (správně společností AUTOMOTIVE COMPONENTS CZECH a.s.), jako dlužníkem, uzavřena (ve znění dvou dodatků) smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Poté, co dne 21.2.2008 došlo k platnému postoupení pohledávky (§ 524 občanského zákoníku) se věřitelem žalovaného stala společnost PAKD Group s.r.o. Pohledávka (ze smlouvy o úvěru) tohoto věřitele byla-na základě smlouvy, uzavřené dne 25.2.2008 mezi PAKD Group s.r.o. (zástavní věřitel) a AUTOMOTIVE COMPONENTS CZECH a.s. (zástavce)-zajištěna zástavním právem k pohledávkám podle ustanovení § 159 odst. 1 občanského zákoníku, a to i k pohledávkám společnosti AUTOMOTIVE COMPONENTS CZECH a.s. vzniklým v budoucnu (§ 155 odst. 3 občanského zákoníku). Po zesplatnění úvěru se zástavní právo k pohledávkám stalo vůči žalobci, jako dlužníkovi zastavené pohledávky (poddlužníkovi) doručením písemného oznámení (27.11. a 18.12.2008 písemně a faxem) účinné (§ 159 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce poté, co byl požádán ve smyslu ustanovení § 167 odst. 1 občanského zákoníku, aby splnil svůj dluh zástavnímu věřiteli-společnosti PAKD Group s.r.o., dne 18.11.2008 provedl jednostranný úkon započtení vzájemných pohledávek žalobce a společnosti AUTOMOTIVE COMPONENTS CZECH a.s. a společnosti TOWER AUTOMOTIVE POLSKA S.p.zo.o. a společnosti AUTOMOTIVE COPMONENTS CZECH a.s., a dne 19.12.2008 toto započtení doručil žalovanému . Tím žalobce porušil ustanovení § 167 odst. 1 občanského zákoníku, které má kogentní povahu. Soud prvního stupně dovodil, že jednostranný úkon započtení je proto právním úkonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatným, neboť svým účelem odporuje zákonu. Účelem zástavního práva k pohledávce je, že pohledávka zástavního věřitele bude uspokojena dlužníkovým dlužníkem (poddlužníkem) tak, že splní svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky přímo zástavnímu věřiteli, a dlužník je z takové transakce vyloučen. Neplatnost jednostranného úkonu započtení je přitom absolutní a působí od počátku. V důsledku toho tudíž nadále existují vzájemné pohledávky žalobce a společnosti AUTOMOTIVE COMPONENTS CZECH a.s. Je zřejmé, že žalobce měl přihlásit svou pohledávku za žalovaným jako pohledávku nepodmíněnou, což neučinil.Jestliže insolvenční správkyně podmíněně přihlášenou pohledávku popřela s odůvodněním, že podmínka není opodstatněná, neboť vznik regresního nároku není možný, postupovala správně. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalované, která měla ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů řízení, představující náklady právního zastoupení, v celkové výši 38.207,23 Kč. Dále rozhodl podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. o povinnosti žalobce zaplatit státu náklady, které platil, ve výši 3.907,-Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Soudu prvního stupně vytýkal, že především nezkoumal, jakým právem se řídí smluvní vztahy mezi žalobcem a úpadcem (to je dlužníkem). Zdůraznil, že byť v řízení před soudem prvního stupně nebyla zjištěna existence písemně uzavřené smlouvy mezi žalobcem a dlužníkem, je nesporné, že smluvní vztah mezi nimi vznikl před 17. prosincem 2009. Na základě tohoto smluvního vztahu žalobce dodával dlužníkovi za úplatu materiál a výrobní zařízení a dlužník dodával žalobci za úplatu komponenty, respektive součástky do motorových vozidel, které vyrobil z materiálu, respektive za pomoci výrobních zařízení, dodaných žalobcem. Protože nebylo prokázáno, že by součástí smluvních ujednání mezi žalobcem a dlužníkem byla dohoda o volbě práva, pak-podle názoru odvolatele-je třeba aplikovat ustanovení článku 4 odst. 1 Římské úmluvy s tím, že smluvní ujednání mezi žalobcem a dlužníkem nejúžeji souvisí se Slovenskou republikou, neboť odtud byly žalobcem dodávány výrobní prostředky, z nichž, respektive pomocí nichž, dlužník vyráběl komponenty, respektive součástky do motorových vozidel, a sem byly tyto komponenty, respektive součástky do motorových vozidel, dodávány. Účinky údajného oznámení o zastavení pohledávek vůči žalobci je proto třeba posuzovat podle slovenského práva na základě článku 12 odst. 2 Římské úmluvy interpretovaného článkem 14 odst. 3 Nařízení I. Soud prvního stupně tudíž pochybil, pokud oznámení o zastavení pohledávek posuzoval podle českého práva a právní úkon žalobce směřující k započtení pohledávek nesprávně posoudil jako neplatný pro rozpor s ustanovením § 167 odst. 1 občanského zákoníku. Závěr soudu prvního stupně však nemůže obstát ani v případě, byla-li by platnost započtení posuzována podle českého práva, neboť podle závěrů Nejvyššího soudu ČR (v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1891/2005) doručení oznámení o zastavení pohledávek nezpůsobuje neplatnost započtení proti nim, nýbrž vznik povinnosti plnit ve prospěch zástavního věřitele navzdory platnému započtení. Za normálního stavu věcí by žalobce-jak zdůraznil-měl legitimní důvod spoléhat se na platnost započtení pohledávek, a svou pohledávku vůči dlužníkovi by neuplatňoval. Žalobce obecně věděl, že dlužník zastavil některé své pohledávky za žalobcem ve prospěch třetí osoby, neměl však jistotu ohledně rozsahu pohledávek, jichž se zástavní právo týká, a zda dlužník mezi tím neučinil právní úkon, který by byl následně posouzen jako překážka platného, respektive účinného započtení. Z tohoto důvodu proto přihlásil svou pohledávku jako podmíněnou. Názor soudu prvního stupně, že měl plnit ve prospěch zástavního věřitele a následně svou pohledávku přihlásit jako nepodmíněnou, je podle odvolatele nesprávný, neboť by to bylo v rozporu s právem a právními účinky již učiněných právních úkonů. Odvolatel připustil, že v závěru podmínky, na kterou vázal svou pohledávku, a kterou formuloval z titulu zástavy přihlašované pohledávky , došlo k chybě v psaní, neboť bylo zjevné, že přihlašovaná pohledávka nebyla zastavena, a že v tomto rozsahu je podmínka formulována nesprávně, když žalobce měl nepochybně na mysli zástavu pohledávky dlužníka za žalobcem, která směřuje proti přihlašované pohledávce žalobce za dlužníkem. Tato chyba v psaní však podle názoru odvolatele neměla být důvodem popření přihlášené pohledávky. Měla-li přihláška pohledávky vady, nemůže to být důvodem popření přihlášené pohledávky, nýbrž insolvenční správce, respektive insolvenční soud, měl činit úkony směřující k odstranění vad přihlášky, tedy k realizaci výzvy k opravě nebo doplnění. Teprve nebyla-li by přihláška pohledávky ve stanovené době opravena či doplněna, mohl insolvenční soud rozhodnout, že se k ní nepřihlíží. Soud prvního stupně proto měl žalobu zamítnout pro předčasnost, a nařídit dodatečný přezkum pohledávky žalobce poté, co byl žalobce vyzván k odstranění vad pohledávky. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. S argumentací podrobně rozvedenou zpochybnila tvrzení žalobce o existenci vzájemných pohledávek žalobce a dlužníka ve výši 742.023,89 EUR a o zániku těchto pohledávek v důsledku jednostranného započtení žalobcem s tím, že mělo-li dojít k takovému započtení, pak žalobce již žádné pohledávky neměl, a neměl tedy co přihlásit. Podle žalované jsou i úvahy odvolatele ohledně aplikace slovenského práva při posuzování účinků jednostranného úkonu započtení nesprávné. Žalovaná dále poukázala na to, že-pokud se týká dalších odvolatelem uváděných důvodů, jimiž obhajuje postup, který zvolil při přihlášení svých pohledávek-důvody popření pohledávky nemají svůj původ v jakési chybě v psaní (kterou žalobce zmiňuje až ve svém odvolání), nýbrž v od počátku mylném právním názoru žalobce, který konstruuje jakousi podmíněnou pohledávku, která mu však nemůže v souladu s právem a jeho opakovanou aplikací Nejvyšším soudem vůbec vzniknout. Problém není v chybné právní kvalifikaci pohledávky žalobcem, nýbrž v nemožnosti vzniku pohledávky žalobcem popisovaným mechanismem . Nebyl tudíž důvod postupovat podle ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, a že odvolání obsahuje podstatné náležitosti, včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, který je z hlediska skutkového vylíčení podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), zopakoval dokazování sdělením obsahu přihlášky pohledávky věřitele č. 35-č. přihlášky P 36, přečtením zápisu o přezkumném jednání ze dne 20.3.2010, prezenční listiny a sdělením obsahu seznamu přihlášených pohledávek-č. přihlášky P 36, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze upřít důvodnosti.

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby požadavek žalobce na určení nevykonatelné pohledávky, popřené u přezkumného jednání insolvenčním správcem.

Podle ustanovení § 198 IZ, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve, než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odstavec 3).

Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 24.5.2001, sp. zn. 32Cdo 1726/98 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. vydání 9-10 ročník 2002 pod poř. č. 76/2002) uzavřel, že součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek musí být vždy závěr o splnění předpokladů, za nichž se může soud důvodností nároku uplatněného (včas podanou) incidenční žalobou vůbec zabývat. Tamtéž také vyložil, že tímto základním předpokladem je především řádná přihláška pohledávky v insolvenčním řízení, a také závěr o tom, v jakém rozsahu byla přihlášená pohledávka popřena.

Podle přesvědčení odvolacího soudu se přitom tyto závěry uplatní i ve sporu o pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek, vyvolaném insolvenčním řízením (§ 159 odst. 1, písm. a/ IZ).

Podle ustanovení § 174 IZ, přihlášky pohledávek a jejich přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci (odstavec 1). Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2). Jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo (odstavec 3).

Podle ustanovení § 176, věta druhá IZ, přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Podle ustanovení § 177 IZ, k přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.

Podle ustanovení § 183 IZ, přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění (odstavec 1). Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně (odstavec 2). Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí věřitel. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy (odstavec 3).

Podle ustanovení § 188 IZ, insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout (odstavec 1). Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec 2).

Podle ustanovení § 190 odst. 1 IZ, přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem.

Podle ustanovení § 192 IZ, ve znění účinném do 30.3.2011, dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit (odstavec 1). Věřitel může až do přezkoumání jím přihlášené pohledávky, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena, měnit důvod vzniku přihlašované pohledávky, její výši nebo pořadí. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání (odstavec 2).

Přihláška věřitelovy pohledávky je podáním, které má charakter žaloby, a které v rozsahu, ve kterém insolvenční zákon nestanoví jinak, musí obsahovat i náležitosti předepsané ustanovením § 42 odst. 4 a § 79 o.s.ř. Kromě řádného označení dlužníka, věřitele a označení výše každé přihlášené pohledávky patří k obsahovým náležitostem přihlášky také uvedení právního důvodu vzniku přihlášeného nároku, jímž se rozumí uvedení okolností, z nichž lze na existenci této pohledávky usuzovat (nejde o pouhou právní kvalifikaci přihlašované pohledávky). Skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci přihlašované pohledávky musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok v insolvenčním řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci, to je nemožnost záměny s jiným skutkem. Ustanovení § 183 IZ dále rozšiřuje okruh osob, které mohou přihlásit své pohledávky k insolvenčnímu soudu, o třetí osoby, jimiž jsou vlastníci věcí, majetkových hodnot nebo práva pohledávky, kterými je zajištěna pohledávka vůči dlužníku. Ručitel nebo jiná třetí osoba se přihlásí do insolvenčního řízení podmíněně pro případ, že by v průběhu insolvenčního řízení plnili například z titulu ručení za dlužníka, přičemž pohledávku přihlašují ve výši odpovídající rozsahu závazku vzniklého na základě ručení. Osoby, od nichž lze toto plnění požadovat, mohou přihlásit takovou pohledávku jako podmíněnou, která jim proti dlužníkovi vznikne, pokud budou plnit místo něho. I v tomto směru však musí přihláška pohledávky obsahovat takové údaje, které nezaměnitelným způsobem identifikují skutek, na jehož základě věřitel svůj podmíněný nárok (v peněžité formě) přihlašuje.

Insolvenční zákon pak vychází z toho, že předmětem přezkumu budou jen ty přihlášky, které-kromě formální náležitosti vyžadované ustanovením § 176 IZ-mají veškeré obsahové náležitosti nezbytné k tomu, aby přihlášenou pohledávku bylo možné přezkoumat.

V přezkoumávané věci však přihláška pohledávky žalobce tomuto požadavku neodpovídá.

Soud prvního stupně správně zjistil, že poté, co byl (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.12.2008, č.j. KSOS 16 INS 4963/2008-A-11) zjištěn úpadek dlužníka AUTOMOTIVE COMPONENTS CZECH a.s. (a insolvenční správkyní ustanovena Ing. Hana Klimešová), žalobce, jako věřitel, přihlásil do insolvenčního řízení své pohledávky v celkové výši 19.092.796,34 Kč. Z příslušného svazku přihlášky pohledávky (č. přihlášky P 36) bylo odvolacím soudem zjištěno, že tak učinil přihláškou pohledávky podanou na příslušném formuláři, došlém insolvenčnímu soudu dne 29.1.2009, jež byla k výzvě insolvenční správkyně opravena a podána rovněž na příslušném formuláři, došlém insolvenčnímu soudu dne 24.2.2009.

Z uvedeného podání ze dne 28.1.2009 a opraveného podání ze dne 23.2.2009 odvolací soud zjistil, že žalobce přihlásil celkem 57 dílčích pohledávek v celkové výši 19.092.796,34 Kč, s tím, že ve vztahu ke každé dílčí pohledávce uvedl výši jistiny, výši úroku z prodlení a číselné označení faktury, jíž byla cena konkrétní dodávky-označené odkazem na příslušný dodací list-fakturována. Jako důvod vzniku u všech dílčích pohledávek uvedl dodávka materiálu na základě dlouhodobé objednávky č. KOOP 80032 . Podle seznamu příloh předložil věřitel s přihláškou pohledávky, kromě výpisu z obchodního rejstříku, tzv. dlouhodobou objednávku č. KOOP 80032 , dále faktury ke každé jednotlivé pohledávce a dodací listy ke každé jednotlivé pohledávce . Ve vztahu k těmto pohledávkám v kolonce vlastnosti pohledávky dále uvedl, že se jedná o pohledávky podmíněné, a v kolonce popis podmínky údaj vznik regresního nároku věřitele vůči úpadci v důsledku plnění uvedené pohledávky ve prospěch zástavního věřitele úpadce z titulu zástavy přihlašované pohledávky .

Takto žalobcem přihlášené pohledávky byly, jak bylo odvolacím soudem ze zápisu o přezkumném jednání dále zjištěno, přezkoumány na přezkumném jednání, jež se konalo dne 20.3.2009, a to podle seznamu přihlášených pohledávek, přičemž (podle zápisu o přezkumném jednání) popřela insolvenční správkyně pohledávky věřitele TOWER AUTOMOTIVE, a.s. zcela-pravost i výše .

Ze seznamu přihlášených pohledávek věřitele TOWER AUTOMOTIVE, a.s. vyplývá, že insolvenční správkyně popřela uvedené pohledávky v celkové výši 19.092.796,34 Kč pro neopodstatněnost podmínky-(možnosti vzniku regresního nároku) a dále z důvodu že věřitel neopodstatněně váže podmínku na plnění přihlášené pohledávky ve prospěch společnosti PAKD Group s.r.o. z titulu zástavy přihlášené pohledávky (přihlašované pohledávky nejsou zastaveny) .

Po posouzení údajů, obsažených v přihlášce pohledávky odvolací soud konstatuje, že žalobce ve své přihlášce pohledávky řádně označil věřitele a dlužníka, výši jednotlivých pohledávek s rozlišením jistiny a příslušenství (úroků z prodlení), a důvod vzniku všech těchto pohledávek ( dodávka materiálu na základě dlouhodobé objednávky č. KOOP 8032 ). Jednotlivé pohledávky pak specifikoval dále odkazem na blíže označené listiny-dodací listy a faktury. Je přitom zřejmé (i s ohledem na údaje, uvedené v připojených listinách), že žalobce, jako věřitel, uplatňuje již vzniklé pohledávky ze závazkového vztahu mezi žalobcem a dlužníkem. V logickém rozporu s tímto údajem o existenci závazkového vztahu mezi žalobcem a dlužníkem, z něhož žalobci již vzniklo právo na plnění (pohledávky) proti dlužníkovi, však žalobce současně tvrdí, že se jedná o pohledávky vázané na podmínku, jíž je vznik regresního nároku věřitele vůči dlužníkovi v důsledku plnění pohledávek (v celkové výši 19.092.796,34 Kč) ve prospěch zástavního věřitele z titulu zástavy.

Uvedený rozpor ve vylíčení rozhodujících skutečností ohledně důvodu vzniku přihlášených nároků ovšem představuje vadu, pro niž nemohla insolvenční správkyně pohledávku žalobce, přihlášenou do insolvenčního řízení, z hlediska její pravosti přezkoumat.

Pro úplnost (byť je to s ohledem na shora uvedený závěr odvolacího soudu bez významu) považuje odvolací soud-ve vztahu k závěru soudu prvního stupně, že insolvenční správkyně popřela kromě pravosti i výši přihlášené pohledávky-za potřebné uvést, že popření výše pohledávky představuje námitka, že přezkoumávaná pohledávka tu sice je, avšak nikoliv v takové výši, jakou uvádí přihlašovatel, přičemž popírá-li výši pohledávky, nemůže svůj úkon omezit pouze na závěr, že s tvrzenou výší pohledávky nesouhlasí, nýbrž nedílnou součástí tohoto úkonu musí být i tvrzení popírajícího insolvenčního správce, jaká výše pohledávky je (§ 194 IZ). Neobsahuje-li popření výše pohledávky (jež může být uplatněno též jako eventuelní) i uvedenou druhou složku, to je tvrzení o skutečné výši pohledávky, není tento procesní úkon perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky.

Nejvyšší soud ČR v již citovaném rozhodnutí ze dne 24.5.2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98 rovněž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout, s tím, že na základě takového rozsudku je pak třeba v insolvenčním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky pohledávky (§ 188 odst. 2 IZ) a poté-budou-li její vady odstraněny-k novému přezkumu přihlášené pohledávky.

Z uvedených důvodů se odvolací soud dalšími námitkami odvolatele z důvodu procesní ekonomie nezabýval (neboť by to bylo nadbytečné), a podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil, jak je uvedeno ve výroku I.

Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, rozhodl nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Žalovaná byla v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení úspěšná, takže jí vzniklo právo na náhradu nákladů, které v řízení vynaložila. Nicméně odvolací soud vzal v úvahu i okolnosti, které vedly k podání žaloby za situace, kdy insolvenční správkyně v insolvenčním řízení nepostupovala řádně podle ustanovení § 188 odst. 2 IZ. Právě v těchto okolnostech spatřuje odvolací soud takové důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nemusí tyto náklady žalované přiznat (§ 150 o.s.ř.), proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Podle výsledků řízení odvolací soud dále rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 148 odst. 1 o.s.ř. o povinnosti žalobce zaplatit České republice náklady, které v řízení před soudem prvního stupně stát platil (svědečné v celkové výši 3.907,-Kč), s tím, že žalobce zavázal k povinnosti zaplatit polovinu těchto nákladů, to je částku 1.953,50 Kč. Ve zbývající části České republice vůči žalované insolvenční správkyni náhradu dalších nákladů řízení, jež mu vznikly (ve výši 1.953,50 Kč) nepřiznal, neboť tomu brání ustanovení § 202 odst. 1 IZ.

Poučení: Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, l z e podat dovolání ve lhůtě do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky

v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci.

V Olomouci dne 10. dubna 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková Renáta Hrubá v.z. JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. pověřený člen senátu z důvodu nepřítomnosti předsedkyně senátu podepsáno zastupujícím členem senátu dle § 158 odst. 1 o.s.ř.