15 Tvo 165/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání velkého senátu trestního kolegia dne 13. prosince 2001 stížnost odsouzeného Ing. J. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 3 To 84/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 16/99, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost odsouzeného Ing. J. D. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 3 To 84/2001, z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 3 To 84/2001, tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. není z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen senát Vrchního soudu v Olomouci složený z předsedy senátu JUDr. V. R. a soudců JUDr. M. K. a JUDr. J. Z. Rozhodnutí odůvodnil tím, že tehdy obžalovaný Ing. J. D. vznesl námitku podjatosti vůči senátu, který rozhodoval v odvolacím řízení, tuto námitku však blíže neodůvodnil a pouze sdělil, že signály o podjatosti senátu se mu donesly do věznice a blíže se k tomu nechtěl vyjadřovat z důvodu bezpečnosti jeho rodiny a družky. Při rozhodování o námitce podjatosti se žádný z členů senátu necítil ve věci podjatým, protože nemají žádný vztah k projednávané věci, k žádnému z obžalovaných, obhájců ani poškozených, ani k žádnému orgánu činnému v trestním řízení. Tato trestní věc byla v souladu s rozvrhem práce přidělena senátu 3 To Vrchního soudu v Olomouci. Protože nebyly dány důvody vyloučení soudců ani podle § 30 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto jak shora uvedeno. Rozhodnutí obsahuje poučení, že je proti němu přípustná stížnost do tří dnů od oznámení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Vrchního soudu v Olomouci.
Proti tomuto usnesení podal odsouzený Ing. J. D. ve lhůtě 3 dnů od oznámení usnesení stížnost. Stížnost odůvodnil tím, že má důvodné podezření o manipulování s informacemi, svědky a důkazy a ovlivňování procesu prostřednictvím působení médií na soud. Podle jeho názoru soud prvého stupně i vrchní soud byly ovlivňovány v rozhodování někým, pravděpodobně státní organizací, prioritně nadřazenou. Celá kauza byla silně zmedializovaná, docházelo k únikům informací a jejich zkreslení v jeho neprospěch. Poukázal na to, že medializace případu je zřejmá, např. z článku v deníku Blesk ze dne 5. 3. 2001, v němž již bylo předjímáno rozhodnutí krajského soudu. Vyslovil podezření, že státní zájem, společenská objednávka a zásah tajných služeb nebo někdo v pozadí se postarali o to, aby se nestalo nic nenadálého, co by mohlo ovlivnit rozhodnutí soudu. Ačkoliv nemá nic osobního proti členům senátu Vrchního soudu v Olomouci, je přesvědčen, že kdyby na místech soudců JUDr. R., JUDr. K. a JUDr. Z. byl někdo jiný, bylo by rozhodnutí naprosto stejné. Připomenul, že trestnou činnost, ze které byl obviněn a posléze i odsouzen, nemohla spáchat jedna osoba. Jednání u Vrchního soudu v Olomouci dne 20. 9. 2001 údajně předcházela návštěva agenta tajné služby u jeho družky. Zdůraznil, že rozsudek byl vrchním soudem vynesen za každou cenu, protože vše bylo nařízené a nachystané. Okolnosti a způsob vynesení rozsudku jej utvrdily v tom, že celý případ byl zmanipulovaný a soud jen respektoval a dodržoval nařízení, které dostal.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 3 Tvo 140/2001, byla věc podle § 27a odst. 1, 2 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupena k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky. Senát 3 Tvo učinil toto rozhodnutí proto, že zastává právní názor, že vzhledem k ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. není proti takovému rozhodnutí soudu druhého stupně stížnost přípustná, zatímco jiné senáty Nejvyššího soudu České republiky zastávají názor, že přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, která se netýkají rozhodování ve věci samé (např. o vazbě, o vyloučení soudců nebo pořádkové pokutě) vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky projednal stížnost odsouzeného Ing. J. D. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 3 To 84/2001, a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba přezkoumat podle § 147 odst. 1 tr. ř., neboť stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na vyloučení soudců odvolacího soudu je přípustná.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle § 30 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podle § 31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Podle § 31 odst. 2 tr. ř. proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost. Podle § 31 odst. 3 tr. ř o stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal.
Podle § 141 odst. 1 tr. ř. opravným prostředkem proti usnesení je stížnost. Podle § 141 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, stížností lze napadnout každé usnesení vyšetřovatele nebo policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Podle § 141 odst. 4 tr. ř. stížnost má odkladný účinek, jen kde to zákon výslovně stanoví.
Podle článku 6 odst. 1, věty prvé, Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanových případech u jiného orgánu.
Z práva na spravedlivý proces vyplývá nejen požadavek, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soud, ale i požadavek, aby rozhodnutí soudu v případě návrhu na vyloučení soudce (ale i např. rozhodování o vazbě), podléhalo přezkumu soudem vyššího stupně. Jen tak lze realizovat právo na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces. Pokud by v takových případech nebyla stížnost přípustná, znamenalo by to pro obviněného odepření práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud České republiky již ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 7 Tvo 38/2001, uvedl, že v některých případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému stížnost podle § 141 odst. 2 tr. ř. neshledává přípustnou. Je tomu tak v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle článku 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Typicky jde např. o stížnost podanou proti usnesení, jímž by odvolací soud sám s konečnou platností rozhodl o vyloučení svého soudce. K tomuto právnímu názoru dospěl i velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky.
Po přezkoumání správnosti výroku napadeného usnesení i řízení předcházejícího napadenému usnesení podle § 147 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky zjistil, že nejsou dány zákonné důvody podle § 30 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, pro vyloučení soudců Vrchního soudu v Olomouci JUDr. V. R., JUDr. M. K. a JUDr. J. Z., a proto nedůvodnou stížnost odsouzeného Ing. J. D. zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 13. prosince 2001

Předseda senátu:
JUDr. Jindřich U r b á n e k