178 ICm 2932/2013
č. j 178 ICm 2932/2013-95 (MSPH 78 INS 27452/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze, pracoviště Slezská 9, Praha 2, rozhodl soudcem JUDr. Pavlom Piknom, v právní věci

žalobce: ŠkoFin, s.r.o., Praha 5, Pekařská 6, IČ: 45805369 zastoupen: Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, Praha 1, Na Florenci 2113/15 a žalovaného: ZEROFIELD CORP. Regent Street 23, Belize City, Belize, reg.č. 77539 zastoupen opatrovníkem: Mgr. Tomášem Dvořáčkem, Praha 8-Karlín, Sokolovská 32/22 a vedlejšího účastníka na straně žalované: AUTOSPACE, s.r.o., Praha 3-Žižkov, Prokopova 148/15, IČ: 26116715 za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, nám. 14. října 2188/9, Praha 5 (MSPH 78 INS 27452/2012) o určení pravosti popře né pohledávky

t a k t o:

I. Určuje se, že společnost ZEROFIELD CORP., nemá za insolvenčním dlužníkem AUTOSPACE, s.r.o., pohledávku ve výši 310 901 100,38 Kč tak, jak byla přihlášena do insolvenčního řízení, vedeného před Městským soude m v Praze, sp. zn. 78 INS 27452/2012.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, k rukám Mgr. Marka Vojáčka, na náhradu nákladů řízení částku 34 161 Kč, ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Soud ukládá České republice, v zastoupení Městskému soudu v Praze, aby zaplatil opatrovníkovi žalovaného Mgr. Tomáši Dvořáčkovi, Praha 8-Karlín, Sokolovská 32/22, na jeho odměnu částku 3 500 Kč, ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozs udku.

Od ůvo d ně n í

Žalobou ze dne 25. 6. 2013 se společnost ŠkoFin, s.r.o., (dále jen žalobce), domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude soudem určeno, že společnost ZEROFIELD CORP., (dále jen žalovaný), nemá za insolvenčním dlužníkem společností AUTOSPACE, s.r.o., (dále jen dlužník), pohledávku, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pod sp.zn. MSPH 78 INS 27452/2012, v celkové výši 310 901 100,38 Kč. Žalobce ve své žalobě vycházel ze skutečnosti, že žalovaný odvíjí existenci své přihlášené pohledávky od smlouvy o společném podniku, která měla být uzavřena mezi žalovaným a dlužníkem. Podle názoru žalobce je ale tato smlouva neplatná, a proto nemohla na jejím základě vzniknout žalovanému žádná pohledávka za dlužníkem. Žalobce jako přihlášený insolvenční věřitel dlužníka, v souladu s právní úpravou § 200 IZ, přihlášenou pohledávku žalovaného popřel co do její pravosti. Žalobce k předmětné smlouvě o společném podniku namítal, že tato nebyla myšlena vážně, je účelová, jejím prostřednictvím je obcházen zákon a jsou porušovány dobré mravy. Smlouva též není podle žalobce v souladu s poctivým obchodním stykem. Na základě smlouvy o společném podniku měl žalovaný zabezpečit na jedné straně vklad do společného podniku s dlužníkem ve výši 950 000 000 Kč a naproti tomu měl dlužník vložit do podniku částku 50 000 000 Kč a připravit všechny formální předpoklady ke vzniku společného podniku, včetně založení nové společnosti. Uvedené bylo předpokládáno smluvními stranami ve smlouvě o společném podniku. Pro případ, že by soud shledal, že předmětná smlouva o společném podniku je platná, žalobce dále tvrdil, že z této smlouvy nemohla žalovanému vzniknout předmětná pohledávka za dlužníkem přihlášená do insolvenčního řízení. Tento závěr žalobce rozváděl tak, že žalovanému nemohlo vzniknout právo na zaplacení sankce ve výši 12% p.a. z částky 950 000 000 Kč tak jak je ve smlouvě o společném podniku zmiňováno. Podle žalobce je tomu tak proto, že prostředky ve výši 950 000 000 Kč žalovaným, pro potřeby společného podniku, nikdy složeny nebyly. Přitom žalobce nepovažoval za rozhodné, zda sankce

-2- (MSPH 78 INS 27452/2012) představuje úrokovou sazbu, jak se domnívá žalobce, nebo se jedná o smluvní pokutu, jak se domnívá žalovaný. Žalobce též nad rámec své incidenční žaloby (§ 200 odst.5 IZ) při ústním jednání zpochybnil výši pohledávky přihlášené žalovaným. Tvrdil, že žalovaný nemůže být nositelem pohledávky v přihlášené výši, protože minimálně v částce 150 000 000 Kč, měla být tato pohledávka dne 4. 12. 2012 postoupena ze společnosti JSP Real, s.r.o., na společnost Pavonis, a.s. Z této skutečnosti žalobce dovozoval, že v rozsahu 150 000 000 Kč musel žalobce postoupit část tvrzené pohledávky na společnost JSP Real, s. r.o.

Žalovaný považoval žalobu za účelovou a argumenty žalobce označil za liché. Tvrdil, že žalobce je veden snahou stát se na místo žalovaného v insolvenčním řízení sp.zn. MSPH 78 INS 27452/2012 věřitelem s nejvyšší pohledávkou. Žalovaný neshledával důvody pro vyslovení neplatnosti smlouvy o společném podniku, kterou považoval za vážně myšlenou, protože na straně dlužníka byly v době uzavírání této smlouvy předpoklady pro obchodování se značkou automobilů Bentley a Lamborghini. Výši smluvní pokuty vzniklé ze smlouvy o společném podniku, která je přihlášena jako pohledávka žalovaného za dlužníkem do insolvenčního řízení, považoval za přiměřenou. Tento závěr odůvodňoval tím, že dlužník nesplnil své závazky ze smlouvy o společném podniku a proto byl zatížen předmětnou sankcí. Za významnou považoval žalovaný tu skutečnost, že insolvenční dlužník svoji povinnost zaplatit přihlášenou majetkovou sankci sám uznal. Ke tvrzení žalobce o postoupení části přihlášené pohledávky v rozsahu částky 150 000 000 Kč, na jinou osobu žalovaný uvedl, že nemá žádné informace o tom, že by byla část pohledávky postupována jinému subjektu.

Soud konstatuje, že incidenční žaloba o určení popřené pohledávky byla ve smyslu ustanovení § 200 odst. 2 IZ podána včas.

Soud dále konstatuje, že pro rozhodnutí, zda je žalovaným do insolvenčního řízení sp.zn. MSPH 78 INS 27452/2012 přihlášená pohledávka ve výši 310 901 100,38 Kč po právu, jak tvrdí žalobce, nebo zda tomu tak není, jsou rozhodující tato zjištění: -zda byla nebo nebyla dne 5. 8. 2009 uzavřena smlouva o společném podniku, -pro případ platnosti této smlouvy, je dále rozhodné posouzení, na čem se účastníci smlouvy v části porušení povinností ze smlouvy, dohodli.

Soud ze smlouvy o společném podniku zjistil, že tato byla uzavřena dne 5. 8. 2009, tedy v den kdy se dlužník nenacházel ve stavu úpadku a nebyl ve svých právech uzavírat smlouvy nijak omezen. Smlouva o společném podniku byla uzavřena mezi společností AUTO-EXNER, s.r.o. (nyní dlužník) a společností ZEROFIELD CORP. (žalovaný). Skutečnost uzavření této smlouvy nebyla účastníky řízení zpochybněna a rovněž soud nemá žádné poznatky o takových skutečnostech, které by vedly k závěru, že smlouva vůbec uzavřena nebyla. V situaci kdy soud zjistil, že smlouva formálně uzavřena byla, zkoumal soud, zda je tato smlouva platná, nebo z důvodů uváděných žalobcem (nedostatek vážnosti, účelovost, obcházení zákona a porušování dobrých mravů nesoulad s poctivým obchodním stykem) neplatná. Soud se neztotožnil se závěry žalobce o neplatnosti předmětné smlouvy. Dle názoru soudu tu nejsou skutečnosti, které by takový závěr odůvodňovaly. Jedná se o možná o nepříliš podrobnou úpravu vzájemných práv a povinností účastníků smlouvy, ze kterých je ale zřejmé, jak, kým a za jakých podmínek měla být tato smlouva realizována, co měla která ze stran pro

-3- (MSPH 78 INS 27452/2012) založení společného podniku vykonat a jaké následky může pro ně mít nesplnění povinností ze smlouvy. Co se týče postihu účastníků smlouvy o společném podniku, vážících se k nezaložení společného podniku, je předmětná smlouva nevyvážena, když postih je koncipován pro každou ze smluvních stran odlišně a mnohem silněji stíhá společnost dlužníka. Podle názoru soudu byly obě smluvní strany povinny postupovat při plnění povinností ve vzájemné koordinaci tak, aby kroky jedné ze stran vedoucí k založení společného podniku, byly více méně současně doplňovány kroky druhé strany tak, aby byla založena a realizovanými kroky neustále utvrzována důvěra ve faktické naplňování společného záměru. Z předmětné smlouvy je zřejmé, že v porovnání s případným postihem dlužníka za neplnění smlouvy o společném podniku, se žalovaná společnost nevystavovala žádnému výraznému nebezpečí újmy, žádnému riziku pro případ, že ona nesplní své povinnosti ze smlouvy. Je tomu tak proto, že podle článku III. Projektové financování, měl žalovaný povinnost zajistit finanční zdroje, dle článku V. smlouvy ve výši 950 000 000 Kč, za úrokovou sazbou 12% p.a. Dle článku X. smlouvy by mu, při nesplnění povinností ze strany dlužníka, sám dlužník tuto úrokovou sazbu nahrazoval. Soud konstatuje, že při absenci konkrétního pojmenování postihu dlužníka při jeho neplnění smlouvy, se žalobce držel termínu náhrada úrokové sazby ve výši 12% p.a. a žalovaný stejné charakterizoval jako smluvní pokutu. Podle názoru soud není charakter postihu dlužníka uváděný žalovaným správný. Pro to aby se mohlo jednat o dohodnutou smluvní pokutu, která se řídí pravidly o smluvní pokutě a je ji možné posuzovat zákonnou úpravou smluvní pokuty, není ve smlouvě o společném podniku žádná opora. Soud při komplexním posouzení smluvních podmínek dospěl k závěru, že se nejedná o dohodu o smluvní pokutě, ale o dohodu o náhradě škody, která vznikne žalovanému za podmínky, že zabezpečí finanční zdroje ve výši 950 000 000 Kč za úrokovou sazbu dle dohody stran maximálně 12% p.a., když současně nebude společný podnik založen ve stanovené lhůtě pouze z důvodu nesplnění povinností dlužníkem. V takovém případě dlužník nahradí žalovanému škodu ve smlouvě přesně specifikovanou jako 12% p.a. z částky 950 000 000 Kč. Soud je též toho názoru, že pokud měl dlužník povinnost ze smlouvy získat vhodné pozemky (článek II. smlouvy), na kterých měla proběhnout výstavba showroomu a autosalonu a vložit je do společného podniku a současně též založit obchodní firmu AUTO-EXNER AUTOMOTIVE, a.s. (článek IX. smlouvy), měl jistě právo vědět, jak je na tom s plněním svých povinností druhá strana-žalovaný, zda vůbec vede a s jakým úspěchem, jednání o zabezpečení finančních zdrojů pro společný podnik. Pokud článek III. smlouvy uvádí, že žalovaný zajistí finanční zdroje, nemá soud pochybnosti o tom, že o naplňování a splnění této povinnosti měl být dlužník přiměřeným způsobem informován tak, aby v případě rýsujícího se nesplnění povinnosti žalovaným, zbytečně nevynakládal síly a prostředky na získávání pozemků a zakládání společnosti AUTO-EXNER AUTOMOTIVE, a.s., protože bez splnění povinnosti žalovaného, bez možnosti vkladu částky 950 000 000 Kč, by společný podnik nevznikl a plnění povinnosti ze smlouvy dlužníkem by bylo zbytečné. Uvedené platí též opačně, kdy o naplňování a splnění povinností dlužníkem, měl být žalovaný rovněž přiměřeným způsobem informován tak, aby v případě rýsujícího se nesplnění povinnosti dlužníkem, žalovaný zbytečně nevynakládal síly a prostředky na zabezpečení finančních prostředků ve výši 950 000 000 Kč, protože bez pozemků a společnosti AUTO-EXNER AUTOMOTIVE, a.s., by rovněž společný podnik nevzniknul a plnění povinnosti ze smlouvy žalovaným by bylo zbytečné.

V situaci, kdy v řízení nebyly vzneseny pochybnosti o tom, že dlužník nesplnil svoji povinnost založit společnost AUTO-EXNER AUTOMOTIVE, a.s., zkoumal soud, zda tomu

-4- (MSPH 78 INS 27452/2012) tak nebylo proto, že žalovaný neměl zajištěnou pro společný podnik částku 950 000 000 Kč a pro dlužníka bylo tedy zbytečné vynakládat úsilí pro založení dohodnuté společnosti. Uvedené znamená, že pokud žalovaný nepřipraveností vkladu ve výši 950 000 000 Kč do společného podniku způsobil, že dlužník společnost AUTO-EXNER AUTOMOTIVE, a.s., nezaložil, nemůže obstát tvrzení žalovaného, že nezaložením této společnosti mu bez dalšího vznikla pohledávka za dlužníkem ve výši 310 901 100,38 Kč, představující náhradu úrokové sazby ve výši 12% p.a. z částky 950 000 000 Kč. Soud proto v řízení zkoumal, do jaké míry svoji povinnost zajistit finanční prostředky splnil žalovaný. Je-li dohodnutý postih dlužníka ze smlouvy o založení společného podniku dohodou o náhradě škody, jak shora popsal soud, nelze o oprávněnosti požadavku na náhradu škody rozhodnout bez zjištění, zda požadovaná škoda skutečně vznikla, t.j. zda žalovaný zabezpečil pro potřeby společného podniku částku 950 000 000 Kč a zda tak učinil za náklady ve výši 12% p.a. z této částky, a zda se mu tedy o tuto hodnotu jeho majetek zmenšil. Za účelem zjištění shora uvedených skutečností, zjištění kterých je pro rozhodnutí ve věci samé nezbytné, soud postupem podle 118a o.s.ř. a vyzval žalovaného, aby doložil soudu připravenost žalovaného vložit do společného podniku částku 950 000 000 Kč.

Žalovaný k tomuto požadavku soudu nevyhověl. Sdělil pouze soudu, že dle jeho názoru povinnost dlužníka k placení smluvní pokuty nebyla vázána na podmínku, že žalovaný má zajištěnou, příp. má pro potřeby společného podniku k dispozici částku 950 000 000 Kč. Žalovaný proto žádný doklad o tom, že z jeho strany byla podmínka článku III. smlouvy splněna, nepředložil. K uvedenému se omezil pouze na ničím nedoložené tvrzení, že žalovaným prostředky zajištěné byly.

Soud nesouhlasí s výkladem žalovaného o tom, že pro to, aby mohl požadovat po dlužníkovi náhradu škody (podle žalovaného smluvní pokutu), nemusí deklarovat stupeň připravenosti plnění svých povinností ze smlouvy o společném podniku. Tento výklad žalovaného by mohl, při jeho domyšlení a rozvinutí, vést až k absurdní situaci, kdy žalovaný a dlužník uzavřou smlouvu o společném podniku, která předpokládá součinnost obou stran až do hodnoty 1 mld. Kč, čítající pět stran textu, žalovaný ale úmyslně nebude vyvíjet žádné úsilí k zabezpečení plnění svých povinnosti ze smlouvy, nebude nijak usilovat o zajištění smluvně dohodnutých prostředků, dokonce by se mohlo jednat o osobu, která ani není v postavení, tak vysokou částku vůbec zabezpečit. Dlužník přitom svoji povinnost rovněž nesplní, předpokládanou společnost nezaloží a je zatížen, tak, jak je to v projednávaném případě, náhradou škody ve výši 310 901 100, 38 Kč. Podle článku X. smlouvy pokud žalovaný nezabezpečí vklad do společného podniku ve výši 950 000 000 Kč, má být postižen smluví pokutou ve výši 9 500 000 Kč. V konečném součtu by žalovaný, při popsaném plnění-neplnění smlouvy, získal bez jakéhokoli přičinění částku 301 401 100 Kč. Pro obdobné postupy a jejich následky pro dlužníka se na území ČR vžil obecný název-tunelování. Tak silně nevyvážené postavení smluvních stran, v části postihů za nesplnění povinností ze smlouvy o společném podniku, by nemohlo požívat ochrany soudu a muselo by být soudem prohlášeno za neplatné. Neplatnost některé z dílčí části smlouvy přitom nezpůsobuje neplatnost smlouvy celé. Soud je ale toho názoru, že z celého vyznění smlouvy o společném podniku lze vysledovat, že smluvní strany chtěly poctivě společný podnik založit. Tento závěr soudu obstojí ale pouze na základě dalšího zjištění soudu, vyplývajícího z komplexního hodnocení smlouvy o společném podniku, že účastníci smlouvy měly povinnost vzájemně se průběžně informovat o plnění smlouvy a povinnost požadované informace si sdělovat. Nelze bez dalšího podrobného šetření

-5- (MSPH 78 INS 27452/2012) vyslovit závěr, zda se tu jednalo o pokus tunelovat majetek dlužníka či nikoli. Takové šetření nemůže být ale předmětem řízení o incidenční žalobě v insolvenčním řízení.

Státní zastupitelství vyjádřilo na projednávanou věc ten názor, že soud by měl žalobě v celém rozsahu vyhovět. Mimo provedené dokazování odkazovalo státní zastupitelství na poznatky získané z trestního řízení, kde byla tvrzení žalobce prokázána. V čase uzavření smlouvy o společném podniku se dlužník ještě nenacházel ve stavu úpadku, a proto nemohla být naplněna skutková podstata zločinu poškození věřitele.

Na základě shora popsaných zjištění a závěrů soudu, daných do souvislostí s platnou právní úpravou, soud žalobě o určení neexistence pohledávky žalovaného za insolvenčním dlužníkem AUTOSPACE s.r.o. (dříve AUTO-EXNER, s.r.o.) v celém rozsahu vyhověl.

Soud přitom vycházel ze zjištění, -že mezi žalovaným a dlužníkem byla dne 5. 8. 2009 uzavřena smlouva o společném podniku, -že tato smlouva byla uzavřena platně, -že dlužník nesplnil svoji povinnost se smlouvy, minimálně v tom, že nezaložil obchodní firmu AUTO-EXNER AUTOMOTIVE, a.s., -že žalovaný měl ze smlouvy povinnost zajistit finanční zdroje ve výši 950 000 000 Kč, -že dlužník byl stíhán povinností nahradit žalovanému škodu kvantifikovanou jako 12 % p.a. z částky 950 000 000 Kč, v případě, že: a) dlužník nesplní svoji povinnost se smlouvy, když toto porušení smlouvy dlužníkem bylo v řízení prokázáno, b) žalovaný prokáže, že on své povinnosti ze smlouvy splnil, případně byl připraven je splnit t.j. měl zajištěné finanční zdroje ve výši 950 000 000 Kč, -že zajištěnost finančních zdrojů žalovaný přes požadavek soudu nedoložil, -že nelze ani po jedné ze smluvních stran požadovat, aby zabezpečovala bez vzájemné koordinace, plnění svých povinností ze smlouvy v hodnotě desítek milionů korun českých, t.j. bez vzájemného obeznamovaní se v jakém stavu je plnění jejich konkrétních povinností, o to více, že se jedná o spolupráci na vzniku společného podniku, -že žalovaný: -a) buď vůbec neměl zajištěné zdroje v rozsahu částky 950 000 000 Kč za 12% p.a., když v takovém případě nevzniklo mu právo na náhradu škody v rozsahu 12% p.a. úrokové sazby, b) měl tyto finanční zdroje za uvedených podmínek zajištěny, důkaz o tom ale nemohl ani k výzvě soudu v řízení poskytnout a octnul se tak v důkazní nouzi ke svému tvrzení o uvedené skutečnosti.

Pokud žalobce v průběhu řízení rozporoval též výši žalovaným přihlášené pohledávky, tak soud v první řadě připomíná, že v incidenční žalobě žalobce popíral přihlášenou pohledávku pouze co do její pravosti-§ 200 odst. 1 IZ a nikoli co do výše. S ohledem na to, že soud žalobě vyhověl v tom smyslu, že žalovaný nemá za insolvenčním dlužníkem pohledávku ve výši 310 901 100, 38 Kč tak, jak byla přihlášena do insolvenčního řízení, nebylo pro tento závěr nutné zkoumat, zda vůbec někdy žalovaný, na koho a jakou část neexistující pohledávky převáděl.

-6- (MSPH 78 INS 27452/2012)

Pokud žalovaný existenci své přihlášené pohledávky odvíjel mimo jiné od skutečnosti, že dlužník proti přihlášené pohledávce ničeho neprotestoval, považuje soud za nutné připomenout, že názor insolvenčního dlužníka vyslovený při přezkumném jednání není takovou skutečností, která by bez dalšího zakládala existenci, nebo v případě popření, neexistenci přihlášené pohledávky.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu se stanoviskem NS ČR sp.zn. 29 ICdo 15/2013 podle úspěchu ve věci § 142 o.s.ř. Žalobce byl v celém rozsahu věci vůči žalovanému úspěšný. Žalovaný proto podle právní úpravy § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. nahradí žalobci náklady vynaložené na zastoupení advokátem, v členění 6 úkonů právní služby ve výši 3100 Kč-převzetí a příprava zastoupení, vyjádření žalobce ze dne 25. 6. 2013, 20. 12. 2013 a 9. 6. 2015, účast na ústním jednání dne 10. 6. 2015, 14. 10. 2015 a 15. 12. 2015, dva úkony právní služby-podání žalobce ze dne 20. 12. 2013 a odvolání žalobce proti rozhodnutí o přerušení řízení ze dne 19. 9. 2014 ve výši poloviční sazby, 8x režijní paušál po 300 Kč, to vše zvýšeno o 21% DPH, dále žalovaný nahradí žalobci náklady vynaložené na soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, celkem 34 161 Kč.

Protože podle § 29 odst. 3 o.s.ř. byl žalovanému ustanoven opatrovníkem Mgr. Tomáš Dvořáček, náleží mu za tuto činnost v řízení odměna. V případě úspěchu žalovaného v řízení, by tuto odměnu hradil žalobce. Protože žalovaný byl v celém rozsahu neúspěšný, nelze než aby mu náklady řízení uhradil stát. Výši odměny stanovil soud podle § 9 odst. 5, 7 odst. 2 a 12a odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., pro rozsah 5 úkonů po 400 Kč (převzetí věci, vyjádření ze dne 10.6.2015 a 3x účast na ústním jednání) a 5x paušál 300 Kč, celkem 3 500 Kč. Opatrovník Mgr. Dvořáček soudu oznámil, že není plátcem DPH.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

V Praze dne 15. 12. 2015

JUDr. Pavol P i k n a, v. r. soudce

Za správnost vyhotovení: Michaela Kápičková

-7-