15 VSOL 463/2017-34
č. j. 4 ICm 2337/2016 15 VSOL 463/2017-34 (KSOS 25 INS 6146/2016)

USNESENÍ Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zdeňky Šindelářové a soudců JUDr. Aleny Ježíkové a Mgr. Jakuba Černoška ve věci

žalobce: Mgr. Martin Fuchsig, IČO 76510280 sídlem Hlavní 25, 747 81 Otice insolvenční správce dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano bytem Hynčice 104, 742 35 Vražné proti žalované: Pivovar ZUBR a.s., IČO 47676906 sídlem Komenského 3490/35, Přerov I-Město, 750 02 Přerov, Doručovací číslo: 75151 zastoupené advokátem JUDr. Petrem Dítě, MBA, LL.M. sídlem Horní náměstí 12/19, 772 00 Olomouc

o popření pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ICm 2337/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Hynčice 104, 742 35 Vražné, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 6146/2016, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2017, č.j. 4 ICm 2337/2016-23,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě se v napadené části, to je v odstavcích III a IV výroku, potvrzuje v tomto správném znění:

Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalované JUDr. Petra Dítě, MBA, LL.M.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu žalobce na určení, že pohledávka věřitele přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Jana anonymizovano představující smluvní pokutu ve výši 140 000 Kč není poprávu (odstavec I výroku), dále odmítl žalobu žalobce na určení, že pohledávka věřitele přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Jana anonymizovano představující příslušenství smluvní pokuty ve výši 136 091,40 Kč není poprávu (odstavec II výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč (odstavec IV výroku). 2. Odůvodnění napadeného rozsudku vychází ze zjištění učiněných zejména z platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2008, č. j. 19 Ro 5/2008-20, dále z přihlášky pohledávky žalované číslo P6 ze dne 20. 4. 2016 a z protokolu o přezkumném jednání ze dne 28. 6. 2016. Z těchto listin krajský soud učinil následující zjištění: Žalovaná

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. isir.justi ce.cz (KSOS 25 INS 6146/2016)

přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka mimo jiné dílčí pohledávku číslo 2 ve výši 276 091,40 Kč, která byla tvořena jistinou ve výši 140 000 Kč z titulu smluvní pokuty dle smlouvy o reklamní spolupráci číslo 2004/126709 ze dne 10. 3. 2003, vykonatelnou na základě platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2008, č. j. 19 Ro 5/2008 -20, a dále příslušenstvím této pohledávky ve výši 136 091,40 Kč. 3. Žalobce jako insolvenční správce tuto dílčí pohledávku číslo 2 ve výši 276 091,40 Kč na přezkumném jednání popřel. Důvodem popření bylo to, že smluvní pokutu ve smyslu ust. § 544 odst. 1 občanského zákoníku je možno sjednat jen za porušení smluvní povinnosti, nikoliv za výkon práva, a to ani byl-li k němu věřitel oprávněn z důvodu porušení povinnosti dlužníkem. Dílčí pohledávka číslo 2 byla částečně popřena jako vykonatelná a částečně jako nevykonatelná. 4. Zamítnutí žaloby ve vztahu k pohledávce ve výši 140 000 Kč krajský soud odůvodnil tím, že vydáním platebního rozkazu soud zkoumal předpoklady pro jeho vydání, a tedy i zákonnost smluvní pokuty, a dospěl k závěru, že neodporuje právním předpisům. Takovýto úsudek je postačující pro závěr, že platební rozkaz obsahuje právní posouzení věci. Pokud insolvenční správce namítá neplatnost smluvní pokuty, jedná se o jiné právní posouzení věci, které je zapovězené ve smyslu ust. § 199 odst. 2 IZ. Podle názoru krajského soudu tedy žalobce nebyl oprávněn popřít vykonatelnou pohledávku ve výši 140 000 Kč přiznanou platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2008, č. j. 19 Ro 5/2008-20, a proto žalobu v této části zamítl. 5. Odstavec II výroku krajský soud odůvodnil tak, že žalobce jako insolvenční správce je aktivně legitimován k podání žaloby dle ust. § 199 odst. 1 IZ pouze v případě vykonatelné pohledávky s tím, že v případě nevykonatelné pohledávky je aktivně legitimován k podání žaloby věřitel pohledávky, jež byla insolvenčním správcem popřena ve smyslu ust. § 198 odst. 1 IZ. Ve vztahu k nevykonatelné pohledávce ve výši 136 091,40 Kč proto krajský soud žalobu ve smyslu ust. § 160 odst. 4 IZ odmítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce. 6. Odůvodnění nákladových výroků krajský soud rozdělil zvlášť ve vztahu k odstavci I výroku a zvlášť ve vztahu k odstavci II výroku. 7. V případě odstavce I výroku krajský soud o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 163 a § 202 odst. 1 IZ, s tím, že žádný z účastníků v tomto řízení právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci nemá, neboli žalovaná si náklady řízení nese sama. 8. V případě nákladů řízení vztahujících se k odstavci II výroku, tj. odmítnutí žaloby, krajský soud postupoval podle ust. § 146 odst. 3 o.s.ř. a § 202 odst. 2 IZ. Žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby v případě nevykonatelné pohledávky ve výši 136 091,40 Kč. V důsledku jeho jednání vznikly žalované náklady účelně vynaložené na bránění práva spojené se zastoupením advokátem. Protože žalobce zavinil podání žaloby ohledně nevykonatelné pohledávky, krajský soud s přihlédnutím k citovaným ustanovením přiznal žalované 2 úkony právní služby po 3 100 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., advokátního tarifu za převzetí věci a vyjádření ze dne 22. 8. 2016, 2 režijní paušály po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 1 428 Kč.

9. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně pouze proti odstavci IV výroku, podal žalobce včas odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebude přiznáno. 10. Podle názoru žalobce krajský soud nesprávně dovodil, že v daném případě se neuplatní zvláštní režim rozhodování o nákladech řízení upravený v ust. § 202 IZ. Tato zvláštní právní úprava vylučuje aplikaci občanského soudního řádu potud, že proti insolvenčnímu správci nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, ledaže by šlo o náklady, jež vznikly zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila. V projednávané věci se však nemůže jednat o zavinění správce, neboť za toto je obecně považováno porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo uložených soudem, a to alespoň z nedbalosti. Podání žaloby však

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. (KSOS 25 INS 6146/2016)

porušení povinností nepředstavuje. Krajský soud v té souvislosti přehlédl, že žalobce vyzval žalovanou k podání žaloby na popřenou, dle přihlášky i přezkumného listu nevykonatelnou část pohledávky ve výši 136 091,40 Kč. Tato žaloba je vedena v samostatném řízení u krajského soudu pod sp. zn. 4 ICm 3016/2016. Žalobce namítal, že postupoval-li by soud prvého stupně řádně, měl řízení vedené pod sp. zn. 4 ICm 2337/2016 a pod sp. zn. 4 ICm 3016/2006 2 spojit v jedno řízení, když předmětem žaloby mezi totožnými stranami je shodný nárok. V takovém případě by se problematika nevhodně žalované části uplatněného nároku vyřešila ve sloučeném řízení.

11. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

12. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, to je v odstavci IV výroku a rovněž v odstavci III výroku, neboť odstavec III výroku je třeba považovat za výrok závislý ve vztahu k odstavci IV výroku, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a o.s.ř.), bez nařízení jednání dle ust. § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Z obsahu spisu pro účely tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalovaná se k podané žalobě vyjádřila v podání ze dne 22. 8. 2016, doručeném krajskému soudu téhož dne, přičemž uvedené vyjádření za žalovanou učinil advokát JUDr. Petr Dítě, a to na základě plné moci udělené žalovanou dne 28. 4. 2016.

14. Podle ust. § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznána v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. Podle odst. 2 citovaného ustanovení náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen ji nahradit.

15. Po zhodnocení výše uvedených skutečností má odvolací soud za to, že odvolání žalobce je nedůvodné. 16. Pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je v této věci zásadní, z jakého důvodu krajský soud žalobu v části zamítl a v části odmítl. Odvolací soud v té souvislosti odkazuje na správná zjištění krajského soudu, ostatně tato zjištění jsou mezi účastníky nesporná. Žalovaná do insolvenčního řízení dlužníka přihlásila dílčí pohledávku ve výši 276 091,40 Kč zčásti jako vykonatelnou a zčásti jako nevykonatelnou. Žalobce jako insolvenční správce tuto pohledávku popřel v celém rozsahu. Z ust. § 198 a § 199 IZ vyplývá zcela odlišný postup v případě popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem a v případě popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem. Pokud totiž insolvenční správce popře nevykonatelnou pohledávku věřitele, podává žalobu na určení pohledávky věřitel, a to proti insolvenčnímu správci s tím, že pokud takovou žalobu nepodá, k pohledávce popřené insolvenčním správcem co do pravosti se nepřihlíží a pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Jinými slovy řečeno, insolvenční správce není aktivně legitimován k podání žaloby na určení popřené nevykonatelné pohledávky, když k uvedenému je v souladu s ust. § 198 IZ aktivně legitimován pouze věřitel. 17. Náhradu nákladů řízení ve sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek řeší ust. § 202 IZ tak, že insolvenčnímu správci přiznává nákladovou imunitu. Tato nákladová imunita může být prolomena ve smyslu ust. § 202 odst. 2 IZ pouze v případě, kdy náklady řízení vznikly

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. (KSOS 25 INS 6146/2016)

zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila. Potom si insolvenční správce své náklady nese sám a ostatním účastníkům je povinen jejich náklady nahradit. 18. V projednávané věci má odvolací soud za to, že žalobce jako insolvenční správce nepostupoval při výkonu této funkce s odbornou péčí, když podal žalobu i na určení, že nevykonatelná pohledávka žalované jako věřitele ve výši 136 091,40 Kč není poprávu. Žalobce jako insolvenční správce musel vědět, že popřel tuto pohledávku jako nevykonatelnou a musel vědět, jaké jsou důsledky tohoto popření. Musel tedy vědět, že žalobu v tomto případě podává věřitel a že on sám k podání této žaloby aktivně legitimován není. 19. V uvedeném postupu žalobce jako insolvenčního správce spatřuje odvolací soud exces ve smyslu ust. § 202 odst. 2 IZ, neboli náklady řízení v projednávané věci vznikly zaviněním insolvenčního správce. Žalobce je proto povinen nahradit žalované její účelně vynaložené náklady řízení. Jelikož krajský soud výši těchto nákladů žalované zjistil správně, odvolací soud ve smyslu ust. § 219 o.s.ř. napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, a to ve správném znění uvedeném v odstavci I tohoto odvolacího rozhodnutí. 20. Důvodem pro korekci znění nákladových výroků v napadeném rozsudku je skutečnost, že krajský soud rozhodnutí o nákladech řízení nesprávně vymezil ve dvou výrocích. K tomuto nebyl žádný důvod, neboť účastníky řízení jsou pouze žalobce a žalovaná a zároveň není možné rozhodovat o náhradě nákladů řízení separátně k jednotlivým uplatněným nárokům. O náhradě nákladů řízení ve smyslu ust. § 151 o.s.ř. soud rozhoduje komplexně v jediném výroku (mezi týmiž účastníky), v rámci kterého zohlední případný procesní úspěch účastníků řízení ve vztahu k jednotlivým nárokům, respektive celkově zohlední specifika rozhodování o náhradě nákladů řízení ve smyslu ust. § 202 IZ ve vztahu k té které pohledávce, respektive uplatněnému nároku. V projednávané věci je třeba žalovanou považovat za procesně zcela úspěšnou s tím, že ve vztahu k nároku na popření vykonatelné pohledávce ve výši 140 000 Kč právo na náhradu nákladů řízení pro nákladovou imunitu insolvenčního správce nemá, ač by jinak, nebýt nákladové imunity, podle obecných předpisů toto právo měla. Žalovaná má však právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu návrhu na popření nevykonatelné pohledávce ve výši 136 061,40 Kč, jak výše uvedeno.

21. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že námitka žalobce ohledně nesprávného postupu krajského soudu, který snad měl toto řízení spojit s řízením pod sp. zn. 4 ICm 3016/2016 (o žalobě na určení, že Pivovar ZUBR a.s. má za úpadcem Janem Chudým pohledávku ve výši 136 091,40 Kč představující příslušenství dílčí pohledávky č. 2), je nedůvodná a nelogická, neboť nejenže ke spojení řízení s ohledem na zřejmou bezúspěšnost žaloby žalobce by nebyl důvod, ale zejména by spojení nemělo žádný vliv na povinnost žalobce hradit náklady řízení ve vztahu k jeho žalobě na popření nevykonatelné pohledávky.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 2 IZ, tedy obdobně jako v případě náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Jelikož však oprávněné žalované v rámci odvolacího řízení náklady nevznikly, nepřiznal odvolací soud náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 14. prosince 2017

JUDr. Zdeňka Šindelářová v.r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil.