15 Cmo 72/2010
Spisová značka: 15 Cmo 72/ 2010-96









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, PhD., V právní Věci žalobce: Mgr. Miroslav Krejčí, sídlem Nad Školkou 311, Psáry-Dolní Jirčany, insolvenční správce dlužníka KERAMIK DESIGN, spol. s.r.o., proti žalovanému: Jiří Matějovský, bytem Mokrouše 65, Tymákov, zast. JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem, sídlem Purkyňova 547/43, Plzeň, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka a o vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze 52 CmI 20 / 2009-13 ze dne 17.února 2010, takto:

I.Rozsudek Krajského soudu v Praze 52 CmI 20/2009-13 ze dne 17.února 2010 se v bodě I.výroku potvrzuje, v bodě II.výroku se potvrzuje ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku 14,500.000,-Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku a v bodu III.výroku se mění jen tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II.Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

Krajský soud vPraze jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. výroku určil, že převod částky 14,500.000,-Kč zúčtu dlužníka vedeného u GE Money Bank, a.s., pobočka Plzeň na účet žalovaného vedeného u Citibank Europe, plc ze dne 2.1.2008 je neúčinným právním úkonem, pod bodem II. výroku uložil žalovanému povinnost vydat částku 14,500.000,-Kč do majetkové podstaty dlužníka KERAMIK DESINGN, s.r.o. do 15 dnů od právní moci rozsudku a pod bodem III. výroku žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že se žalobce domáhal určení neúčinnosti úkonu dlužníka spočívajícího v převodu částky 14,500.000,-Kč na účet žalovaného, k čemuž nenašel v účetnictví dlužníka jakýkoliv doklad. Žalovaný se bránil tím, že šlo o částečnou platbu na kupní cenu ve Výši 20, 000.000,-Kč za jeho obchodní podíl podle smlouvy o převodu obchodního podílu ve prospěch nabyvatele Romana Lehotského, že ji nabyl v dobré víře v době, kdy již nebyl společníkem ani jednatelem dlužníka, a že nebylo rozhodné, zda byla poukázána z účtu nabyvatele nebo dlužníka.

Z provedených důkazů soud I. stupně zjistil, že dne 2.1.2008 byla z účtu dlužníka odepsána částka 14,500.000,-Kč ve prospěch účtu žalovaného, že dne 5.2.2008 bylo ve Věci dlužníka zahájeno insolvenční řízení, v němž byl dne 10.11.2008 zjištěn jeho úpadek. Dále zjistil, že žalovaný byl v obchodním rejstříku zapsán jako jednatel a společník dlužníka od 27.1.1995 do 9.1.2008, že dne 5.11.2007 rozhodla mimořádná valná hromada o odvolání žalovaného z funkce jednatele a vyslovila souhlas s převodem jeho obchodního podílu ve prospěch Romana Lehotského a téhož dne byla uzavřena příslušná smlouva o převodu obchodního podílu za dohodnutou kupní cenou ve Výši 20,000.000,-Kč splatnou do 14 dnů. Soud I. stupně shrnul, že žalovaný prodal svůj obchodní podíl Romanu Lehotskému, jenž mu měl za něj zaplatit 20,000.000,-Kč. Protože k výplatě částky 14,500.000,-Kč došlo z účtu dlužníka-a nikoliv z účtu Romana Lehotského-dne 2.1.2008 a dne 5.2.2008 bylo ve Věci dlužníka zahájeno insolvenční řízení, dovodil z toho soud I. stupně, že převod částky 14,500.000,-Kč byl právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, když jmění dlužníka bylo zkráceno v době, kdy již byl v úpadku a byla tím zkrácena možnost uspokojení jeho věřitelů.

Cituje § 235 až § 237, § 239 a § 240 insolvenčního zákona (dále jen IZ) dospěl soud I. stupně kzávěru, že žaloba je po právu, a proto jí vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce žádné náklady neúčtoval.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný Včas odvolání a navrhl, aby ho odvolací soud změnil a žalobu zamítl. Soudu I. stupně vytýkal, že z odůvodnění rozsudku nelze seznat, zda údajný právní úkon dlužníka byl učiněn v době jeho úpadku, či zda kjeho úpadku teprve vedl, čímž by nepřípustně vybočil z pravidel sporného řízení. Namítal, že v době platby již nebyl společníkem ani jednatelem dlužníka, a tedy ani osobou mu blízkou. Vyjádřil názor, že samotná platba je toliko faktickou činností a nikoliv právním úkonem, jemuž by bylo lze odporovat, a poukazoval na právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.3.2004, sp. zn. 30 Cdo 531/2003. Vysvětloval, že obdrženou platbou nevznikl žádný závazkový vztah, ale šlo o částečné plnění třetí osobou, jež musel přijmout, a toto plnění též v dobré víře přijal, aniž mohl Vědět, že platba nešla přímo od Romana Lehotského, jenž se tím bezdůvodně obohatil na úkor dlužníka, což ovšem není jeho věcí. Závěrem dodal, že o úpadku dlužníka nevěděl, nebot' od něho odešel v době, kdy dlužník měl sjednány Významné kontrakty a byl v ekonomické konjunktuře.

Žalobce vyvracel Vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

15 Cmo 72/ 2010

Odvolací soud odvolání žalobce neshledal důvodným a rozsudkem 15 Cmo 72 / 2010-34 ze dne 23.září 2010 napadený rozsudek potvrdil ve výroku I.ve Věci samé zcela, ve výroku II.o vydání plnění z neúčinného úkonu ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku 14,500.000,-Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku a bod III.výroku o nákladech řízení změnil formulačně jen tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska skutkových zjištění a právní argumentace je rozsudek insolvenčního soudu v zásadě správný.

K tomu uvedl, že ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona představuje obecnou skutkovou podstatu neúčinných právních úkonů dlužníka a ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona obsahují skutkové podstaty speciální.

Komplexnost právní úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka obsažené v ustanoveních § 235 až § 243 insolvenčního zákona současně (podle odvolacího soudu) vylučuje, aby se v poměrech insolvenčního řízení aplikoval obecný institut odporovatelnosti upravený v § 42a zákona č. 40/ 1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ).

Vzhledem k tomu, že insolvenční zákon za právní úkon expresis verbis považuje též dlužníkovo opomenutí, tedy jeho nečinnost, vyjádřil odvolací soud přesvědčení o tom, že odporovat lze nejen právním úkonům dlužníka (š 34 obč.zák.), ale též jeho aktivnímu konání Gednání), tedy určité faktické činnosti, jež by se-nazíráno na věc z občanskoprávního hlediska-zvláště za právní úkon nemusela považovat.

K poukazu žalovaného na obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.3.2004, sp.zn. 30 Cdo 531/2003 (toto rozhodnutí je-stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, byla-li vydána po 1.1.2001-veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle kterého právním úkonem není faktická činnost, byt' se jí právní úkon provádí, doplněnému námitkou, že za faktickou činost je nutno považovat i výplatu peněžních částek provedenou dlužníkem, odvolací soud uvedl, že označené rozhodnutí na danou věc nedopadá, jelikož se zabývalo odpůrčí žalobou podanou podle ustanovení § 42a obč.zák. (tedy žalobu podanou mimo režim zákona č. 328/ 1991 Sb., o konkursu vyrovnání i mimo režim insolvenčního zákona) a Nejvyšší soud se vněm vyjadřoval jen kvadám odpůrčí žaloby. Přitom odvolací soud zdůraznil, že institut neúčinnosti právních úkonů dlužníka upravený v § 235 až § 243 insolvenčního zákona nahrazuje v insolvenčním řízení zcela institut odporovatelnosti obecně upravený v § 42a obč.zák.

Podle odvolacího soudu v souzené Věci z obsahu žaloby jasně vyplývá, že žalobce odporoval právnímu úkonu dlužníka spočívajícímu vtom, že ve prospěch žalovaného provedl platbu bez jakéhokoliv důvodu. Uvedeným jednáním dlužníka vznikl závazkový vztah z bezdůvodného obohacení (š 489 obč.zák.), nebot' se jím žalovanému dostalo plnění bez právního důvodu (š 451 odst. 2 obč.zák.). Domáhat se vydání plnění, jež takto ušlo z majetkové podstaty dlužníka, lze pořadem práva (běžnou) žalobou (š 456 obč.zák.) nebo též odpůrčí žalobou, lze-li takové jednání dlužníka-v poměrech insolvenčního řízení-považovat za neúčinný právní úkon podle § 235 odst. 1 Věty první insolvenčního zákona,

15 Cmo 72/ 2010 když jím dlužník současně krátí možnost uspokojení (svých) věřitelů, přičemž je jen na insolvenčním správci, kterou z obou možností uplatnění práva si zvolí.

Odvolací soud dále poznamenal, že za právní úkon by se ve smyslu § 235 odst. 1 Věty druhé insolvenčního zákona považovalo též dlužníkovo opomenutí, tedy např. kdyby dlužník připustil, aby si žalovaný zjeho majetku platbu sám zinkasoval. Dále dodal, že ačkoli insolvenční zákon výslovně označuje za neúčinné právní úkony bez přiměřeného protiplnění (š 240 insolvenčního zákona), zvýhodňující právní úkony (š 241 insolvenčního zákona) a úmyslně zkracující právní úkony (š 242 insolvenčního zákony), podle definice obsažené v § 235 odst. 1 insolvenčního zákona se pro závěr o neúčinném právním úkonu nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele.

Podle odvolacího soudu je nepochybné, že ke zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů může dojít také jinými (dalšími) právními úkony dlužníka. Právní úkony dlužníka vyjmenované v § 240 až § 242 insolvenčního zákona totiž představují jen demonstrativní (příkladný) výčet neúčinných právních úkonů v insolvenčním řízení, prostřednictvím kterých také nejčastěji dochází ke zkracování dlužníkových věřitelů.

Jinými slovy řečeno (dle odvolacího soudu), za neúčinný lze považovat každý právní úkon dlužníka, který vede ke zkrácení uspokojení pohledávky některého z věřitelů, tedy i takového jeho jednání nebo opomenutí, jímž by dlužník založil závazkový vztah z titulu bezdůvodného obohacení.

Odvolací soud měl proto za bezpředmětnou jak výhradu žalovaného, že se insolvenční soud nezabýval tím, zda právní úkon dlužníka byl učiněn v době jeho úpadku, či zda k jeho úpadku teprve vedl (to by bylo Významné jen při posuzování neúčinnosti podle § 240 nebo § 241 insolvenčního zákona), tak i skutečnost, že v době právního úkonu dlužníka již žalovaný nebyl jeho společníkem ani jednatelem. Odvolací soud nesdílel ani námitku žalovaného, že obdrženou platbou nevznikl závazkový vztah mezi ním a dlužníkem, ale že šlo o částečné plnění třetí osobou, jež v dobré víře přijal, uzavíraje, že tyto závěry nemají žádnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu.

Pro posouzení Věci neměl odvolací soud za významnou ani obranu žalovaného, že o úpadku dlužníka nevěděl a že dlužník byl vrozhodné době (v lednu 2008) v ekonomické konjunktuře , když později (v únoru 2008) bylo vůči dlužníku zahájeno insolvenční řízení, jež vyústilo ve zjištění úpadku (v listopadu 2008).

Kdovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem 29 Cdo 677/ 2011-61 ze dne 27.2.2014 ve znění opravného usnesení 29 Cdo 677/ 2011-80 ze dne 4.4.2014 shora uvedený rozsudek Vrchního soudu vPraze zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že shledává dovoláním přípustným pro zodpovězení otázky položené dovolatelem, totiž zda převod peněžních prostředků z účtů dlužníka je faktickou činností nebo právním úkonem, zda podle § 235 a násl. insolvenčního zákona (dále jen IZ) lze odporovat jen právním úkonům podle § 34 občanského zákoníku a zda podle § 235 IZ lze odporovat i jiným právním úkonům, než o kterých pojednávají § 240 až § 242 IZ, a to proto, že jde o otázky dovolacím soudem dosud nezodpovězené. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že odvolací soud se při svém rozhodování zabýval jen třemi námitkami dovolatele, s nímž se vypořádal takto:

15 Cmo 72/ 2010

1) Nejvyšší soud neshledal důvodným dovolání tam, kde dovolatel tvrdil zmatečnost řízení podle § 229 odst. 1 písm.b) o.s.ř.

Tento svůj závěr zdůvodnil tím, že se z dosavadního obsahu spisu existence zmatečnostní vady řízení, v podobě namítané dovolatelem, nepodává (to, zda a kdy pozbyl žalobce právo vykonávat činnost insolvenčního správce, ze spisu neplyne), a již proto se tato dovolací námitka pro Výsledek odvolacího soudu jeví právně bezcenná. Nejvyšší soud nicméně dodal, že o zmatečnostní vadu řízení by nešlo, i kdyby obsah spisu dokládal dovolací tvrzení. Vyslovil, že žalobce nepřestal být insolvenčním správcem dlužníka jen proto, že mu dnem 31.12.2009 zaniklo oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 40 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích. Do funkce pro konkrétní insolvenční řízení je ustanovován rozhodnutím insolvenčního soudu, přičemž v intencích § 22 odst. 2 IZ může být takovým insolvenčním správcem ustanovena i osoba, která není zapsána v seznamu insolvenčních správců. Tím, že osobě ustanovené rozhodnutím insolvenčního soudu insolvenčním soudem konkrétního dlužníka následně zanikne oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce, nepozbývá rozhodnutí insolvenčního soudu o jejím ustanovení do funkce účinnosti. Taková osoba nadále zůstává insolvenčním správcem konkrétního dlužníka. Skutečnost, že osobě ustanovené insolvenčním správcem konkrétního dlužníka zaniklo posléze oprávnění vykonávat tuto činnost podle § 40 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, není sama o sobě ani důvodem k tomu, aby takový insolvenční správce byl odvolán z funkce, nebo aby byl zproštěn výkonu funkce.

2) Dovolání žalovaného neshledal opodstatněným tam, kde žalovaný tvrdil, že převod finanční částky z účtu dlužníka na účet žalobce není právním úkonem, jemuž lze odporovat. Nejvyšší soud po citaci § 34, 559 odst. 1 občanského zákoníku a § 324 odst. 1 obchodního zákoníku ve spojení s § 332 odst. 1 obchodního zákoníku dovodil, že se v dané Věci uplatní příslušná ustanovení obchodního zákoníku vzhledem k tomu, že v dané Věci se vede spor o povahu plnění poskytnutého na úhradu ceny úplatně převáděného obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným a tento převod je nepochybně obchodním závazkovým vztahem. K tomu Nejvyšší soud dovodil právní závěr, že nemá žádných pochyb o tom, že projev vůle, jímž insolvenční dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je v dané Věci právním úkonem podle § 34 občanského zákoníku, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek) ve smyslu § 324 odst. 1 obchodního zákoníku. Dovodil dále, že odvolací soud nepochybil, jestliže v daných souvislostech shledal nepřiléhavým dovolatelův poukaz na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 531 / 2003. Toto rozhodnutí se zabývalo vadami žaloby, a cíleně nesměřovalo k výkladu § 34 a § 42a občanského zákoníku v rovině hmotněprávní, podle nichž platí, že splněním závazku, a tedy projevem vůle směřující k zániku závazku (právním úkonem), není každý bankovní převod peněžních prostředků, ani každý výběr peněžních prostředků v hotovosti, nebo každý výběr peněžních prostředků z pokladny podnikatele.

Závěr, podle kterého projev vůle, jímž dlužník splní závazek svému věřiteli, je právním úkonem podle § 34 občanského zákoníku, jelikož jde o projev vůle směřující kzániku povinnosti splnit závazek, je nutné pro danou věc korigovat jen potud, že insolvenční dlužník neplnil zkoumaným převodem peněžních prostředků z účtu svůj závazek vůči dovolateli jako věřiteli, nýbrž plnil dluh Romana Lehotského, jenž si od žalovaného kupoval obchodní podíl ve společnosti insolvenčního dlužníka. Ani dovolatel Genž v dovolání sám argumentuje v tomto duchu) přitom neměl pochyb o tom, že šlo o plnění uskutečněné insolvenčním dlužníkem coby třetí osobou se souhlasem dovolatelova

15 Cmo 72/ 2010 osobního dlužníka Romana Lhotského, a to plnění podléhající režimu § 332 odst. 1 obchodního zákoníku. Proto přijetí takového plnění není bezdůvodným obohacením věřitele, stejně jako by jím nebylo, kdyby plnění poskytl věřiteli přímo osobní dlužník. Jinak řečeno, projev vůle, jímž třetí osoba plní peněžitý závazek dlužníkovu věřiteli se souhlasem dlužníka ve smyslu § 332 odst. 1 obchodního zákoníku, je právním úkonem ve smyslu § 34 občanského zákoníku, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit závazek (dluh).

3) Dovolací soud shledal dovolání opodstatněným tam, kde odvolací soud své závěry založil na úvaze, podle které není třeba zkoumat, zda v dané Věci byla naplněna některá ze skutkových podstat neúčinných právních úkonů vymezených v § 240 až § 242 IZ, jelikož postačí naplnění definice neúčinného právního úkonu podle § 235 odst. 1 IZ. Podle Nejvyššího soudu v ustanovení § 235 odst. 1 IZ není samostatné vymezení neúčinného právního úkonu dlužníka a v tomto ustanovení není obsažena samostatná definice neúčinného právního úkonu dlužníka. Z ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že lze odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona, a proto právní posouzení Věci odvolacím soudem není správné.

S přihlédnutím k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu neobstál již v rovině výkladu § 235 IZ, nezabýval se Nejvyšší soud pro nadbytečnost a předčasnost dalšími dovolacími námitkami, s nimiž se musí vypořádat odvolací soud v novém rozhodnutí. Jde o námitky žalobce spočívající v tom, že pokud by bylo prokázáno, že plnění insolvenčního dlužníka žalobce je neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ, pak by muselo být prokázáno, že šlo o právní úkon, který insolvenční dlužník učinil v době, kdy byl vúpadku, nebo šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku, eventuálně šlo o právní úkon učiněný ve prospěch osoby blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a všechny tyto skutečnosti žalovaný v průběhu řízení před soudem I.stupně i soudem odvolacím popíral.

Konečně Nejvyšší soud ve svém rozsudku poznamenal, že posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku jako celku coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak současně zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla z majetku dlužníka. Potud jsou pro poměry insolvečního řízení vedeného podle insolvenčního zákona beze zbytku využitelné závěry formulované v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 365/2009 o tom, že v případech, kdy žalovaný získal z odporovatelných právních úkonů majetkových prospěch, může mít odpůrčí žaloba jen podobu žaloby na plnění, směřující k vydání poskytnutého peněžitého plnění, nebo k vydání peněžité náhrady ve Výši prospěchu získaného odporovatelným právním úkonem, a posouzení případné neúčinnosti odporovatelných právních úkonů je v těchto situacích řešením právní otázky toliko předběžné povahy.

Jelikož žalovaný na svém odvolání proti rozsudku soudu I.stupně setrval, odvolací soud znovu přezkoumal napadený rozsudek postupem podle § 212 a § 212a o.s.ř., dokazování vpotřebném rozsahu podle § 213 o.s.ř. doplnil níže uvedenými listinami a

/ /V opětovně dospěl k závěru, že odvolan1 zalovaného není důvodné.

15 Cmo 72/ 2010

Votázce právního důvodu plnění finanční částky ve Výši 14.500.000,-Kč zúčtu insolvenčního dlužníka na účet žalovaného dne 2.1.2008 je odvolací soud podle § 243 písm.g) o.s.ř. vázán právním názorem vyjádřeným jednoznačně Nejvyšším soudem vjeho shora uvedeném rozsudku o tom, že tento bankovní převod finanční částky je právním úkonem insolvenčního dlužníka podle § 34 občanského zákoníku, jenž může být za podmínek stanovených v § 240 až § 242 úkonem odporovatelným, a že jde o právní úkon insolvenčního dlužníka upravený v § 332 odst. 1 obchodního zákoníku, jenž vedl kzániku závazku Romana Lehotského zaplatit žalovanému část ceny ve Výši 14,500.000,-Kč za převod obchodního podílu ve společnosti insolvenčního dlužníka podle platné a účinné smlouvy ze dne 5.11.2007.

V dalším řízení bylo proto třeba pouze postavit najisto, zda tento právní úkon naplňuje skutkovou podstatu odporovatelného právního úkonu podle některé z definic stanovených v § 240 až § 242 IZ.

Odvolací soud v této otázce dospěl kzávěru, že jde o právní úkon insolvenčního dlužníka bez přiměřeného protiplnění, nebot' nebylo prokázáno, že by se mu od kohokoliv za toto plnění poskytnuté žalobci (s nímž nebyl v právním závazkovém vztahu) dostalo přiměřeného plnění, tedy nebylo prokázáno, že by poté tato finanční částka byla do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka vrácena a majetek insolvenčního dlužníka nebyl o částku 14,500.000,-Kč zmenšen.

K tomu, aby šlo o odporovatelný právní úkon insolvenčního dlužníka, je dále třeba, aby byl splněn požadavek stanovený v § 240 odst. 2 IZ, tedy aby se jednalo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo který byl příčinou toho, že se dostal do úpadku, přičemž je evidentní, že finanční plnění ve Výši 14.500.000,-Kč dne 2.ledna 2008 neučinil insolvenční dlužník ve prospěch osoby blízké, nebot' v té době žalovaný již nebyl společníkem ani jednatelem insolvenčního dlužníka.

Jelikož žalovaný tvrdil, že v době, kdy mu insolvenční dlužník sporné plnění poskytl, nebyl v úpadku, a závěr soudu I.stupně o této sporné skutečnosti není podložen dostatečnými důkazy, odvolací soud doplnil k této otázce podle § 213 o.s.ř. dokazování a zjistil, že:

-insolvenční návrh na zahájení insolvenčního řízení u soudu podal věřitel 5.2. 2008, tj. zhruba jeden měsíc po uskutečnění sporného plnění poskytnutého žalovanému podle § 332 odst. 1 obchodního zákoníku, ovšem u místně nepříslušného soudu,

-místně příslušnému insolvenčnímu soudu byl insolvenční návrh doručen 6.5.2008, insolvenční soud usnesením ze dne 10.11.2008 rozhodl o úpadku dlužníka, současně prohlásil na jeho majetek konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.

Tyto skutečnosti odvolací soud zjistil z insolvenčního spisu sp.zn. KSPH 37 INS 326/2008.

Ze seznamu přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na poskytovatele plnění žalovanému odvolací soud zjistil, že se do insolvenčního řízení přihlásilo celkem 61 věřitelů s pohledávkami v celkové Výši 25,849.646,50 Kč.

15 Cmo 72/ 2010

Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek vyhotoveného žalobcem po přezkumném jednání konaném 7.1.2009, na němž žalobce zjistil přihlášené pohledávky všech věřitelů (žádný z věřitelů je rovněž nepopřel), odvolací soud zjistil, že k datu 2.1.2008 mělo splatné pohledávky vůči insolvenčnímu dlužníkovi celkem 51 věřitelů, jejichž pohledávky v celkovém objemu činily zhruba 14,000.000,-Kč, tedy částku přibližující se té, již insolvenční dlužník 2.1.2008 ze svého účtu převedl na účet žalovaného, který nebyl jeho věřitelem, a o tuto částku se v důsledku toho snížil majetek dlužníka a ostatní zbylý majetek nepostačuje pro uspokojení pohledávek věřitelů, jejichž pohledávky byly splatné již 2.1.2008.

To, že došlo plněním ve Výši 14,500.000,-Kč žalovanému ke zmenšení majetku insolvenčního dlužníka a vjeho důsledku došlo ktomu, že budou v insolvenčním řízení přihlášení věřitelé, jejichž pohledávky byly zjištěny, uspokojeni v menším rozsahu, než jakého by dosáhli, pokud by finanční prostředky převedené na žalovaného byly stále v majetku insolvenčního dlužníka, vyplývá z následujících listin.

Ze zprávy insolvenčního správce o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu, ze soupisu majetkové podstaty z 2.12.2008 a doplnění soupisu ze dne 29.9.2009 a 19.9.2011 odvolací soud zjistil, že dlužník nepředložil insolvenčnímu správci zákonem stanovené doklady o stavu majetku ke dni prohlášení konkursu, takže jediným dokladem, který má správce k dispozici, je zpráva auditora týkající se účetní závěrky společnosti k31.12.2006. Vzávěru roku 2007 dlužník prodal naprostou většinu nemovitého majetku, došlo k převodu obchodních podílů na nové společníky, insolvenční správce nemá k dispozici účetní doklady o stavu majetku a závazků dlužníka a správcem zjištěný majetek zdaleka nepostačuje kuspokojení 61 věřitelů s pohledávkami v celkové Výši 25,849.646,50 Kč.

Ke dni 2.12.2008 a ke dni 29.9.2009 byl vsoupisu majetkové podstaty dlužníka sepsán nemovitý majetek oceněný na 2,359.000,-Kč, dále zde byla zapsána pohledávka ve Výši 1,814.546,-Kč, přihlášená jako podmíněná do konkursu vedeného na úpadce Státní podnik Klatovy v likvidaci, a dále zde byly zapsány peněžní prostředky na účtu u České spořitelny a.s., ve Výši 231.496,60 Kč a na účtu u GE Money bank a.s., ve Výši 5.025,20 Kč.

Ke dni 19.9.2011 byl ze soupisu majetku vyškrtnut veškerý nemovitý majetek dosud v soupisu zapsaný, a to na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.4.2011 34 Cm 86/2007-170, takže majetkovou podstatu dlužníka, zníž budou uspokojeni přihlášení věřitelé, tvoří pohledávka ve Výši 1,814.546,50 Kč, která bude uspokojována poměrně v rámci konkursu vedeného na úpadce Státní podnik Klatovy, a.s., v likvidaci, a dále finanční prostředky na účtu u České spořitelny a.s., ve Výši 252.262,88 Kč a ve Výši 5.025,20 Kč v hotovosti v pokladně dlužníka.

Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že jsou splněny všechny zákonné náležitosti odporovatelného právního úkonu dlužníka ve smyslu § 240 IZ a to:

-dlužník poskytl žalovanému 2.ledna 2008 finanční plnění bezúplatně postupem podle § 332 odst. 1 obchodního zákoníku,

-tento úkon vedl k dlužníkovu úpadku, nebot' v jeho důsledku došlo ke zmenšení majetku dlužníka, takže přihlášení věřitelé budou v insolvenčním řízení uspokojeni v menším rozsahu, než jakého by dosáhli, pokud by finanční prostředky dlužníkem bezúplatně převedené na žalovaného, zůstaly v majetku insolvenčního dlužníka.

15 Cmo 72/ 2010

Z těchto všech důvodů odvolací soud opět rozsudek soudu I.stupně pod body I.výroku a II.Výroku o Věci samé (toliko s formulačním upřesněním v bodu II.Výroku) jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř. a věcně správný výrok o nákladech řízení změnil rovněž jen z formulačních důvodů, aby jeho znění korespondovalo s dikcí § 142 odst. 1 o.s.ř., když ve sporu úspěšnému žalobci žádné náklady řízení nevznikly.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (Včetně řízení dovolacího) je odůvodněn tím, že v tomto stádiu řízení ve sporu úspěšnému žalobci žádné náklady rovněž nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 4.září 2014 JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Digitálně podepsal Dominika

Za správnost vyhotovení: m i n i o=Vrchnísouvaraze

[IČ 002156511, ou=9368, cn=Dominika Dančová, V I serialNumber=P444688, D a n C tit|e=zapisovate|ka Datum: 2014.09.18 11:24:59 +02'00'