15 VSOL 357/2017-45
č. j. 14 ICm 968/2017 15 VSOL 357/2017-45 (KSOS 14 INS 23143/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zdeňky Šindelářové a soudců JUDr. Aleny Ježíkové a Mgr. Jakuba Černoška ve věci

žalobkyně: Mgr. Eva Budínová sídlem Dobrovského 724, 738 01 Frýdek-Místek insolvenční správkyně dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano bytem Moravský Beroun 65, 735 05 Moravský Beroun zastoupená advokátkou Mgr. Zuzanou Sedláčkovou sídlem Dobrovského 724, 738 01 Frýdek-Místek proti žalované: BNP Paribas Personal Finance, registrační číslo B542097902 sídlem 1 boulevard Haussmann, 75009 Paříž, Francouzská republika jednající v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpného závodu, IČO 03814742 sídlem Karla Engliše 3208/5, Smíchov, 150 00 Praha 5

o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 14 ICm 968/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Moravský Beroun 65, 735 05 Moravský Beroun, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 14 INS 23143/2016, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.5.2017, č. j. 14 ICm 968/2017-21

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. isir.justi ce.cz (KSOS 14 INS 23143/2016)

Odůvodnění:

1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu na určení, že není po právu pohledávka číslo 1 ve výši 43 295,56 Kč žalované jako věřitele číslo 1 přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice Jany anonymizovano vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 23143/2016 přihláškou pohledávky číslo P1 (odstavec I výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II výroku). 2. Dle odůvodnění rozsudku krajský soud vyšel z následujících zjištění: 3. Dne 10. 10. 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužnice Jany anonymizovano , které dosud trvá. Usnesením ze dne 18. 10. 2016 byl zjištěn úpadek dlužnice, insolvenční správkyní byla ustanovena Mgr. Eva Budínová a zároveň bylo povoleno řešení úpadku dlužnice oddlužením. Usnesením ze dne 3. 3. 2017 insolvenční soud schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Přihláškou pohledávky číslo P1 doručenou soudu dne 18. 10. 2016 přihlásila žalovaná jako věřitel do uvedeného insolvenčního řízení vykonatelnou nezajištěnou pohledávku ve výši 43 295,56 Kč sestávající se z jistiny ve výši 35 072,32 Kč a z příslušenství ve výši 8 223,24 Kč. Vykonatelnost pohledávky žalovaná osvědčila platebním rozkazem vydaným Okresním soudem v Bruntálu dne 8. 10. 2014, č. j. 208 C 180/2014-29 a exekučním příkazem vydaným soudním exekutorem Mgr. Markem Jenerálem dne 20. 4. 2015, č. j. 177 EX 240/15-15. V uvedeném platebním rozkazu byla dlužnice označena svým jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm. 4. Žalobkyně na přezkumném jednání dne 18. 1. 2017 popřela uvedenou pohledávku číslo 1 zcela co do pravosti s tím, že jako důvod popření uvedla, že dlužnice si půjčila částku 167 770 Kč a vrátila již 236 138 Kč, tedy pohledávka dle názoru žalobkyně zanikla úhradou. Dále žalobkyně namítala neplatnost pro rozpor s ujednáními o spotřebitelských smlouvách, neboť dle názoru žalobkyně dlužnice byla a je spotřebitelem, smlouva je formulářová, nepřehledná, psaná drobným písmem a špatně čitelná. Smlouva rovněž odkazuje na Všeobecné podmínky, které ale dlužnice neuzavřela a nemůže být jimi vázána. Navíc tyto Všeobecné podmínky jsou složitě formulované, psané drobným písmem, bez zvýraznění, špatně čitelné, a dlužnice jim nerozumí. Věřitel rovněž nezkoumal, zda dlužnice je schopna splácet. Pohledávka přihlášená přihláškou číslo P1 byla přezkoumána jako vykonatelná. 5. Krajský soud dále zjistil, že pohledávka žalované vyplývá ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru číslo 42035869149100 uzavřené dne 18. 12. 2000 mezi právním předchůdcem žalované společností Cetelem ČR a.s. jako věřitelem a Janou anonymizovano jako dlužnicí. Na základě této smlouvy společnost Cetelem ČR a.s. poskytla dlužnici spotřebitelský revolvingový úvěr a úvěrovou kartu Aura s úvěrovým rámcem ve výši 30 000 Kč. Platebním rozkazem vydaným Okresním soudem v Bruntálu dne 8. 10. 2014, č. j. 208 C 180/2014-29, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 30. 10. 2014, byla dlužnice Jana anonymizovano zavázána zaplatit společnosti Cetelem ČR a.s. částku 35 072,32 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 30 329,47 Kč od 1. 4. 2014 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 1 517 Kč, to vše do 15 dnů od doručení platebního rozkazu. Dlužnice byla v platebním rozkazu poučena o tom, že může podat proti platebnímu rozkazu odpor, že včas podaným odporem se platební rozkaz v plném rozsahu ruší a že platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor nebo proti němuž podaný odpor byl soudem odmítnut, má účinky pravomocného rozsudku. Dlužnice byla v platebním rozkazu označena svým jménem, příjmení, datem narození a bydlištěm. V exekučním příkazu vydaném soudním exekutorem Mgr. Markem Jenerálem dne 20. 4. 2015, byly náklady oprávněného v exekučním řízení vyčísleny na částku 484 Kč. 6. Po právní stránce krajský soud uzavřel, že incidenční žaloba byla podána včas ve smyslu ust. § 199 odst. 1 IZ do 30 dnů od přezkumného jednání. Popřená pohledávka číslo 1 uplatněná přihláškou číslo P1 byla přezkoumána jako vykonatelná, přičemž žaloba byla podána insolvenční správkyní, tedy osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 199 odst. 1 IZ. Následně se krajský soud zabýval přípustností žalobkyní uplatněných důvodů popření pravosti a výše vykonatelné

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. (KSOS 14 INS 23143/2016)

pohledávky ve smyslu ust. § 199 odst. 2 IZ, když měl za to, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, avšak s tím, že důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Ve smyslu ust. § 199 odst. 3 IZ může žalobce v žalobě proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Z uvedeného dle názoru krajského soudu plyne, že insolvenční správce je při popření vykonatelné pohledávky omezen vymezením důvodů, pro které může popřít pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Těmito přípustnými důvody jsou skutečnosti neuplatněné dlužníkem v předchozím řízení a nemožnost jiného právního posouzení věci. 7. Krajský soud dospěl k závěru, že popření pohledávky číslo 1 ze strany žalobkyně jako insolvenční správkyně stran námitek týkajících se neplatnosti smlouvy o úvěru není přípustné, neboť je v rozporu s ust. § 199 odst. 2 IZ. Pohledávka byla totiž přihlášena a přezkoumána žalobkyní jako vykonatelná dle platebního rozkazu, přičemž bylo prokázáno, že nalézací soud-Okresní soud v Bruntálu v rámci platebního rozkazu žalobě zcela vyhověl, tedy nárok věřitele shledal důvodným. Pokud přitom žalobkyně jako důvod popření vykonatelné pohledávky uvedla, že dlužník nejednal jako podnikatel, pročež je třeba použít ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, a že smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor s právem na ochranu spotřebitele, potom k těmto námitkám nelze přihlédnout. Otázkou platnosti smlouvy o úvěru včetně sjednané smluvní pokuty se totiž již zabýval nalézací soud v rámci právního posouzení věci. Uplatněná pohledávka číslo 1 byla již ze strany nalézacího soudu právně kvalifikována a byla přiznána pravomocným a vykonatelným platebním rozkazem. Nalézací soud přitom dlužnici v platebním rozkazu označil jejím jménem, příjmení, datem narození a adresou bydliště, z čehož je zřejmé, že nalézací soud dlužnici nepovažoval za podnikatele, nýbrž za spotřebitele. S ohledem na výše uvedené dle názoru krajského soudu neobstojí námitka žalobkyně, že pohledávka věřitele zcela zanikla úhradou. K tomu krajský soud pouze pro úplnost uvedl, že v daném případě se jednalo o revolvingový úvěr, pro který je typické opakované čerpání do stanoveného úvěrového rámce a tomu odpovídající opakované splácení. Pokud přitom dlužnice za celou dobu trvání úvěrového vztahu od roku 2000 do roku 2014 vyčerpala z úvěru celkem 167 770 Kč a celkem splatila 236 138 Kč, přičemž v insolvenčním řízení je po ní požadováno dalších 43 295,56 Kč, pak se s ohledem na dlouhou dobu čerpání úvěru a skutečnost, že se jedná o nebankovní úvěr, nejedná o nic nemravného. 8. Ze všech uvedených důvodů Krajský soud dospěl k závěru, že popěrný úkon ze strany žalobkyně ohledně přihlášené pohledávky se opírá o nepřípustné důvody, a proto v souladu s ust. § 199 odst. 2 IZ žalobu zamítl. 9. Výrok o náhradě nákladů řízení krajský soud odůvodnil podle ust. § 202 odst. 1 věty první IZ s tím, že procesně zcela úspěšná žalovaná nemá vůči žalobkyni jako insolvenční správkyni právo na náhradu nákladů řízení, přičemž v tomto sporu nebyl shledán důvod pro aplikaci ust. § 202 odst. 2 IZ.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, které směřuje proti oběma jeho výrokům. Podle názoru žalobkyně krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu názoru, a navíc je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a nesprávné. 11. Podle názoru žalobkyně její popěrný úkon nespočívá na jiném právním posouzení, nýbrž na nově vznesené skutkové námitce, že dlužnice byla spotřebitelem a tato skutečnost nebyla zohledněna v předcházejícím nalézacím řízení. V té souvislosti žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013. Žalobkyně se domnívá, že soud by měl rozpor právního jednání s dobrými mravy vždy zkoumat ex offo, a to ve smyslu usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 50 ICm 2614/2013.

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. (KSOS 14 INS 23143/2016)

12. Žalobkyně rovněž zásadně nesouhlasila s názorem krajského soudu, že na základě označení dlužnice v platebním rozkazu je dostatečně prokázáno právní posouzení smlouvy o úvěru nalézacím soudem z hlediska ochrany spotřebitele. Dle ustálené soudní judikatury nelze povahu závazku posuzovat pouze podle označení stran v záhlaví smlouvy. Rovněž nelze dovodit, že soud přihlížel k postavení dlužníka jako spotřebitele pouze na základě toho, že ho označil ve svém rozhodnutí jménem, datem narození a bydlištěm. Pokud tedy v žalobě nebylo přímo uvedeno tvrzení, že žalovaná smlouvu o úvěru uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti s dlužnicí jako spotřebitelem, či že svou povahou jde o smlouvu spotřebitelskou, byla tato tvrzení novými skutečnostmi v souladu s ust. § 199 odst. 2 IZ. 13. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k novému projednání.

14. Žalovaná v rámci svého vyjádření k odvolání odmítla veškeré odvolací námitky žalobkyně a uvedla, že v žalobě označila dlužnici tak, že bylo nemyslitelné, aby si nalézací soud nebyl vědom skutečnosti, že spor je veden proti spotřebiteli. Dlužnice byla v žalobě označena nezaměnitelně odliště od podnikajícího subjektu, tj. jménem, příjmením, datem narození a adresou bydliště. Soud při vydání jakéhokoliv rozhodnutí, vč. platebního rozkazu, musí věc právně posuzovat, a to na základě skutečností tvrzených a předkládaných žalobcem v žalobě. Je běžnou skutečností, že soud nevydá platební rozkaz proti žalovanému, pokud např. ve vztahu ke spotřebiteli je požadován smluvní úrok z prodlení. K charakteru platebního rozkazu žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8 .2013, sp.zn. 29 ICdo 31/2013. 15. Z popsaných důvodů žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

16. Odvolací soud přezkoumal rozsudek krajského soudu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 211, § 212, § 212a o.s.ř.), a učinil tak bez nařízení jednání v souladu s ust. § 214 odst. 3 o.s.ř., neboť účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

17. Z obsahu spisu ve vztahu k napadenému rozsudku a podanému odvolání vyplývá, že žalobou doručenou krajskému soudu dne 10. 2. 2017 se žalobkyně proti žalované domáhala určení, že věřitel číslo 1-žalovaná nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 23143/2016 vůči dlužnici Janě anonymizovano pohledávku ve výši 43 295,56 Kč. Žalobkyně v žalobě zdůrazňovala, že důvodem popření pohledávky žalované není jiné právní posouzení věci, ale skutková námitka, že dlužnice uzavřela smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru a vydání úvěrové karty Aura číslo 420335869149100 ze dne 18. 12. 2000 jako spotřebitel. Tato skutková námitka nebyla uplatněna v řízení před soudem, a tento tedy nemohl nárok žalované řádně posoudit s ohledem na zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele. Navíc dlužnice na úvěru čerpala částku 167 770 Kč a splátkami uhradila již 236 138 Kč. Dlužnicí splacená částka představuje úrok ve výši 71 %. Insolvenční dlužnice tak nejenže splatila celou dlužnou jistinu, ale zaplatila i úrok. Žalobkyně jako insolvenční správkyně proto popřela celou přihlášenou pohledávku, neboť zanikla úhradou a na další nároky nemá žalovaná právo, neboť dlužnice je a byla spotřebitelem, a soud, který o věci rozhodoval, toto nezohlednil. 18. Žalovaná v rámci vyjádření k žalobě uvedla, že skutečnosti uváděné žalobkyní se týkají právního posouzení smluvního vztahu, který žalobkyně posuzuje jako spotřebitelský. Popření pohledávky ze strany žalobkyně je tedy založeno na jiném právním posouzení věci, nikoli na námitkách skutkových, pouze pro které lze popřít vykonatelnou pohledávku ve smyslu insolvenčního zákona.

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. (KSOS 14 INS 23143/2016)

19. Z obsahu spisu (smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru číslo 42035869149100 uzavřené dne 18. 12. 2000) vyplývá, že dlužnice je ve smlouvě označena jménem a příjmením, rodným číslem a bydlištěm s tím, že jako zaměstnání je uvedeno invalidní důchodce.

20. Podle ust. § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

21. Po zhodnocení skutkového stavu správně zjištěného krajským soudem dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 22. Odvolací soud má primárně za to, že zjištění, jak je učinil krajský soud, stejně jako jím zjištěný skutkový závěr, jsou správná, proto na ně odvolací soud pro stručnost svého odůvodnění odkazuje. Odvolací soud také souhlasí s právním posouzením věci soudem prvního stupně.

23. Ohledně odvolací námitky žalobkyně týkající se postavení dlužnice jako spotřebitele a (ne)zohlednění této skutečnosti v předcházejícím nalézacím řízení odvolací soud uvádí následující:

24. Z ust. § 199 odst. 2 IZ vyplývá, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, jež předcházelo vydání takového rozhodnutí. Je zcela irelevantní, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, například proto, že rezignoval na svou obranu, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (například platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (například rozsudek pro uznání či pro zmeškání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. V případě platebního rozkazu se však právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí, jež neobsahují žádné odůvodnění, vydal. Závěr soudu, že ohledně požadovaného nároku lze ve věci rozhodnout platebním rozkazem, v sobě zahrnuje též úsudek, že uvedený nárok neodporuje právním předpisům. Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že platební rozkaz obsahuje právní posouzení věci ohledně daného nároku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013). 25. Ve vztahu k námitce zkoumání postavení dlužníka v nalézacím řízení jako spotřebitele odvolací soud poukazuje např. na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, č. j. 11 VSOL 125/2016-72 (34 ICm 3081/2014, KSOS 34 INS 11219/2014) a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 AS 93/2008, ve kterých je formulován závěr, že jedná-li se o úvěr poskytnutý v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti klientů, mají být ve smlouvách identifikováni jako podnikatelé (tedy nikoliv rodným číslem, ale číslem identifikační, nikoliv bydlištěm, ale místem podnikání). Pokud byl dlužník ve smlouvě, jakož i v návrhu na zahájení řízení identifikován rodným číslem a bydlištěm, nalézací soud neměl důvod

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil. (KSOS 14 INS 23143/2016)

usuzovat, že se jedná o úvěr poskytnutý v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti smluvních stran, respektive pochybovat, že se nejedná o spotřebitelskou smlouvu, když jednou smluvní stranou je zde podnikatel (banka) a druhou fyzická osoba-spotřebitel. Vrchní soud v Olomouci ve výše citovaném rozhodnutí posoudil jako nedůvodné námitky insolvenční správkyně, že se nalézací soud při vydávání elektronického platebního rozkazu, a ani při vydávání rozsudku pro uznání postavením dlužníka nezabýval, a že postavení dlužníka jako spotřebitele nebylo součástí žalobních tvrzení, a proto nebylo možné pouze z identifikace dlužníka jeho rodným číslem dovozovat, že nalézací soud hodnotil smlouvu jako spotřebitelskou.

26. Pokud nalézací soud v platebním rozkazu označil dlužnici nikoli jako podnikatele, ale údaji odpovídajícími označení spotřebitele, a navíc pokud dlužnice byla takto označena i v samotné úvěrové smlouvě, pak je zřejmé, že nalézací soud dlužnici nepovažoval za podnikatele, ale za spotřebitele, neboli se otázkou postavení dlužnice zabýval a tato jeho úvaha se mj. projevila v tom, že platební rozkaz vydal, proti čemuž dlužnice ani nijak nebrojila. 27. Důvod pro popření pohledávky je tak zde insolvenční správkyní dovozován ze skutečností, které nalézací soud již posuzoval a na základě kterých pohledávku přiznal. Důvodem popření je zde jiné právní posouzení věci, které je podle ust. § 199 odst. 2 IZ nepřípustné.

28. Z uvedených důvodů dle ust. § 219 o.s.ř. odvolací soud rozsudek krajského soudu potvrdil, a to včetně správného odstavce II výroku o nákladech řízení.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 202 odst. 1 IZ, když odvolací soud neshledal předpoklady pro aplikaci odst. 2 citovaného ustanovení. Úspěch žalované v odvolacím řízení zde nezakládá dle ust. § 202 odst. 1 IZ její právo na náhradu nákladů řízení, navíc dle obsahu spisu žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Poučení:

Proti odstavci I. tohoto rozsudku může účastník podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od jeho doručení u Krajského soudu v Ostravě, a to pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Dovolání je přípustné, jestliže toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 OSŘ).

Proti odstavci II. tohoto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 11. 1. 2017

JUDr. Zdeňka Šindelářová v. r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Martin Vymlátil.