15 Cmo 11/2011
Číslo jednací: 15 Cmo 11/2011-67













ČESKÁ REPUBLIKA

_ ROZSUDEK JMENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy IUDr.Františka Kučery a soudců JUDr.Ivy anonymizovano a IUDr.Ing.]aroslava Zelenky, PhD. vprávní věci žalobce: MVDr.Dušan anonymizovano , anonymizovano , bytem Hilleho 1, Brno, zastoupený IUDr.Ing.Ivanem Rottem, advokátem, sídlem Křížová 18, Brno, proti žalovanému: SVOBODA-VRŠANSKÝ, v.o.s., sídlem Husitská 692/3, Teplice, IČ 25466763, insolvenční správce dlužníka Lékárenská služba Teplice, příspěvková organizace, zastoupený JUDrJanem Svobodou, advokátem, sídlem Kollárova 18, Teplice, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem 70 Cm 6/ 2009-37 ze dne 30.září 2010, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 70 Cm 6/2009-37 ze dne 30.září 2010 se potvrzuje ve znění, že se zamítá žaloba na určení pravosti pohledávky žalobce za dlužníkem ve výš-i 6,262.888,36 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDrJana Svobody částku 13.721,-Kč.

Odůvodnění

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem určil, že žalobce nemá za dlužníkem pohledávku přiznanou mu vykonatelným platebním rozkazem Okresního soudu v Teplicích č.j. 8 C 351/ 97-20 ze dne 20.8.1999 (bod l.výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II.výroku).

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že si žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na dlužníka pohledávku ve výši 6,262.888,36 Kč jako pohledávku nevykonatelnou. Teprve po podání přihlášky zjistil, že jde o pohledávku vykonatelnou, nebot' tato pohledávka byla přiznána právnímu předchůdci žalobce u. 1-. "name-r .-

KH ŘeľäsK? i" !JD 1.1%' í.; 's ' a r*-*165

Ůosł* 26. 0:. Eí'š'š'š i línwxf ,l l _

L.-. É' ' L _,__ . _.-_ ......._...3

13 LIHU 11/zu11 platebním rozkazem Okresního soudu v Teplicích č.j. 8 C 351/97-20, který nabyl právní moci dne 17.9.1999. Při přezkumném jednání žalovaný tuto pohledávku žalobce popřel co do pravosti, přičemž důvodem popření pohledávky podle tvrzení žalobce byl zánik pohledávky. Žalovaný namítal, že při přezkumném jednání pohledávku popřel co do pravosti zdůvodu jejího promlčení, nebot' jde o pohledávku zdodávek zdravotnického zboží a materiálu, což je pohledávka zobchodněprávního vztahu, která se promlčela v maximální promlčecí době podle Š 408 obch.zák., a která činí 10 let. Jde o pohledávky z let 1993 a 1994, a jestliže žalobce pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení dne 27.7.2009, učinil tak po uplynutí 10-ti leté promlčecí doby. 'i

Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že sporná pohledávka ve výši 6,262.888,36 Kč je pohledávkou vykonatelnou podle platebního rozkazu Okresního soudu vTeplicích, který nabyl právní moci dne 17.9.1999. Právním důvodem vzniku pohledávky byly dodávky léků a ostatního zdravotnického zboží do lékáren dlužníka a cena za tyto dodávky byla splatná do 30.6.1994. Návrh na vydání platebního rozkazu byl podán právním předchůdcem dlužníka dne 30.9.1994, a pohledávka byla přihlášena do insolvenčního řízení dne 27.7.2009. Podle zřizovací listiny dlužníka ze dne 16.12.1991 byl dlužník původně zřízen od 1.1.1992 Okresním úřadem vTeplicích jako samostatné zdravotnické zařízení správní subjektivitou a vnávaznosti na to mu byl bezplatně podle delimitačního protokolu ze dne 20.12.1991 převeden majetek bývalého OÚNZ Teplice. V předmětu činnosti má na prvním místě uvedeno zabezpečování samostatně hospodařících zdravotnických zařízení vokrese, a dalších zdravotnických i ostatních zařízení v okrese i obyvatelstva okresu léky a zdravotnickými potřebami, a dále poskytování komplexní lékárenské péče vnávaznosti na zdravotnická zařízení vokrese. Dále jako předmět činnosti je uvedena ve zřizovací listině činnost kontrolní, konzultační, informační a dokumentační činnost v lékárenství. Jako další oblast podnikatelské činnosti je v listině uvedena kontrola jakosti přípravků a výrobků z hlediska chemických a mikrobiálních vlastností vyplývajících zlékárenské činnosti a výroba léčivých přípravků. Písemná smlouva o dodávkách zboží právním předchůdcem žalobce s dlužníkem uzavřena nebyla, avšak mezi žalobcem a žalovaným nebylo sporu o tom, že mezi nimi existoval vztah z dodávek léků a zdravotnického materiálu, za který dlužník nezaplatil tak, jak je uvedeno v platebním rozkazu soudu.

Ze shora uvedeného zjištění soud prvního stupně dovodil, že smluvní vztah mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem byl vztahem obchodněprávním ve smyslu š 262 odst.1 obch.zák., podle něhož se řídí obchodním zákoníkem závazkové vztahy mezi státem nebo. samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jde o uspokojování veřejných potřeb. Ztohoto důvodu posuzoval námitku promlčení sporné pohledávky uplatněnou žalovaným podle § 408 odst.1 obch.zák. Poukázal na to, že dlužník byl zřízen jako příspěvková organizace-zdravotnické zařízení s odkazem na Š 39 zákona č.20/ 1996 Sb., podle něhož jsou takto zřízená zdravotnická zařízení povinna poskytovat potřebné služby v mezích spádových území, a to i obyvatelům ostatních okresů nebo krajů. Důvod zřízení, jakož i předmět činnosti uvedený v zřizovací listině jsou podle názoru soudu prvního stupně jednoznačným důkazem o tom, že dlužník při své činnosti zabezpečoval veřejné potřeby-potřeby zdravotnické, nebot' kupoval od právního předchůdce žalobce léky a ostatní zdravotnický materiál, kterým zásoboval jednotlivá zdravotnická zařízení a obyvatelstvo v okrese léky a dalším lékárenským zbožím.

Dovodil, že sporná pohledávka je součtem jednotlivých cen za dodané zboží a materiál, které byly splatné nejpozději dne'30.6.1994, takže právo mohlo být vykonáno

13 LIIIO 11/ ÁUll poprvé od 1.7.1994 a promlčecí 10-ti letá lhůta podle § 408 obch.zák. tak uplynula dne 1.7.2004. V době podání přihlášky v roce 2009 šlo již o pohledávku promlčenou. Z tohoto důvodu neshledal žalobu důvodnou, a výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že ve sporu úspěšný žalovaný žádné náklady řízení neúčtoval.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a navrhl v něm, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě na určení pravosti pohledávky vyhověl. V odvolání uvedl, že se soud prvního stupně nevypořádal s tvrzením žalobce, že žalovaný při přezkumném jednání neuvedl jako důvod popření pohledávky její promlčení. Poukázal na to, že ve výzvě k podání žaloby žalovaný uvedl, že pohledávku popřel co do pravosti, a že pohledávka zanikla. Promlčení ale nezpůsobuje zánik pohledávky. Jestliže se proto poté žalovaný ve vyjádření k žalobě vyjádřil tak, že pohledávku popřel z důvodu promlčení, jde o změnu důvodu popření pohledávky, která není přípustná. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že závazkový vztah mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem je vztahem obchodněprávním, který by bylo možno podřadit pod § 261 odst.2 či § 261 odst.3 obch.zák. Podle žalobce jde o vztah občanskoprávní, a proto také námitku promlčení je třeba zkoumat z hlediska příslušných ustanovení občanského zákoníku o promlčení, což soud prvního stupně neučinil. Podle žalobce soud při tomto závěru vycházel z ne příliš prokazatelně premisy, že by snad lékárenskou službu šlo podřadit pod činnost, která se týká zabezpečování veřejných potřeb. Dlužník byl příspěvkovou organizací, tedy nepodnikatelem, a to, že v době její činnosti docházelo k zabezpečování veřejných potřeb, je skutečnost více než sporná. Vzhledem ke skutečnosti, že režim obchodního zákoníku nebyl mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem sjednán, pak závazkové vztahy mezi nimi je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, včetně námitky promlčení. Z provedených důkazů vyplývá, že v režimu občanského zákoníku sporná pohledávka ke dni jejího přihlášení do insolvenčního řízení promlčena není.

Žalovaný vyvracel vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z důvodů v něm uvedených.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Soud prvního stupně provedené důkazy správně hodnotil a dovodil z nich odpovídající právní závěr o promlčení sporné pohledávky ke dni její přihlášky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Soudu prvního stupně lze přitom vytknout pouze to, že při svém rozhodnutí vyšel z nesprávné premisy, že je mezi účastníky nesporně i to, že důvodem popření sporné pohledávky žalovaným na přezkumném jednání bylo její promlčení. Jak vyplývá z podání založených ve spisu, žalobce již v žalobě tvrdil, že popření pohledávky žalovaný odůvodnil tím, že ji popřel co do pravosti, protože zanikla. Po té, kdy žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že důvodem popření bylo promlčení pohledávky, žalobce tvrdil, že žalovaný ve sporu nepřípustně mění důvod popření, a s těmito tvrzeními žalobce se soud prvního stupně nevypořádal.

Odvolací soud proto podle § 213 o.s.ř. doplnil dokazování protokolem o přezkumném jednání a schůzi věřitelů konané dne 14.9.2009, a k němu připojeným seznamem přihlášených pohledávek. Z těchto listin zjistil, že na přezkumném jednání byla přezkoumána sporná pohledávka přihlášená žalobcem a v protokolu je uvedeno, že pohledávka ve výši 6,262.888,36 Kč byla popřena správcem i dlužníkem co do pravosti-promlčení. Dále je v něm uvedeno, že nedílnou součástí tohoto protokolu je seznam přihlášených pohledávek, na kterém jsou vyznačeny změny, které proběhly do

.LJ LlllU 11/ LULI přezkumného jednání, a v tomto seznamu je' uvedeno, že pohledávka žalobce, která je předmětem tohoto sporu, byla popřena správcem a dlužníkem co do pravosti-promlčena.

S ohledem na shora uvedená zjištění neobstojí námitka žalobce o tom, že žalovaný nepřípustně v průběhu incidenčního řízení měnil důvod popření pohledávky, kterým nebylo při přezkumném jednání promlčení pohledávky, nýbrž její zánik.

Jinak se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že závazkový vztah mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem vyplývající z dodávek léků a zdravotnických potřeb právním předchůdcem žalobce do lékáren dlužníka je vztahem obchodněprávním ve smyslu Š 261 odst.2 obch.zák., a proto vpodrobnostech odkazuje na správné a přesvědčivě odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Pouze pro úplnost odvolací soud dodává, že příspěvková organizace zřízená státem podle zákona o péči o zdraví lidu č.20/ 1966 Sb. v rámci své činnosti dané-zřizovací listinou zabezpečuje veřejnou potřebu. Jde o příspěvkovou organizaci zřízenou státem podle zákona o péči o zdraví lidu, což je předpis veřejného práva, nikoliv práva soukromého. V článku VI. zákona je pak výslovně uvedeno, že k provedení zásad péče o zdraví lidu upravuje zákon zabezpečování zdravotnických služeb. Zdravotní péčí podle tohoto zákona je i léčebně preventivní péče, kterou je podle Š 17 odst.2 zákona o péči o zdraví lidu též poskytování léčiv, zdravotnických prostředků, potravin pro zvláštní lékařské účely i dOprava nemocných. Mezi poskytování zdravotnických služeb pak patří podle Š 20 zmíněného zákona také lékárenská péče, která spočívá zejména vobstarávání potřebných léčivých přípravků a zdravotnických prostředků. Veškerá zdravotnická činnost upravená v zákoně o péči o zdraví lidu je zajišťována zdravotnickými zařízeními, která podle Š 39 odst.1 zřizují bud' ministerstvo zdravotnictví, kraje, obce, fyzické a právnické osoby. Zajišťování lékárenských služeb v rozsahu stanoveném ve zřizovací listině dlužníka je podle názoru odvolacího soudu nutno zařadit pod činnost podle zákona o péči o zdraví lidu jako zákona veřejného práva, a tudíž taková činnost spadá pod pojem zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu Š 261 odst.2 obch.zák.

Správně proto soud prvního stupně námitku promlčení vznesenou žalovaným zkoumal podle speciálních ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, a správně dovodil, že v době přihlášky sporné pohledávky do insolvenčního řízení již uběhla maximální 10-ti letá promlčecí lhůta podle Š 408 odst.1 obch.zák., takže jde o pohledávku promlčenou. Podle Š 391 obch.zák. promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Toto ustanovení má obecnou povahu, a platí podpůrné v případě, že obchodní zákoník nestanoví něco jiného. Protože obchodní zákoník nemá v dalších ustanovení žádné jiné ustanovení, které by upravovalo počátek běhu promlčecí doby u práv přiznaných pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu, platí i u práv takto přiznaných, že promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být u soudu uplatněno poprvé, tj. od splatnosti přiznané pohledávky, resp. od doby, která je určena v platebním rozkazu pro počátek běhu úroků zprodlení zdlužné jistiny. Obchodní zákoník nemá výslovně ustanovení o promlčecí době, která uplatněním práva u soudu přestala běžet a ve svém běhu po vydání pravomocněho rozhodnutí (vyhovujícího) již dále neběží. Pravomocné rozhodnutí soudu přiznávajicí plnění však nezakládá novou promlčecí dobu, jak je tomu podle Š 110 odst.1 a 2 obč.zák. Rozhodnutím soudu přiznané právo se promlčí až uplynutím obecné omezující promlčecí doby podle Š 408 obch.zák., tedy uplynutím 10-ti let, kdy začala u tohoto práva běžet poprvé. Ustanovení Š 110 obč.zák. nelze na závazkové vztahy a vztahy z nich odvozené vyplývající z obchodního zákoníku aplikovat, protože obchodní zákoník obsahuje komplexní a. speciální úpravu promlčení pro tyto vztahy a nároky z nich vzniklé, a je proto třeba u těchto práv aplikovat promlčecí dobu uvedenou v Š 408 odst.1 obch.zák., podle něho-ž bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku, tedy i bez ohledu na

1:) Lmo 11/zu11 ustanovení Š 402 a Š 403 odst.1 obch.zák. o stavení promlčecí doby, skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10-ti let ode dne, kdy počala běžet poprvé. Aplikováno na tuto spornou věc uplynula promlčecí doba u sporné pohledávky přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení dne 1.7.2004.

Z důvodů shora uvedených odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle Š 219 o.s.ř. potvrdil, včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení. Odstranil pouze formálně nesprávné znění výroku ve věci samé tak, aby byl v souladu se žalobním návrhem, kterým je soud vázán.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn Š 142 odst.1 ve spojení s Š 224 odst.1 o.s.ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení ve věci úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta ve výši 9.000,-Kč podle Š .8 vyhlášky č.484/2000 S., dále 3x 300,-Kč režijní paušál advokáta, náhradu za promeškaný čas ve výši 400,-Kč a jízdné ve výši 1.134,-Kč. K tomu náleží zástupci žalovaného ještě 20% DPH ve výši 2.287,-Kč, nebot' zástupce žalovaného prokázal, že je plátcem této daně.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 24března 2011

JUDr.František K u č e r a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová