15 Tz 67/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. května 2003 ve velkém senátě trestního kolegia složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Jana Bláhy, JUDr. Jana Engelmanna, Mgr. Josefa Hendrycha, JUDr. Jiřího Horáka, JUDr. Danuše Novotné, JUDr. Františka Púryho, JUDr. Stanislava Rizmana a JUDr. Blanky Roušalové, stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného V. W., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř., rozhodl t a k t o :

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, b y l v neprospěch obviněného V. W. p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. s přihlédnutím k článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb. a k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaného pod č. 43/2003 Sb.

Tento rozsudek se z r u š u j e . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný V. W. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že po nástupu vojenské základní služby odmítl dne 1. 11. 1953 obléci si vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati vojenskou službu a odvolával se při tom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., neboť tento skutek není trestným činem.

O d ů v o d n ě n í

Obviněný V. W. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že "po nástupu vojenské základní služby dne 1. 11. 1953 si odmítl obléci vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati vojenskou službu a odvolával se přitom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení". Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 citovaného trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Současně byla podle § 43 téhož trestního zákona vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 cit. tr. zák. na dobu tří let. Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 nabyl právní moci dnem vyhlášení, t.j. 7. 1. 1954.

V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Podle jeho názoru byl zákon porušen v neprospěch obviněného v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Důvody, které podle ministra spravedlnosti vedly k porušení zákona v trestní věci obviněného, spatřoval především v porušení zásady rovnosti občanů zakotvené v § 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. (dále jen Ústavy). Zakotvení trestní odpovědnosti za činy proti povinnosti konat vojenskou činnou službu se jako důsledek kompatibility právního řádu tehdejší Československé republiky odráželo od příslušných ustanovení základního zákona státu (Ústavy), upravujících problematiku svobody svědomí a vyznání. Ve svém ustanovení § 16 odst. 1 na jedné straně přiznávala každému občanovi státu právo volby jakékoliv náboženské víry, či být bez vyznání a v odst. 2 citovaného ustanovení postavila všechna náboženská vyznání vzájemně mezi sebou na stejnou úroveň, jakož i právo být bez vyznání. Na druhé straně však Ústava striktně vymezila základní povinnosti občana ke státu a společnosti, mezi nimi i povinnosti každého občana státu související s obranou vlasti, konkrétně v § 34 odst. 1, 2 Ústavy. To ve svých důsledcích znamenalo, že rozsah faktického využití ústavně zaručené občanské svobody svědomí a vyznání byl omezen právní vynutitelností plnění občanských povinností, které plynuly jak z § 34 Ústavy, tak z § 20 branného zákona (zák. č. 92/1949 Sb.). Podle názoru ministra spravedlnosti obviněný tedy měl možnost dostát svému náboženskému přesvědčení pouze za cenu trestně právních důsledků, vyvozených z takového jednání, při kterém se při výkonu své náboženské svobody v postavení věřícího dostal do rozporu se svými povinnostmi občana proti obraně státu. Jestliže odmítnutím vojenského stejnokroje a vojenské výzbroje vyjádřil obviněný své přesvědčení prakticky realizovat ústavně zaručenou náboženskou svobodu a jeho svědomí mu nedovolovalo jednat jinak, nelze s jeho jednáním vedeným touto motivací spojovat úmyslný zásah do sféry plnění povinností plynoucích z výkonu vojenské služby. Jeho jednání tedy nemohlo být úmyslným trestným činem, a to ani v nepřímé formě vnitřního vztahu k následkům takového jednání. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. W. v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem k změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

U Nejvyššího soudu byla podaná stížnost pro porušení zákona projednávána ve veřejném zasedání dne 29. 5. 2002. V jeho průběhu poukázaly strany na rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu v obdobných případech. V závěrečné poradě dospěl senát Nejvyššího soudu k názoru, že nelze než s názorem procesních stran o rozdílné praxi senátů Nejvyššího soudu souhlasit. Z tohoto důvodu rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 11 Tz 205/2001 tak, že podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. věc obviněného postoupil velkému senátu k rozhodnutí. Za stěžejní otázku, kterou bylo v dané věci třeba řešit, označil to, zda jednání, kterého se obviněný V. W. dopustil, bylo nebo nebylo trestným činem vzhledem k tomu, že tímto jednáním jenom realizoval Ústavou garantovanou náboženskou svobodu, avšak v rozporu s Ústavou uloženými povinnostmi vůči státu a společnosti.

Velký senát Nejvyššího soudu projednal podanou stížnost pro porušení zákona ve veřejném zasedání dne 17. 10. 2002 a téhož dne rozhodl usnesením sp. zn. 15 Tz 47/2002, jímž podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění citovaného usnesení nejprve zdůraznil, že správnost napadaného rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení posuzoval v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané podle § 266 odst. 1 tr. řádu ex tunc, tedy podle skutkového i právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, neboť zákon v této části řízení o stížnosti pro porušení zákona tzv. nova nepřipouští. Pokud jde o stížností namítané porušení zákona z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, uvedl velký senát Nejvyššího soudu, že pokud trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., jímž byl obviněný uznán vinným, není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena přímo ze zákona bez nutnosti jejich přezkumu, nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného za nezákonné jen proto, že při jeho spáchání se odvolával na své náboženské přesvědčení. Ustanovením § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla totiž přímo ze zákona zrušena odsuzující soudní rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Ani s ohledem na ustanovení § 1, § 2 odst. 1, § 4 písm. e) a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nelze považovat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. za čin, který by byl prohlášen za trestný čin v rozporu s principy demokratické společnosti, právního státu a s mezinárodními normami o lidských právech a svobodách. Podle názoru tehdejšího velkého senátu Nejvyššího soudu totiž "právo na odepření vojenské služby" nelze dovodit ani z článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen Deklarace), neboť toto ustanovení deklaruje pouze svobodu myšlení, svědomí, náboženství a víry v tom smyslu, že každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu, projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými veřejně nebo soukromě. Článek 29 odst. 2 Deklarace uvádí meze výkonu deklarovaných práv a svobod, tudíž ani jeden z citovaných článků nevylučuje trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení. Ani v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech publikovaných pod č. 120/1976 Sb. a v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva) není obsaženo a garantováno výslovně právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu včetně povinnosti vojenské. V závěru odůvodnění tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud připomenul, že zmiňované právo na odmítnutí vojenské služby z důvodů náboženských nevyplývá ani z Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen Listiny). Naopak článku 3 odst. 1 Listiny, podle něhož základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení, by odporovalo, kdyby mělo docházet ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí jen u těch obviněných, kteří nenastoupili vojenskou službu nebo odepřeli konat vojenskou službu z náboženských důvodů, zatímco u obviněných, kteří se takových činů dopustili z jiných důvodů a bez odvolání se na náboženské nebo jiné přesvědčení, by ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí nedocházelo.

Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 15 Tz 47/2002, podal obviněný V. W. ústavní stížnost, jíž se domáhal zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud o této stížnosti rozhodl nálezem dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, kterým napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil pro rozpor s článkem 15 Listiny základních práv a svobod.

V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud nejprve zpochybnil zásadu posuzování skutkového a právního stavu rozhodnutí napadených stížností pro porušení zákona, jež byla až dosud uplatňována Nejvyšším soudem a stejně tomu bylo i ve věci obviněného. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí i zákonnost předchozího řízení "ex tunc", tj. podle skutkového a právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Podle názoru Ústavního soudu však tato výchozí teze není uplatnitelná beze zbytku. Výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem", jehož aplikace je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. V této souvislosti poukázal Ústavní soud na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci S., K., K. v SRN ze dne 22. 3. 2001, z něhož citoval názory soudce L. na způsob interpretace a aplikace právních norem socialistickou nebo jinou nedemokratickou metodologií, jež by dle tohoto vyjádření měla být z pohledu demokratického systému považována za vadnou.

V další části odůvodnění citovaného nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou porušení základních práv obviněného rozhodnutím Nejvyššího soudu včetně jeho základního práva na svobodu svědomí, která je obsažena v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jeho úvaha o naplnění obsahu pojmu "svobody svědomí", z pohledu práv jednotlivce zakotvených v ústavním pořádku České republiky, vyústila v závěr o porušení článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Podle názoru Ústavního soudu má svoboda svědomí konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem, tj. myšlenku úcty státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), přičemž považuje za příznačné pro totalitní politické režimy právě nerespektování autonomie svědomí jednotlivce v situacích, kdy za pomoci represivní trestní politiky potlačují svobodu svědomí jednotlivce a nutí jej k přijetí vůle vládnoucích. U svobody svědomí nejde o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platným jednou provždy, jde o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu, které vyúsťuje v rozhodnutích jednotlivce v určitých konkrétních situacích, tedy "tady a teď". Rozhodnutí diktované svědomím tedy spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, neboť rozhodnutí diktované svědomím je vždy konkrétním chováním v konkrétní situaci. Jde o vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí, které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování. Ústavní soud současně vyslovil tezi, že svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo takové absolutní právo omezit. Při zvažování, zda se v případě konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, nebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku.

Důvodnost ústavní stížnosti obviněného spatřoval Ústavní soud v tom, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nevzalo přiměřeně v úvahu základní právo stěžovatele plynoucí z čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na svobodu svědomí, chápanou ve shora uvedeném smyslu a rozsahu. (Čl. 15 odst. 1 Listiny stanoví, že "Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo být bez náboženského vyznání.") Ústavní soud je totiž toho názoru, že odmítnutí nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů nesouvisejících s náboženským přesvědčením a že i takovou svobodu Listina chrání. Skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, plynula již z podstaty politického režimu nastoleného v únoru 1948. Nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svobody svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila Ústavní listina z roku 1920. Dále pak Ústavní soud vyslovil závěr v tom smyslu, že pro demokratický právní stát, jakým má podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy Česká republika být, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal § 267 odst. 3 zák č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou, rovněž aby v řízení o stížnosti pro porušení zákona proti napadenému původnímu rozhodnutí z pohledu jeho zákonnosti nebral v úvahu základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo.

V závěru svého rozhodnutí pak Ústavní soud konstatoval, že pokud Nejvyšší soud přehlédl působení čl. 15 odst. 1 Listiny na výklad § 267 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., neboť zmíněné ustanovení trestního řádu vykládal restriktivně a předmětem jeho úvah bylo toliko právo na náboženské přesvědčení, nikoliv svoboda svědomí v dimenzi absolutního práva, pokračoval v zásahu do svobody svědomí obviněného, který započal odsuzujícím rozsudkem v roce 1954. Nejvyšší soud svým rozhodnutím tento zásah neodstranil a nedostál tak své povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu, jak mu ukládá čl. 4 Ústavy České republiky. V řízení o ústavní stížnosti nebylo proto třeba zkoumat rozpor s dalšími základními právy, jejichž porušení bylo ústavní stížností namítáno.

S ohledem na zrušení citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nálezem Ústavního soudu, Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Nejvyšší soud byl přitom vázán právními názory vyslovenými ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 43/2003 Sb., a to ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že v trestní věci obviněného již nebyl k dispozici spisový materiál, který byl dle sdělení Vojenského historického archivu skartován v roce 1985, mohl Nejvyšší soud o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodnout jen na podkladě originálu rozsudku vydaného bývalým Nižším vojenským soudem v Brně PSP 47 ze 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54.

Z obsahu shora citovaného odsuzujícího rozsudku v trestní věci obviněného V. W. bylo zjištěno, že obviněný se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, dopustil tím, že "po nástupu vojenské základní služby odmítl dne 1. 11. 1953 obléci si vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati vojenskou službu a odvolával se přitom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení". Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplývá, že obviněný se k uvedenému jednání plně doznal a na svou obhajobu uvedl, že tak konal z důvodu svého náboženského přesvědčení, neboť je Svědek Jehovův. Obhajobu obviněného hodnotil bývalý nižší vojenský soud pouze jako vysvětlení pohnutek jeho jednání s tím, že jej nemůže zbavit viny. Podle názoru tohoto soudu obviněný svým jednáním dokázal, že se nechce podřídit platným zákonům, ačkoli výkon vojenské služby tento soud považoval za nejčestnější občanskou povinnost tehdejší lidově demokratické republiky.

Z rozhodnutí napadaného stížností pro porušení zákona tedy jednoznačně vyplývá, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, přičemž jeho jednání bylo dle citovaného názoru Ústavního soudu reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely. Ačkoli totiž i tehdy platná Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Obviněný tak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze Ústavního soudu v projednávané trestní věci obviněného vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

Na základě těchto výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného V. W. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. s přihlédnutím k článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.

V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1964, sp. zn. T 2/1954.

Jak vyplývá z výše uvedeného, neměl Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů, podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného V. W. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 22. května 2003

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík

Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová