160 ICm 1672/2014
160 ICm 1672/2014-123

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Wenzlovou ve věci žalobce: JUDr. Daniel Kaplan LL.M., sídlem Revoluční 1003/3, 110 00 Praha 1, insolvenční správce dlužnice AA-SERVIS Praha, s.r.o., IČO 26199777, sídlem Pavla Švandy ze Semčic, 495/12, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: Roman anonymizovano , anonymizovano , bytem Kamenická 673/5, 170 00 Praha 7, zast. JUDr. Janem Kočím, advokátem, sídlem Karolíny Světlé 1013/14, 110 00 Praha 1, o neúčinnost právního úkonu dlužnice,

takto:

I. Určuje se, že právní úkony dlužnice AA-SERVIS PRAHA, s.r.o. spočívající v zaplacení: -částky 32.000,-Kč dne 15.9.2011 -částky 100.000,-Kč dne 17.10.2011 -částky 20.000,-Kč dne 1.11.2011 -částky 150.000,-Kč dne 3.11.2011 -částky 10.000,-Kč dne 7.11.2011 -částky 50.000,-Kč dne 21.11.2011 -částky 100.000,-Kč dne 12.12.2011

-částky 200.000,-Kč dne 3.1.2012 -částky 200.000,-Kč dne 5.3.2012 -částky 150.000,-Kč dne 3.4.2012 -částky 50.000,-Kč dne 3.4.2012 -částky 80.000,-Kč dne 11.4.2012 -částky 10.000,-Kč dne 8.6.2012 -částky 9.798,-Kč dne 13.6.2012 -částky 100.000,-Kč dne 3.7.2012 -částky 600.000,-Kč dne 2.8.2012 -částky 8.383,-Kč dne 27.8.2012 -částky 250,-Kč dne 27.8.2012 žalovanému jsou vůči majetkové podstatě dlužnice neúčinné. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1,870.431,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-Městskému soudu v Praze soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u soudu dne 16.5.2014 ve znění jejího částečného zpětvzetí se žalobce domáhal, aby soud určil neúčinnost právních úkonů dlužnice spočívajících v převodu finančních prostředků z bankovního účtu dlužnice č.ú. 000043-6229790247/0100 vedeného u Komerční banky, a.s. ve prospěch bankovního účtu žalovaného č. 0000437817390287/0100 vedeného u Komerční banky, a.s. Převody finančních prostředků byly provedeny ve dnech a částkách uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku, přičemž celkem dlužnice uhradila žalovanému částku 1,870.431,-Kč. Žalobce se dále domáhal na žalovaném zaplacení částky 1,870.431,-Kč, kterou žalovaný získal na základě neúčinných úkonů dlužnice. Žalobce tvrdil, že u převodů v celkové částce 1,702.000,-Kč bylo jako důvod úhrady dlužnicí žalovanému uvedeno vrácení půjčky jednateli. Dle tvrzení žalobce není možno prokázat poskytnutí půjčky, neboť v účetní ani jiné dokumentaci dlužnice nelze o poskytnutí půjčky jednatelem dlužnici nalézt žádnou informaci. Žalobce dále tvrdil, že úkony dlužnice byly učiněny ve prospěch jednatele dlužnice, tedy ve prospěch osoby jí blízké, a tedy platí domněnka, že byly učiněny v době, kdy dlužnice byla v úpadku. Dle názoru žalobce předmětné úkony byly úkony bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240 ins. zák., případně, zvýhodňující právní úkony ve smyslu ustanovení § 241 ins. zák., neboť žalovanému se dostalo vyššího uspokojení, než by mu náleželo v konkurzu.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že není důvodná. Žalovaný nečinil sporným, že mu dlužnice uhradila žalobcem specifikované částky v uvedených dnech, avšak dle tvrzení

žalovaného se jednalo o vrácení půjček. Žalovaný tvrdil, že poskytoval dlužnici průběžně půjčky, smlouvy o půjčkách byly uzavřeny vždy ústně a půjčky byly splatné ve dnech, kdy byly finanční prostředky uhrazeny dlužnicí žalovanému. Žalovaný uvedl, že není schopen specifikovat, na jakou z půjček byly provedeny jednotlivé úhrady, které jsou specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalovaný tvrdil, že rovněž za dlužnici hradil některé její závazky. Žalovaný konečně uvedl, že v době jednotlivých úhrad nebyla dlužnice v úpadku, neboť měla uzavřené dohody o splátkových kalendářích s jednotlivými věřiteli, a rovněž hradila své další závazky.

Na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

Žalovaný byl do 10.10.2012 zapsaný v obchodním rejstříku jako jediný společník a jednatel dlužnice, což má soud za prokázané z výpisu z obchodního rejstříku dlužnice. Žalovaný poskytoval dlužnici půjčky, a to dne 15.8.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 2.9.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 19.9.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 3.10.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 12.10.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 24.10.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 24.11.2011 ve výši 10.000,-Kč, dne 30.11.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 19.12.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 11.1.2012 ve výši 200.000,-Kč, dne 15.1.2012 ve výši 200.000,-Kč, dne 14.3.2012 ve výši 4.500,-Kč, dne 30.3.2012 ve výši 200.000,-Kč, dne 15.5.2012 ve výši 200.000,-Kč, dne 1.6.2012 ve výši 200.000,-Kč, dne 24.7.2012 ve výši 100.000,-Kč, dne 3.9.2012 ve výši 80.000,-Kč, dne 4.9.2012 ve výši 90.000,-Kč, dne 5.9.2012 ve výši 100.000,-Kč, dne 12.9.2012 ve výši 3.000,-Kč, dne 1.10.2012 ve výši 20.000,-Kč a dne 4.10.2012 ve výši 30.000,-Kč, což má soud za prokázané z příjmových pokladních dokladů dlužnice a z výpisů z účtu žalovaného.

Dlužnice uhradila žalovanému dne 15.9.2011 částku 32.000,-Kč, dne 17.10.2011 částku 100.000,-Kč, dne 1.11.2011 částku 20.000,-Kč, dne 3.11.2011 částku 150.000,-Kč, dne 7.11.2011 částku 10.000,-Kč, dne 21.11.2011 částku 50.000,-Kč, dne 12.12.2011 částku 100.000,-Kč, dne 3.1.2012 částku 200.000,-Kč, dne 5.3.2012 částku 200.000,-Kč, dne 3.4.2012 částku 150.000,-Kč, dne 3.4.2012 částku 50.000,-Kč, dne 11.4.2012 částku 80.000,-Kč, dne 8.6.2012 částku 10.000,-Kč, dne 13.6.2012 částku 9.798,-Kč, dne 3.7.2012 částku 100.000,-Kč, dne 2.8.2012 částku 600.000,-Kč, dne 27.8.2012 částku 8.383,-Kč a dne 27.8.2012 částku 250,-Kč, což bylo mezi účastníky nesporné.

Dlužnice měla ke dni 15.9.2011 (den úhrady částky 32.000,-Kč dlužnicí žalovanému) závazek vůči společnosti Slovácké strojírny, akciová společnost ve výši 41.856,-Kč, představující cenu díla, který byl splatný dne 11.2.2010 a závazek ve výši 20.928,-Kč představující cenu díla, který byl splatný dne 11.2.2010. Dlužnice dále měla závazek vůči Blance Plazerové ve výši 304.559,-Kč představující cenu díla, který byl splatný nejpozději dne 30.11.2011. Dlužnice měla ke dni 15.9.2011 závazek vůči společnosti AXA CNC stroje, s.r.o. ve výši 307.600,-Kč představující cenu díla, který byl splatný dne 6.6.2010. Dlužnice měla ke dni 15.9.2011 závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 264.748,-Kč představující pojistné (231.957,-Kč) a penále (32.791,-Kč), který byl splatný dne 1.4.2011. Všechny výše popsané pohledávky byly přihlášeny do insolvenčního řízení vedeného s dlužnicí v uvedené výši a s uvedenou splatností. Při přezkumu všech výše uvedených pohledávek v insolvenčním řízení vedeném s dlužnicí nebyla žádná z pohledávek popřena žalobcem (jako insolvenčním správcem), dlužnicí, ani žádným z věřitelů. Všechny pohledávky byly zjištěny co do pravosti i výše. Všechny výše uvedené skutečnosti má soud za prokázané přihláškami pohledávek popsaných věřitelů, protokolem z přezkumného jednání a upraveným seznamem přihlášených pohledávek.

Z ostatních v řízení provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro posouzení nároku, který je předmětem tohoto řízení.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen ins. zák. ) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen obch. zák.).

Podle ustanovení § 239 odst. 1 ins. zák. odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Podle odstavce čtvrtého tohoto ustanovení dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění.

Podle ustanovení § 241 odst. 1 ins. zák. zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle ustanovení § 66a odst. 3 písm. a) obch. zák. ovládající osobou je vždy osoba, která je většinovým společníkem. Podle odstavce sedmého tohoto ustanovení není-li prokázán opak, má se za to, že ovládající osoba a osoby jí ovládané tvoří koncern.

Po právní stránce posoudil soud věc takto.

V projednávané věci se žalobce žalobou podanou v souladu s ustanovením § 239 odst. 1 ins. zák. domáhal určení neúčinnosti právních úkonů dlužnice spočívajících v zaplacení částek popsaných ve výroku I. tohoto rozsudku žalovanému. Mezi účastníky nebylo sporné, že dlužnice žalovanému předmětné částky uhradila, z provedeného dokazování pak vyplynulo, že žalovaný poskytoval průběžně dlužnici půjčky.

Z ustanovení § 241 odst. 1 věta první ins. zák. vyplývá, že zvýhodňujícím právním úkonem je právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. V souladu s ustanovením § 241 odst. 2 ins. zák. lze za zvýhodňující právní úkon považovat pouze takový úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku nebo který vedl k jeho úpadku. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl až do 10.10.2012 zapsaný jako jediný společník a jednatel dlužnice, lze ho považoval v souladu s ustanovením § 66a odst. 3 obch. zák. za ovládající osobu dlužnice, a tedy v souladu s ustanovením § 66a odst. 7 obch. zák. za osobu tvořící s dlužnicí koncern. Tedy úpadek dlužnice v době, kdy dlužnice hradila žalovanému předmětné částky, lze dovodit na základě domněnky upravené v ustanovení § 241 odst. 2 ins. zák. Bez ohledu na tuto domněnku z provedeného dokazování vyplynulo, že již v době úhrady první žalobou uplatněné částky žalovanému, tedy dne 15.9.2011, měla dlužnice závazky vůči více věřitelům, které byly po splatnosti více než tři měsíce, a to vůči společnosti Slovácké strojírny, akciová společnost, vůči společnosti AXA CNC stroje, s.r.o. a vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Dlužnice proto byla v úpadku formou platební neschopnosti v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 ins. zák. Pokud žalovaný činil spornou existenci úpadku dlužnice z důvodu, že dlužnice v předmětné době hradila některé své závazky, pak úhrada některých závazků, nikoliv všech, nemůže vyvrátit závěr o existenci úpadku. Žalovaný rovněž tvrdil, že dlužnice nemohla být v úpadku, jelikož měla s některými věřiteli sjednány splátkové kalendáře. Z provedeného dokazování, a to zejména z přihlášek pohledávek jednotlivých věřitelů dlužnice však vyplynulo, že pohledávky těchto věřitelů byly splatné více než tři měsíce před první žalobou uplatněnou platbou žalovanému, a takto byly předmětné pohledávky zjištěny při přezkumném jednání.

Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že dlužnice měla vůči žalovanému závazky vrátit poskytnuté půjčky, a tedy částky specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku lze považovat za úhradu těchto závazků. V době úhrady jednotlivých plateb žalovanému měla dlužnice další závazky vůči řadě věřitelů, které dlužnice nehradila vůbec, a to zejména vůči společnosti Slovácké strojírny, akciová společnost, vůči společnosti AXA CNC stroje, s.r.o. a vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a vůči Blance Pazerové. Žalovaný tedy byl úhradou částky zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů, jejichž pohledávky dlužnice nehradila, přičemž se mu dostalo vyššího uspokojení jeho pohledávek, než by mu náleželo v konkurzu, neboť v konkurzu by byly hrazeny všechny ke dni 15.9.2011 existující pohledávky za dlužnicí poměrně v souladu s ustanovením § 306 odst. 3 ins. zák.

Pokud žalovaný tvrdil, že za dlužnici hradil některé její závazky, pak tato obrana proti žalobě neobstojí, jelikož žalovaný, pokud má či měl pohledávky za dlužnicí z titulu bezdůvodného obohacení, mohl tyto přihlásit do insolvenčního řízení. I v případě, že by mu žalovaná hradila finanční prostředky z důvodu plnění svého závazku z titulu bezdůvodného obohacení, na úkony dlužnice by bylo třeba pohlížet stejně jako v případě vracení půjček, tedy jako na zvýhodňování žalovaného na úkor ostatních věřitelů.

S ohledem na výše uvedené soud uzavřel, že úhrady jednotlivých částek dlužnicí žalovanému jsou zvýhodňujícími právními úkony dlužnice, neboť byly provedeny v době, kdy dlužnice byla v úpadku a žalovanému se dostalo větší uspokojení jeho pohledávek, než by mu náleželo v konkurzu. Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

Žalobce se v souladu s ustanovením § 239 odst. 4 věta druhá ins. zák. současně domáhal vydání částky 1,870.431,-Kč, kterou žalovaný obdržel na základě předmětných plateb, do majetkové podstaty dlužnice. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že popsané právní úkony dlužnice jsou neúčinné, současně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit do majetkové podstaty částku, kterou na základě neúčinných úkonů obdržel, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Výrok III. tohoto rozsudku se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a contrario. Žalobce i po částečném zpětvzetí žaloby měl úspěch v převážné části předmětu řízení, a proto mu náleží poměrná náhrada nákladů tohoto řízení. Žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval, a proto soud žalovanému povinnost k jejich náhradě neuložil.

Výrokem IV. tohoto rozsudku se opírá o ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobce je od placení soudních poplatků osvobozen podle ustanovení §

11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, proto byla povinnost k jeho zaplacení uložena žalovanému, neboť žalovaný nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Výše poplatku byla stanovena podle položky 13 odst. 1 písm. d) Sazebníku poplatků.

Lhůta k plnění byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15ti dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

V Praze dne 17. prosince 2015 Mgr. Michaela Wenzlová, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Trojáčková