178 ICM 1918/2014
č. j 178 ICM 1918/2014-33 (MSPH 78 INS 29724/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze, pracoviště Slezská 9, Praha 2, rozhodl soudcem JUDr. Pavlom Piknom, v právní věci žalobce JUDr. Ing. Lucie Kovářová, Praha 10, Korunní 2569/108, insolvenční správce dlužníka Mgr. Miloše Vlasáka, zastoupena JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, Praha 10, Korunní 2569, a žalovaného Ilja anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 3-Žižkov, Koněvova 108/1497, zastoupena Mgr. Janou Slintákovou, advokátem, Praha 5-Stodůlky, Kopanina 464/10 o odpůrčí žalobě ve spojení s vydáním finančních prostředků

t a k t o:

I. Určuje se, že právní úkony Mgr. Miloše Vlasáka, kterým byly provedeny platby z účtu dlužníka ve výši 30 605 Kč a 2 505 Kč, ve prospěch Městské části Praha 3, jsou vůči insolvenčním věřitelům právně neúčinné.

II. Žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka Mgr. Miloše Vlasáka, částky 30 605 Kč a 2 505 Kč, celkem 33 110 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně, z částky 33 110 Kč, počínaje dnem 6. 6. 2014 do zaplacení, ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám JUDr. Ondřeje Kubáta na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč, ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku. isir.justi ce.cz (MSPH 78 INS 29724/2012)

Odůvodnění

Podáním ze dne 6. 6. 2014 se JUDr. Ing. Lucie Kovářová, (dále jen žalobce), insolvenční správce dlužníka Mgr. Miloše Vlasáka (dále jen dlužník), domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude určeno, že právní úkony, kterými za žalovaného, zaplatil dlužník ve prospěch Městské části Praha 3, dne 12. 1. 2012 částku ve výši 30 605 Kč a dne 17. 1. 2012 částku ve výši 2 505 Kč, jsou vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem.

V souvislosti se shora navrhovaným rozhodnutím o neúčinnosti právních úkonů dlužníka, požadoval též žalobce, aby byla žalovanému uložena povinnost, vydat do majetkové podstaty dlužníka finanční prostředky, které byly na Městskou část Praha 3 převedeny neúčinnými právními úkony dlužníka v částkách 30 605 Kč a 2 505 Kč, celkem 33 110 Kč. Žalobce svůj žalobní návrh odůvodňoval tím, že dlužník zaplatil ve prospěch Městské části Praha 3, ale za žalovaného, z titulu jeho dlužného nájemného, dne 12. 1. 2012 částku ve výši 30 605 Kč a dne 17. 1. 2012 částku ve výši 2 505 Kč. Za tyto nepřímo žalovanému poskytnuté prostředky se mu nedostalo přiměřeného protiplnění (§ 240 IZ) a popsanými platbami dlužník úmyslně zkrátil uspokojení svých věřitelů (§ 242 IZ). Dlužník podle názoru žalobce k předmětným platbám používal prostředky, které zřejmě nebyly v jeho vlastnictví. Podle tvrzení žalobce, prostředky pocházely z bankovního účtu, na který je skládali klienti dlužníka, který je v postavení advokáta přijímal do advokátní úschovy. Žalobce v této souvislosti odkazoval na znalecký posudek ze dne 6. 9. 2013, posudku vypracovaného pro potřeby trestního řízení, které je proti dlužníkovi vedeno pod č.j. KRPA-114695-271/TČ-2012-000093-RI, pro podezření ze spáchání trestního činu zpronevěry, zejména jeho stranu 100/121. Zde je podle žalobce postaveno najisto, že od konce roku 2011 narůstaly rozdíly mezi závazky dlužníka a zůstatky na úschovném účtu dlužníka. V této době neměl dlužník dostatek peněžitých prostředků pro plné vyplacení všech úschov. Z tohoto závěru znaleckého posudku žalobce dovozoval, že dlužník se musel, v době realizace předmětných plateb, nacházet ve stavu úpadku, a musel pro platby Městské části Praha 3 použít prostředky, které mu nepatřily.

Žalovaný skutečnosti uváděné žalobcem v podané žalobě zcela odmítl. Nerozporoval tu skutečnost, že žalovaný měnil byt v oblasti Prahy 3 a v souvislosti s tím došlo též k napadeným platbám dlužníka. Součástí dohody o výměně bytu bylo totiž též ujednání o tom, že Městské části Praha 3 zaplatí dlužník dlužné nájemné žalovaného v celkové výši 33 110 Kč. Žalovaný již pouze prověřil, zda tak bylo učiněno a zjistil, že dlužník dlužné nájemné skutečně ve výši 33 110 Kč, Městské části Praha 3 zaplatil. Na základě tohoto zjištění následně žalovaný dlužníkovi částku 33 110 proplatil. Žalovaný v řízení tvrdil, že z uvedeného důvodu není ve věci pasivně věcně legitimován a nemůže po něm být požadováno opětovné placení předmětných částek do majetkové podstaty dlužníka. Další důvod pro zamítnutí žaloby shledával žalovaný v tom, že dlužník již není nositelem pohledávky za žalovaným ve výši 33 110 Kč, protože tuto pohledávku za žalovaným dlužník postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2012, na svého bratra Libora Vlasáka.

Soud předně zkoumal, zda žalobce dodržel lhůtu k podání odpůrčí žaloby stanovenou § 239 odst. 1 IZ, protože nepodáním žaloby ve stanovené lhůtě odpůrčí nárok zanikne. Odpůrčí žaloba může být podána do 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. (MSPH 78 INS 29724/2012)

Soud konstatuje, že účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 11. 6. 2013 a odpůrčí žaloba byla žalobcem podána dne 6. 6. 2014, tedy včas.

Účastníci řízení učinili postupem podle § 120 odst. 4 o.s.ř. nesporným a soud vzal za svá skutková zjištění, že dne 12. 1. 2012 zaplatil dlužník za žalovaného Městské části Praha 3 částku 30 605 Kč a dne 17. 1. 2012 zaplatil dlužník za žalovaného Městské části Praha 3 částku 2 505 Kč.

Soud neuvěřil tvrzení žalovaného o tom, že prostředky ve výši 30 605 Kč a 2 505 Kč již dlužníkovi vrátil. Takové tvrzení nebylo doloženo žádným důkazem, když žalovaný k výzvě soudu oznámil, že se nachází v důkazní nouzi a své tvrzení doložit nemůže. Rovněž žalobce žádný důkaz z účetnictví dlužníka o vrácení prostředků ve výši 33 110 Kč žalovaným nepředložil.

Soud jako prejudiciální otázku v řízení zkoumal, zda k důkazu žalovaného předložená smlouva o postoupení pohledávek, uzavřená dne 20. 1. 2012 mezi dlužníkem jako postupitelem a p. Liborem Vlasákem jako postupníkem, na částku 30 605 Kč, mohla vyvolat zamýšlené účinky převodu oprávnění z této pohledávky z dlužníka na p. Libora Vlasáka. Soud konstatuje, že tato smlouva je vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinná, a nezpůsobila přechod práv k pohledávce za žalovaným ve výši 30 605 Kč, z dlužníka na p. Libora Vlasáka. Je tomu tak proto, že dlužník tu úmyslně zkrátil uspokojení svých věřitelů tím, že pohledávku ve výši 30 605 Kč převáděl na svého bratra za částku 25 000 Kč. Soud neshledal žádný rozumný důvod pro postup, na základě kterého se měl majetek dlužníka zmenšit o 5 605 Kč. Uvedené platí o to víc, že podle zjištění ze znaleckého posudku ze dne 6. 9. 2013, vypracovaného pro potřeby trestního řízení, které je proti dlužníkovi vedeno pod č.j. KRPA-114695-271/TČ-2012-000093-RI, dlužník neměl ve své dispozici dostatek prostředků na úschovném účtu a nemohl tedy realizovat všechny platby, které mu z advokátní úschovy vyplývaly. Vzhledem k tomu, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2012 byla nesporně uzavřena mezi osobami blízkými-bratry, předpokládá právní úprava § 242 odst. 2 IZ, že úmysl zkrátit věřitele dlužníka, byl p. Liboru Vlasákovi znám.

Podle § 242 odst. 3 IZ lze odporovat úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu dlužníka učiněnému v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. Protože smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena dne 20. 1. 2012 a vyhláška o zahájení insolvenčního řízení byla vydána dne 27. 11. 2012, je v tomto případě podmínka 5-ti leté lhůty splněna. Pro neúčinnost úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka nevyžaduje právní úprava insolvenčního zákona existenci úpadku.

Pro úplnost soud uvádí, že ohledně platby dlužníka za žalovaného ve prospěch Městské části Praha 3, ve výši 2 505 Kč, nebyla žalovaným vznesena námitka postoupení této pohledávky na p. Libora Vlasáka.

Soud na základě provedeného dokazování a z nesporných skutečností zjistil, -že dlužník zaplatil za žalovaného, ve prospěch Městské části Praha 3, částky 30 605 Kč a 2 505 Kč, -že žalovaný tyto prostředky dlužníkovi nevrátil, -že smlouva o postoupení pohledávky ve výši 30 605 Kč, ze dne 20. 1. 2012, je pro úmyslné zkracování uspokojení věřitelů dlužníka právně neúčinná. (MSPH 78 INS 29724/2012)

Uvedená zjištění znamenají, že žalovaný je ve věci pasivně věcně legitimován, když se mu nepodařilo prokázat své tvrzení, že předmětné částku dlužníkovi skutečně zaplatil.

Podle ustanovení § 235 IZ je neúčinným takový právní úkon dlužníka, kterým zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Podle § 237 IZ se do majetkové podstaty dlužníka vrací plnění z neúčinných právních úkonů. Podle § 236 odst. 2 IZ není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada. Podle § 240 IZ je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění takové plnění, které je poskytnuto bezúplatně, nebo za plnění podstatně nižší než je obvyklá cena plnění. Podle § 242 insolvenčního zákona je možné odporovat právnímu úkonu dlužníka, kterým tento úmyslně zkrátil uspokojení věřitelů, byl-li tento úmysl druhé straně znám, nebo jí musel být znám. Právní úprava § 235 a následující insolvenčního zákona o neúčinnosti právních úkonů dlužníka má ochránit věřitele dlužníka před úbytkem jeho majetku tak, aby bylo možné uvnitř insolvenčního řízení prověřit dlužníkovi právní úkony učiněné v úpadku či vedoucí k úpadku. Součástí právní úpravy je i postup nápravy důsledků neúčinných právních úkonů, navrácením do podstaty původního dlužníkova plnění nebo náhrady za něj.

Soud též v řízení zkoumal, zda je možné označit napadené právní úkony dlužníka za absolutně neplatné. Absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona a od počátku, a soud k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží i bez návrhu. Z absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná práva a žádné povinnosti. Právní úprava absolutní neplatnosti právního úkonu stanovuje, že podle § 37 zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen občanský zákoník), je neplatný takový právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, podle § 38 občanského zákoníku je neplatný takový právní úkon, který byl učiněn někým, kdo nemá způsobilost k právním úkonům, nebo úkon učiněný v duševní poruše a podle § 39 občanského zákoníku je neplatný takový právní úkon, který svým obsahem odporuje zákonu, obchází jej nebo se příčí dobrým mravům.

Skutečnosti zjištěné soudem v řízení nesvědčí závěru, že předmětné platby dlužníka Městské části Praha 3 jsou neplatné, pro rozpor s ustanoveními § 37, § 38 a § 39 občanského zákoníku.

S ohledem na shora uvedená zjištění soudu a z nich učiněné závěry, soud žalobě v celém rozsahu vyhověl. Učinil tak proto, že dlužník realizací předmětných plateb za žalovaného ve prospěch Městské části Praha 3, úmyslně zkrátil uspokojení svých věřitelů minimálně v částkách 5 605 Kč a 2 505 Kč. Soud uvádí nejnižší hodnotu zkrácení věřitelů proto, že žádným způsobem se v řízení neprokázalo naplnění ujednání ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2012 o tom, že cena za postoupení pohledávky ve výši 25 000 Kč byla dlužníkovi při podpisu smlouvy zaplacena. Právní úprava § 242 IZ přitom nijak nelimituje, pro možnost použití této právní úpravy, minimální výši částky, o kterou se musí věřitele dlužníka zkrátit.

Co se týče tvrzené neúčinnosti napadených právních úkonů dlužníka, z důvodů uvedených v § 240 IZ, soud se se závěry žalobce částečně ztotožnil. Pokud p. Libor Vlasák za postoupení pohledávky ve výši 30 605 Kč zaplatil částku 25 000 Kč, je soud toho názoru, že se nejedná o nepřiměřené protiplnění. Z důvodů procesní ekonomie, v situaci kdy bylo možné (MSPH 78 INS 29724/2012)

žalobě vyhovět již podle právní úpravy § 242 IZ, na základě zjištění soudu o tom, že došlo k úmyslnému zkrácení věřitelů dlužníka, považoval soud za nadbytečné zkoumat, zda skutečně byla částka 25 000 Kč dne 20. 1. 2012 dlužníkovi zaplacena, jak je uvedeno ve smlouvě o postoupení pohledávky. Takové zkoumání by bylo spojeno zřejmě s nutností výslechu zainteresovaných osob a výsledek výslechů by nemohl rozhodnutí soudu o vyhovění žalobě zvrátit.

Co se týče postoupení pohledávky ve výši 2 505 Kč, nelze než uzavřít, že za tuto pohledávku se dlužníkovi od žalovaného nedostalo ničeho. Jedná se ale o tak nízkou částku, u které je z důvodů procesní ekonomie zbytečné zkoumat, jaké protiplnění by bylo v tomto případě přiměřené.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci-§ 142 občanského soudního řádu, když žalovaný byl vůči žalobci v celém rozsahu věci úspěšný. Žalobce proto žalovanému nahradí náklady vynaložené v řízení, ve kterém byl zastoupen advokátem, v členění odměnu ve výši 3 x 3100 Kč, paušální náhradu hotových výdajů 3 x 300 Kč, to vše zvýšeno o 21 % DPH, celkem k náhradě 12 342 Kč.

Podle § 11 odst. 2 písm. q) zák. č. 549/1991 Sb. je insolvenční správce osvobozen od placení soudního poplatku.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

V Praze dne 6. 9. 2016

JUDr. Pavol P i k n a, v. r. soudce

Za správnost vyhotovení: Michaela Kápičková