15 Tdo 354/2011
Datum rozhodnutí: 14.09.2011
Dotčené předpisy: § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.




15 Tdo 354/2011-42


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátu trestního kolegia v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2011 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní (v zastoupení náměstkem JUDr. Karlem Černovským) v neprospěch obviněného
R. P.
, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 31 To 345/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 114/2010, za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., t a k t o :


Podle § 265k odst. 1 tr. ř.
s e z r u š u j í
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 31 To 345/2010, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 34 T 114/2010.


Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Podle § 265
l
odst. 1 tr. ř.
s e
Okresnímu soudu v Liberci
p ř i k a z u j e ,
aby věc obviněného R. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 34 T 114/2010, bylo rozhodnuto tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za užití § 188 odst. 1 písm. b) a § 171 odst. 1 tr. ř. bylo trestní stíhání obviněného R. P. pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že ve F., okr. Liberec, dne 24. 5. 2010 v době okolo 10.30 hod. řídil motorové vozidlo Opel Vectra Caravan, ačkoli mu 12. 8. 2009 bylo doručeno oznámení Městského úřadu ve Frýdlantě, č. j. 8563/2008/OD/VR-Body, o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. o silničním provozu ), v důsledku čehož pozbyl řidičského oprávnění, postoupeno Městskému úřadu ve Frýdlantu k rozhodnutí, neboť by se mohlo jednat o přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen zák. o přestupcích ).


Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci v neprospěch obviněného R. P. stížnost, o níž Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozhodl usnesením ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 31 To 345/2010, tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl.


Uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 31 To 345/2010, napadla nejvyšší státní zástupkyně zastoupená svým náměstkem JUDr. Karlem Černovským, dovoláním podaným v neprospěch obviněného R. P. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přičemž v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně napadenému rozhodnutí především vytkla, že nelze souhlasit se závěry soudu druhého stupně, pokud zaujal shodný názor jako nalézací soud o tom, že pachatel nevykonával činnost, pro kterou mu bylo odňato oprávnění rozhodnutím orgánu veřejné moci, neboť k pozbytí řidičského oprávnění došlo na základě zákona dosažením počtu 12 trestných bodů, aniž by o tom jakýkoliv orgán veřejné moci rozhodoval a tato skutečnost byla obviněnému toliko oznámena. Podle rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku totiž považovat pouhé oznámení správního orgánu o tom, že řidič v důsledku vybodování řidičské oprávnění pozbyl. Oproti tomu poukázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) pod sp. zn. Tpjn 302/2010, podle nějž za odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zák. o silničním provozu k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu. V této dovolávané věci je přitom nesporné, že obviněný R. P. shora uvedeným způsobem vyrozuměn byl. Obviněný R. P. tak svým jednáním mařil rozhodnutí orgánů veřejné moci tím, že vykonával činnost, pro kterou dosažením 12 trestných bodů pozbyl podle § 123c odst. 3 zák. o silničním provozu oprávnění.


V závěru svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně zastoupená svým náměstkem navrhla, aby dovolací soud za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 31 To 345/2010, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 34 T 114/2010, a aby poté věc podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby bylo navrhované rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud hodlal ve věci učinit rozhodnutí jiné, souhlasila také ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.


Obviněný R. P. se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. do rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k podanému dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud nejprve rozhodoval o podaném dovolání v senátě č. 7 Tdo, který usnesením ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 241/2011, podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech a soudcích ), věc obviněného R. P. postoupil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen velký senát Nejvyššího soudu ), neboť senát 7 Tdo jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka spočívající v tom, že dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou, má po právní stránce zásadní význam. Senát 7 Tdo přitom vycházel z ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., které za oprávněnou osobu výslovně označuje jen nejvyššího státního zástupce a nepřipouští, aby dovolání podal jiný státní zástupce, byť by byl náměstkem nejvyššího státního zástupce. Tento právní názor však je odlišný od právního názoru vyjádřeného již v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu. Např. senáty 5 Tdo a 11 Tdo v usneseních Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 986/2010 a 11 Tdo 22/2011, ale i dalších senáty Nejvyššího soudu považovaly dovolání, které ve skutečnosti podal náměstek nejvyšší státní zástupkyně, za dovolání podané oprávněnou osobou. To bylo v odůvodnění citovaných usnesení pouze povšechně konstatováno, aniž bylo vůbec zaznamenáno, že dovolání nepodepsala nejvyšší státní zástupkyně, ale v zastoupení její náměstek, a aniž by bylo vysvětleno, z jakých důvodů je přesto takové dovolání považováno za dovolání podané oprávněnou osobou. Jde sice o právní názor o procesním právu, což jinak zásadně není důvodem pro postoupení věci velkému senátu, avšak senát 7 Tdo jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam. Senát vzal v tomto směru v úvahu, že pokud je spornou právní otázkou to, kdo je osobou oprávněnou podat dovolání, má to mimořádný význam jak pro strany trestního řízení, tak pro jednotnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu.


V podrobnostech v odůvodnění svého rozhodnutí senát 7 Tdo dále rozvedl, že z ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. vyplývá, že jediným státním zástupcem, který je oprávněn podat dovolání, je nejvyšší státní zástupce. Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že nejvyšší státní zástupce může místo sebe nebo za sebe nechat podat dovolání jiného státního zástupce. Právo podat dovolání je v ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. konstruováno jako výlučné osobní procesní právo nejvyššího státního zástupce, který ho nemůže přenést na nikoho dalšího, protože mu to zákon neumožňuje (k tomu viz
Šámal P. a kol.
Trestní řád. Komentář, II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 2126). Tento závěr je podporován tím, že pokud jde o účast ve veřejném zasedání konaném o dovolání, ustanovení § 265r odst. 2 tr. ř. stanoví, že účast státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání je povinná. Trestní řád tedy jasně rozlišuje nejvyššího státního zástupce jako osobu oprávněnou podat dovolání a státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství jako osobu, která se účastní veřejného zasedání. Toto rozlišení spočívá v tom, že podat dovolání může jedině nejvyšší státní zástupce, avšak zúčastnit se veřejného zasedání může kterýkoli státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V uvažovaném ohledu jde o určitou obdobu s tím, jak je v ustanovení § 174a odst. 1 tr. ř. vymezeno oprávnění nejvyššího státního zástupce rušit pravomocná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. V tomto ustanovení je uvedené oprávnění rovněž svěřeno jedině nejvyššímu státnímu zástupci jako jeho výlučné osobní procesní právo. Ani toto právo nemůže nejvyšší státní zástupce přenést na nikoho dalšího, protože to zákon neumožňuje. Jinak tomu ale je, pokud jde o úkony směřující k získání podkladů pro uvedené rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. Tyto úkony, které spočívají ve vyžadování spisů, dokumentů, materiálů a zpráv od nižších státních zastupitelství a v provádění prověrek, může podle § 174a odst. 2 tr. ř. činit státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jsou v trestním řádu zakotvena výlučná osobní procesní práva nejvyššího státního zástupce, z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá, že by těmito právy byl nadán také náměstek nejvyššího státního zástupce. Z hlediska trestního řádu nejsou s postavením náměstka nejvyššího státního zástupce spojena žádná zvláštní procesní práva nad rámec práv, která trestní řád jinak přiznává kterémukoli státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství. Státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství nenáleží podle trestního řádu právo podat dovolání, a to ani z toho titulu, že je zároveň náměstkem nejvyššího státního zástupce. Právo podat dovolání nemá náměstek nejvyššího státního zástupce ani podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o státním zastupitelství ).


Zákon o státním zastupitelství nemá žádné ustanovení, které by bylo možné interpretovat jako zákonné zmocnění náměstka nejvyššího státního zástupce k úkonům, k nimž je jinak oprávněn nejvyšší státní zástupce. Oprávnění nejvyššího státního zástupce jsou vymezena především v § 12 odst. 1 až 7 zákona o státním zastupitelství. Mezi těmito oprávněními není výslovně zmíněno oprávnění podávat dovolání, avšak toto oprávnění lze zahrnout pod ustanovení § 12 odst. 5 citovaného zákona, podle něhož nejvyššímu státnímu zástupci přísluší vykonávat další oprávnění, která s funkcí nejvyššího státního zástupce spojuje tento zákon nebo zvláštní právní předpisy . Oprávnění podávat dovolání tu má charakter oprávnění, které s funkcí nejvyššího státního zástupce spojuje zvláštní právní předpis, a to zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 12 zákona o státním zastupitelství však neobsahuje žádné zákonné zmocnění, na jehož podkladě by byl náměstek nejvyššího státního zástupce oprávněn podat dovolání. Pokud z ustanovení § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství vyplývá, že nejvyššího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci, považoval senát 7 Tdo za nutné zdůraznit, že v žádném případě nejde o zákonné zmocnění náměstka nejvyššího státního zástupce k úkonům, které jinak přísluší nejvyššímu státnímu zástupci. Citované ustanovení totiž váže postavení náměstka, resp. náměstků nejvyššího státního zástupce při zastupování nejvyššího státního zástupce na to, jak to nejvyšší státní zástupce sám stanoví. Obsah zastupování tu není stanoven zákonem, ale rozhodnutím či jiným aktem nejvyššího státního zástupce. Jestliže trestní řád jako zvláštní zákon vymezuje nějaké oprávnění nejvyššího státního zástupce tak, že jde o jeho výlučné osobní procesní právo, pak to znamená, že nejvyšší státní zástupce nemůže z vlastní vůle přenést toto oprávnění na nikoho dalšího, a to ani na svého náměstka. Náměstek nejvyššího státního zástupce by mohl přikročit k výkonu takového oprávnění podle názoru senátu 7 Tdo jedině za předpokladu, že by ho k tomu zmocňoval zákon. Na podkladě toho, že ho k tomu zmocní nejvyšší státní zástupce podle § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, náměstek nejvyššího státního zástupce uvedená oprávnění vykonávat nemůže.


Senát 7 Tdo zároveň nabyl přesvědčení, že pokud by dovolání akceptoval jako dovolání podané oprávněnou osobou, kolidovalo by to s ústavně zaručeným základním právem obviněného na to, aby státní moc byla vůči němu uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a se základním právem na to, že nesmí být stíhán jinak než způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Naznačený postup by také byl obtížně slučitelný s principy demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).


Závěrem senát 7 Tdo podotknul, že je namístě trvat na tom, aby výklad ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. byl restriktivní a aby vylučoval možnost, že dovolání bude podáváno jinými osobami než nejvyšším státním zástupcem, byť by šlo o náměstky nejvyššího státního zástupce. Agenda dovolání se týká pravomocných rozhodnutí, ve vztahu k nimž je třeba přistupovat z takové pozice, že prioritou je zachování právní jistoty a že možnost změny vyplývá jen z jasně předvídatelných podmínek, mezi které náleží také jednoznačné určení osoby oprávněné přivodit svým opravným prostředkem změnu rozhodnutí.


Z podnětu Nejvyššího soudu nejvyšší státní zástupce JUDr. Pavel Zeman ve svém vyjádření ze dne 29. 3. 2011 uvedl, že dlouholetá dosavadní praxe zastupování nejvyššího státního zástupce jeho náměstkem při podání dovolání vycházela ze zákonné úpravy ustanovení § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství a praktických i organizačních potíží, které v případě, že by dovolání nemohl v době jeho nepřítomnosti na pracovišti podepsat jeho náměstek, by nastolily formální a bezobsažnou úroveň jeho práce, neboť by objektivně nebyl schopen pro častou osobní nepřítomnost na pracovišti zajistit jednotný postup Nejvyššího státního zastupitelství v těchto věcech. Konečně obdobný problém se týká i dalších výlučných oprávnění nejvyššího státního zástupce, jako je např. nařízení kontroly skončené věci podle § 12 odst. 3 zák. o státním zastupitelství, mimořádného kasačního oprávnění podle § 174a tr. ř. nebo žaloby podle § 62 zákona o rodině. Na žádost Nejvyššího soudu, z jakých důvodů bylo v této věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo 354/2011 (dříve sp. zn. 7 Tdo 241/2011) postupováno tak, že dovolání v zastoupení nejvyšší státní zástupkyně podepsal náměstek JUDr. Karel Černovský, se vyjádřil první náměstek nejvyššího státního zástupce JUDr. Igor Stříž. V úvodu svého vyjádření poukázal na to, že v odborné literatuře je zaujímáno k této problematice stanovisko vycházející z principu zastoupení nejvyššího státního zástupce jeho náměstkem, a to ze zákona. Pokud je ustanoveno více náměstků, pak vedoucího státního zástupce zastupují v pořadí a rozsahu jím stanoveném. Rozsah zastoupení je zpravidla vymezen opatřením (pokynem) vedoucího státního zástupce, a to většinou ve formě organizačního řádu příslušného státního zastupitelství. Rozsahem zastupování lze rozumět zastupování na určených úsecích působnosti státního zastupitelství a ve vymezené ostatní činnosti, kterou je zabezpečován chod státního zastupitelství (srov.
Kocourek, J. Záruba, J.
Zákon o soudech a soudcích; Zákon o státním zastupitelství, 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 457). Nejvyššího státního zástupce není možno od Nejvyššího státního zastupitelství nijak institucionálně oddělovat, není orgánem naprosto samostatným a od soustavy státního zastupitelství odděleným, není ani orgánem sui generis, neboť je především vedoucím státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství. Jestliže zákon nejvyššímu státnímu zástupci výslovně svěřuje určité pravomoci, které váže na jeho osobu, nejde o pravomoci v podobě privilegií, která by byla vztažena za všech okolností k jeho osobě, s jeho osobou by vznikala a současně zanikala. Jde o výkon veřejné moci, nikoli o osobní privilegium. Specifičnost atributů veřejné moci se projevuje nikoli v tom, že za žádných okolností nikdo jiný než nejvyšší státní zástupce osobně není oprávněn ji vykonávat, ale že primárně ji vykonává sám nejvyšší státní zástupce. Není-li ovšem pro daný úkon v souladu se zákonnou úpravou (§ 8 odst. 2 zák. o státním zastupitelství) zastoupen svým náměstkem. Proto Nejvyšší státní zastupitelství nepovažuje názor vyslovený senátem 7 Tdo za správný, neboť nejde o zmocnění k určité činnosti, ale o princip zastoupení nejvyššího státního zástupce jeho náměstkem ze zákona. V návaznosti na to náměstek nejvyššího státního zástupce k úvaze o tom, jak v každém jednotlivém případě prokázat, že jde o výkon pravomoci a působnosti vyplývající přímo ex lege, uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství zastává názor, podle nějž takového průkazu není zapotřebí a že neexistuje žádný obecný důvod, proč by tomu tak mělo být. Tento závěr vyplývá z existence principu presumpce správnosti aktů veřejné moci, což se týká i aktu podepsaného náměstkem za nejvyššího státního zástupce, kdy jej zastupuje podle § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, kdy současně odkázal na jednak teoretickou nauku, ale také na judikaturu obecných soudů (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 163/2001) a judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03). Na úplný závěr svého vyjádření náměstek nejvyššího státní zástupce poznamenal, že zákon o státním zastupitelství upravuje jako norma převážně organizační povahy ty vztahy, které obecně platí pro jednání státního zastupitelství ve vztazích uvnitř i navenek soustavy státního zastupitelství, a proto se uplatní tam, kde příslušný procesní předpis výslovnou úpravu těchto vztahů neobsahuje. Trestní řád jako procesní předpis naopak není organizační normou a neobsahuje-li stran zastupování nejvyššího státního zástupce jako vedoucího státního zástupce jiná pravidla, nelze než vycházet při řešení této otázky ze zákona o státním zastupitelství. Správná aplikace obou těchto předpisů nespočívá v jejich důsledně oddělené aplikaci, ale naopak v jejich aplikaci ve vzájemných souvislostech.


Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen velký senát ) se nejprve v souladu s usnesením senátu 7 Tdo ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 241/2011, zabýval procesní otázkou, zda dovolání v této trestní věci bylo podáno oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., jež je závislá na vyřešení otázky, zda byl náměstek nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Karel Černovský osobou oprávněnou v jejím zastoupení podat dovolání, příp. za jakých podmínek.


Podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání může podat nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Podle § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o státním zastupitelství nejvyššího státního zástupce (jako jednoho z vedoucích státních zástupců) zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v pořadí a v rozsahu jím stanoveném.


Velký senát především považuje za nutné zdůraznit, že v zásadě je třeba souhlasit s tím, že oprávnění k podání dovolání je výlučným oprávněním, které je třeba chápat jako osobní procesní právo nejvyššího státního zástupce, které je mu svěřeno zákonem, a proto ho nemůže bez zákonného zmocnění přenést na nikoho dalšího (k tomu viz
Šámal P. a kol.
Trestní řád. Komentář, II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 2126). Podobně je tomu i s dalšími výlučnými oprávněními nejvyššího státního zástupce, ať už jsou stanoveny v trestním řádu (srov. § 174 odst. 1 tr. ř.) nebo v jiném zákoně (např. v § 12 zákona o státním zastupitelství; v ustanovení § 12 odst. 5 zákona o státním zastupitelství je upraveno oprávnění nejvyššího státního zástupce vykonávat mimo ostatní oprávnění uvedená v tomto ustanovení, další oprávnění, která s funkcí nejvyššího státního zástupce spojuje tento zákon nebo zvláštní právní předpisy).


Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, zda podá dovolání v určité věci, proti kterému rozhodnutí, proti jakému jeho výroku, v jakém rozsahu a z jakých důvodů, záleží zcela na jeho vůli. Nejvyšší státní zástupce je tedy jediným ze zákona oprávněným státním zástupcem v celé soustavě státního zastupitelství, který může ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. podat dovolání. To ovšem na druhé straně neznamená, jak z toho dovodil senát 7 Tdo ve svém usnesení ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 241/2011, že by toto ustanovení vylučovalo, aby za splnění zákonných podmínek stanovených v § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o státním zastupitelství podal dovolání v jeho zastoupení náměstek nejvyššího státního zástupce. Není totiž správné stavět tato ustanovení proti sobě v tom smyslu, že ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. vylučuje použití ustanovení § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství. Tato ustanovení nejsou vůči sobě ve vztahu speciality, ale jde o ustanovení, která je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti a v návaznosti na sebe, neboť z nich vyplývá, že zásadně, pokud tomu nic nebrání, vykonává výlučné oprávnění podat dovolání sám nejvyšší státní zástupce, jestliže však výkonu tohoto oprávnění, stejně jako jiného výlučného oprávnění brání určitá podstatná překážka (např. smrt nebo nemoc nejvyššího státního zástupce, dlouhodobá zahraniční cesta apod.), uplatní se ustanovení § 8 zákona o státním zastupitelství o zákonném zastoupení nejvyššího státního zástupce jeho náměstky v pořadí a v rozsahu jím stanoveném. To odpovídá i odborné literatuře, podle které, pokud je ustanoveno více náměstků, pak vedoucího státního zástupce zastupují v pořadí a rozsahu jím stanoveném. Rozsah zastoupení je zpravidla vymezen opatřením (pokynem) vedoucího státního zástupce, a to většinou ve formě organizačního řádu příslušného státního zastupitelství. Rozsahem zastupování lze rozumět zastupování na určených úsecích působnosti státního zastupitelství a ve vymezené ostatní činnosti, kterou je zabezpečován chod státního zastupitelství (srov.
Kocourek, J. Záruba, J.
Zákon o soudech a soudcích; Zákon o státním zastupitelství, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 457). Ve shodě s tím je i judikatura Ústavního soudu, byť týkající se rozhodnutí podle § 174a odst. 1 tr. ř., jež je také výlučným oprávněním nejvyššího státního zástupce na základě trestního řádu. Z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že v případě, kdy takové rozhodnutí bylo podepsáno nikoliv přímo nejvyšší státní zástupkyní, ale jejím zástupcem, nejedná se o libovůli orgánů činných v trestním řízení, naopak je nutno odkázat na § 8 odst. 2 zák. o státním zastupitelství. Podle Ústavního soudu tento postup vychází přímo ze zákonné úpravy a nikoliv pouze z vnitřních předpisů státního zastupitelství (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 351/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 353/10, a nález Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. II. ÚS 655/11).


Na druhé straně nelze podle názoru velkého senátu při výkladu uvedených ustanovení dospět k závěru, že by nejvyšší státní zástupce mohl na základě ustanovení § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o státním zastupitelství ve smyslu dovětku v pořadí a v rozsahu jím stanoveném přenést celou agendu dovolání nebo jiného výlučného oprávnění (např. rozhodování podle § 174a odst. 1 tr. ř.) na některého svého náměstka, jak by se mohlo naznačovat ze shora citovaných vyjádření nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana a zejména jeho náměstka JUDr. Igora Stříže. Takový postup by totiž zcela negoval vůli zákonodárce, aby v určitých věcech zásadně rozhodoval sám nejvyšší státní zástupce a nikoli příslušné státní zastupitelství či státní zástupce příslušného státního zastupitelství. Náměstek Nejvyššího státního zastupitelství může totiž nejvyššího státního zástupce jen zastupovat a nikoli zcela vykonávat jeho výlučné pravomoci svěřené mu zákonem. V takovém případě, kdy by nejvyšší státní zástupce určitou výlučnou zákonnou pravomoc zcela přenesl na svého náměstka, by výkon takové výlučné pravomoci jím přestal být osobně vykonáván, což by neslo nejen prvky libovůle, ale i negaci vůle zákonodárce, aby takovou pravomoc zásadně vykonával sám nejvyšší státní zástupce. Aniž by velký senát považoval výkon výlučných pravomocí nejvyššího státního zástupce za jeho osobní privilegium oddělené od činnosti Nejvyššího státního zastupitelství jako celku, považuje za nutné zdůraznit, že zákonné zastupování ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství u výlučných pravomocí nejvyššího státního zástupce přichází v úvahu jen v případě, že mu v jejich výkonu brání důležitá překážka. V té souvislosti je třeba také poznamenat, že je na nejvyšším státním zástupci, aby si organizoval svou práci a přítomnost na pracovišti tak, aby v zásadě mohl své výlučné pravomoci svěřené mu zákonem vykonávat osobně a nikoli prostřednictvím svých zastupujících náměstků, a aby právě z tohoto hlediska jeho práce neměla jen formální a bezobsažnou úroveň.


Tomuto názoru velkého senátu nakonec odpovídá i pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně ze dne 21. 9. 2009, č. 8/2009 Sb. pokynů NSZ, o trestním řízení, který v části sedmé, díle druhém, upravuje v článcích 97 až 100 pod rubrikou Dovolání způsob výkonu uvedeného výlučného oprávnění podat dovolání. Podle čl. 99 tohoto pokynu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po vyhodnocení spisového materiálu předloží nejvyšší státní zástupkyni nástin dovolání nebo návrh na odložení návrhu na dovolání. Státnímu zastupitelství činnému u soudu druhého stupně zašle stejnopis dovolání nebo vyrozumění, že důvody pro dovolání shledány nebyly. Obdobně postupuje, přezkoumá-li věc na základě podnětu jiné osoby k podání dovolání. Podatele o učiněném opatření vyrozumí.


Poté, co velký senát dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, neboť neshledal v posuzovaném případě, že by postup náměstka nejvyšší státní zástupkyně byl v rozporu se shora obecně vyjádřenými právními závěry, dále zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit. Shledal přitom, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně zastoupené jejím náměstkem JUDr. Karlem Černovským je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).


Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., velký senát dále posuzoval, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.


Dříve než se velký senát v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadeným rozhodnutím předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vzhledem k tomu, že velký senát neshledal ani tento, ani jiný důvod podle § 265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání nejvyšší státní zástupkyně, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů vymezených v dovolání, jakož i řízení rozhodnutím předcházející.


Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým však soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, nebo rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání. Pokud jde o postoupení věci, dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta pro jeho projednání (srov. např. § 20 zák. o přestupcích), a proto měl soud obviněného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.


Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto posledně uvedenou okolnost uplatnila ve svém mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.


Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila právně relevantní námitku spočívající v tom, že rozhodnutím ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. ř. je právě i oznámení správního orgánu o tom, že řidič v důsledku vybodování pozbyl řidičské oprávnění, a tak obviněný R. P. mařil svým jednáním rozhodnutí orgánů veřejné moci, když vykonával činnost, pro kterou pozbyl dosažením počtu 12 trestných bodů podle § 123c odst. 3 silničního zákona oprávnění.


Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Pachatelem

trestného činu podle § 337 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), odst. 2, odst. 3 písm. b) a odst. 4 tr. zákoníku může být jen osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká. Ve všech případech samostatných skutkových podstat podle § 337 odst. 1, 2, 3 a 4 tr. zákoníku jde o úmyslný trestný čin. Znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí

znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Neznamená však, že výkon rozhodnutí by byl zmařen, tj. že by už nebylo možné rozhodnutí vykonat. Jiné orgány veřejné moci z hlediska tohoto ustanovení jsou především orgány státní správy a územní samosprávy. Zakázat výkon určité činnosti lze buď rozhodnutím soudu uložením trestu zákazu činnosti podle § 73 tr. zákoníku, nebo rozhodnutím státního orgánu

ve správním řízení, např. sankcí zákazu činnosti v přestupkovém řízení nejdéle na dva roky (§ 11 a § 14 zák. o přestupcích). Oproti úpravě platné do 31. 12. 2009 umožňuje nová formulace objektivní stránky v tomto ustanovení vykonává činnost, pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu

postihnout nejen pachatele, který maří výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána, ale i toho, kdo poté, co mu bylo odňato příslušné oprávnění vydávané podle zvláštního právního předpisu, podmiňující možnost k výkonu určité činnosti, tuto činnost vykonává. Typickým příkladem je možnost postihu toho kdo přesto, že mu byl odňat řidičský průkaz rozhodnutím obecního úřadu obce s rozšířenou působností, protože pozbyl zcela zdravotní způsobilost nebo zcela odbornou způsobilost

podle § 94 odst. 1 písm. a) nebo b) zák. o silničním provozu řídí motorové vozidlo. Dalším příkladem odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu je podle judikatury odnětí řidičského oprávnění na základě dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem podle § 123a a násl. zák. o silničním provozu.


Velký senát z obsahu trestního spisu zjistil, že nalézací soud

v odůvodnění svého usnesení ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 34 T 114/2010, uvedl, že zákon o silničním provozu v ustanovení § 94 odst. 1 specifikuje případy, v nichž dochází k odejmutí řidičského oprávnění, naproti tomu v ustanovení § 94a a § 123c odst. 3 vymezuje, za jakých předpokladů držitel řidičského oprávnění toto oprávnění pozbude. Podle § 123c odst. 3 zák. o silničním provozu, v jehož intencích bylo obviněnému oznámeno, že dosáhl 12 bodů v bodovém systému, a že v zákonné lhůtě od doručení pozbývá řidičské oprávnění, pozbyl obviněný řidičské oprávnění ze zákona, nikoliv však na základě jeho odnětí v souladu s § 94 odst. 1 písm. b) zák. o silničním provozu. Za situace, kdy trestní zákoník kriminalizuje toliko jednání pachatele, kterému bylo řidičské oprávnění odňato, nelze dospět k závěru, že zákonodárce měl na mysli kriminalizovat také případy, kdy pachatel řidičské oprávnění pozbyl a postihovat takové jednání by bylo možno jen na základě extenzivního výkladu ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který je nepřípustný, neboť by byl učiněn k tíži pachatele. Ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se na tzv. vybodované řidiče nevztahuje, neboť nemaří výkon rozhodnutí veřejné moci, když žádné takové rozhodnutí nebylo učiněno [předmětné oznámení nemůže být typem rozhodnutí, protože ani nemá parametry § 67 odst. 1, 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád )] a v tomto případě může být jednání pachatele posouzeno příslušným orgánem jako přestupek podle § 22 odst. 1 písm. e) zák. o přestupcích (srov. str. 2 usnesení nalézacího soudu).


Stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na právní rozbor JUDr. Františka Púryho publikovaný v časopise Trestněprávní revue č. 6/2010 a návrh stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 302/2010, které, jak popisuje stížnostní soud, podrobně rozvádí, proč jednání řidiče, který přes naplnění hranice 12 bodů řídí motorové vozidlo, nenaplňuje znaky přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž současně soud druhého stupně cituje z návrhu stanoviska Nejvyššího soudu (srov. str. 2 až 3 usnesení stížnostního soudu). Stížnostní soud dále poznamenal, že postup správního orgánu při oznámení dosažení hranice 12 bodů, jakožto i předpokládané důsledky, nelze považovat za odnětí řidičského oprávnění podle § 94 odst. 1 písm. b) zák. o silničním provozu, a proto ani věc nelze posoudit jako trestný čin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stížnostní soud shrnul, že o maření výkonu úředního rozhodnutí pak podle návrhu stanoviska Nejvyššího soudu u řidičů, kteří dosáhli 12 bodů, nemůže jít už i proto, že v tomto případě nastávají účinky ze zákona a nikoli rozhodnutím. Návrh stanoviska připustil, že takovýto doslovný výklad ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se může ocitnout v rozporu s účelem tohoto zákonného ustanovení, ale zjištěný rozpor nelze překlenout rozšiřujícím výkladem znaků skutkové podstaty rozhodnutím , neboť by šlo o analogii k tíži pachatele, a tedy analogii nepřípustnou. Závěrem stížnostní soud vyjádřil, že po přezkoumání návrhu stanoviska Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že v této věci jsou možné různé výklady trestnosti jednání obviněného R. P., když s odkazem na návrh stanoviska Nejvyššího soudu má za to, že je třeba přiklonit se k nově publikovanému výkladu. Stížnostní soud dodal, že si je vědom toho, že zde není dána existence příslušného správního rozhodnutí a že s odkazem na vyslovený názor Nejvyššího soudu je třeba připustit, že vyvstává možnost nepřípustného rozšíření trestní odpovědnosti v neprospěch pachatele. Za této situace měl stížnostní soud za to, že je třeba vycházet z čistě formálního pojetí ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na uvedené potom lze souhlasit s rozhodnutím nalézacího soudu, který předmětný skutek postoupil Městskému úřadu Frýdlant, neboť jednání obviněného může naplňovat znaky přestupku podle § 22 odst. 1 písm. c) zák. o přestupcích.


Velký senát trestního kolegia

Nejvyššího soudu považuje především za nutné uvést, že právní věta prvního návrhu stanoviska, z kterého zjevně vycházely oba nižší soudy skutečně uváděla, že ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se na tzv. vybodované řidiče (§ 123c odst. 3 zák. o silničním provozu) nevztahuje, neboť řízením motorového vozidla nemaří výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci, když žádné takové rozhodnutí ani nebylo učiněno. Stejně je třeba posuzovat i řidiče, který se svého řidičského oprávnění vzdal ve smyslu § 94 odst. 2, 3, 4, 5 zák. o silničním provozu, neboť ani zde z povahy věci není rozhodováno orgánem veřejné moci, takže není co mařit. Pouhé řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, aniž by byl vysloven rozhodnutím soudu nebo příslušným správním úřadem jeho zákaz, resp. bylo rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností oprávnění k jeho řízení odňato (srov. § 94 odst. 1, § 94a odst. 1 citovaného zákona), rovněž pod ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nespadá. Rovněž ani řízení motorového vozidla v době předcházející případnému rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku nebo o trestném činu pod ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku subsumovat nelze. Stejně tak není tímto trestným činem řízení motorového vozidla jiné skupiny či podskupiny neodpovídající rozsahu řidičského oprávnění. V těchto případech může být jednání pachatele, při splnění dalších zákonných předpokladů, posouzeno příslušným orgánem jako přestupek [srov. § 22 odst. 1 písm. e) zák. o přestupcích] . Tomu pak odpovídá i odůvodnění tohoto návrhu stanoviska pod sp. zn. Tpjn 302/2010, z kterého vycházely oba nižší soudy. Tento návrh stanoviska však na jednání trestního kolegia Nejvyššího soudu nebyl přijat, a proto byl připraven nový návrh stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, který byl po jeho příslušném projednání schválen na zasedání trestního kolegia, které se konalo ve dnech 21. 10. 2010 a 27. 10. 2010, pod sp. zn. Tpjn 302/2010, a následně bylo toto stanovisko elektronickou poštou rozesláno všem soudům. Právní věta tohoto stanoviska byla přijata ve znění: Za

odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu

ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zák. o silničním provozu, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle § 123f odst. 3 citovaného zákona o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku . Uvedené stanovisko bylo posléze publikováno pod č. 1/2011-II. Sb. rozh. tr.


Z odůvodnění přijatého stanoviska, s kterým se velký senát plně ztotožňuje, pak vyplývá, že rozhodující z hlediska posouzení oznámení o dosažení dvanáctibodové hranice a výzvy k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu jako rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 tr. zákoníku je skutečnost, zda tímto úkonem došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby, jinými slovy, zda individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci byl učiněn z pozice jeho vrchnostenského postavení. Z tohoto hlediska je zásadní, že v uvedené výzvě se řidiči podle § 123c odst. 3 zák. o silničním provozu ukládá odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení, s tím, že řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno, nepodá-li proti němu námitky. Není tedy pravdou, jak se někdy zkratkovitě uvádí, že řidič, který dosáhl stanovený limit počtu bodu je sankcionován přímo ze zákona ztrátou řidičského oprávnění a řidičského průkazu (
Kovalčíková, D., Štandera, J.
Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 347), nýbrž řidič pozbývá řidičské oprávnění až uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení s výzvou k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu doručeno, a to ještě jen tehdy, nepodá-li proti němu námitky. Teprve uvedenou výzvou je řidiči ukládána povinnost odevzdat řidičský průkaz a mezinárodní řidičský průkaz, a zákon výslovně v § 123c odst. 5 zák. o silničním provozu stanoví řidiči povinnost tuto výzvu splnit, a proto je třeba tuto výzvu považovat za rozhodnutí materiální povahy. Ze všech těchto hledisek je proto nutno oznámení o dosažení dvanáctibodové hranice a výzvu k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu považovat za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud je poukazováno na terminologickou nesrovnalost pojmů odnětí a pozbytí řidičského oprávnění, není ani tato skutečnost podle názoru trestního kolegia Nejvyššího soudu rozhodná z hlediska možnosti trestního postihu jednání řidiče, který pozbyl řidičské oprávnění ve smyslu § 123c odst. 3 zák. o silničním provozu. Zákon o silničním provozu v § 94a používá pojem pozbytí řidičského oprávnění i ve vztahu k zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, ať už byl uložen soudem jako trest nebo příslušným správním úřadem jako sankce za přestupek, když uvádí, že držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci takového rozhodnutí. Pokud by byli postihováni pouze řidiči, kterým bylo podle § 94 zák. č. 361/2000 Sb. odňato oprávnění po ztrátě jejich odborné či zdravotní způsobilosti, došlo by k neodůvodněnému rozdílu mezi řidiči, kteří v důsledku svého vědomého protiprávního jednání pozbyli řidičské oprávnění (dosáhli dvanácti bodů), a mezi těmi, kterým bylo, mnohdy i bez jejich zavinění, řidičské oprávnění odňato, např. pro úraz či nemoc. Navíc je třeba zdůraznit, že i řidič, který pozbyl řidičské oprávnění podle § 123c odst. 3 zák. o silničním provozu a po uplynutí 1 roku ode dne jeho pozbytí, požádá o vrácení řidičského oprávnění, se musí podrobit přezkoušení z odborné způsobilosti ve smyslu § 123d odst. 3 zák. o silničním provozu z čehož vyplývá, že i u něj zákonodárce presumuje absenci odborné způsobilosti řídit motorové vozidlo obdobně jako podle § 94 odst. 1 písm. b) zák. o silničním provozu.


Z těchto důvodů, pokud pachatel řídil motorové vozidlo i poté, co mu bylo řidičské oprávnění odňato rozhodnutím oznámením a výzvou podle § 123c odst. 3 zák. o silničním provozu příslušného orgánu, naplnil znaky přečinu podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tak tomu bylo i v případě obviněného R. P. neboť podle obsahu spisu mu bylo dne 12. 8. 2009 (srov. č. l. 11 spisu) doručeno oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění, načež byl dne 24. 5. 2010 zastaven hlídkou Policie České republiky, když ve F., okr. Liberec, řídil motorové vozidlo. Pokud za této situace nalézací soud rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu Frýdlant, byl tím naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť podmínky pro postoupení věci správnímu orgánu k projednání jako přestupku splněny nebyly. Pokud poté odvolací soud stížnost státního zástupce proti usnesení nalézacího soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, byl tím naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.


Velký senát závěrem považuje za nutné zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů pochybily, pokud při rozhodování v této trestní věci a následném odůvodnění svých usnesení vycházely z pouhého návrhu stanoviska sp. zn. Tpjn 302/2010, čehož si byly navíc vědomy (srov. str. 2 odůvodnění stížnostního soudu), aniž by vyčkaly konečného znění stanoviska, které bylo odsouhlaseno na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu konané dne 27. 10. 2010. Obě rozhodnutí soudů nižších stupňů schválení předmětného stanoviska předcházejí, neboť usnesení Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 114/2010, je datováno dne 10. 6. 2010 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci pod sp. zn. 31 To 345/2010 bylo učiněno dne 6. 10. 2010. Soudy shodně odkazovaly na návrh stanoviska, který byl určen pro připomínkové řízení, aniž by byl projednán a schválen v trestním kolegiu, k čemuž došlo až ve dnech 21. a 27. 10. 2010.


Z těchto důvodů velký senát shledal podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. důvodným, a proto za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle

§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 31 To 345/2010, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 34 T 114/2010. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc obviněného R. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.


V novém řízení se bude nalézací soud znovu zabývat předmětnou trestní věcí a posoudí ve smyslu shora vysloveného právního názoru (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010) otázku, zda jednání obviněného R. P. naplňuje všechny znaky

přečinu podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

V odůvodnění svého rozhodnutí následně pečlivě své závěry odůvodní a podrobně rozvede, na základě čeho k nim dospěl.


V souvislosti s tím velký senát připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud v Liberci, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.


Závěrem je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Podobně také z případného navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.


P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 14. září 2011



Předseda velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.