156 ICm 2403/2016
Jednací číslo: 156 ICm 2403/2016-28 KSPL 56INS 14347/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Parvoničovou v právní věci žalobce JUDr. Martina Litvana LL.M., Ph.D., IČO 66212910, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00, Praha 2, insolvenčního správce dlužníka PILA Kieswetter, s.r.o., IČO 26339862, sídlem Krašovice 26, 330 13 Trnová, proti žalované České spořitelně, a.s., IČO 45244782, sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha, o odpůrčí žalobě proti právním úkonům,

takto:

I. Plnění dluhu žalované České spořitelně, a.s., se sídlem, Olbrachtova 1929/62, Praha 4, IČO 45244782, v celkové výši 980.600,00 Kč, z titulu smlouvy o úvěru č. 0102804499 ze dne 19.12.2014 uzavřené mezi žalovanou Českou spořitelnou, a.s., a společností PILA Kieswetter, s.r.o., IČO 263 39 862, sídlem, Krašovice 26, 330 13 Trnová, sestávající z: 1) poskytnutí peněžitého plnění ve výši 763,48 Kč dne 20. 1. 2015, 2) poskytnutí peněžitého plnění ve výši 542 498,19 Kč dne 12. 2. 2015, 3) poskytnutí peněžitého plnění ve výši 348 681,31 Kč dne 23. 2. 2015, 4) poskytnutí peněžitého plnění ve výši 17 245,02 Kč dne 25. 2. 2015, 5) poskytnutí peněžitého plnění ve výši 17,17 Kč dne 20. 3. 2015, 6) poskytnutí peněžitého plnění ve výši 39 432,--Kč dne 26. 3. 2015 a 7) poskytnutí peněžitého plnění ve výši 31 962,83 Kč dne 1. 4. 2015, vše z účtu dlužníka-společnosti PILA Kieswetter, s.r.o., IČ: 263 39 862, sídlem, Krašovice 26, 330 13 Trnová, č.ú. 727403329/0800, na účet žalované č.ú. 10280499/0800, ve prospěch žalované, je vůči věřitelům dlužníka PILA Kieswetter, s.r.o., IČ: 263 39 862, sídlem, Krašovice 26, 330 13 Trnová, právně neúčinné.

II. Žalovaná je povinna uhradit do majetkové podstaty dlužníka PILA Kieswetter, s.r.o., IČO 263 39 862, sídlem, Krašovice 26, 330 13 Trnová, v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod KSPL 56 INS 14347/2015, částku 980.600,--Kč do 3 dnů isir.justi ce.cz KSPL 56INS 14347/2015 ode dne právní moci rozsudku, k rukám JUDr. Martina Litvana, LL.M.,Ph.D., se sídlem, Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, insolvenčního správce dlužníka PILA Kieswetter, s.r.o., IČO 263 39 862, sídlem, Krašovice 26, 330 13 Trnová.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou dne 8. 7. 2016 domáhal určení, že plnění dluhu učiněné dlužníkem ve prospěch žalované v rozmezí 20. 1. 2015 až 1. 4. 2015, v celkové výši 980.600,--Kč, z titulu smlouvy o úvěru č. 0102804499 ze dne 25. 9. 2009, je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinné a požadoval vydání neúčinného plnění do majetkové podstaty. Svůj návrh zdůvodnil tím, že dlužník se v úpadku nacházel nejpozději již dne 31. 12. 2014. Jelikož dlužník v rozmezí 20. 1. 2015 až 1. 4. 2015 splnil svůj dluh vůči věřiteli (žalované) v celkové výši 980.600,--Kč, ačkoliv v té době měl již další závazky po splatnosti i vůči dalším věřitelům, došlo tím ke zvýhodnění žalované na úkor ostatních věřitelů.

Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a uvedla, že dlužníkem poskytnuté plnění bylo zcela v souladu s podmínkami obvyklými v obchodním styku. Žalovaná neměla naprosto žádnou povědomost o tom, kolik má nebo nemá dlužník jiných věřitelů a v jakém jsou stavu jejich pohledávky a ani při náležité péči toto nemohla seznat, když dlužník vůči ní svůj závazek plnil. Podle žalované insolvenční zákon výslovně uvádí, že splnění dluhu lze považovat za zvýhodňující právní úkon jen tehdy, jestliže by plnění bylo přijato na nesplatný dluh. Dále žalovaná uvedla, že v případě jejího neúspěchu ve sporu by došlo k jejímu nespravedlivému znevýhodnění, když její původně zajištěná pohledávka by byla uspokojena poměrně jako nezajištěná a došlo by ke ztrátě možnosti uspokojení pohledávky ze zajištění a vyjádřila domněnku nesouladu ust. § 241 insolvenčního zákona s ústavním pořádkem ČR.

O žalobě rozhodl zdejší soud bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas. Souhlas žalované je dovozován dle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) z toho, že se k otázce rozhodnutí bez jednání v soudem určené lhůtě nevyjádřila.

Z insolvenčního spisu sp. zn. KSPL 56 INS 14347/2015 soud zjistil, že dlužník měl ke dni 31. 12. 2014 více věřitelů, vůči nimž měl dluhy déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Konkrétně dluh vůči společnosti Colloredo-Mannsfeld spol. s r.o. ve výši 159.266,19 Kč splatný od 5. 6. 2014 (dílčí pohledávka č. 1 přihlášky pohledávek P-1); dluh vůči Jitce Sládkové ve výši 23.629,--Kč splatný od 12. 4. 2014 (dílčí pohledávka č. 1 přihlášky pohledávek P-2); dluh vůči společnosti SALTICA, spol. s r.o. ve výši 41.492,--Kč splatný od 4. 2. 2013 (dílčí pohledávka č. 1 přihlášky pohledávek P-3) a dluh vůči společnosti Plzeňský TEN EXPRES s.r.o. ve výši 24.325,--Kč splatný od 8. 6. 2014 (dílčí pohledávka č. 1 přihlášky P-12).

Z rozvahy ke dni 31. 12. 2014 soud zjistil, že k 31. 12. 2014 souhrn dlužníkových závazků převyšoval hodnotu jeho majetku, pasiva společnosti vykazují závazky v celkové výši 7.618.000,--Kč, z toho 5.330.000,--Kč představuje půjčka jediného společníka, 1.009.000,--Kč závazky z obchodních vztahů, 981.000,--Kč závazek z bankovního úvěru a 298.000,--Kč další krátkodobé závazky; celkový majetek společnosti byl dle těchto údajů přibližně 2.699.000,--Kč. Z výkazu zisku a ztráty vyplývá, že výsledek hospodaření dlužníka KSPL 56INS 14347/2015 byl v roce 2014 mínus 1.926.000,--Kč a v roce 2013 mínus 2.613.000,--Kč. Již v příloze k účetní závěrce 2014 ze dne 31. 3. 2015 se dlužník přiznává, že k 1. 1. 2014 měl závazky z obchodních vztahů po lhůtě splatnosti v celkové výši 832.000,--Kč.

Ze smlouvy o úvěru č. 0102804499 ze dne 25. 9. 2009 soud zjistil, že dlužník si od žalované zajistil poskytnutí peněžních prostředků ve výši 2.000.000,--Kč za účelem pořízení a instalace výrobní technologie pro výrobu palet. Konečná splatnost dluhu byla sjednána na 20. 12. 2014; dodatkem ke smlouvě ze dne 19. 12. 2014 byla konečná splatnost posunuta na 20. 1. 2015. Ve smlouvě se v bodě VI. dlužník zavázal předkládat bance pololetní účetní závěrku, a to do dvou měsíců po ukončení prvního kalendářního pololetí. Dále předkládat bance daňová přiznání za příslušné období do jednoho měsíce po uplynutí zákonného termínu pro předložení těchto dokladů příslušnému Finančnímu úřadu. V bodě IX. smlouvy bylo pro případ porušení jakéhokoliv nepeněžitého závazku dlužníka stanoveno právo žalované požadovat smluvní pokutu ve výši 2.000,--Kč.

Z účetního deníku za rok 2015 a z výpisu pohybů na účtu č. 461200 soud zjistil, že dlužník v rozmezí 20. 1. 2015 a 1. 4. 2015 celkem sedmi splátkami uhradil na účet žalované částku 980.600,--Kč jako splátku úvěru. Tato skutečnost vyplývá též ze shodného tvrzení účastníků. Z účetního deníku dlužníka a z oznámení žalované o naúčtování smluvní pokuty za prodlení s úhradou dlužné částky na úvěrovém účtu ze dne 25. 1. 2015 a 24. 2. 2015 soud zjistil, že dlužník platil žalované v rozmezí 28. 1. 2015 až 1. 4. 2015 celkem, ve dvanácti případech smluvní pokutu a penále. Žádná z úhrad nebyla ve výši 2.000,--Kč.

Podle § 3 zákona č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost")-(odst. 1). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odst. 2). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odst. 3). O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (odst. 4).

Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

Podle § 236 IZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty KSPL 56INS 14347/2015

(odst. 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odst. 2).

Podle § 237 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch (odst. 1). Bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné, vydá je insolvenční správce oprávněným osobám bez zbytečného odkladu poté, co tyto osoby vydaly dlužníkovo plnění z takového úkonu do majetkové podstaty. Není-li plnění poskytnuté dlužníku těmito osobami v majetkové podstatě rozpoznatelné nebo se v ní nenachází, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníku vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky (odst. 4).

Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odst. 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. (odst. 3) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odst. 4).

Podle § 241 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 5). KSPL 56INS 14347/2015

Soud konstatuje, že žaloba byla podána 8. 7. 2016, tedy před uplynutím jednoho roku od účinnosti rozhodnutí o úpadku (13. 7. 2015), a je tedy včasná.

Po provedení všech potřebných důkazů a právním zhodnocení věci dospěl soud k názoru, že žaloba je zcela důvodná, když došlo k zvýhodňujícím právním úkonům podle § 241 odst. 1 IZ.

Vzhledem k tomu, že první z odporovaných právních úkonů (plnění úvěru) byl učiněn dne 20. 1. 2015, je splněna podmínka přípustnosti podání žaloby podle § 241 odst. 4 IZ, když insolvenční řízení bylo zahájeno na základě návrhu dlužníka dne 1. 6. 2015.

Soud má za to, že provedenými důkazy bylo bezpečně prokázáno, že insolvenční dlužník byl nejdéle ke dni 31. 12. 2014 v úpadku jak podle § 3 odst. 1 a 2 IZ, tak podle odstavce 3 téhož ustanovení, když bylo prokázáno, že dlužník byl déle než 3 měsíce v prodlení s plněním závazků vůči 2 věřitelům již od 13. 7. 2014. Na základě dostupných účetních dokladů byl dlužník k 31. 12. 2014 také předlužen. Jakkoliv je skutečnost dlužníkova úpadku z dnešního pohledu zjevná, otázkou zcela zásadního významu je, zda nejsou naplněny výjimky uvedené v § 241 odst. 5 IZ. Okolnosti uvedené pod písmeny a) a c) zjevně naplněny nejsou. Žalovaná však ve svém vyjádření odkazuje na okolnost dle písm. b), s argumentací, že přijetí plnění, resp. jeho poskytnutí, na splatnou pohledávku bylo zcela v souladu s podmínkami obvyklými v obchodním styku, neboť se jednalo o plnění na půjčku, na základě které dlužník pořizoval výrobní technologii a vůbec tak mohl vyvíjet svou výrobní činnost a stát se tedy kontrahentem ostatních věřitelů. Žalovaná dále uvedla, že neměla naprosto žádnou povědomost o tom, kolik má nebo nemá dlužník jiných věřitelů a v jakém jsou stavu jejich pohledávky a ani při náležité péči toto nemohla seznat, když dlužník vůči ní svůj závazek plnil. Soud se ztotožňuje s žalovanou v tom, že dlužníkem poskytnuté plnění bylo zcela v souladu s podmínkami obvyklými v obchodním styku. Tento fakt ostatně žalobce nenamítal. Insolvenční soud je však přesvědčen, že nebyla naplněna třetí z kumulativně stanovených podmínek v § 241 odst. 5 písm. b) IZ, a sice že při náležité pečlivosti mohla žalovaná v době přijetí plnění seznat, že dlužník byl v úpadku. Relativně neurčitý pojem náležité pečlivosti je přitom třeba posuzovat v každém jednotlivém případě s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti obchodního vztahu a také s ohledem na poměry a možnosti osoby, která měla v době plnění úpadek dlužníka rozpoznat. Žalovanou a tedy stranou smluvního vztahu, jež byla v pozici příjemce odporovaného plnění, je jedna z největších a nejznámějších bankovních institucí na domácím bankovním trhu. Žalovaná dozajista disponuje rozsáhlým aparátem právně vzdělaných a specializovaných zaměstnanců spravujících různá portfolia pohledávek a různými smluvními a obchodními instrumenty a mechanismy k tomu, aby si o ekonomickém stavu svých smluvních partnerů byla schopna zajistit co možná nejvěrnější a nejpřesnější informace. Z tohoto pohledu je možno od žalované očekávat vyšší míru pečlivosti zkoumání, zda není druhá smluvní strana v úpadku, než pokud by příjemcem plnění byla fyzická osoba bez patřičných znalostí. Bylo prokázáno, že žalovaná byla po dlužníkovi oprávněna požadovat pololetní účetní závěrky, a to do dvou měsíců po ukončení prvního kalendářního pololetí a daňová přiznání za příslušné období do jednoho měsíce po uplynutí zákonného termínu pro předložení těchto dokladů příslušnému Finančnímu úřadu. Pro případ, kdyby dlužník tyto doklady žalované nepředával, byla sjednána smluvní pokuta. Jak z provedených důkazů vyplývá, nejpozději při prozkoumání pololetní účetní závěrky dlužníka za první pololetí roku 2014 by musela žalovaná při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku. Jelikož bylo zjištěno, že dlužník platil žalované v rozmezí 28. 1. 2015 až 1. 4. 2015 celkem, ve 12 případech smluvní pokutu a penále, ale žádná z těchto úhrad nebyla ve výši sjednané pokuty 2.000,--Kč, je možné dospět k závěru, že žalovaná buďto pololetní účetní KSPL 56INS 14347/2015 závěrku měla k dispozici a měla z ní zjistit, že dlužník je v úpadku, nebo nevyužila dostupné smluvní nástroje k tomu, aby si pololetní účetní závěrku opatřila. V obou případech je třeba konstatovat, že si žalovaná nepočínala dostatečně pečlivě. Na znalost žalované ohledně ekonomické situace dlužníka lze usuzovat také z toho, že žalovaná si s dlužníkem dne 19. 12. 2014 dohodla prodloužení konečného data splatnosti na 20. 1. 2015. Lze předpokládat, že důvodem prodloužení data splatnosti byla dlužníkova nemožnost dostát původnímu závazku a tedy uhradit celý úvěr do 20. 12. 2014. Dlužno dodat, že kromě splátky ve výši 763,48 Kč učiněné dne 20. 1. 2015 byl celý zbytek plateb v celkové výši 979.836,52 Kč učiněn po již jednou posunutém konečném datu splatnosti (20. 1. 2015). Z této skutečnosti se opět podává, že žalovaná o úpadkovém stavu dlužníka věděla, když se dne 19. 12. 2014 s dlužníkem dohodla na prodloužení data splatnosti. I přes to byla většina plateb zaslána po prodlouženém datu splatnosti. Z tohoto prodlení lze také usuzovat na špatnou ekonomickou situaci dlužníka. Soud samozřejmě znalost žalované o úpadkovém stavu dlužníka toliko předpokládá z jemu dostupných důkazů. Faktem však zůstává, že při výše zmíněných znalostech a možnostech žalovaná mohla a měla při náležité pečlivosti poznat, že dlužník byl v době poskytnutí plnění v úpadku. Žádným z navržených důkazů naopak nebylo možné prokázat tvrzení žalobce, že by žalovaná věděla o tom, že peněžní prostředky na úhradu úvěru pocházejí z prodeje dlužníkova jediného výrobního prostředku (stroje na výrobu palet), a že tedy tento úkon nutně vede k dlužníkovu úpadku. Ve světle výše uvedeného však tuto skutečnost k vyhovění žalobě nebylo nutné prokázat.

Co se týče námitky žalované, že plnění bylo poskytnuto na již splatný dluh a že IZ výslovně uvádí, že splnění dluhu lze považovat za zvýhodňující právní úkon jen tehdy, jestliže by plnění bylo přijato na nesplatný dluh (§ 241 odst. 3 písm. a) IZ) soud konstatuje, že § 241 odst. 3 IZ zmiňuje pod písmeny a) až d) demonstrativně 4 příklady zvýhodňujících právních úkonů. Jedná se však nepochybně o výčet demonstrativní, který předpokládá existenci jiných možných zvýhodňujících úkonů. Projednávaný případ je podle soudu naprosto typickým příkladem zvýhodnění jednoho věřitele před ostatními, když plnění ve výši 980.600,--Kč bylo žalované poskytnuto v době, kdy dlužník byl prokazatelně v úpadku a on sám si tohoto stavu byl bez všech pochybností vědom. Jelikož bylo prokázáno, že žalovaná mohla a měla při náležité pečlivosti vědět o dlužníkově úpadku, je spravedlivé a v souladu s principy insolvenčního práva, aby se z žalovaného plnění poměrně uspokojili všichni dlužníkovi nezajištění věřitelé a nikoliv pouze žalovaná.

Ohledně důsledků tohoto rozhodnutí na trvání zástavního práva a ručení soud konstatuje, že tyto otázky se nedotýkají projednávané věci a případná otázka existence těchto zajišťovacích institutů je věcí mimo insolvenční řízení. Soud neshledává ustanovení § 241 IZ za rozporné s ústavním pořádkem.

Co se týče žalovanou zmíněného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 č.j. KSCB 26 INS 10715/2010 2 VSPH 712/2012-P45-10, není toto rozhodnutí z výše uvedených důvodů přiléhavé. Pro projednávaný případ a pro žalovanou je však podstatný závěr Vrchního soudu v Praze, že osobě, která vydala dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty (lhostejno, zda šlo o neúčinný právní úkon ze zákona dle ust. § 111 odst. 3 IZ nebo na základě rozhodnutí insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě podle ust. § 235 a násl. IZ), zakládá nárok na: 1) vydání protiplnění z tohoto neúčinného právního úkonu (plnění, které tato osoba poskytla dlužníkovi) ze strany insolvenčního správce, pokud se toto plnění v majetkové podstatě nachází a je rozpoznatelné, 2) uspokojení pohledávky, která této osobě poskytnutím plnění dlužníkovi vznikla a která se považuje za přihlášenou pohledávku, pokud se toto plnění v majetkové podstatě již nenachází nebo není KSPL 56INS 14347/2015 rozpoznatelné (typicky peníze); IZ zde předpokládá, že tato pohledávka bude uspokojena s ostatními nepřednostními pohledávkami např. rozvrhem v případě, že řešením dlužníkova úpadku bude konkurs. Tato pohledávka náleží mezi zvláštní skupinu pohledávek přihlášených ze zákona a její existence je důsledkem speciální úpravy obsažené v ust. § 165 odst. 2 IZ, jež výslovně předpokládá možnost, aby IZ či jiný zákon stanovil, že věřitelé určitých pohledávek, které jinak náleží mezi pohledávky, jež mohou být v insolvenčním řízení uspokojovány dle ust. § 165 odst. 1 IZ, jen jsou-li řádně uplatněny přihláškou, mají právo na takové uspokojení bez toho, že by byly do insolvenčního řízení přihlášeny postupem dle ust. § 173 a násl. IZ. Jejich přihlášky se nepodávají a bez dalšího jim přísluší postavení pohledávek přihláškou uplatněných. Takový speciální režim vztahuje zákon např. na pohledávku manžela dlužníka vzniklou po prohlášení konkursu vypořádáním společného jmění manželů (viz ust. § 275 IZ) nebo pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka, je-li jím banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo anebo pobočka zahraniční banky podle ust. § 367 odst. 1 písm. f) IZ, které se podle § 373 odst. 1 téhož zákona pokládají (okamžikem prohlášení konkursu) za přihlášené podle IZ anebo pohledávku České kanceláře pojistitelů na náhradu plnění dle ust. § 24 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPA 48 INS 2744/2008, 1 VSPH 33/2009-B ze dne 30.4.2009 nebo sp. zn. KSPA 48 INS 14956/2011, 2 VSPH 880/2012-P10 ze dne 28.8.2012).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce měl úspěch a náleží mu právo na náhradu nákladů řízení proti žalované. Žalobci však žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.

Nebude-li povinnost žalovaného splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.

V Plzni dne 23. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Parvoničová, v.r. Markéta Šeflová, DiS. samosoudkyně