15 VSOL 223/2017-79
38 ICm 3011/2014 15 VSOL 223/2017-79 (KSOS 38 INS 5643/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zdeňky Šindelářové a soudců Mgr. Jakuba Černoška a JUDr. Aleny Ježíkové v právní věci žalobců: a) Mgr. Romana Krakovky se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Pivovarská 1504/8, insolvenčního správce dlužníků Zdeňka anonymizovano a Jany anonymizovano , zastoupeného Mgr. Ivo Tichovským, advokátem se sídlem 710 00 Ostrava -Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, b) Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem 742 66 Štramberk, Dolní 775 a c) Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , 742 66 Štramberk, Dolní 775, proti žalovanému Ing. Petru anonymizovano , anonymizovano , bytem 798 09 Vřesovice č. 205, okres Prostějov, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, jako incidenční spor v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 5643/2014, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2016, č.j. 38 ICm 3011/2014-36 (KSOS 38 INS 5643/2014),

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě se p o t v r z u j e . isir.justi ce.cz (KSOS 38 INS 5643/2014)

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na plné náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám advokáta žalobce a) Mgr. Ivo Tichovského.

III. Žalobci b), c) a žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě rozhodl, že se určuje, že žalovaný nemá za dlužníky Zdeňkem Rojíčkem a Janou anonymizovano vykonatelnou pohledávku číslo 2 z titulu neuhrazené smluvní pokuty ve výši 144.377 Kč uplatněnou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 5643/2014 přihláškou číslo P2 ze dne 20. 6. 2014 (odstavec I výroku), žalovaného zavázal povinností zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci a) částku 12.342 Kč, a to na účet jeho zástupce (odstavec II výroku), a České republice-Krajskému soudu v Ostravě na soudním poplatku částku 5.000 Kč (odstavec IV výroku), v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl, že žalobci b), c) a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III výroku). Dle odůvodnění napadeného rozsudku se žalobce a) žalobou doručenou soudu dne 12. 9. 2014 (ve věci sp. zn. 38 ICm 3011/2014) a žalobci b) a c) žalobou doručenou soudu dne 7. 10. 2014 (ve věci pod sp. zn. 38 ICm 3461/2014) domáhali určení, že žalovaný nemá za dlužníky Zdeňkem Rojíčkem a Janou anonymizovano vykonatelnou pohledávku číslo 2 z titulu neuhrazené smluvní pokuty ve výši 144.377 Kč uplatněnou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 5643/2014 přihláškou číslo P2 ze dne 20. 6. 2014. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 9. 2015, č.j. 38 ICm 3461/2014 -11 (KSOS 38 INS 5643/2014), spojil z důvodu hospodárnosti (§ 112 odst. 1 o.s.ř.) ke společnému řízení věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 38 ICm 3461/2014 a sp. zn. 38 ICm 3011/2014 (KSOS 38 INS 5643/2014), neboť v obou případech se podle žalob jedná o popření téže vykonatelné pohledávky číslo 2 v rámci přihlášky (KSOS 38 INS 5643/2014)

P2 s tím, že nadále budou uvedené věci projednávány pod sp. zn. 38 ICm 3011/2014 (KSOS 38 INS 5643/2014). Krajský soud se nejprve zabýval včasností žalob ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 IZ, to je, zda žalobci uplatnili své právo u soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání. S ohledem na to, že přezkumné jednání se konalo dne 8. 9. 2014 a žalobce a) podal žalobu dne 12. 9. 2014 a žalobci b) a c) dne 7. 10. 2014, krajský soud dovodil, že žaloba byla podána včas. Nebylo sporu o tom, že žalovaný jako věřitel řádně a včas přihlásil přihláškou P2 (mimo jiné) svou vykonatelnou zajištěnou pohledávku číslo 2, kterou insolvenční správce a dlužníci v celém rozsahu popřeli co do pravosti. Jelikož pohledávka byla popřena jak insolvenčním správcem, tak dlužníky, a to za trvání účinků schválení oddlužení, nepostupoval krajský soud ve vztahu k žalobcům b) a c) dle ustanovení § 160 odst. 4 IZ a žalobu všech žalobců projednal věcně. Krajský soud provedl ve věci dokazování, přičemž zjištění z jednotlivých důkazů zachytil v odůvodnění napadeného rozsudku, konstatoval však, že v dané věci nebyl skutkový stav mezi účastníky řízení sporný. Vzal tedy skutkově za prokázané, že dne 29. 6. 2011 Ing. Petr Paníček, jako věřitel, a Zdeněk Rojíček a Jana anonymizovano , jako dlužníci, uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 300.000 Kč, kdy dlužníci podpisem smlouvy převzetí této částky od věřitele potvrdili. Tato smlouva byla sepsána i formou notářského zápisu se svolením k přímé exekuční vykonatelnosti. Dlužníci se zavázali vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky zpět, uhradit úroky ve výši 21 % p.a. a další platby dle této smlouvy, a to ve 180 měsíčních splátkách po 5.269 Kč. Závazek ze smlouvy o půjčce ze dne 29. 6. 2011 byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem dlužníků, a dále bylo pro případ nesplnění povinnosti dlužníků sjednáno zesplatnění půjčky, kdy konkrétně obsahem dohody smluvních stran bylo ujednání, že nezaplacením některé ze splátek se celý dluh stává splatným, přičemž současně byla sjednána smluvní pokuta pro případ, že jakákoliv ze splátek uvedených ve smlouvě nebude dlužníky uhrazena řádně a včas. V článku III, bod 2, písmeno B/ bylo sjednáno, že pro případ, kdy budou dlužníci v prodlení s úhradou první až šesté splátky včetně po dobu čtyř a více dnů nebo jakékoliv jiné další splátky po dobu 11 a více dnů, uhradí dlužníci věřiteli na jeho účet smluvní pokutu až do výše 150.000 Kč s tím, že celková výše všech případných smluvních pokut vyplývajících z této smlouvy nesmí přesáhnout 50 % z aktuálně souhrnného nedoplatku celého dluhu. Bylo dohodnuto, že smluvní pokuta je splatná vždy do 5. dne měsíce následujícího po měsíci a za měsíc, ve kterém došlo k této rozhodné události. Rovněž bylo prokázáno, že zástavní právo bylo v insolvenčním řízení realizováno (kdy Ing. Petru Páníčkovi bylo ze zpeněžení majetku dlužníků jako zajištěnému věřiteli vydáno 288.753 Kč). Mezi věřitelem a dlužníky nebylo sporné, že dlužníci ze smlouvy o půjčce neuhradili řádně splátku v měsíci březnu 2014, tudíž se s ohledem na datum uzavření smlouvy a její obsah nejednalo o první až šestou splátku, nýbrž jakoukoliv další splátku . Dostali se tedy (KSOS 38 INS 5643/2014) do prodlení a následně jim byla půjčka zesplatněna (pátého dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém došlo k prodlení), jak je uvedeno v přihlášce pohledávky číslo P2. Z hlediska právního krajský soud věc posuzoval (s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), podle dosavadní právní úpravy, tj. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen ObčZ), když smlouva o půjčce byla uzavřena dne 29. 6. 2011. Jelikož krajský soud shledal, že mezi věřitelem a dlužníky byla platně uzavřena smlouva o půjčce podle ustanovení § 657 ObčZ, přičemž došlo k faktickému předání předmětu půjčky, a dále za situace, kdy dlužníci žalovanému zbytek půjčené jistiny ve výši 288.753 Kč ve lhůtě splatnosti nevrátili a insolvenční správce a dlužníci v insolvenčním řízení nárok žalovaného na dlužnou jistinu shledali za oprávněný, zaměřil se krajský soud na vyřešení právní otázky, zda v daném konkrétním případě je smluvní pokuta sjednaná ve smlouvě o půjčce, a to v jejím článku III, bod 2 písm. B/ neplatným ujednáním, neboť odporuje dobrým mravům, jak žalobci namítali. V citovaném ujednání smlouvy o půjčce ze dne 29. 6. 2011 sjednali dlužníci a věřitel (žalovaný) jednorázovou smluvní pokutu až do výše 150.000 Kč pro případ, že dlužníci budou v prodlení s úhradou první až šesté splátky včetně po dobu 4 a více dnů nebo jakékoliv jiné další splátky po dobu 11 a více dnů s tím, že celková výše všech případných smluvních pokut vyplývajících z této smlouvy nesmí přesáhnout 50 % z aktuálního souhrnného nedoplatku celého dluhu. V daném případě byla tedy smluvní pokuta mezi účastníky smlouvy sjednána ve formě pevně stanovené částky, přičemž jejím účelem bylo dlužníky donutit pod pohrůžkou sjednané smluvní pokuty k řádnému splácení každé jednotlivé splátky půjčky ve výši 5.269 Kč. V návaznosti na shora uvedené krajský soud dovodil, že proto je nutné poměřovat přiměřenost výše smluvní pokuty s výší každé jednotlivé splátky. Uzavřel, že pokud byla smluvní pokuta až do výše 150.000 Kč sjednána k zajištění povinnosti dlužníka zaplatit byť jen jednu splátku ve výši 5.269 Kč ve stanovené lhůtě, jedná se o nepřiměřenou výši smluvní pokuty, kdy smluvní pokuta je v hrubém nepoměru s výší měsíční splátky. Krajský soud poukázal na to, že je dále nutno vzít do úvahy skutečnost, že závazek ze smlouvy byl zesplatněn, což znamená, že dlužníkům vznikla povinnost zaplatit celý zůstatek dluhu včetně úroků najednou, že půjčka byla poskytnuta úročně (výpůjční úroková sazba činila 21 % p.a.) a splnění dluhu si věřitel zajistil zástavním právem k nemovitému majetku, které bylo také v insolvenčním řízení realizováno. Z těchto důvodů krajský soud uzavřel, že smluvní pokuta sjednaná v článku III, bod 2 písm. B/ smlouvy o půjčce ze dne 29. 6. 2011 je s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního úkonu nepřiměřená, a ujednání o smluvní pokutě je tudíž dle § 39 ObčZ neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Protože námitky směřující proti pohledávce číslo 2, které jako důvod popření vykonatelné pohledávky žalovaného žalobci uvedli v popěrném úkonu a současně v žalobě vedou k úspěšnému popření (KSOS 38 INS 5643/2014) vykonatelné pohledávky, je dle závěru krajského soudu žaloba důvodná, a proto jí vyhověl. Odstavec II výroku je odůvodněn odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., to je podle výsledku řízení, v němž byl žalobce a) zcela úspěšný. Soud prvního stupně mu proto přiznal vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů řízení, které vypočetl celkem částkou 12.342 Kč. Odstavec III výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci b) a c) a žalovaným je odůvodněn tím, že úspěšné žalobkyni b) podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a úspěšný žalobce c) se náhrady nákladů řízení vzdal. Odstavec IV výroku o přenosu poplatkové povinnosti je odůvodněn ustanovením § 11 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání-dle jeho obsahu-do všech výroků. V odvolání označil jako odvolací důvod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř., výslovně však uvedl, že daný spor je věcí právního posouzení, což je zřejmé i z obsahu odvolání. Odvolání je tak odpíráno o odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., to je, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Žalovaný souhlasil s názorem soudu prvního stupně potud, pokud tento dovodil, že dlužníci (žalobci b/ a c/) nesplácením poskytnuté půjčky porušili smlouvu nejhrubším způsobem, neboť řádné splácení je základní povinností dlužníků. K tomu žalovaný uvedl, že dlužníci přestali splácet ani ne po 3 letech trvání půjčky z celkem 15 let a prohlásili na sebe úpadek . Dlužníkům muselo být dlouhodobě zřejmé, že další půjčky již nebudou schopni hradit, přitom však postupovali tak, že jen zneužili institutu oddlužení k nápravě svých pochybení. V tomto směru odkázal žalovaný v odvolání na prohlášení dlužníků obsažené v článku I smlouvy o půjčce za dne 29. 6. 2011, z něhož žalovaný při poskytnutí půjčky vycházel. Žalovaný však již nesouhlasil se závěry krajského soudu týkajícími se ustanovení shora uvedené smlouvy o půjčce o smluvní pokutě. Dle názoru žalovaného závěr, ke kterému dospěl krajský soud, je zcela absurdní a ve finále by znamenal, že smluvní pokuta 150.000 Kč by byla účtována za každý případ, kdy dlužník bude v prodlení 11 a více dnů. U dlužníků, kteří nikdy nehradili řádně a včas, by to znamenalo, že při takovém výkladu by už byli v milionových částkách . Takto vysoká smluvní pokuta však nemohla být vymáhána s ohledem na znění smlouvy, že: celková výše všech případných smluvních pokut vyplývajících z této smlouvy nesmí přesáhnout 50 % z aktuálního souhrnného nedoplatku celého dluhu . Žalovaný v odvolání vysvětlil, že předmětná smlouva o půjčce je koncipována tak, aby klient při určitém menším prodlení (zde do 10 dnů) byl sankcionován pouze z titulu dlužné splátky, tedy pokutou v řádech stokorun v poměru se splátkou, která činila 5.269 Kč, a dále je zde řešeno tzv. kvalifikované prodlení při prodlení 11 a více (KSOS 38 INS 5643/2014) dnů, kdy při takovémto prodlení není na co čekat, zda klient bude nebo nebude hradit dále a dle smlouvy jednoznačně vyplývají pro dlužníka dvě sankce: -ztráta výhody splátek a zesplatnění půjčky co do dlužné jistiny -smluvní pokuta ve výši 50 % z oné zesplatněné jistiny, kdy ještě jako na vysvětlení a lepší pochopení je dále psáno, že smluvní pokuta činí vždy a za všech okolností (jakožto součet všech pokut) maximálně 50 %, tedy není možné to, k čemu došel krajský soud, tedy to, že by několikrát v případě prodlení 11 a více dnů byla účtována sankce oněch 50 % . Tato sankce je účtována pouze jednou, a to kumulativně se sankcí ztráty výhody splátek, od které vlastně čerpá výši zůstatku jistiny pro svůj vlastní výpočet . K doložení svého názoru, že závěr krajského soudu nemá logické ani matematické opodstatnění, odkázal žalovaný na tabulku přiloženou k odvolání s tím, že je z ní patrné, že při zaplacení 33. splátky, tedy při uhrazení jen 32 splátek, činila dlužná jistina u 33. splátky jen 449 Kč, zbytek do částky 5.269 Kč, tj. 4.820 Kč, představovaly úroky. Pokud tedy krajský soud vycházel ze znění smlouvy, mohla by činit dle jeho argumentace smluvní pokuta maximálně 50 % jistiny splátky, tedy polovinu z částky 449 Kč. Je evidentní, že takto smlouva koncipována nebyla, když byla koncipována tak, že po určitém-zde tzv. kvalifikovaném prodlení, nastupuje sankce zesplatnění, a dále sankce smluvní pokuty, která zde činila právě výši 50 % aktuálního zůstatku jistiny, tedy polovinu částky 288.753 Kč. V tomto směru se žalovaný dovolával textu nebo až do výše 150.000 Kč pro ten případ, kdy bude dlužník v prodlení s úhradou první až šesté splátky včetně po dobu 4 a více dnů nebo jakékoliv jiné další splátky po dobu 11 a více dnů s tím, že celková výše všech případných smluvních pokut vyplývajících z této smlouvy nesmí přesáhnout 50 % z aktuálního souhrnného nedoplatku celého dluhu . Dle názoru žalovaného byly v posuzovaném případě naplněny kumulativně všechny funkce smluvní pokuty (preventivní, sankční a uhrazovací), kdy uhrazovací funkce smluvní pokuty má sloužit k úhradě vzniklé škody. Ta na straně žalovaného dle jeho názoru také vznikla, neboť podle smlouvy o půjčce mu měli žalobci b) a c) zaplatit částku celkem 948.420 Kč (za 15 let trvání půjčky), to však nedodrželi, když (zhruba po 2 a 3/4 roku) přestali platit a uhradili (jen) částku cca 160.000 Kč. Rozdíl mezi tím, co zaplatili a měli dle smlouvy zaplatit, je tudíž v podstatě škodou vzniklou žalovanému jako věřiteli. Žalovaný v odvolání nesouhlasil také s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s jeho odkazy na rozhodnutí jiných soudů v obdobných věcech (rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 12 Co 402/2015 a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ve věci sp. zn. 16 ICm 3478/2014). Žalovaný v tomto směru zdůraznil, že při střetu dvou hodnot garantovaných ústavními principy ČR by soud měl postupovat dle testu proporcionality, kdy na jedné straně stojí nezávislost soudů a soudců a na druhé zásady právního státu, a to aby podobné věci byly rozhodovány podobně. (KSOS 38 INS 5643/2014)

U jednání odvolacího soudu žalovaný opětovně zdůraznil nesprávné právní posouzení věci ze strany krajského soudu, a to zejména ve vztahu k bodu 2 článku III písmeno B/ Smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovaným a žalobci b) a c). Poukázal na skutečnost, že z judikatury soudů vyplývá, že není přípustné, aby se neplacením dluhu dostal dlužník do lepšího postavení než ten, kdo svůj dluh řádně splácí. Dlužník si nemůže určovat, kolik stačí, aby zaplatil. Mohl uzavřít smlouvu s jiným věřitelem za jiných podmínek. Pokud ale už smlouvu uzavřel, je touto smlouvou vázán. V tomto směru odkázal žalovaný na další judikaturu soudů, konkrétně na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 11 VSOL 108/2015, proti kterému bylo podáno dovolání a Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 29 ICdo 48/2016 se postavil na stranu věřitele. Žalovaný dále poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 101 VSPH 449/2013 a 102 VSPH 152/2015 s tím, že tato vyznívají v obdobném duchu. Z těchto důvodů žalovaný v odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Žalobce a) ve vyjádření k odvolání navrhl naopak, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen. Žalobce a) uvedl, že rozsudek krajského soudu je zcela správný, když smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká a v rozporu s dobrými mravy. Ujednání o smluvní pokutě je tedy dle názoru žalobce a) absolutně neplatné, z čehož vyplývá, že pohledávka neexistuje. U jednání odvolacího soudu v návaznosti na provedené dokazování zástupkyně žalobce a) zdůraznila výsledky vyplývající z tabulky přiložené k odvolání, a to, že dlužníci, i když spláceli v podstatě necelé tři roky, zaplatili celou částku 300.000 Kč, která jim byla půjčena, a nad to v podstatě věřitel dostal ještě další částku na úrocích. Žalobce a) je tedy názoru, že v podstatě se jedná o dostatečnou výši úplaty na tuto půjčku.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dokazování provedené soudem prvního stupně částečně zopakoval, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze vyhovět.

Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 29. 6. 2011 mezi Ing. Petrem Paníčkem (žalovaným), jakožto věřitelem, a Zdeňkem Rojíčkem a Janou anonymizovano (žalobci c/ a b/), jakožto dlužníky, ze dne 29. 6. 2011, bylo zjištěno, že dlužníci předně v článku I smlouvy učinili prohlášení týkající se jejich majetkové situace a schopnosti splácet půjčku, a to jako podklad pro poskytnutí půjčky a posouzení bonity. Půjčka byla sjednána ve výši 300.000 Kč, kdy tato půjčka byla označena jako finančně úročná, dlouhodobá a zástavním právem zajištěná. Dlužníci potvrdili, že celou částku (KSOS 38 INS 5643/2014)

300.000 Kč převzali od věřitele před podpisem této smlouvy. Počet splátek byl sjednán na 180, ve výši každé jednotlivé měsíční splátky 5.269 Kč s tím, že tato splátka je anuitní a obsahuje jak podíl na umořování jistiny, tak úroků, je pravidelná a po dobu trvání půjčky neměnná. Sjednaná výpůjční úroková sazba činila 21 % p.a., RPSN 21,94 % p.a. Ze smlouvy vyplývá, že za dobu trvání půjčky mají dlužníci zaplatit ( celková výše úvěru-celkem má být zaplaceno ) 948.420 Kč. První splátka měla být uhrazena nejpozději 20. 7. 2011 a nejzazší splatnost každé splátky byla stanovena měsíčně k dvacátému dni v měsíci. V článku III Smluvní pokuty, ztráta výhody splátek a úroky z prodlení bylo dohodnuto: 1. Věřitel a dlužník se dohodli na ztrátě výhody splátek, pokud bude dlužník v prodlení s úhradou první až šesté splátky včetně po dobu 4 a více dnů nebo jakékoliv jiné z výše uvedených splátek po dobu 11 a více dnů. V takovém případě je celý dluh s příslušenstvím splatný pátý den měsíce následujícího po měsíci, ve kterém došlo k prodlení, na účet věřitele uvedený v záhlaví, variabilní symbol 110629. 2. Pro případ, že jakákoliv z výše uvedených splátek nebude dlužníkem uhrazena řádně a včas, zavazuje se dlužník zaplatit věřiteli, na účet věřitele uvedený v záhlaví, variabilní symbol 110629-3, smluvní pokutu: A/ ve výši 500 Kč za každý den prodlení pro případ, kdy bude dlužník v prodlení s úhradou první až šesté splátky maximálně 3 dny a s jakoukoliv jinou další splátkou po dobu maximálně 10 dnů, B/ nebo až do výše 150.000 Kč pro ten případ, kdy bude dlužník v prodlení s úhradou první až šesté splátky včetně po dobu 4 a více dnů nebo jakékoliv jiné další splátky po dobu 11 a více dnů, s tím, že celková výše všech případných smluvních pokut vyplývajících z této smlouvy nesmí přesáhnout 50 % z aktuálního souhrnného nedoplatku celého dluhu. Smluvní pokuta je splatná vždy do pátého dne měsíce následujícího po měsíci a za měsíc, ve kterém došlo k této rozhodné události. Veškeré zde ujednané smluvní pokuty se valorizují o výši inflace, stanovené pro daný rok ČSÚ.

Z tabulky tvořící přílohu odvolání žalovaného odvolací soud zjistil, že obsahuje označení čísla splátky, dále vymezení výše jednotlivých splátek a zaplacených splátek celkem, dále podíl úroků ve splátce a aktuální zůstatek jistiny. Je z ní tedy zřejmé, že dlužníci zaplatili 32 splátek označených jako 01/01 až 01/12, 02/01 až 02/12 a 03/01 až 03/08, vždy po 5.268,89 Kč, celkem tak uhradili 168.604,48 Kč, kdy podíl úroků ve splátce je např. u první splátky 01/01 5.000 Kč, u splátky 32 03/08 4.820,03 Kč, celkem tak za dobu splácení činí podíl úroků ve splátkách přes 90 %. S ohledem na tuto skutečnost byl aktuální zůstatek jistiny dle tabulky vedený u 32. splátky 288.752,95 Kč. (KSOS 38 INS 5643/2014)

Nebylo sporu rovněž o tom, že Ing. Petr Paníček přihlásil do insolvenčního řízení kromě posuzované smluvní pokuty v přihlášce P2 jako pohledávku číslo 1 též výše uvedenou jistinu ve výši 288.752,95 Kč, přičemž insolvenční správce i dlužníci v insolvenčním řízení nárok žalovaného na dlužnou jistinu shledali za oprávněný. V řízení bylo zjištěno a nebylo sporu o tom, že z výtěžku zpeněžení majetku dlužníků obdržel žalovaný jako zajištěný věřitel částku 288.753 Kč, tudíž celkem na dluh z uvedené půjčky obdržel 457.357,48 Kč (168.604,48 Kč + 288.753 Kč = 457.357,48 Kč).

Odvolacímu soudu je známa judikatura soudů, zejména Nejvyššího soudu ČR, týkající se posuzování přiměřenosti či nepřiměřenosti smluvní pokuty, přičemž odvolací soud tuto judikaturu respektuje a v konkrétním posuzovaném případě z ní také vychází. Vždy je však třeba přihlédnout-jak ostatně z této judikatury rovněž vyplývá-ke konkrétním okolnostem daného případu.

Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z jím provedených důkazů, jak jsou obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku, jsou správná, stejně jako tímto soudem zjištěný celkový skutkový stav. Odvolací soud proto v tomto směru pro stručnost svého odůvodnění odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Zároveň konstatuje, že skutkový stav věci nebyl v podstatě mezi účastníky řízení sporný, sporné však bylo právní posouzení zjištěného skutkového stavu.

Odvolací soud po posouzení věci souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní pokuta sjednaná v článku III, bod 2 písmeno B/ smlouvy o půjčce ze dne 29. 6. 2011 je s přihlédnutím k celkovým okolnostem sporu nepřiměřená, a že ujednání o smluvní pokutě je tudíž neplatné podle ustanovení § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy.

Je sice pravdou, že pokud jde o smluvní pokutu, smlouva rozlišuje mezi tzv. drobným porušením, jak uvádí žalovaný, jak je upraveno v článku III, bod 2 písm. A/ smlouvy o půjčce a tzv. kvalifikovaným porušením upraveným v článku III, bodu 2 písm. B/ této smlouvy. Jak správně uvedl soud prvního stupně, je pro posuzovaný případ relevantní posuzování právě článku III odst. 2 písm. B/ smlouvy, neboť dlužníci byli v prodlení s úhradou jakékoliv jiné další splátky po dobu 11 a více dnů . Z textu smlouvy je zřejmé, že pokud k takovému prodlení došlo, byla zároveň půjčka ve smyslu článku III, bodu 1 smlouvy zesplatněna, přičemž smluvní pokuta byla limitována jednak částkou 150.000 Kč, jednak tím, že celková výše všech případných smluvních pokut vyplývajících z této smlouvy nesmí přesáhnout 50 % z aktuálního souhrnného nedoplatku celého dluhu. (KSOS 38 INS 5643/2014)

Ujednání o smluvní pokutě je však nutno vykládat v kontextu textu celé smlouvy a ujednání v ní obsažených, kdy je na první pohled zřejmé, že odměna za poskytnutí půjčky, tedy sjednaná výpůjční úroková sazba ve výši 21 % p.a. je nepřiměřeně vysoká, když úroky z úvěrů poskytovaných v době uzavření smlouvy o půjčce byly x násobně nižší. Z veřejných údajů zjistitelných na stránkách ČNB vyplývá mimo jiné, že v období od 7. 5. 2010 do 29. 6. 2012 činila repo sazba 0,75 % p.a. To znamená, že i úrok z prodlení, který má sankční povahu a obvykle je vyšší, než odměna za poskytnutí úvěru, by v posuzovaném případě byl v porovnání s touto odměnou (úrokem) mnohonásobně nižší (viz nař. vl. 142/1994 Sb.). I kdybychom pak vycházeli z předpokladu, že v případě bankovního úvěru by úročení činilo 10 % p.a., pak odměna-úroky-požadované žalovaným za poskytnutí předmětné půjčky dlužníkům je více než dvojnásobná. To se následně projevilo jak v podílu úroků vůči jistině ve sjednaných splátkách, tak ve skutečnosti, že po téměř 2 a 3/4 roku splácení zůstalo na jistině (z půjčené částky 300.000 Kč) 288.752,95 Kč, jinak řečeno, bylo po této době na jistině uhrazeno pouze 11.247,05 Kč. Je pravdou, že žalovaní k uzavření předmětné smlouvy o půjčce při vědomí takto vysoké úrokové sazby přistoupili, tato skutečnost však sama o sobě nasvědčuje tomu, že-bez ohledu na prohlášení, které ve smlouvě učinili v jejím článku I, byli ve velmi nepříznivé finanční situaci, neboť pokud by tomu tak nebylo, žádná osoba s průměrným rozumem by smlouvu s tak vysokým úrokem neuzavřela. Za této situace nepovažuje odvolací soud námitku žalovaného ohledně prověřování bonity žalovaných a jejich prohlášení učiněného v článku I smlouvy za oprávněnou, a to zvláště za situace, když z veřejně přístupných údajů v živnostenském rejstříku vyplývá, že v době od 5. 6. 2003 do 29. 5. 2007 měl žalovaný zapsáno živnostenské oprávnění mimo jiné na zprostředkování služeb v oblasti financí. I když smlouvu o půjčce neuzavíral jako podnikatel, nýbrž jako fyzická osoba, lze předpokládat, že do doby uzavírání smlouvy o své odborné znalosti z oblasti finančnictví nepřišel.

Lze tedy shodně se soudem prvního stupně uzavřít, že požadovaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, a proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 ObčZ). Pohledávka, jež je předmětem této určovací žaloby, tedy neexistuje, a proto odvolací soud napadený rozsudek v odstavci I výroku jako věcně správný potvrdil, stejně jako v souvisejících věcně správných odstavcích II až IV výroku o nákladech řízení (§ 219 o.s.ř.).

Žalovaný se svým odvoláním úspěšný nebyl, proto v řízení úspěšným žalobcům přísluší právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Žalobci a) v odvolacím řízení vznikly náklady za zastoupení advokátem, a to za dva hlavní úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího (KSOS 38 INS 5643/2014) soudu) po 3.100 Kč, za 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč a 21% DPH ve výši 1.428 Kč, což celkem činí 8.228 Kč. V této výši odvolací soud náhradu nákladů řízení žalobci též přiznal s tím, že je povinen uhradit je ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.).

Na náhradu nákladů odvolacího řízení by měli právo též v odvolacím řízení úspěšní žalobci b) a c), protože těm však v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, nepřiznal odvolací soud ve vztahu mezi těmito žalobci a žalovaným právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pouze pokud na základě podaného dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o.s.ř.).

Olomouc 30. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení JUDr. Zdeňka Šindelářová v.r. Martin Vymlátil předsedkyně senátu