15 Tdo 44/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. února 2004 ve velkém senátě trestního kolegia dovolání obviněné L. H., a nejvyšší státní zástupkyně, podané v její prospěch, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 5 To 74/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 2/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 5 To 74/2003, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 31 T 2/2003.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná L. H. byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 31 T 2/2003, uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., kterého se podle skutkového zjištění krajského soudu dopustila tím, že "dne 25. 10. 2001 v časných ranních hodinách mezi 03.00 hod. až 06.00 hod. v bytě domu č. na ulici U. v B. porodila zdravé a životaschopné dítě mužského pohlaví, které pak bezprostředně po porodu po přerušení pupeční šňůry, v rámci svého přede všemi utajovaného těhotenství, s rozmyslem úmyslně usmrtila tak, že jej nijak neošetřila, ponechala bez pomoci a především novorozence nejprve zabalila do osušky a tuto pak vložila celkem do tří igelitových tašek, jednoznačně si vědoma toho, že se v nich dítě udusí, přičemž tento vzniklý balík s tělem dítěte následně ukryla ve skříni svého pokoje, načež novorozenec skutečně v důsledku udušení nedostatkem vzduchu v neprodyšných obalech a také v důsledku znemožnění přístupu vzduchu do dýchacích cest jejich mechanickým překrytím, po krátké chvíli na místě zemřel". Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, když pro výkon tohoto trestu byla obviněná podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 5 To 74/2003, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 5 To 74/2003, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podaném dovolání vyslovila názor, že nejen vrchní soud, ale také krajský soud, nerespektovaly závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem a cestou dokazování se rozhodly zjišťovat nové skutečnosti, přestože z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, vyplývá, že skutek popsaný ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2002, č. j. 31 T 3/2002-358, se kterým se ztotožnil Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 5 To 149/2002, je třeba posoudit jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Dále namítla, že i za situace, kdyby byl postup krajského soudu akceptovatelný, nepřineslo "nové" dokazování žádné nové skutečnosti a skutek byl vylíčen naprosto stejně jako v předchozím rozhodnutí, a napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Závěrem podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení napadené dovoláním a stejně tak i rozhodnutí krajského soudu a sám ve věci rozhodl rozsudkem, případně věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k projednání v jiném složení senátu. Současně obviněná dala podnět k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání podaném ve prospěch obviněné uplatnila rovněž dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve velmi obsáhlém dovolání poukázala nejvyšší státní zástupkyně především na to, že i přes doplněné dokazování považuje skutkový stav věci za naprosto totožný se stavem, o němž bylo rozhodováno prvním rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 31 T 3/2002, který byl potvrzen Vrchním soudem v Olomouci usnesením ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 5 To 149/2002. Soudy však znovu rozhodly shodně, a to i přesto, že Nejvyšší soud výše uvedená rozhodnutí zrušil a vyslovil závazný právní názor, že jednání obviněné je třeba kvalifikovat podle § 220 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně vytýká krajskému a vrchnímu soudu to, že skutková věta výroku soudu prvního stupně, zvláště ve spojení s jeho odůvodněním neodpovídá právnímu závěru o tom, že se obviněná dopustila trestného činu vraždy, kterým byla uznána vinnou. Z pohledu nejvyšší státní zástupkyně je ve skutkové větě prvořadý časový úsek, z něhož je zřejmé, že se obviněná dopustila násilného jednání na svém narozeném dítěti ihned po porodu, a v důsledku této skutečnosti a rozrušení způsobeného porodem, které nelze zaměňovat s obecnými podmínkami trestní odpovědnosti vyjádřenými v ustanovení o nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti, je třeba její jednání posoudit podle § 220 tr. zák. V závěrečném petitu nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ale také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.

Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání byla podána osobami oprávněnými /§ 265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř./, v případě obviněné prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě stanovené zákonem (§ 265e tr. ř.), přičemž dovoláními je napadeno rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.

Obviněná shodně jako nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítla, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Věc byla podle rozvrhu práce přidělena senátu Nejvyššího soudu 6 Tdo. Tento senát v neveřejném zasedání dne 10. 12. 2003 rozhodl ve věci tak, že usnesením sp. zn. 6 Tdo 1261/2003, podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil trestní věc obviněné L. H. velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ve svém usnesení senát 6 Tdo shrnul chronologicky dosavadní průběh řízení ve věci obviněné a přisvědčil argumentaci soudů obou stupňů a jejich závěru o tom, že skutkové okolnosti daného činu uvedené ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2003, č. j. 31 T 2/2003 -- 41, je třeba právně posoudit jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., resp. že skutková zjištění rozvedená v odůvodnění rozhodnutí nesvědčí pro závěr, že se obviněná dopustila jednání "v rozrušení způsobeném porodem", a tudíž, že její jednání nenaplňuje zákonné znaky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. (viz str. 14 usnesení sp. zn. 6 Tdo 1261/2003). Vzhledem k tomu, že se senát 6 Tdo, jemuž byla trestní věc obviněné přidělena, ztotožnil se závěry krajského a vrchního soudu, dospěl tím, jak sám ve svém usnesení uvádí, k tomu, že nebylo možno přisvědčit nejen argumentům obou dovolatelek, že jednání obviněné mělo být posouzeno jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák., ale ani úvahám senátu 7 Tdo Nejvyššího soudu obsaženým v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003. Podle názoru senátu 6 Tdo, tak nastala situace předvídaná ustanovením § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který v této trestní věci dříve zaujal jiný senát Nejvyššího soudu, a proto postoupil trestní věc obviněné L. H. k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Z usnesení senátu 6 Tdo rovněž vyplývá, že při svém postupu považoval za irelevantní tu část argumentace obou dovolatelek, podle níž soudy obou stupňů nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, a že nalézací soud znovu otevřel dokazování, ačkoliv potřebný rozsah projednání věci po zrušení a vrácení dovolacím soudem neměl spočívat v provádění dalšího dokazování, což podaná dovolání označila za obcházení zákona, s tím, že tato argumentace ovšem nenaplňuje žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, kterému byla věc postoupena, se musel nejprve vypořádat s otázkou závaznosti vysloveného právního názoru plynoucí z ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. a v návaznosti na její řešení pak též s tím, zda byl či nebyl postup senátu 6 Tdo v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona.

Z ustanovení § 20 odst. 1 zákona vyplývá, že dospěje-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní.

Senát 6 Tdo v zásadě přisvědčil závěrům Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, že jednání obviněné vykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., přestože tyto soudy nižšího stupně v tomto ohledu nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v téže věci v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003. Tímto rozhodnutím (usnesením ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003) zrušil Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2002, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 31 T 3/2002, a krajskému soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc obviněné v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že v posuzovaném případě byla obviněná v průběhu těhotenství a při porodu samotném vystavena nepříznivým okolnostem, které měly trvale stresující charakter (byť šlo i o okolnosti, které primárně sama navodila), a proto je tu evidentní podklad pro závěr, že se nacházela ve stavu, v němž její vůle jednat v zájmu dítěte byla výrazně zeslabena. Tento závěr je pak plně slučitelný se zjištěním soudů, že obviněná byla příčetná, neboť není nic nelogického na tom, že i při své příčetnosti jednala pod vlivem nepříznivých faktorů charakterizujících její porod, že šlo o stav rozrušení způsobený porodem a že její jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Obsahem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, je také výslovné upozornění soudu, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, na to, že je vázán vysloveným právním názorem. Již na tomto místě je třeba znovu zdůraznit, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací tento závazný právní názor Nejvyššího soudu v příkrém rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř. nerespektovaly.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je totiž orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Krajský soud v Ostravě, kterému byla věc po zrušení Nejvyšším soudem vrácena, projednal věc obviněné L. H. a znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., přičemž v tomto svém rozsudku ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 31 T 2/2003, popsal "zcela shodně jednání obviněné jako ve svém prvním rozhodnutí, a rovněž shodně je právně kvalifikoval", jak je patrno i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1261/2003. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci pak bylo odvolání obviněné zamítnuto jako nedůvodné.

Předně musí velký senát Nejvyššího soudu konstatovat, že v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, byl Nejvyšším soudem vysloven jednoznačný právní názor, že nižšími soudy zjištěné jednání obviněné naplňuje zákonné znaky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Tento závěr vyslovil Nejvyšší soud aniž po soudu, kterému věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, požadoval jakékoliv doplnění dokazování. Od tohoto okamžiku pak lze vysledovat ze strany soudu, kterému byla věc přikázána k projednání, ale i ze strany soudu odvolacího, tendenci nerespektovat závazný právní názor zaujatý Nejvyšším soudem. Takový postup nižších soudů je v evidentním rozporu se zákonem, neboť odporuje výslovné zákonné úpravě obsažené ve výše již citovaném ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Ve svém důsledku ovšem jde také o nerespektování Ústavy, a to konkrétně čl. 95 odst. 1. Podle tohoto ustanovení (čl. 95 odst. 1 Ústavy) je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Shora již bylo uvedeno, že ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. stanoví, že orgán činný v trestním řízení, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem Nejvyššího soudu. V daném případě tedy přímo ustanovení trestního řádu ukládá (tj. příslušné ustanovení zákona ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy) vázanost právním názorem Nejvyššího soudu pro soud (orgán činný v trestním řízení) nižšího stupně, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí; ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je tedy oním zákonem, kterým je soud vázán ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy. Pro úplnost lze dodat, že obdobné ustanovení obsahuje též např. § 264 odst. 1 tr. ř. a § 149 odst. 6 tr. ř. Jedná se také o zákonné provedení ústavního principu soudcovské nezávislosti (§ 1 zákona -- soudnictví v České republice vykonávají nezávislé soudy). Respektování těchto ustanovení není ovšem jen otázkou akceptace právního názoru obsaženého v rozhodnutí instančně nadřízeného soudu, nýbrž jde především o otázku prosazení principu zákonnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení.

Soudu prvního stupně byla trestní věc obviněné L. H. vrácena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, k novému projednání a rozhodnutí, aniž by tomuto soudu bylo uloženo provedení dalších důkazů. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že skutkový stav byl nižšími soudy zjištěn v potřebném rozsahu a pochybení shledal pouze v tom, že skutkovému zjištění neodpovídá právní kvalifikace, že je tedy naplněn důvodně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v tomto směru také vyjádřil svůj závazný právní názor. Krajský soud v Ostravě nerespektujíc závazný právní názor, spočívající mimo jiné i v tom, že okruh zjišťovaných skutečností není třeba rozšiřovat prováděním dalších důkazů, že důkazy v dosavadním řízení shromážděné odůvodňují právní kvalifikaci jednání obviněné jako trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák., prováděl další dokazování, jehož výsledkem však byl popis skutku zcela shodný se skutkovým zjištěním v případě jeho prvního rozsudku vydaného dne 20. 6. 2002, sp. zn. 31 T 3/2002. Za této situace, tj. i když bylo učiněno naprosto shodné skutkové zjištění, nerespektoval Krajský soud v Ostravě závazný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu a své zákonné povinnosti v tomto směru nedostál ani Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval o odvolání obviněné.

Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu poukázal na pochybení nižších soudů z pohledu nerespektování § 265s odst. 1 tr. ř. jako součásti ústavního vymezení principu vázanosti soudů (soudců) zákonem ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy. Na problematiku nerespektování závazného právního názoru je potřeba nahlížet také z pohledu ústavního požadavku předvídatelnosti aplikace práva a právní jistoty. Ve vztahu k tomuto požadavku je potřebné zmínit nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01 (publikován pod č. 35, sv. 25 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu), ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že "nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity". Z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu vyplývá, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se totiž každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z tohoto práva -- mimo jiné -- vyplývá povinnost obecných soudů důsledně respektovat procesní předpisy, upravující řízení před nimi.

Ve vztahu k posuzované věci to pak znamená, že pouze při respektování procesních předpisů, kterým v případě obviněné L. H. je také ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. vyjadřující vázanost soudů nižších stupňů právním názorem Nejvyššího soudu, je totiž možno rozhodovací činnost soudů považovat za transparentní, a tedy předvídatelnou, a současně i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc (vykonávanou též obecnými soudy) lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Samozřejmě závěr, že soud, kterému byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem dovolacího soudu, platí jen tehdy, jestliže po případném doplnění dokazování nedojde k takové změně skutkových okolností, pro které právní názor vyslovený dovolacím soudem úplně nebo částečně ztrácí svůj skutkový podklad (obdobně to platí např. i pro vztah rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně - § 264 odst. 1 tr. ř.). V předmětné trestní věci se však tak nestalo a soudy nižších stupňů se neřídily zmíněnými ustanoveními, a tudíž postupovaly v rozporu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, stejně jako v neposlední řadě i v přímém rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř.

Na toto zjištění navazuje závěr velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, podle něhož uvedené pochybení mohl napravit senát Nejvyššího soudu, který měl v souladu s rozvrhem práce posuzovanou věc obviněné L. H. projednávat a rozhodovat (viz další výklad). Senát 6 Tdo však v usnesení ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1261/2003, se ztotožnil s názory, které ve svých rozhodnutích vyslovily soudy nižších stupňů, tj. Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, resp. neshledal v těchto rozhodnutích vady, jež by opodstatňovaly naplnění dovolatelkami uplatněného dovolacího důvodu, a proto věc postoupil velkému senátu.

Podle názoru velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu výše rozvedeným ústavně právním a zákonným požadavkům transparentnosti a předvídatelnosti aplikace práva neodpovídá ani postup senátu 6 Tdo. V této souvislosti lze alespoň okrajově zmínit rozhodnutí, které bylo publikováno pod č. 34/2001 Sb. rozh. tr., podle kterého i v případě, že soud prvního stupně, jemuž byla odvolacím soudem věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, ji rozhoduje v novém složení senátu, je vázán právním názorem, který odvolací soud vyslovil ve svém rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí tedy jednoznačně vymezuje vázanost právním názorem pro soud nižšího stupně i pro případ jiného složení senátu. Ve vztahu k názoru vyslovenému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1261/2003, je však nutno konstatovat, že výše uvedené rozhodnutí vyjadřuje vázanost právním názorem pro soud nižšího stupně a nemá vztah k případné změně ve složení odvolacího senátu, event. již vůbec nevyjadřuje vázanost právním názorem mezi různými senáty Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení.

Již shora bylo poukázáno na nález Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 615/01), který zdůrazňuje jak transparentnost a předvídatelnost soudních rozhodnutí, tak i požadavek právního státu, aby státní moc -- vykonávaná též obecnými soudy -- byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ustanovení článku 95 odst. 1 Ústavy se nepochybně vztahuje i na dodržování § 265s odst. 1 tr. ř. Lze tak dospět k závěru, že pokud v téže věci v průběhu trestního řízení, které z hlediska principu jednotnosti řízení je jediným celkem, oproti stavu, z něhož vycházel ve svém dřívějším rozhodnutí příslušný přezkumný orgán, nedojde k žádným změnám v relevantních skutkových či právních okolnostech, nemůže ani tentýž přezkumný orgán (např. odvolací či dovolací soud), pokud o téže věci znovu rozhoduje, měnit své předchozí závěry, neboť i on je vázán právním názorem, který v téže věci již vyslovil. Opačný názor by odporoval podstatě a smyslu přezkumného řízení.

Z toho vyplývá, že závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v intencích ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další dovolací senát (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Vůbec připuštění možnosti, že Nejvyšší soud jako soud dovolací by se sám necítil být vázán (při nezměněných skutkových okolnostech a za nezměněné právní situace) vlastním právním názorem, který již v téže věci zaujal ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání a jehož respektování ze strany nižších soudů je expressis verbis zákonnou, a dokonce i ústavní povinností, by znamenalo popření výše již uvedených zásad v oblasti přezkumného řízení a ve svém důsledku i porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, který je bezpochyby nutno vztáhnout také k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Proto postup podle § 20 odst. 1 zákona za této situace vůbec nepřichází v úvahu.

K tomu je třeba uvést, že pokud z dikce ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. výslovně vyplývá vázanost právním názorem Nejvyššího soudu jen ve vztahu k tomu orgánu činnému v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, pak z toho nelze dovozovat, že Nejvyšší soud snad není svým vlastním právním názorem vázán. Výše uvedené ústavní a zákonné principy, na nichž je založen výkon soudnictví i v oblasti přezkoumávání rozhodnutí v rámci řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích, jsou neslučitelné s představou, že přezkumný orgán (v daném případě Nejvyšší soud jako soud dovolací) může zcela libovolně měnit své vlastní, v téže věci již jednou zaujaté, závazné právní názory a měnit tak svá rozhodnutí.

Jestliže rozhodnutí Nejvyššího soudu je nezměnitelné, tzn. že se vyznačuje tzv. formální právní mocí, pak z pohledu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. to znamená, že ani v případě, kdy se věc znovu stane předmětem projednání a rozhodnutí v dovolacím řízení, toto rozhodnutí nelze změnit (nelze změnit v něm vyjádřený právní názor), pokud se nezměnily skutkové okolnosti věci, popřípadě pokud nedošlo ke změně samotné právní úpravy. Opravný prostředek (ať už řádný či mimořádný) podaný znovu v téže věci nepředstavuje žádný z možných průlomů do principu nezměnitelnosti existujícího pravomocného soudního rozhodnutí.

Je nutno připomenout, že v posuzované věci byl Nejvyšším soudem (pod sp. zn. 7 Tdo 156/2003) vysloven závazný právní názor, že právní posouzení činu obviněné L. H. jako trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. je v rozporu s hmotným právem, neboť nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci odpovídá správné právní kvalifikaci činu jako trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák., a že tedy byl ze strany obviněné zcela důvodně uplatněn dovolací důvod předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba zdůraznit, že v posuzované věci jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu funkčně příslušného k projednání a rozhodnutí o dovolání. Toto rozhodnutí nepodléhá žádnému dalšímu přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, resp. některého z jeho senátů. Už vůbec nelze připustit přezkum tohoto rozhodnutí ze strany orgánu, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, či dokonce závěr z jeho strany, že závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem není nutno respektovat, jak se to stalo v posuzované věci. Avšak ani žádný další senát Nejvyššího soudu (ať už senát stejný nebo senát složený z jiných soudců) na základě nového dovolání proti rozhodnutí ve věci samé (§ 265a odst. 1, 2 tr. ř.) vydaného v téže věci nižšími soudy, poté co dřívější rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem v dovolacím řízení zrušeno a věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, není oprávněn přezkoumávat předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byl již ve věci zaujat závazný právní názor. Opačný postup by ve skutečnosti znamenal nepřípustnou revizi vlastního rozhodnutí Nejvyšším soudem (obdobně to s ohledem na ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. platí i pro soud odvolací ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí), a to prostřednictvím přezkoumání nového rozhodnutí v téže věci učiněného nižšími soudy za situace, kdy nedošlo ke změně skutkových okolností, z nichž vycházel závazný právní názor Nejvyššího soudu (ani v mezidobí nedošlo ke změně právní úpravy).

Zákon (§ 265n tr. ř.) umožňuje přezkoumání rozhodnutí dovolacího soudu jen cestou obnovy řízení, ale nikoliv jiným způsobem. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani existence velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, který je oprávněn po postoupení věci o této rozhodovat tehdy, dospěje-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí (tj. v jiném, dřívějším rozhodnutí) Nejvyššího soudu.

S ohledem na výše již uvedené skutečnosti je zřejmé, že ustanovení § 20 odst. 1 zákona umožňuje postoupení věci velkému senátu pouze za předpokladu, že se bude jednat o odlišný právní názor v různých věcech. Ani velký senát totiž není určen k tomu, aby prováděl v téže věci revizi rozhodnutí Nejvyššího soudu, není oprávněn případně "napravovat" pravomocná rozhodnutí dovolacího soudu, či "posuzovat" jejich správnost a zákonnost. Trestní stíhání obviněné L. H. (a to i v případě nového dovolacího řízení) tvoří jeden celek a jedná se tudíž o jednu věc, u které vzhledem k již vyjádřenému právnímu názoru dovolacího soudu nelze propříště, za situace výše popsané, postoupit věc velkému senátu s odkazem na odlišný právní názor. Pokud by velký senát trestního kolegia akceptoval názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1261/2003, znamenalo by to ve své podstatě popření požadavků plynoucích ze shora uvedených ustanovení. Za předpokladu, že by rozhodnutí jednoho senátu Nejvyššího soudu s právními názory v něm vyjádřenými při nezměněných skutkových základech nebyla v téže věci závazná pro ostatní senáty Nejvyššího soudu a tato okolnost (odlišný právní názor jiného senátu ) se měla stát důvodem pro postoupení věci velkému senátu (viz usnesení sp. zn. 6 Tdo 1261/2003), stal by se velký senát ve své podstatě orgánem provádějícím revizi (nové přezkoumání věcné správnosti a zákonnosti) již pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Na usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, je třeba nahlížet jako na rozhodnutí Nejvyššího soudu (nikoliv "jen" jako na rozhodnutí pouhého jednoho senátu Nejvyššího soudu), které existuje nadále, nebylo zrušeno a musí být tudíž jeho právní názor při nezměněném skutkovém zjištění v téže věci závazný a nezměnitelný nejen ve vztahu k soudům nižších stupňů, ale v případě dalšího dovolání podaného v téže věci také ve vztahu k tomu senátu Nejvyššího soudu, který bude věc znovu projednávat a rozhodovat. V opačném případě by rozhodování Nejvyššího soudu postrádalo prvky předvídatelnosti aplikace práva a nezaručovalo by potřebnou míru právní jistoty.

Z těchto důvodů v téže věci nelze postupovat podle § 20 odst. 1 zákona. Ze strany dovolacího senátu Nejvyššího soudu jde totiž o zákonnou (i ústavní) povinnost respektovat vlastní závazný právní názor vyslovený v téže věci v předchozím rozhodnutí o dovolání, a nikoliv o možnost zastávat v téže věci odlišný právní názor.

I když velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení § 20 odst. 1 zákona pro její postoupení velkému senátu, byl i za této situace, v souladu se zákonnou úpravou, oprávněn a povinen podaná dovolání projednat a rozhodnout o nich.

S ohledem na všechny důvody shora již uvedené musel pak velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu dospět k závěru, že dovolání obviněné L. H. a nejvyšší státní zástupkyně byla podána s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. / zcela důvodně. Je tomu tak proto, že závazný právní názor, který byl v této věci již vysloven v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, a který zavazuje i Nejvyšší soud v tomto řízení o podaných dovoláních, byl výsledkem přezkumu podle § 265i odst. 3 tr. ř., prováděného na základě již tehdy uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jestliže tedy z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, jednoznačně vyplývá, že skutkovému zjištění učiněnému nižšími soudy neodpovídá použitá právní kvalifikace, což mělo za následek závěr, že při uplatněném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání podáno důvodně, pak musí velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu konstatovat, že pokud Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci při nezměněném skutkovém zjištění rozhodly opačně, než vyplývá z posledně označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak jejich právní posouzení neodpovídá skutkovým zjištěním. Je tomu tak z důvodů, které jsou již obsaženy v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003. Proto dovolání podaná obviněnou a nejvyšší státní zástupkyní s uplatněním dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla podána důvodně, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Proto velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 5 To 74/2003 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 31 T 2/2003. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Velký senát znovu připomíná, že již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, vyplývá, že okruh zjišťovaných skutečností není třeba rozšiřovat prováděním dalších důkazů a že důkazy v dosavadním řízení opatřené, odůvodňují kvalifikovat jednání obviněné jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Opětovně se velice důrazně připomíná zákonná (ústavní) povinnost nižších soudů respektovat ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. a s ohledem na to, není nutno přistoupit k přikázání věci k projednání v jiném složení senátu ve smyslu ustanovení § 265l odst. 3 tr. ř.

Pro úplnost lze uvést, že postup soudu, jenž provede další dokazování, byť toto mu není uloženo soudem vyššího stupně, sám o sobě nepředstavuje vadu řízení, natož pak takovou vadu, kterou by bylo možno podřadit pod některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Stejně tak nelze dovoláním účinně uplatnit toliko vadu spočívající v nerespektování ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení a nutnost učinění samostatného rozhodnutí o vazbě (§ 265l odst. 4 tr. ř.) nebylo důvodů zabývat se podnětem obviněné na vydání rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. února 2004

Předseda velkého senátu trestního kolegia :
JUDr. Antonín Draštík

Vypracoval:
JUDr. Jan Engelmann