16 ICm 3585/2015
Jednací číslo: 16 ICm 3585/2015-25 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 16 INS 6875/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, proti žalované: Mgr. Pavla Běčáková, IČO 71457411, se sídlem Vítkovická 3083/1, 702 00 Ostrava, insolvenční správce dlužníka Jany Steinhauserové, nar. 6. 12. 1974, bytem Zikova 607/12, 779 00 Olomouc, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. U r č u j e s e , že pohledávka č. 1 žalobce za dlužníkem Janou Steinhauserovou, nar. 6. 12. 1974, bytem Zikova 607/12, 779 00 Olomouc, ve výši 200.364 Kč, která byla na přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOL 16 INS 6875/2015 přihlášena po právu, a to jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná.

II. U r č u j e s e , že pohledávka č. 2 žalobce za dlužníkem Janou Steinhauserovou, nar. 6. 12. 1974, bytem Zikova 607/12, 779 00 Olomouc, ve výši 115.805 Kč, která byla na přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem, byla do insolvenčního řízení vedeného isir.justi ce.cz pod sp. zn. KSOL 16 INS 6875/2015 přihlášena po právu, a to jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná.

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 14. 9. 2015 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhal určení, že jeho pohledávka č. 1 a č. 2 za dlužníkem byla přihlášena po právu, a to jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná, tak jak je specifikováno v žalobním petitu. Žalobce skutkově uvedl, že přihláškou z 16. 7. 2015 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka 2 pohledávky v celkové výši 316.169 Kč. Právním důvodem vzniku první pohledávky byl nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky dle smlouvy o revolvingovém úvěru číslo 9100017185 ve výši 126.000 Kč, jako příslušenství byl přihlášen úrok 72.764 Kč a náhrada nákladů rozhodčího řízení 1.600 Kč. Právním důvodem vzniku druhé pohledávky byl nedoplatek na směnečné sumě, nezaplacené smluvní pokuty ze zajišťovací směnky dle smlouvy o revolvingovém úvěru ve výši 73.680 Kč a jako příslušenství úrok ve výši 42.125 Kč. Při přezkumném jednání 8. 9. 2015 žalovaná jako insolvenční správce popřela obě přihlášené pohledávky v celém rozsahu. Přípisem z 8. 9. 2015 byl žalobce vyrozuměn insolvenční správkyní o popření pohledávek a důvodech popření a byl vyzván k podání žaloby. Žalovaná popřela přihlášené pohledávky z důvodu jejich promlčení, a to s ohledem na neplatnou rozhodčí doložku a pro neplatnost sjednané smluvní pokuty. Pokud jde o námitku promlčení žalobce argumentuje a cituje z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 70 ICm 2149/2013 a z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 42 ICm 850/2014-56, tak jak je uvedeno v části III žaloby, pak žalobce má za to, že jeho pohledávky nejsou promlčeny. Dále nesouhlasí s tím, že by pohledávky byly přiznány na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky a odkazuje a cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 a dále sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, tak jak je uvedeno v části IV žaloby. Žalobce dále odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu z 23. 5. 2013, sp. zn. II ÚS 3413/2012. S odkazem na citaci z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky pak dle žalobce pohledávky promlčené nejsou a rozhodčí doložka byla sjednána platně. Nad rámec uvedeného žalobce uvádí, že před podpisem smlouvy o úvěru byl dlužník seznámen se všemi podmínkami splácení poskytnutého úvěru, tedy i s výši smluvních pokut za porušení smluvních povinností a je třeba respektovat zásadu autonomie vůle účastníků. Smluvní svoboda dává subjektům mimo jiné možnost rozhodnout se, zda vůbec smlouvu uzavřít či ne, s kým smlouvu uzavřít i jaký obsah této smlouvy bude. Dle žalobce žalovaná tím, že pojímá princip dobrých mravů jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně, porušuje zásadu práva na spravedlivý proces. Žalovaná ingnoruje mnoho jiných obecně platných zásad, zásadu právní jistoty či zásadu stanovenou v čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle které může každý občan činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dlužník se dostal do prodlení se splácením poskytnutého úvěru, pak vzniklo žalobci právo na zaplacení sjednaných smluvních pokud a je nepochybné, že zajištění pohledávky věřitele ze smlouvy představuje legitimní zajišťovací prostředek. Výši smluvních pokut žalobce považuje za zcela v souladu s hodnotou a významem smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou a odpovídá i možné škodě, která může být žalobci

ICM R porušením povinnosti dlužníka způsobena. V souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru došlo ke snížení majetku žalobce a vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení je zde odůvodněný předpoklad, že žalobci nebude sjednaná částka dle smlouvy o úvěru nikdy vrácena. V prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty sjednaly. Aby byl právní úkon podle § 39 občanského zákoníku považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě, z hlediska dobrých mravů, je nutno uvážit funkci tohoto institutu. Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu je třeba uvést, že tento dovodil, že například smluvní pokuta sjednaná ve formě úroků převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu považovat za přiměřenou, a tudíž v souladu s dobrými mravy. Dále na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

Soud rozhodl ve věci podle § 115 a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

Soud zjistil:

Z přihláškového spisu oddíl P číslo přihlášky P 2 číslo věřitele 2, vedeného u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp. zn. 16 Ins 6875/2015 následující:

Z přihlášky pohledávky, že tuto doručil žalobce soudu 17. 7. 2015. Žalobce přihlásil pohledávku č. 1 v celkové výši 200.364 Kč sestávající z jistiny, úroků a nákladů rozhodčího řízení a dále přihlásil pohledávku č. 2 v celkové výši 115.805 Kč sestávající se s jistiny, úroků. Pohledávka č. 1 byla přihlášena z titulu nezaplacené a zesplatněné splátky úvěru. Pohledávka č. 2 byla přihlášena z titulu smluvních pokud dle ujednání čl. 13 odst. 13.1 písm. a) a písm. b) smluvních ujednání a čl. 13 odst. 13.4 smluvních ujednání.

Z žádosti o poskytnutí revolvingového úvěru, číslo smlouvy 9100017185, že tato byla uzavřena dne 13. 8. 2005 mezi žalobcem jako věřitelem a dlužnicí, kdy této byl poskytnut úvěr ve výši 144.000 Kč, se splatností 36 měsíců, měsíční splátky 4.000 Kč poplatek za uzavření smlouvy 1.900 Kč. Součásti smlouvy o úvěru jsou smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru, kdy v čl. 13 byly sjednány sankce. Dle čl. 13 odst. 13.1 písm. a) a písm. b) byla sjednána sankce pro případ prodlením s úhradou platby úvěru o více jak 15 dnů po termínu splatnosti, kdy věřitel je oprávněn požadovat úhradu smluvní pokuty ve výši 8 % výše splátky, dále v případě prodlení 30 dní po termínu splatnosti je věřitel oprávněn požadovat nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 13 odst. 13.1 a) úhradu smluvní pokuty ve výši 13 % z výše splátky. Dle ujednání čl. 13 odst. 13.4 bylo sjednáno, že v případě, že dlužník nehradí 2 splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případně, že dlužník je v prodlení s úhradou měsíční splátky déle než 30 dnů nebo v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku dle smlouvy, je věřitel oprávněn požadovat

ICM R nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 13 odst. 13.1 uhrazení smluvní pokuty ve výši 50 % ze schválené výše úvěru.

Oznámením z 28. 12. 2005, které žalobce jako věřitel adresoval dlužníkovi, že závažným způsobem porušil smlouvu o revolvingové půjčce číslo 9100017185, a to neplněním závazků dle splátkového kalendáře s tím, že dle ujednání ve smlouvě o půjčce staly se okamžitě dnem 28. 12. 2005 splatnými všechny závazky vyplývající z této smlouvy. Tím žalobce jako věřitel požaduje okamžitou úhradu nezaplacené části půjčky a všech smluvních pokut, to je částku 213.680 Kč. Rovněž bylo sděleno, že se stala splatnou vlastní směnka znějící na směnečnou sumu 213.680 Kč. Dle specifikace dlužné částky se jedná o zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře 140.000 Kč, neuhrazené penalizačních faktury ve výši 1.680 Kč, smluvní pokuta ve výši 50 % z výše půjčky 72.000 Kč, celkem 213.680 Kč.

Rozhodčím nálezem číslo č. j. VA-3-87/2006-13, že tento byl vydán 18. 4. 2006 JUDr. Evou Vaňkovou ve věci žalobce proti dlužnici s tím, že dlužníci bylo uloženo, aby do tří dnů od doručení rozhodčího nálezu zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 213.680 Kč s 6% úrokem z prodlení od 29. 12. 2005 do zaplacení a náklady řízení ve výši 1.600 Kč. Tento rozhodčí nález nabyl právní moci 24. 4. 2006.

Ze smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru z článku číslo 18 bylo zjištěno, že v tomto článku byla sjednána rozhodčí doložka, kdy smluvní strany se kromě jiného dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly ze smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ní má dle zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení v jednoinstančním rozhodčím řízení samostatně rozhodovat kterýkoliv z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, s tím, že rozhodčí řízení se bude konat v sídlem rozhodců. Rozhodci pro tento účel jsou JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Lancmann, jiný věřitelem zvolený rozhodce.

Vyrozuměním insolvenční správkyně o popření pohledávky ze dne 8. 9. 2015, dle dokladu o doručení toto vyrozumění bylo doručeno žalobci 9. 8. 2015, vyrozuměla žalovaná jako insolvenční správkyni žalobce o popření jeho pohledávky č. 1 a 2, kdy žalovaná popřela pravost i výši pohledávky č. 1 a to z důvodů, že pohledávka, co do pravosti a výše je promlčená, příslušenství pohledávky a náhrada nákladů řízení pak dále z důvodu, že pohledávka nevznikla, a to z důvodu neplatné rozhodčí doložky, tudíž nedostatku pravomoci rozhodce. Pohledávka byla popřena jako nevykonatelná. Žalovaná popřela pravost i výši pohledávky č. 2, a to z důvodu popření pohledávky, co do pravosti a výše, a dále s ohledem na neplatnou rozhodčí doložky a tedy nedostatek pravomoci rozhodce.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 Ins 6875/2015 probíhá insolvenční řízení dlužnice a že žalovaná byla ustanovena insolvenční správkyní.

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno, žalovaná vyrozuměla žalobce o popření jeho pohledávky na přezkumném jednání dne 8. 9. 2015. Vyrozumění o popření pohledávky z 8. 9. 2015 bylo doručeno žalobci 9. 9. 2015. Žalobce podal žalobu u příslušného soudu dne 14. 9. 2015, tedy včas (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona), a to proti žalované jako insolvenční správkyni.

ICM R

Po provedeném a zhodnoceném důkazním řízení, zejména z ohledem na posouzení právní argumentace žalobce s odkazem na judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky soud konstatuje, že žaloba žalobce je důvodná.

Soud nejdříve řešil otázku, zda uplatněný nárok žalobce je promlčen, tak jak v popěrném úkonu argumentovala v prvé řadě žalovaná. Dle názoru soudu nárok promlčen není. Žalobce přihlásil dne 17. 7. 2015 do insolvenčního řízení dlužnice vykonatelné pohledávky v celkové výši 316.169 Kč. Vykonatelnost pohledávek, jak jistiny tak z titulu smluvní pokuty byla doložena rozhodčím nálezem č. j. VA-3-87/2006-13 ze dne 18. 4. 2006 vydaným JUDr. Evou Vaňkovou, když tento rozhodčí nález nabyl právní moci 24. 4. 2006. Dle oznámení o zesplatnění závazku z 28. 12. 2005 se pohledávka věřitele stala splatnou 28. 12. 2005 v celkové výši 213.680 Kč a na základě této skutečnosti byl podán návrh na zahájení rozhodčího řízení s návrhem na vydání rozhodčího nálezu. Na přezkumném jednání 8. 9. 2015 byly pohledávky č. 1 i č. 2 popřeny insolvenční správkyní kromě jiného z důvodu, že pohledávky jsou promlčeny.

Pokud jde o popěrný úkon s tvrzením, že pohledávky jsou promlčeny, pak dle § 388 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) platí, že promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže být však přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

Podle § 391 odst. 1 obchodního zákoníku u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

Podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení je významné, že na vztah ze smlouvy o úvěru, která je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 52 a následujících občanského zákoníku, je třeba aplikovat úpravu promlčení obsaženou v obchodním zákoníku. Při posuzování otázky promlčení je třeba posoudit, kdy nastala splatnost pohledávky č. 1 a 2 (dle oznámení o zesplatnění) se tak stalo 28. 12. 2005, kdy bylo dlužníku oznámeno, že nastala splatnost částky ve výši 213.680 Kč. Promlčecí doba pro uplatnění dílčí pohledávky č. 1, 2 začala tak běžet 29. 12. 2005. Pro závěr o promlčení pohledávek je zásadní otázka, zda a pokud ano, kdy nastal konec běhu promlčecí lhůty, a to v souvislosti ze skutečností, že obě pohledávky byly žalobci přiznány rozhodčím nálezem, který nabyl právní mocí 24. 4. 2006, avšak dle tvrzení žalované byl vydán rozhodcem, který neměl k jeho vydání pravomoc pro neplatnost sjednané rozhodčí doložky. Pokud by soud akceptoval názor o neplatnosti rozhodčí doložky, i přesto by bylo třeba posoudit, zda i pravomocným rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem na základě neplatné rozhodčí doložky lze pro běh promlčecí lhůty přiznaného práva spojovat účinky podle § 408 obchodního zákoníku spočívající v tom, že takové právo se promlčuje za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet. Dle již ustálené judikatury soudů i pravomocný rozhodčí nález vydaný rozhodcem, který z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky neměl pravomoc k jeho vydání má účinek spojovaný s pravomocným přiznáním práva z obchodního závazkového vztahu v soudním či rozhodčím

ICM R

řízení podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, který spočívá v prodloužení délky promlčecí doby na 10 let od okamžiku, kdy začala poprvé běžet. Je třeba uvést, že nelze dopady pravomocného rozhodčího nálezu do právního vztahu rozsouzeného rozhodčím nálezem eliminovat, jinak než jeho odstraněním zákonem předpokládaným způsobem (§ 31 a § 32 odst. 1, § 35 zákona o rozhodčím řízení) Pokud tímto způsobem předpokládaným zákonem není rozhodčí nález odstraněn má účinky pravomocného rozhodnutí. Opačný princip by byl zásahem do principu právní jistoty. V dané věci pak dle soudu začala běžet promlčecí doba pohledávek č. 1 a 2 ode dne následujícího po dni zesplatnění tedy ode dne 29. 12. 2005 a v rozhodčím řízení byl vydán rozhodčí nález, který nabyl právní moci 24. 4. 2006. Právní mocí rozhodčího nálezu došlo k prodloužení promlčecí doby, která končí za 10 let, když začala poprvé běžet 29. 12. 2005 a skončila 29. 12. 2015-úterý. Jelikož pohledávky č. 1 a 2 byly přihlášeny do insolvenčního řízení dne 17. 7. 2015, byly uplatněny před uplynutím promlčecí lhůty. Proto pohledávky žalobce č. 1 a 2 promlčeny nejsou a z tohoto důvodu je popěrný úkon ze strany žalované nedůvodný.

Pokud jde o argumentaci žalované, že pohledávky byly přiznané na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky, a tudíž žalobce nemá nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení pro nicotnost rozhodčího nálezu, pak je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 33 Cdo 1616/2014, dle kterého rozhodčí smlouva, v níž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z více jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o jednání, které by mělo povahu nepřiměřeně zneužívající klauzule. Pak s ohledem na výše uvedené, je třeba rozhodčí doložku sjednanou v čl. 18 smluvních ujednání považovat za sjednanou platně, když z textu rozhodčí doložky vyplývá, že účastníci se dohodli, že případný vzniklý spor ze smlouvy může rozhodovat jeden ze tří jednoznačně stanovených rozhodců jménem a sídlem. Pak takto sjednaná rozhodčí doložka je uzavřena o rozhodci ad hoc a plně odpovídá sjednocujícímu právnímu závěru Nejvyššího soudu České republiky v jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1945/10. Rovněž je třeba uvést, že výběr rozhodce záleží na tom, kdo podá žalobu a v dané věci mohl rozhodčí žalobu podat i dlužník. Pokud jde o ujednání, že věřitel může jednostranně zvolit rozhodce, který není v rozhodčí smlouvě uveden, tak i k tomu je třeba uvést, že se jedná o část ujednání, která by mohla vzbuzovat pochybnosti o své platnosti z hlediska neurčitosti a nevyváženosti smlouvy, nicméně je součásti rozhodčí doložky, kterou pokud jde o výběr rozhodců je možné oddělit od zbytku ujednání o rozhodcích ad hoc. Pak je třeba učinit závěr, že rozhodčí doložky společnosti žalobce s konkrétním výčtem rozhodců jsou platné. Mezi účastníky smluvního vztahu byla uzavřena platná smlouva o úvěru, jejíž součástí byly smluvní ujednání smlouvy o úvěru společnosti žalobce a pak byla-li rozhodčí doložka sjednána v rámci smlouvy o revolvingovém úvěru v čl. 18 smluvních ujednání, pak soud hodnotí toto jednání v souladu s ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. v jeho znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. Účastníky sjednanou rozhodčí doložku nelze považovat za neplatnou v ujednání o způsobu určení rozhodce. Žaloba-návrh na vydání rozhodčího nálezu byl doručen jednomu z rozhodců z rozhodčí doložky, konkrétně uvedeném a to JUDr. Evě Vaňkové, ta vydala rozhodčí nález a lze konstatovat, že rozhodce, kterým byl vydán předmětný rozhodčí nález byl určen podle smluvních ujednání účastníků, které lze považovat z důvodů výše uvedených za platná.

Dále žalovaná jako insolvenční správkyně namítla neplatnost ujednání o smluvní pokutě, a z tohoto důvodu popřela, co do pravosti a výše celou pohledávku č. 2. V této části je

ICM R třeba akceptovat názor žalobce, že dominantní zásadou, která je budována na celém systému soukromého práva je zásada autonomie vůle. Podpisem smlouvy o úvěru dlužnice byla seznámena se všemi podmínkami, včetně smluvních pokut za porušení smluvních povinností. Bylo tedy na rozhodnutí a úvaze dlužnice zda smlouvu o úvěru, včetně smluvních podmínek zakotvených v čl. 13, smluvní sankce, uzavře či nikoliv. Za situace, kdy dlužnice přestala plnit své povinnosti dle splátkového kalendáře došlo k zesplatnění poskytnutého úvěru a dále došlo k vzniku nároku žalobce na sjednanou sankci, smluvní pokutu, která představuje legitimní zajišťovací prostředek. Výše smluvní pokuty odpovídá zajištěné smluvní povinnosti a vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení lze i předpokládat, že žalobci nebude sjednaná částka, ani na dlužné jistině ani na smluvní pokutě, uhrazena. Soud jednání o smluvní pokutě nepovažuje za neplatné podle § 39 občanského zákoníku, když při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě přihlížel z hlediska dobrých mravů k funkci tohoto institutu. Přiměřenost sjednané smluvní pokuty je třeba posoudit k celkovým okolnostem, pohnutkám a účelu. Pokud jde o případnou nepřiměřenost výše smluvní pokuty, na tu nelze usuzovat z celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka. Rovněž i zde je na vůli dlužníka, kdy splní svoji povinnost, tedy zaplatí závazek vůči věřiteli a tím zamezí dalšímu nárůstu smluvní pokuty. Navíc, jak argumentoval žalobce i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu, která byla sjednána ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu považovat za přiměřenou, a tudíž v souladu s dobrými mravy (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 2247/1999, sp. zn. 33 Cdo 204/2001, sp. zn. 29 Cdo 2495/1998).

Z důvodů výše uvedených soud žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto negativně za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 202 odst. 1 věta prvá insolvenčního zákona, když v řízení úspěšný žalobce nemá proti žalované jako insolvenční správkyní právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Olomouc 7. 9. 2016 Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v. r. Ing. Petra Rýparová samosoudce

ICM R