15 VSOL 439/2017-46
č. j. 11 ICm 3657/2016 15 VSOL 439/2017-46 (KSOS 36 INS 7764/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zdeňky Šindelářové a soudců JUDr. Aleny Ježíkové a Mgr. Jakuba Černoška ve věci

žalobce: JUDr. Marcel Smékal, IČO 60351268 soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha-východ sídlem Michelská 1326/62, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Ing. Petr Režnický, IČO 65885244 sídlem Bohumínská 788/61, 710 00 Ostrava insolvenčnímu správci dlužnice Ing. Blanky anonymizovano , anonymizovano bytem Jiráskova 724/20, 792 01 Bruntál zastoupenému advokátem Mgr. Milanem Kvasnicou sídlem Na Úvoze 392, 735 52 Bohumín-Záblatí

o určení pohledávky ve výši 7 865 Kč, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice Ing. Blanky anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 7764/2016, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2017, č. j. 11 ICm 3657/2016-21

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě určil, že pohledávka žalobce evidovaná pod č. P3 ve výši 7 865 Kč v insolvenčním řízení dlužnice Ing. Blanky anonymizovano , anonymizovano , bytem Jiráskova 724/20, 792 01 Bruntál, je po právu (odstavec I výroku), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II výroku).

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. isir.justi ce.cz (KSOS 36 INS 7764/2016)

2. Krajský soud vyšel při posouzení věci z těchto zjištění: 3. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2016 ve věci sp. zn. KSOS 36 INS 7764/2016, že byl zjištěn úpadek dlužnice Ing. Blanky anonymizovano , insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný a bylo povoleno oddlužení. 4. Z přihlášky pohledávky číslo 3 doručené insolvenčnímu soudu dne 7. 6. 2016, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice nevykonatelnou pohledávku z titulu náhrady nákladů exekučního řízení č. j. 081 EX 09729/12 ve výši 7 865 Kč, která byla splatná. 5. Na přezkumném jednání konaném dne 15. 9. 2016 insolvenční správce popřel pohledávku žalobce co do pravosti, a to z důvodu, že soudní exekutor má nárok na náklady exekuce až v okamžiku, kdy by vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část; dlužnice pohledávku nepopřela. 6. Insolvenční správce vyrozuměl věřitele o popření jeho pohledávky, když výzva byla věřiteli doručena do datové schránky dne 3. 10. 2016. 7. Insolvenční řízení nebylo dosud skončeno, žaloba byla doručena Krajskému soudu v Ostravě dne 12. 10. 2016. 8. Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 4. 2012, č. j. 61 EXE 382/2012-9 byla nařízena exekuce a soudním exekutorem byl ustanoven žalobce. Příkazem k úhradě nákladů exekuce byly tyto náklady vyčísleny, a to rozhodnutím 081 EX 09729/12-055 ze dne 28. 4. 2014 a představují částku 4 235 Kč, včetně DPH. Dne 28. 4. 2014 vydal soudní exekutor dále příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 081 EX 09729/12-054, v němž vyčíslil náklady exekuce na částku 3 630 Kč včetně DPH. Celkem tedy náklady exekuce představují částku 7 865 Kč, která je vypočtena dle § 88 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti. 9. Jde o pohledávku nevykonatelnou, jak byla rovněž označena věřitelem v přihlášce. 10. Z hlediska právního se krajský soud v prvé řadě zabýval včasností žaloby ve smyslu § 198 odst. 1 IZ a dovodil, že žaloba byla podána včas, když byla podána ve lhůtě do 30 dnů od vyrozumění insolvenčního správce. 11. V poměrech souzené věci krajský soud uzavřel, že základ nároku na úhradu nákladů exekuce žalobci vznikl, přičemž pokud žalovaný při přezkumném jednání popřel pravost přihlášené pohledávky, zkoumá soud pouze základ nároku, nikoliv již jeho výši (a pořadí). V tomto směru odkázal Krajský soud na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98. 12. V návaznosti na dále citovanou judikaturu, tj. rozhodnutí Ústavního soudu ČR dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 17. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/2014 krajský soud uzavřel, že nárok na úhradu nákladů exekuce vzniklých v exekučních řízeních, ve kterých se kvůli insolvenčnímu řízení nepokračuje, je nárokem, který exekutorovi náleží i tehdy, když v exekučním řízení ničeho nevymohl. 13. Protože tedy soudnímu exekutorovi v dané věci nárok a odměnu náleží i tehdy, pokud ničeho nevymohl, krajský soud shledal pohledávku žalobce po právu, a proto žalobě vyhověl. 14. Odstavec II výroku je odůvodněn ustanovením § 202 IZ, podle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci žádný z účastníků.

15. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání do obou jeho výroků žalovaný, a to prostřednictvím svého advokáta Mgr. Milana Kvasnici. Odvolání opíral o odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., když namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný v odvolání odkazoval na shora citované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 ve věci sp. zn. IV. ÚS 3250/14, z něhož dovozoval, že k tomu, aby exekutorovi mohly být přiznány náklady exekučního řízení, je nutné, aby tento v řízení aktivně konal, tedy v řízení učinil úkony směřující k provedení exekuce. Tvrdil, že v posuzované věci se o takový případ nejedná, neboť žalobce v dané věci netvrdil, že by v předmětném exekučním

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. (KSOS 36 INS 7764/2016)

řízení jakkoliv konal. Pokud žalobce žádné kroky k vymožení pohledávky neučinil, nemohla mu vůči dlužníkovi vzniknout pohledávka. Z těchto důvodů žalovaný v odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

16. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že závěry žalovaného jsou bez dalšího vytrženy z předmětného nálezu Ústavního soudu. Uvedené exekuční řízení bylo zahájeno v roce 2012 a je vedeno ex lege, přičemž soudní exekutor nemůže návrh vyjma zákonných důvodů odmítnout bez dalšího a být nečinným, neboť by to v důsledku znamenalo vystavení se kárné odpovědnosti uplatněné kárným žalobcem, což se ve vedeném exekučním řízení nestalo. S právními závěry žalovaného se tedy nelze v žádném ohledu argumentačně ztotožnit.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to bez nařízení jednání dle ustanovení § 214 odst. 3 o.s.ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Odvolací soud odkazuje na správná zjištění soudu prvního stupně, z nichž také při svém právním posouzení vycházel.

19. Odvolací soud poukazuje nejprve na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 3182/2014, uveřejněného pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále R 32/2015 ) a v rozsudku ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že pohledávka spočívající v nákladech soudního exekutora (náklady exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu) vzniká a může být přihlášena do insolvenčního řízení, i když nejde o pohledávku vymahatelnou (vykonatelnou) a že soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Dále Nejvyšší soud uvedl, že nemá pochyb o tom, že rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (příkaz k úhradě nákladů exekuce) je ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) IZ prováděním exekuce a nikoliv jejím nařízením .

20. Žalovanému je třeba dát zapravdu v tom, že Nejvyšší soud v R 32/2015 formuloval názor, dle kterého soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Tento názor je však překonán závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, z něhož také vycházel při posuzování této věci krajský soud. V označené věci se Ústavní soud zabýval otázkou, zda soudní exekutor, který byl ještě před zahájením insolvenčního řízení exekučním soudem pověřen k provedení exekuce, má nárok na to, aby mu povinný uhradil náklady exekuce, a to buď v rámci insolvenčního řízení, po jeho skončení, nebo zda mu tento nárok za situace, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno ještě dříve, než exekutor vymohl jakékoliv plnění, vůbec nenáleží. Uzavřel přitom, že skutečnost , že po nařízení exekuce bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, v důsledku čehož došlo k přerušení exekučního řízení dříve, než soudní exekutor stihl vymoci jakékoliv plnění, nemůže být přičítána ani k tíži soudního exekutora, který již v řízení aktivně konal, a to i přes existenci konstantní judikatury Ústavního soudu, v jejímž rámci tento setrvává na závěru, že v situaci, kdy soudním exekutorem nebylo nic vymoženo, má být základem pro určení jeho odměny částka nulová (např. nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 Sb. NU 175). Důvodem je skutečnost, že tato judikatura se vztahuje k situacím, kdy bylo povinným plněno dobrovolně ještě před tím, než se povinný o nařízení exekuce dozvěděl. V nynější věci se však o takový případ nejedná, neboť soudní exekutor nevymohl ničeho nikoliv proto, že by povinný plnil dobrovolně ještě dříve, než nabyl vědomost o nařízení exekuce, nýbrž proto, že v mezidobí bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož důsledku nebylo možné pokračovat v provádění exekuce, ačkoliv již exekutor příslušné kroky k vymožení

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. (KSOS 36 INS 7764/2016)

pohledávky oprávněného učinil. Zde je přitom třeba poukázat na ustanovení § 11 odst. 1 až 5 vyhlášky číslo 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31. 10. 2008 (dále jen exekuční tarif ), dle něhož má soudní exekutor právo na odměnu (byť v minimální výši, tj. ve výši 3.000 Kč) i v případě, zaniklo-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce, anebo o pověření jiného exekutora pověřením exekuce, a to aniž by exekutor v exekučním řízení cokoliv vymohl (shodně viz § 11 odst. 2 a 6 exekučního tarifu v aktuálně účinném znění). Náleží-li odměna v minimální výši soudnímu exekutorovi i v případech právě uvedených, to je v případech, kdy došlo k zániku pověření exekutora k provedení exekuce, pak dle názoru Ústavního soudu nelze a maiori ad minus dospět k jinému výkladu, než že exekutorovi tato odměna náleží tím spíše i tehdy, pokud jeho oprávnění k provedení exekuce nezaniklo, nýbrž ze zákona došlo pouze k tomu, že v provádění exekuce nebylo možno po dobu, kdy proti povinnému zároveň probíhalo insolvenční řízení, pokračovat.

21. Výše uvedenými úvahami dospěl odvolací soud k závěru shodnému se soudem prvního stupně, a to, že za situace, kdy žalobce byl pověřen vedením exekuce, má právo na náhradu nákladů této exekuce. Námitku žalovaného, že žalobce v exekučním řízení aktivně nekonal, považuje odvolací soud za nedůvodnou, přičemž v tomto směru odkazuje na vyjádření žalobce.

22. Z výše uvedených důvodů shledal odvolací soud pohledávku žalobce po právu, a to stejně jako soud prvního stupně, a proto dle ustanovení § 219 o.s.ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně věcně správného odstavce II výroku o nákladech řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 IZ rozhodnuto tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků, přičemž žalobce se v odvolacím řízení sice vyjádřil k podanému odvolání, ale žádné podstatné náklady mu nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pouze pokud na základě podaného dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o.s.ř.).

Olomouc 14. prosince 2017

JUDr. Zdeňka Šindelářová v.r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil.