16 VSOL 412/2017-67
č. j. 46 ICm 2408/2017 16 VSOL 412/2017-67 (KSOS 37 INS 27476/2016)

USNESENÍ Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Vladimíry Strakové a soudců JUDr. Marty Coufalové a JUDr. Eustasie Rutarové ve věci

žalobce: Mgr. Tomáš Zahumenský, IČO 73630365 sídlem Josefa Václava Sládka 35, 738 01 Frýdek-Místek insolvenční správce dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano bytem Hornická 652, 735 43 Albrechtice zastoupený advokátem Mgr. Davidem Zahumenským sídlem Krkoškova 748/28, 613 00 Brno proti žalovanému: PROFI CREDIT CZECH, a.s., IČO 61860069 sídlem Klimentská 1216/46, Nové Město, 110 00 Praha 1 zastoupený advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, MBA sídlem Velké Náměstí 113/19, 500 03 Hradec Králové

o popření vykonatelné pohledávky

k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2017, č. j. 46 ICm 2408/2017-29 (KSOS 37 INS 27476/2016)

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení dlužníka Petra anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 27476/2016, jako věřitel č. 1, přihlášky č. P1, v rámci dílčí pohledávky č. 1, vykonatelnou pohledávku ve výši 127.368,73 Kč, v rámci dílčí pohledávky č. 2, vykonatelnou pohledávku ve výši 37.376 Kč a v rámci dílčí pohledávky č. 3, vykonatelnou pohledávku ve výši 87.958 Kč (výrok I.) Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dle odůvodnění soud prvního stupně zjistil, že dne 20. ledna 2017 byl zjištěn úpadek dlužníka, insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven žalobce a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením, přičemž věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, byli vyzváni, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění v insolvenčním rejstříku dne 20. ledna 2017 tak učinili. Žalovaný svou včasnou přihláškou (vedenou pod č. P1) doručenou soudu dne 3. 2. 2017 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 27476/2016 pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem dne 29. 5. 2015, a to dílčí pohledávku č. 1 ve výši 127.368,73 Kč představující neuhrazené a zesplatněné splátky úvěru ve výši 105.865 Kč, úroky z prodlení ve výši 6.890 Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 19.976 Kč, vykonatelnou dílčí pohledávku č. 2 ve výši 37.376 Kč představující úroky z prodlení a smluvní pokutu dle čl. 12.1 smlouvy ve výši 8% z dlužných splátek č. 2 až 8 a ve výši 13% ze splátek č. 4 až 7, dle čl. 12.5 smluvních ujednání

Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. isir.justi ce.cz KSOS 37 INS 27476/2016 ve výši 25% z nové jistiny po zesplatnění úvěru a vykonatelnou dílčí pohledávku č. 3 ve výši 87.958 Kč představující smluvní pokutu dle čl. 12.7 smluvních ujednání ve výši 0,25% denně z jistiny úvěru za každý den prodlení. Všechny pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Janem Fišerem, rozhodcem se sídlem v Pardubicích dne 10. 6. 2016 j.č. 103 Rozh 2464/2016-7, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2016 a je vykonatelný dne 18. 6. 2016. Z protokolu o zápisu o přezkumném jednání ze dne 20. 4. 2017 ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 27476/2016-B-2 vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce popřel dílčí pohledávku č. 1 co do pravosti a výše 127.368,73 Kč, dílčí pohledávku č. 2 co do pravosti a výše 37.376 Kč a dílčí pohledávku č. 3 co do pravosti a výše 87.958 Kč. Důvodem popření dílčí pohledávky č. 1 bylo tvrzení, že ujednání o úrocích je neplatné, když sazba úroku ve výši 137,51% ročně je zjevně nepřiměřená, kdy přiměřenou sazbou by byl maximálně úrok ve výši 20% ročně. Dále bylo tvrzeno, že nedošlo k zesplatnění o úvěru, když s ohledem na neplatné ujednání o úroku je neplatné i samotné ujednání o zesplatnění, následkem čehož se nedostal dlužník do prodlení a nárok na úrok z prodlení žalovanému vůči dlužníku nevznikl. Za neexistentní byl v popěrném úkonu označen i nárok na náklady rozhodčího řízení s tím, v rozhodčím řízení došlo k natolik závažnému porušení zákona, že jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, když rozhodce rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele. Důvodem popření dílčích pohledávek č. 2 a 3 byla námitka, že ujednání o smluvních pokutách jsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy, veřejným pořádkem a tyto jsou jednostranně zneužívající ve vztahu k dlužníku jako spotřebiteli. Zároveň bylo namítáno, že smluvní pokuta byla ujednána mimo samotnou smlouvu o úvěru a je psána výrazně menším písmem a natolik nepřehledně, že spotřebitel musel nabýt dojmu, že v rámci těchto ujednání jsou obsažena pouze ustanovení technického a vysvětlujícího charakteru. Soud prvního stupně dále zjistil z rozhodčí smlouvy uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem dne 22. 5. 2015 v souvislosti s uzavřenou smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100923417, že si strany smlouvy o úvěru dohodly, že jejich majetkový spor rozhodne jeden ze 13 ve smlouvě jmenovaných a jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí návrh, přičemž mezi 13 výslovně uvedenými rozhodci byl uveden i Mgr. Jan Fišer. Soud prvního stupně uvedl, že uvedená skutková zjištění právně posoudil s přihlédnutím k úpravě v ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona týkající se možných důvodů popření vykonatelné pohledávky a zároveň s přihlédnutím k modifikačním závěrům k tomuto zákonnému ustanovení uvedeným v rozsudku Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. C-377/14 a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Především uzavřel, že rozhodčí nález byl vydán v souladu s ujednaným postupem v rozhodčí smlouvě poté, co se dlužník nevyjádřil na výzvu rozhodce v30tidenní lhůtě ode dne doručení výzvy. Dovodil, že z hlediska posouzení konkrétního rozhodčího nálezu jsou plně použitelné judikaturní závěry týkající se rozsudku pro uznání, tedy závěr, že rozsudek pro uznání v sobě zahrnuje též úsudek, že uplatněná pohledávka neodporuje právním předpisům. Takový úsudek je postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně uplatněného nároku. V tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 7/2013 uveřejněný pod č. R 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V posuzované věci dovodil, že tento úsudek rozhodce je i výslovně zmiňován v odůvodnění samotného rozhodčího nálezu. Pokud jde o namítanou neplatnost sjednané rozhodčí smlouvy, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1616/2016 a dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva byla platným právním úkonem, neboť skutečnost, že ve smlouvě bylo uvedeno několik jednoznačně určených rozhodců, neznamená, že jde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule. Žalobcem vznesené výhrady proti přihlášeným pohledávkám týkající se neplatnosti smluvních ujednání posoudil jako námitky, jež jsou jiným právním posouzením věci, což je zapovězeno ustanovením § 199 odst. 2 věta za středníkem IZ. Zároveň soud prvního stupně uvedl, že námitky žalobce týkající se neplatnosti smluvních pokut,

Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. KSOS 37 INS 27476/2016 sjednané výše úroků a možnosti žalovaného jako věřitele vyvolat splatnost celého závazku v případě prodlení dlužníka s úhradou splátek považuje za nezpůsobilé popřít pohledávku i v rámci věcného přezkumu. V posuzované věci soud neshledal, že by žalovaný jako úvěrující zneužil své postavení ve vztahu k dlužníku jako spotřebiteli. Samotné sazby smluvních pokut jsou s ohledem na posuzovanou věc přiměřené a je zcela patrné, že se jedná o smluvní pokuty, jež mají progresivní charakter, kdy výše smluvních pokut se stupňuje s ohledem na pokračující délku prodlení dlužníka se splácením úvěru jako jeho základní povinnosti.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když nesprávně byla posouzena otázka řádnosti učiněného popěrného úkonu, otázka absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy, otázka nicotnosti rozhodčího nálezu a otázka přiměřenosti a platnosti ujednání o celé řadě smluvních sankcí. K samotné rozhodčí smlouvě a rozhodčímu nálezu žalobce setrvává na svém názoru, že rozhodčí smlouva je absolutně neplatná a tudíž je nicotný rozhodčí nález, který byl vydán na jejím základě. V této souvislosti upozornil na usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 263/2017-103 ze dne 24. 8. 2017, které se týkalo jednoho z podobných sporů žalovaného. V uvedeném rozhodnutí Krajský soud v Praze dospěl ve vztahu k platnosti žalovaným používaných rozhodčích smluv k jinému závěru, než Krajský soud v Ostravě, když zjistil, že rozhodce JUDr. Eva Vaňková v posledních letech rozhodla tisíce sporů zahájených oprávněnou jako žalobcem a rozhodce Mgr. Jan Fišer od roku 2009 rozhodl stovky sporů tohoto žalovaného ročně s odměnou v řádu statisíců Kč ročně. Z uvedeného byla dovozena zjevná ekonomická závislost obou rozhodců na oprávněné a je nutno učinit závěr, že ujednání rozhodčí smlouvy, pokud jde o výběr rozhodců, je neplatné. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že v dané věci je i důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení, tedy že rozhodce rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele a ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Dle názoru žalobce nemůže být souladné s dobrými mravy, aby dlužník obdržel částku 40.000 Kč a měl uhradit částku cca 300.000 Kč. Žalobce vyjádřil nesouhlas s tím, že soud prvního stupně uzavřel, že co do pravosti a výše byla popřena pouze dílčí pohledávka č. 1, zatímco dílčí pohledávky č. 2 a 3 jsou pouze popření pravosti pohledávek. Pokud jde o samotné smluvní sankce stanovené v úvěrové smlouvě, nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jeho námitky týkající se neplatnosti smluvních pokut, sjednané výše úroků a možnosti žalovaného jako věřitele vyvolat splatnost celého závazku v případě prodlení dlužníka s úhradou splátek, jsou nezpůsobilé popřít pohledávku i v rámci věcného přezkumu. Názor soudu prvního stupně nezabývat se ustanoveními předmětné smlouvy týkajícími se právě úroků smluvních pokut a předčasného zesplatnění úvěru je dle žalobce v rozporu s požadavkem ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Pokud jde o smluvní pokuty, pak znovu zdůraznil potřebu hodnotit veškeré smluvní sankce ve svém souhrnu. Právě souhrn smluvních sankcí dle přesvědčení žalobce odůvodňuje posoudit smluvní sankce pro případ prodlení jako zjevně nepřiměřené a zneužívající vůči dlužníku jako spotřebiteli. Jakkoli by jednotlivá smluvní pokuta mohla být hodnocena jako platná (smluvní pokuta ve výši 8%, reps. 13% z dílčí splátky), považuje žalobce jiné smluvní pokuty za zjevně nepřiměřené (25% z dlužné jistiny po zesplatnění) a jako zjevně nepřiměřené považuje všechny sankce ve svém souhrnu. Nesouhlasí ani se závěry soudu prvního stupně týkajícími se předčasného zesplatnění úvěru jako další smluvní sankce, kterou soud také nepovažuje za zneužívající vůči spotřebiteli. Sankce týkající se předčasného zesplatnění je uvedená v bodě 12.4 smluvních ujednání, přičemž dle tohoto ujednání v případě zesplatnění úvěru se stává splatnou nejen jistina úvěru a do té doby vzniklý úrok, ale i úrok, který by jinak přirostl až v průběhu dalších měsíců a let. Navíc se i tento úrok stává součástí nové jistiny, ze které se v případě prodlení určí výše dalších smluvních sankcí uvedených ve smluvních ujednáních. Toto ustanovení je tak zcela nepřiměřené v rozporu s dobrými mravy, veřejným

Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. KSOS 37 INS 27476/2016 pořádkem a jednostranně zneužívající vůči dlužníkovi v postavení věřitele. Žalobce se proto domáhal změny napadeného rozsudku tak, že jeho žalobě bude zcela vyhověno.

Žalovaný v podaném vyjádření navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Poukázal na to, že ze strany žalobce dochází k neoprávněnému rozšiřování popěrného úkonu. Žalobce popřel pohledávky žalovaného co se rozhodčí smlouvy týče z důvodu, že rozhodce rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy a veřejným pořádkem. Namítal neplatnost rozhodčí smlouvy pro porušení ustanovení na ochranu spotřebitele. Nyní v odvolání tvrzená údajná ekonomická závislost rozhodce je tak nepřijatelná. Dle žalobce rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem. Nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule. Na podporu tohoto názoru poukazoval na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 3413/12. Zdůraznil, že v dané věci rozhodoval rozhodce v rozhodčí doložce přímo jmenovaný.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 15. 5. 2017 se žalobce domáhal požadovaného určení. Tvrdil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2017, č. j. KSOS 37 INS 27476/2016-A-5 byl zjištěn úpadce dlužníka Petra anonymizovano a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem. Dále tvrdil, že žalovaný doručil insolvenčnímu soudu dne 3. 2. 2017 přihlášku P1, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku v celkové výši 258.065 Kč s tím, že byly přihlášeny tři dílčí pohledávky č. 1 ve výši 132.731 Kč, č. 2 ve výši 37.376 Kč a č. 3 ve výši 87.958 Kč. Při přezkumném jednání dne 20. 4. 2017 byly tyto dílčí pohledávky přezkoumány jako vykonatelné. Při přezkumném jednání žalobce popřel žalovaným přihlášené pohledávky co do jejich pravosti a výše, a to tak, že částečně popřel dílčí pohledávku č. 1 ve výši 127.368,73 Kč a v celé výši popřel pohledávku č. 2 a č. 3. Tvrdil, že pohledávky přihlášené žalovaným vyplývaly ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100923417 ze dne 29. 5. 2015 uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem. Na základě této smlouvy poskytl žalovaný dlužníkovi úvěr ve výši 40.000 Kč na dobu 48 měsíců a dlužník se zavázal vrátit žalovanému částku ve výši 148.176 Kč v měsíčních splátkách ve výši 3.087 Kč. Byla sjednána úroková sazba ve výši 137,51% p.a. Dlužník uhradil žalovanému ve splátkách celkem částku 42.311 Kč. Smlouva o revolvingovém úvěru obsahovala ujednání, že její nedílnou přílohou jsou smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru. V čl. 12 smluvních ujednání je upraveno právo žalovaného na smluvní pokutu ve výši 8% z výše dlužné splátky v případě prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů a na smluvní pokutu ve výši 13% z výše částky v případě prodlení v délce 30 dnů. Současně je upraveno právo žalovaného na smluvní pokutu ve výši 25% z nové jistiny úvěru v případě prodlení s úhradou této částky po zesplatnění úvěru a právo věřitele na smluvní pokutu ve výši 0,25% denně z nové jistiny úvěru po zesplatnění pro případ prodlení s úhradou. Dále je tvrzeno, že mezi dlužníkem a věřitelem byla uzavřena dne 22. 5. 2015 rozhodčí smlouva, v níž bylo ujednáno, že veškeré spory ze smlouvy o revolvingovém úvěru budou řešeny v rozhodčím řízení a to kterýmkoliv z rozhodců uvedeným v bodě 3.3 rozhodčí smlouvy dle volby žalobce. Dne 10. 6. 2016 vydal rozhodce Mgr. Jan Fišer rozhodčí nález, č. j. 103 Rozh 2464/2016-7, kterým uložil dlužníkovi zaplatit žalovanému částku 159.704 Kč spolu se smluvní pokutou, úrokem z prodlení a náklady rozhodčího řízení. Žalobce v žalobě poukazoval na to, že z odůvodnění rozhodčího nálezu nevyplývá, že by se rozhodce zabýval

Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. KSOS 37 INS 27476/2016 přiměřeností sjednaného smluvního úroku nebo sjednaných smluvních sankcí, případně tím, zda nedošlo k porušení právních předpisů určených k ochraně spotřebitele jakožto smluvní strany. Žalobce v žalobě dále zopakoval důvody popření dílčích pohledávek, vyjádřil názor, že není možné omezit popěrné právo dlužníka nebo insolvenčního správce jen proto, že tvrzený nárok již byl přiznán pravomocným rozhodčím nálezem. V tomto směru argumentoval zejména rozhodnutím Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14. Vyjádřil přesvědčení, že je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení. Rozhodčí nález lze podle něj posoudit jako nicotný, přičemž v tomto ohledu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11.

Soud prvního stupně ve věci provedl zjištění ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 37 INS 27476/2016 ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem, z rozhodčí smlouvy uzavření mezi týmiž stranami a z rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Janem Fišerem dne 10. 6. 2016, č. j. 103 Rozh 2464/2016-7 a poté již rozhodl nyní napadeným rozsudkem.

Odvolací soud především přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a v tomto rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

Odvolací soud rovněž souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že žalovaný své tři dílčí pohledávky za dlužníkem přihlásil v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě včas, jakož i se závěrem, že žalobce u prvního přezkumného jednání popřel co do pravosti a výše pouze dílčí pohledávku č. 1, když popření dílčích pohledávek č. 2 a 3 je popřením pouze jejich pravosti, byť i ohledně těchto pohledávek žalobce při přezkumném jednání uvedl, že je popírá co do pravosti a výše. Podle ustanovení § 194 IZ o popření pohledávky co do její výše jde tehdy, jestliže je namítáno, že závazek dlužníka je nižší než přihlášená částka. To však žalobce v případě pohledávek č. 2 a 3 netvrdil. Správný je též závěr soudu prvního stupně týkající se platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy. Namítá-li žalobce v podaném odvolání, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, že ve věci rozhodoval rozhodce zjevně ekonomicky závislý na žalovaném, je třeba přisvědčit námitce žalovaného, že se jedná o tvrzení nové uplatněné v rozporu s ustanovením § 205a o.s.ř., k němuž přihlížet nelze.

Odvolací soud však nesdílí závěry soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení samotného rozhodčího nálezu. Soud prvního stupně dovodil, že rozhodce v dané věci rozhodl rozhodnutím obdobným rozsudku pro uznání a tedy, že lze na toto rozhodnutí aplikovat závěry, které vyslovil NS ČR ve svém rozsudku sp. zn. 29 ICdo 7/2013 uveřejněném pod č. R 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a tedy dovodit, že vydání předmětného rozhodčího nálezu pro uznání v sobě zahrnuje též úsudek, že uplatněná pohledávka neodporuje právním předpisům a jedná se tak o rozhodčí nález obsahující právní posouzení věci. V daném případě byť dle odůvodnění rozhodčího nálezu rozhodce z procesní pasivity dlužníka dovodil, že nárok, který je proti dlužníku uplatněn, dlužník uznává, rozhodl na základě provedeného dokazování a s ohledem na výsledky provedeného dokazování shledal návrh na zahájení rozhodčího řízení podaný společností PROFI CREDIT Czech, a.s. důvodným. Za této situace se o rozhodnutí pro uznání, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 153a o.s.ř. , nejednalo. Specifickým znakem rozhodování rozsudkem pro uznání je totiž skutečnost, že při takovémto způsobu rozhodování se k výsledku dokazování nepřihlíží (srovnej rozhodnutí NS ČR 20 Cdo 1053/2000). Z odůvodnění vydaného rozhodčího nálezu ani z návrhu na zahájení rozhodčího řízení přitom nevyplývá, že rozhodce věděl, že dlužník je v postavení spotřebitele a že tuto skutečnost bral v úvahu. Za této situace, kdy se rozhodce touto skutečnotsí vůbec nezabýval, je třeba dovodit, že tvrzení o tom, že dlužník předmětnou úvěrovou smlouvu, z níž žalovaný dovozuje nárok

Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. KSOS 37 INS 27476/2016 přihlášený do insolvenčního řízení, uzavíral jako spotřebitel, je námitkou skutkovou. Závěr soudu prvního stupně, že žalobcem vznesené výhrady týkající se neplatnosti smluvních ujednání z důvodu porušení práva na ochranu spotřebitele jsou pouze jiným právním posouzením věci, proto není správný. Závěr soudu prvního stupně, že námitky žalobce týkající se neplatnosti smluvních pokut, sjednané výše úroků a možnosti žalovaného jako věřitele vyvolat splatnost celého závazku v případě prodlení dlužníka s úhradou splátek, jako zneužívajících klauzulí zapovězených ve spotřebitelských závazcích, jsou nezpůsobilé popřít pohledávku i z hlediska věcného přezkumu, je nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění. Soud prvního stupně posuzoval pouze přiměřenost smluvních pokut, nezabýval se námitkou nepřiměřenosti výše úroků z úvěru. Zcela opodstatněný se jeví názor žalobce, že namítanou nepřiměřenost smluvních pokut je třeba zvažovat v kontextu celého článku 12 smlouvy o úvěru a bez úvahy o tom, zda úrok z úvěru je v souladu s dobrými mravy a nejedná se tak o ujednání ve vztahu ke spotřebiteli znevýhodňující, nelze přiměřenost sjednaných smluvních pokut posoudit.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud prvního stupně věcně přezkoumá přihlášené pohledávky a v novém rozhodnutí se vypořádá se všemi námitkami žalobce, jak byly žalobcem vymezeny v popěrných úkonech.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 18. ledna 2018

JUDr. Vladimíra Straková v. r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová.