16 VSOL 408/2017-42
18 ICm 4463/2016 16 VSOL 408/2017-42 (KSOS 40 INS 17547/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Coufalové a soudců JUDr. Vladimíry Strakové a JUDr. Eustasie Rutarové v právní věci žalobkyně Mgr. Evy Budínové, se sídlem Frýdek-Místek, Dobrovského 724, PSČ 738 01, insolvenční správkyně dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem Frýdek-Místek, Radniční 1148, zastoupené Mgr. Zuzanou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Dobrovského 724, PSČ 738 01, proti žalovanému BNP Parbias Personal Finance, se sídlem Paříž, Boulevard Haussmann 1, Francie, reg.č. 542097902, o popření vykonatelné pohledávky, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2017, č.j. 18 ICm 4463/2016-8 (KSOS 40 INS 17547/2016),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.189,65 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Zuzany Sedláčkové. isir.justi ce.cz (KSOS 40 INS 17547/2016)

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem vydaným jako rozsudek pro uznání soud určil, že věřitel č. 3 BNP Paribas Personal Finance reg.č. 542097902 nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 40 INS 17547/2016 vůči dlužníku Tomášovi Šebestíkovi, anonymizovano , Radniční 1148, 738 01 Frýdek-Místek v rámci přihlášky P3 pohledávku ve výši 22.310,76 Kč (výrok I.), žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8.228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet její zástupkyně (výrok II.) a České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 5.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Podle odůvodnění se žalobkyně žalobou domáhala určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení vůči dlužníku Tomáši Šebestíkovi pohledávku, kterou přihlásil žalovaný jako vykonatelnou, ale žalobkyně ji popřela co do pravosti s odůvodněním, že smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru a vydání úvěrové karty Aura byla uzavřena dlužníkem jako spotřebitelem, tato skutková námitka nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně a soud proto nemohl nárok žalovaného v rámci rozsudku pro uznání řádně posoudit s ohledem na zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele. Smlouva uzavřená s dlužníkem požadavkům zákonných předpisů upravující spotřebitelské smlouvy neodpovídá. Postupem dle ust. § 114b odst. 1 o.s.ř. soud žalovaného vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení ze dne 25.1.2017 vyjádřil ve věci samé k žalobě, která byla připojena a byl poučen o tom, že ve vyjádření je povinen uvést, zda nárok uplatněný v žalobě uznává zcela či zčásti nebo do základu a poučen o tom, že jestliže ho zcela neuzná, je povinen ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě a je povinen označit důkazy k prokázání svých tvrzení a současně byl poučen o tom, že pokud se bez vážného důvodu nevyjádří ve lhůtě soudem určené, popř. nesdělí v této lhůtě, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude se mít za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává a soud rozhodne rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. Žalovanému byla výzva doručena do vlastních rukou dne 1.3.2017, třicetidenní lhůta k vyjádření skončila dne 31.3.2017 (pátek) a žalovaný se v této době nijak nevyjádřil, a proto soud postupem dle ust. § 114b odst. 5 a § 153a odst. 4 o.s.ř. rozhodl rozsudkem pro uznání tak, že žalobě vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a výrok o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z žaloby ust. § 11 odst. 2 a § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, který má za to, že v této věci nebyly splněny předpoklady, za kterých mohla být vydána kvalifikovaná výzva dle § 114b o.s.ř. Podle žalovaného totiž i bez písemného vyjádření žalovaného mohlo být první jednání připraveno tak, aby o sporu mohlo být rozhodnuto, když podle něho měl soud prvního stupně v případu stanovisko jak žalovaného, tak žalobce, neboť stanovisko žalovaného vyplývalo z toho, že prokazoval, že jeho pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná. Z přihlášky vyplývá právní titul, který je (KSOS 40 INS 17547/2016) označen a k přihlášce byl rovněž připojen exekuční titul-rozhodnutí civilního soudu, který žalobcův nárok na přihlášenou pohledávku potvrdil. Soud prvního stupně nebral v potaz skutečnost, že přihlášená pohledávka, pro kterou byla na žalovaného podána žaloba, již byla jednou přezkoumána, a to civilním soudem a existence této skutečnosti nemůže být důvodem pro vydání rozsudku pro zmeškání, když již jednou soudní instancí byla pohledávka žalovaného potvrzena. Soud proto neměl oprávnění vydat kvalifikovanou výzvu. Podle něho nelze opomenout, že samotná skutečnost, že žalovaný si přihlásil pohledávku vykonatelnou na základě rozhodnutí civilního soudu, zakládá předpoklad pro to, že pohledávka žalovaného je po právu. Navíc poukazuje na to, že důvodem popření pohledávky nemůže být jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona) a soud nezkoumal kvůli vydání rozsudku pro uznání, zdali by v případě vyjádření žalovaného bylo vůbec možné žalobě vyhovět, když důvody, pro které žalobkyně podala žalobu, jsou jiným právním posouzením věci. Podle něho měl soud postupovat na základě měkčích prostředků pro výzvu žalovanému a využití kvalifikované výzvy dle § 114b o.s.ř. je zjevně nepřiměřené při spojení se skutečností, že předpoklady pro jejich vydání, aby pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly naplněny. Poukazuje též na to, že dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR je k fikci uznání nároku tedy nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoliv extenzívně, ale restriktivně (nález sp.zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1.8.2016) . Podle něho v tomto případě soud takto nepostupoval, když veškeré skutečnosti (přihláška, listiny k přihlášce, vydaný exekuční titul) nasvědčují, že pohledávka žalovaného existuje a je po právu. Podle něho instituty kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání byly užity obecným soudem zcela nepřiměřeně v neprospěch žalovaného a zdůraznil, že civilní sporové řízení spočívá na zásadách formální pravdy, že soud je povinen se obeznámit se všemi tvrzenými skutečnostmi, které byly účastníky řízení předloženy. Rezignace na pravdu soudem v této situaci dle žalovaného znamená, že soudu nešlo o spravedlivé posouzení věci, nebral v potaz tvrzení žalovaného uvedené v přihlášce, a to, že pohledávka žalovaného byla již soudní civilní instancí uznána a nadmíru formalistickým způsobem žalobě vyhověl. Navíc žalovaný považuje za vrcholně nespravedlivé, aby nadmíru formalistický postup soudu, který nekoliduje s rozhodovací praxí Ústavního soudu, měl mít za následek, že obecný soud se stane institucí hájící bezpráví. Nespravedlnost vidí v tom, že pouze v důsledku technické chyby na straně žalovaného nebylo jeho vyjádření zasláno soudu a žalovaný podle svého přesvědčení nemůže být postihován kvůli technické chybě tím, že jednou judikovaný nárok nebude reflektován obecným soudem. Navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně s podaným odvoláním nesouhlasila, když napadený rozsudek považovala za zcela správný a v souladu se zákonem. Podle ní prvostupňový soud postupoval zcela v souladu s literou zákona a jeho procesní postup byl řádný a správný a byly splněny veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. V rámci incidenčních sporů je naprosto běžné, že jsou účastníci vyzýváni k vyjádření pomocí tzv. kvalifikované výzvy dle ust. § 114b o.s.ř., tento postup je zcela legitimní (KSOS 40 INS 17547/2016) a v souladu se základními zásadami insolvenčního řízení, které má probíhat co nejrychleji a nejhospodárněji, to je žádoucí, aby incidenční spory mohly být soudem rozhodovány při prvním jednání. K argumentaci žalovaného, že díky technické chybě vyjádření neodešlo, neobstojí, neboť toto nelze považovat za vážný důvod dle ust. § 114b odst. 5 o.s.ř. Navíc podotkla, že žalovaný je zběhlý v incidenčních sporech, je vybaven celým právním oddělením, a tudíž není důvod k úlevám či měkčímu procesnímu postupu. Tento názor je zcela v souladu i se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Uvedla též, že podání přihlášky do insolvenčního řízení dlužníka nenahrazuje břemeno tvrzení a důkazní břemeno v incidenčním sporu a nemůže ani automaticky dovozovat procesní stanovisko účastníka sporu, tedy zda s žalobou souhlasí či nikoliv. Navrhla napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit.

Odvolací soud poté, co dovodil, že odvolání je podáno včas, osobou oprávněnou, má náležitosti stanovené ust. § 205 odst. 1 o.s.ř. a odvolací důvod podle ust. § 205b o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

Podle obsahu spisu napadeným rozsudkem pro uznání rozhodl soud prvního stupně v řízení zahájeném dne 30.11.2001 žalobou, jíž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá vůči dlužníku Tomáši Šebestíkovi pohledávku ve výši 22.310,76 Kč a tvrdila, že pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě rozsudku pro uznání Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28.5.2004, č.j. 10 C 32/2004-17, popřela ji s uplatněním skutkové námitky, že dlužník smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru a vydání úvěrové karty Aura uzavřel jako spotřebitel, tato skutková námitka nebyla uplatněna v řízení před soudem a ten tedy nemohl nárok žalovaného řádně posoudit s ohledem na zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele. Žalovaný nezpochybňuje, že mu soudem prvního stupně byla doručena do vlastních rukou dne 1.3.2017 výzva, aby se ve lhůtě 30 dnů od jejího doručení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která je připojena a že v ní byl poučen o následcích toho, že když se bez vážného důvodu ve věci písemně nevyjádří ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, to je o tom, že soud bude mít za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Nezpochybňuje, že vůbec žádné vyjádření soudu nezaslal a v odvolání tvrdí, že se tak stalo v důsledku technické chyby na straně žalovaného , když nebylo odesláno, aniž by ovšem blíže tuto údajnou technickou chybu konkretizoval.

Ustanovení § 114b o.s.ř. je postupem, který v civilním řízení umožňuje rozhodnout ve věci bez dokazování a bez zjišťování skutkového stavu věci. Zákon ho předpokládá především tam, kde to vyžaduje povaha věci, to je i tam, kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm zpravidla bylo možné věc rozhodnout. Ve zcela jednoduchých věcech nevyžadující podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání považuje soudní praxe podle § 114b o.s.ř. ze nepřípustný (viz k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. (KSOS 40 INS 17547/2016)

21 Cdo 1109/2014, 28 Cdo 2674/2010). Judikatura současně typově vymezila věci, ve kterých podle § 114b odst. 1 o.s.ř. postupovat nelze, přičemž za taková řízení se považuje např. vyklizení nemovitostí užívaných žalovaným bez právního důvodu, řízení o nárocích na náhradu škody vůči státu vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí, řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, řízení ve sporech o odstupné či řízení o náhradu škody apod. V řízení ve věcech incidenčních sporů však nejde o typové vymezení věci, v němž by tento institut použít být nemohl, když typově uplatněný nárok v insolvenčním řízení lze považovat za podřaditelný pod § 114b o.s.ř. V dané věci znalost stanoviska žalovaného pro první jednání byla jednoznačně nutná, poněvadž jeho reakce na popěrný úkon žalobkyně učiněný při přezkumném jednání a na skutková tvrzení žalobkyně v žalobě, nebyla z obsahu spisu známa a rozhodně nevyplývala, a ani logicky vyplývat nemohla, jak se mylně domnívá žalovaný, z přihlášky pohledávky a k ní připojených listin.

Emotivní výtky žalovaného vůči soudu prvního stupně uplatněné jen proto, že využil postupu dle ust. § 114b o.s.ř., nemohou obstát a žalovaný při svém emotivním hodnocení postupu soudu a výtkách ohledně rezignace soudu na pravdu a nadmíru formalistický postup zcela přehlíží, že stejným procesním postupem, to je vydáním rozsudku na základě fikce uznání, získal (jeho právní předchůdce) právní titul, na jehož základě pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil. Jeho argumentace, že uplatněná pohledávka byla jednou soudní instancí potvrzena , rozhodně nemůže být akceptována, když při vydání rozsudku Okresního soudu Frýdek-Místek bylo též využito fikce uznání. Důvodná není ani odvolací námitka žalovaného, že popření bylo založeno na popěrném úkonu, který byl postaven na jiném právním posouzení, neboť v rozsudku na základě fikce uznání, který je titulem, na jehož základě žalovaný pohledávku přihlásil, okresní soud nehodnotil otázku, zda dlužník Tomáš Šebestík, jako žalovaný byl v pozici spotřebitele. Rozhodující přitom je, zda v písemném vyhotovení rozhodnutí ohledně této otázky přijal soud nějaké stanovisko, nikoliv pouze to, zda o ní mohl vědět, jak namítá žalovaný, například jen z pouhého označení žalovaného. Vzhledem k tomu, že touto otázkou se obecný soud vůbec nezabýval a ani nemohl, když rozhodl na základě fikce uznání, jde ze strany žalobkyně jako insolvenční správkyně o námitku skutkovou, nikoliv námitku právní podle ust. § 199 odst. 3 IZ.

Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že se zřetelem na to, že žalovaný přes obsah výzvy doručené mu do vlastních rukou nevylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, ani nesdělil soudu, jaký vážný důvod mu v tom brání a existenci takového vážného důvodu ani později netvrdil a nedoložil, a proto, že nejde o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír, nedodržením třicetidenní lhůty k vyjádření nastala fikce uznání nároku, který vůči němu žalobkyně uplatňuje. Správně tak rozhodl na základě fikce uznání postupem dle ust. § 153a odst. 3 o.s.ř.

Věcně správný rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem postupem dle § 219 o.s.ř. potvrzen, a to i ve věcně správných výrocích o náhradě nákladů řízení o přenosu poplatkové povinnosti. (KSOS 40 INS 17547/2016)

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud postupem dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že úspěšné žalobkyni přiznal jejich plnou náhradu, která sestává jednak z odměny za právní zastoupení, jednak z hotových nákladů. Za právní zastoupení přísluší odměna za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách a náhradách advokátů (dále jen advokátní tarif), a to za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, a to za 1 úkon ve výši 3.100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. c); ke každému z těchto úkonů náleží dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem 600 Kč. Náhrada cestovného osobním automobilem Škoda Octavia RZ 7T61362 z Frýdku-Místku do Olomouce a zpět činí při ujetí celkem 180 km při průměrné spotřebě 6,2 l motorové nafty na 100 km, vyhláškové ceně motorové nafty 28,60 Kč za litr a sazbě základní náhrady za 1 km 3,90 Kč, tedy základní náhradě 702 Kč a náhradě za palivo 319,20 Kč, celkem 1.021,20 Kč. Dále jde o náhradu za ztrátu času za 6 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. K součtu všech těchto částek, to je částce 8.421,20 Kč, náleží též dle § 137 o.s.ř. náhrada 21% DPH, jejímž plátcem zástupkyně žalobkyně je, to je částka dalších 1.768,45 Kč. Celková částka náhrady nákladů odvolacího řízení, na níž žalobkyni vzniklo právo, činí tedy 10.189,65 Kč a odvolací soud žalovaného zavázal tuto částku zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Olomouc 7. prosince 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Marta Coufalová v.r. Martin Vymlátil předsedkyně senátu