156 ICm 2383/2013
Jednací číslo: 156 ICm 2383/2013-47 (KSPL 56 INS 959/2013 .

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivanou Žánovou v právní věci žalobce: Horizont ISPL v.o.s., IČ 28599373, Bohumínská 788/61, 710 00, Ostrava-Slezská Ostrava, IS dlužníka: Todl Stanislav, Nejdecká 530, 357 01, Rotava, zast.: Mgr. Radek Hladký, Národní 41/973, 110 00, Praha 1 proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, Jindřišská 941/24, 110 00, Praha 1, zast.: JUDr. Ervín Perthen, Velké náměstí 135/19, 500 03, Hradec Králové o žalobě na popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalovaného věřitele č. 1 společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s., vzniklá jako nezaplacené a zesplatněné splátky a smluvní pokuty z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100421535 přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Plzni není ve výši 133.243,-- Kč po právu. Ve zbytku se žaloba zamítá.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na účet zástupkyně žalobce ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení v celkové výši 22.436,47 Kč.

Odůvodnění

Dne 04. 07. 2013 podal žalobce proti žalovanému ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhal vydání rozsudku, kterým by soud určil, že pohledávka žalovaného vznikla jako nezaplacené a zesplatněné splátky a smluvní pokuty z titulu smlouvy o úvěru č. 9100421535, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u zdejšího soudu proti dlužníku Stanislavu Todlovi ve výši 174.257,17 Kč, není po právu. Žaloba byla odůvodněna tak, že žalovaný do insolvenčního řízení uvedeného dlužníka přihlásil své pohledávky v celkové výši 179.803,--Kč, přičemž je přihlásil jako vykonatelné. Pohledávka č. 1 je ve výši 113.541,--Kč a pohledávka č. 2 je ve výši 66.262,--Kč. Jako důvod vzniku pohledávky žalovaný uvedl nezaplacené a zesplatněné splátky a smluvní pokuty z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100421535. Žalobce, jakožto IS, popřel u pohledávky č. 1 částku 107.995,17 Kč a pohledávku č. 2 popřel zcela. U dílčí pohledávky č. 1 žalobce popřel 107.995,17 Kč. IS tedy uznal pouze částku 5.170,--Kč, kterou tvoří rozdíl mezi vyplacenou částkou dlužníkovi ve výši 39.000,--Kč a splacenou částkou dlužníkem. Dále IS uznává částku-úrok z prodlení z dlužné částky 5.170,--Kč, což je za 343 dnů 375,83 Kč. Vše ostatní IS popírá, neboť se jedná o příslušenství přihlášené pohledávky, které tvoří náklady řízení, smluvní pokuty a podobně. Celé toto příslušenství je nepřiměřeně vysoké a tudíž pro rozpor s dobrými mravy, neplatné. Dále je IS toho názoru, že rozhodčí doložka, na základě níž bylo v rozhodčím řízení rozhodnuto, je neplatně uzavřená, neboť smluvní ujednání, na základě níž byla rozhodčí doložka uzavřena, nebyla podepsána dlužníkem, jako spotřebitelem, a nebyl jím tedy v souladu s § 3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení dán patrný souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Dále dlužníkovi nebyla dána možnost odvolání, nebylo ústní jednání a pravomoc rozhodovat tento spor jen v neveřejném, písemném a jednoinstančním řízení. Co se týče rozhodčí doložky, toto je navíc dle názoru žalobce ve spotřebitelské smlouvě ustanovení pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku a pro rozpor s čl. 3 směrnice 93/13/ES o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelných smlouvách, neplatným. Dále dlužníkovi nebyla dána možnost v rozhodčím řízení podat jakýkoliv opravný prostředek. IS se odvolává na argumentaci Ústavního soudu z usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 05. 2011 a dále na argumentaci Vrchního soudu v Praze ve věci 12 Cmo 496/2008. U dílčí pohledávky č. 2 IS popírá pravost v celkové výši. Smluvní pokutu ve výši více než 100 % z půjčené částky 50.000,--Kč je nepřiměřeně vysoká a tedy, pro rozpor s dobrými mravy, neplatná.

Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dne 31. 07. 2013 požádal o prodloužení lhůty k vyjádření, neboť mezi stranami probíhalo mimosoudní jednání o věci.

Při jednání, které se konalo dne 22. 10. 2013, zástupce žalovaného uvedl, že mezi stranami probíhalo mimosoudní jednání, proto nebylo vyjádření soudu zasláno. Při jednání odkázal pouze na nová rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to 26 Icdo 7/2013 a 29 Cdo 392/2011, v kontextu s těmito rozhodnutími pak uvedl, že v daném případě je žaloba na zamítnutí, neboť právní posouzení věci provedl rozhodce v rámci rozhodčího řízení a je nepřípustné, aby insolvenční soud k námitce žalobce činil jiné právní posouzení věci.

Podle § 199 odst. 1 a 2 IZ, IS, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Z přihlášky pohledávky žalovaného do insolvenčního řízení dlužníka Stanislava Todla má soud za prokázané, že žalovaný přihlásil pohledávky v celkové výši 179.803,--Kč. Pohledávka č. 1 byla přihlášená ve výši 113.541,--Kč, přičemž jistina byla vyčíslena na 84.358,--Kč a částka 29.183,--Kč měla zahrnovat zákonný úrok z prodlení ve výši 8.883,--Kč a náklady řízení ve výši 20.300,--Kč. Jako důvod vzniku pohledávky bylo uvedeno, že se jedná o nezaplacené a zesplatněné splátky dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100421535. Pohledávka č. 2 byla přihlášena v celkové výši 66.262,--Kč, přičemž jistina byla vyčíslena na 60.308,--Kč a zákonný úrok z prodlení na 5.954,--Kč. Jako důvod vzniku této pohledávky bylo uvedeno, že se jedná o nezaplacené smluvní pokuty z titulu smlouvy o úvěru č. 9100421535, a to dle čl. 12 odst. 12.1 písm. a) a b) smluvních ujednání a dle čl. 12 odst. 12.4 smluvních ujednání. Soud provedl důkaz přílohami k přihlášce pohledávky. Bylo zjištěno, že dlužník vyplnil tzv. předsmluvní formulář, kde požádal o úvěr 50.000,--Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100421535 vyplývá, že podle požadavků spotřebitele, by základní celková výše spotřebitelského úvěru neměla být 50.000,--Kč s tím, že by dlužník tuto částku zaplatil v 36 měsíčních splátkách po 3.307,--Kč. Celková výše úvěru by pak činila 80.954,--Kč. Tento návrh pochází ze dne 23. 05. 2011. Součástí návrhu tak byly i smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s. Tyto podmínky pak 23. 05. 2011 dlužník podepsal. Ze dne 26. 05. 2011 pochází oznámení o schválení úvěru, což je de facto akceptace smlouvy. Tímto oznámením byly změněny parametry návrhu na uzavření smlouvy a to tak, dlužníku byl poskytnut úvěr ve výši 39.000,--Kč, tato částka měla být splacena v 36 měsících po 3.283,--Kč. Základní celková částka byla tedy stanovena na 118.188,--Kč. Výpůjční úroková sazba u revolvingu činila 123,24 %, výše procentní sazby nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr tak činila 153,4 %. Součástí smlouvy byl i splátkový kalendář. Stejně tak 23. 05. 2011 byla mezi stranami uzavřena samostatná rozhodčí smlouva. Předmětem rozhodčí smlouvy bylo ujednání stran, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvození vznikly či v budoucnu vzniknou ze shora uvedeného návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru či v souvislosti s ním, má dle zákona o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle níže uvedených pravidel rozhodčího řízení. V čl. 3 rozhodčí smlouvy si strany dojednaly, že rozhodci pro tento účel budou JUDr. Eva Vaňková, nebo Mgr. Marek Landsmann, nebo JUDr. Martin Týle, nebo JUDr. Jiří Kolařík, nebo Jan Fišer, nebo Mgr. Michal Wiedermann, nebo Kristýna Maršálková, Ing. Pavel Fabián. Ze dne 18. 12. 2011 pochází oznámení zaslané dlužníku ohledně specifikace dlužné částky žalovanému. Smluvní pokuta ve výši 50 % z výše úvěru tak byla stanovena na 59.094,--Kč, neuhrazené penalizační faktury činily 1.214,--Kč a zbývající dlužné částky dle splátkového kalendáře žalovaný vypočetl na 104.056,--Kč. Byla předložena faktura č. 911044162 znějící na 59.356,--Kč, kde je zahrnuta 50 % smluvní pokuta z výše půjčky ve výši 59.094,--Kč a pokuta 8 % z výše splátky ve výši 262,64 Kč. Dále byly vystaveny další penalizační faktury, faktura č. 911041951 znějící na 952,--Kč. Soudu byl doložen rozhodčí nález vydaný 20. 02. 2012 rozhodcem Mgr. Janem Fišerem. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 27. 02. 2012. Tímto rozhodčím nálezem bylo uloženo žalovanému-dlužníku, aby zaplatil žalobci-PROFI CREDIT Czech, a.s., částku 164.364,--Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ode dne 30. 12. 2011 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 20.300,--Kč. Z rozhodčího nálezu se podává, že rozhodce zaslal žalovanému výzvu k vyjádření ze dne 06. 01. 2012 spolu s návrhem na zahájení rozhodčího řízení s návrhem na vydání rozhodčího nálezu, ve kterém vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení této výzvy ve věci samé písemně vyjádřil, a aby v případě, že uplatněný nárok v žalobě zcela neuznává, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, a aby označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Výzva k vyjádření byla žalovanému doručena dne 10. 01. 2012, žalovaný se k žalobě ve stanovené lhůtě písemně nevyjádřil. Rozhodce zkonstatoval, že s ohledem na výsledky dokazování, shledal návrh žalobce za důvodný. Rozhodčí nález se týkal pohledávek žalovaného z titulu výše uvedené smlouvy o revolvingovém úvěru.

Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100421535 ze dne 26. 05. 2011 soud zjistil, že dlužníkovi byl žalovaným poskytnut úvěr ve výši 39.000,--Kč a dlužník se zavázal uhradit úvěr a smluvní odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 79.188,--Kč ve 36 splátkách po 3.283,--Kč. Současně se smlouvou, resp. návrhem smlouvy, byla mezi stranami uzavřena rozhodčí smlouva, na základě které se strany dohodly, že pravomoc k řešení sporů ohledně nároku vyplývající z této smlouvy budou řešit ve smlouvě vymezený rozhodce, resp. jeden z nich, kterému žalobce doručí žalobu a to dle zásad rozhodčího řízení. Rozhodčí nález vydal Mgr. Jan Fišer, jeden z rozhodců uvedených v rozhodčí doložce. Pokud se jedná námitky žalobce, že je rozhodčí doložka neplatná, s touto se soud neztotožňuje. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 není na místě.

Podle § 7 zákona č. 216/1994 Sb. není-li za rozhodce určen stálý rozhodčí soud, musí být rozhodce, který má rozhodovat spory mezi účastníky, ve smlouvě uveden. Pro posouzení toho, zda je rozhodčí doložka platná, či nikoliv, je podstatné to, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout.

Jak již bylo uvedeno shora, rozhodce Mgr. Jan Fišer, byl jako rozhodce ve smlouvě řádně určen, proto byl oprávněn vydat rozhodčí nález. Tento rozhodčí nález nabyl právní moci. Žalovanému tedy proto vznikla pohledávka z titulu uhrazené odměny rozhodce podle smluvních ujednání ve výši 20.300,--Kč.

Pokud šlo o přezkoumání důvodnosti popření pohledávky ve zbývající částti, která se skládá ze smluvní odměny, smluvních pokut, považuje soud v první řadě za potřebné uvést, že podle § 199 IZ je IS oprávněn popřít vykonatelné pohledávky. Popřením vykonatelné pohledávky se totiž nedomáhá zrušení rozhodčího nálezu, ale popření pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem pouze znamená, že soud v insolvenčním řízení zkoumá pravost, výši nebo pořadí přihlášené vykonatelné pohledávky. Právním důsledkem úspěšného popření je pak pouze to, že pohledávka nebude v insolvenčním řízení uspokojena, nikoliv však to, že se tímto rozsudkem ruší rozhodčí nález. V takovém případě je IS povinen prokázat důvod svého popření. Vzhledem k tomu, že z rozhodčího nálezu vyplývá, že v rozhodčím řízení neuplatil dlužník proti nároku žalobce (žalovaného) žádné skutečnosti, kterými by zpochybnil právo na zaplacení pohledávky, byl žalobce oprávněn uplatnit v řízení o určení pravosti této pohledávky námitku neplatnosti smlouvy v části zakládající povinnost zaplatit smluvní odměnu a smluvní pokutu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku. Dle názoru soudu nejde o jiné právní posouzení věci a taková námitka může vést k popření pohledávky, protože rozhodce se v rozhodčím řízení otázkou platnosti ujednání o smluvní odměně a smluvní pokutě vůbec nezabýval. Dle názoru soudu na uvedenou smlouvu dopadají ustanovení zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť v daném případě šlo o půjčku za úplatu, šlo o smlouvu uzavřenou mezi žalovaným, jako dodavatelem, a spotřebitelem, neboť žalovaný v řízení neprokázal, že by dlužník jednal při uzavření smlouvy o úvěru v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti, a že by mu úvěr poskytl nikoliv pro jeho osobní potřebu nebo pro potřebu jeho rodiny, tedy že by úvěr neposkytl k jeho osobní spotřebě. Na takovouto smlouvou se proto substituálně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak o spotřebitelských smlouvách, tak o platnosti právních úkonů.

Smlouva o spotřebitelském úvěru musí splňovat požadavky vymezené v § 4 odst. 2 zákona č. 321/2001 Sb., kde mj. musí být roční procentní sazba nákladů stanovena způsobem uvedeným v příloze tohoto zákona. V projednávaném případě však ve smlouvě nebyla dohodnuta procentní sazba úroků, ale byla sjednána odměna za poskytnutí úvěru. Dle názoru soudu soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Je nepochybné, že nepřiměřeně vysoká smluvní odměna, sjednaná při poskytnutí úvěru, je obecně považována na odporující obecně uznávaný pravidlům chování, vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. V rámci úvahy o dobrých mravech vycházel soud rovněž z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, protože se dlužník za poskytnutí částky 39.000,--Kč, kterou byl spolu s odměnou povinen splatit 36 pravidelnými měsíčními splátkami, zavázal zaplatit žalovanému odměnu ve výši 79.188,--Kč, tedy o 40.188,--Kč vyšší, než-li mu bylo reálně půjčeno. Takováto částka bezpochyby podstatně přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry v té době. Pokud se týká smluvní pokuty, dlužník se zavázal podle čl. 13.4 smlouvy, že v případě prodlení s úhradou splátek uhradí navíc jednorázovou smluvní pokutu ve výši 50 %, a to nikoliv ze skutečně poskytnutých prostředků, ale z celkové výše úvěru, tedy z částky, kterou dlužník nikdy od žalovaného neobdržel. Taková ujednání jsou pro dlužníka v zásadě likvidační, nejsou úměrná plnění, které mu žalovaný fakticky poskytl, a jsou ve své podstatě lichevní. Za tohoto stavu věci je soud přesvědčen o tom, že ujednání o smluvní odměně a smluvní pokutě ve výši 50 % jsou v rozporu s dobrými mravy, a jsou tudíž neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Jedná se však pouze o částečnou neplatnost smlouvy dle § 41 občanského zákoníku, neboť důvod neplatnosti se vztahuje výlučně na tato ujednání. Naproti tomu soud neshledal důvodnou námitku rozporu s dobrými mravy v případech sjednaných smluvních pokut ve výši 8 % a 13 % z dlužných částek. Taková výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy, neboť jde o zajištění přiměřené zajištěnému závazku.

Jak již bylo uvedeno shora, žalovaný argumentoval pro zamítnutí žaloby dvěma rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, a to ze dne 31. 07. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011 a ze dne 18. 07. 2013, sp. zn. 29 Icdo 7/2013. V obou rozhodnutích je de facto shodně uvedeno, že obecně platí, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, přičemž příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. rozhodce či rozhodčí soud, lze uplatit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jiné skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatil vlastní vinnou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec, nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku, tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že IS žalovaným přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku, neboť je určeno, že IS žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité výši. Pravidlo, podle kterého přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše či jiné právní posouzení věci, typově dopadá na situaci, kdy při nezpochybněném neskutkovém základu věci měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm nařízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgánu. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Soud uzavřel, že v případě, kdy měl rozhodce, z předložených důkazů za prokázané, že právní vztah mezi stranami sporu vznikl na základě smlouvy a že ohledně věřitelem požadovaného nároku lze o věci rozhodnout rozhodčím nálezem pro uznání, resp. podle fikce uznání, v sobě tudíž zahrnuje též úsudek, že takto přiznávaný nárok neodporuje právním předpisům. Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že zkoumaný rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaných částek.

Při aplikaci tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 07. 2013 by měla být žaloba zamítnuta, neboť rozhodčí doložka obsahovala ujednání stran o možnosti vydání rozhodnutí pro uznání, a to v čl. 3.5 rozhodčí doložky. Z rozhodčího nálezu vyplývá, že se žalovaný ve lhůtě mu stanovené rozhodcem k návrhu na vydání rozhodčího nálezu nevyjádřil. Z rozhodčího nálezu není patrno, jakým způsobem bylo žalovanému doručováno, zda fikcí či do vlastních rukou, přičemž soud má za to, že by se mělo postupovat analogicky dle o.s.ř. a doručovat by se mělo, pokud by rozhodce uvažoval o uznávacím rozhodnutí, do vlastních rukou. Dle názoru soudu je nežádoucí, aby podmínky pro vydání takovéhoto typu rozhodnutí, které má za následek nulovou formu obrany, postačovalo v rozhodčím řízení doručení fikcí. Opačný názor by jistě nebyl v souladu s ujednáními o ochraně spotřebitele. Soud má za to, že aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu, dodaného žalovaným, na daný případ, kdy smlouva byla uzavřena v roce 2011, a rozhodčí nález byl vydán v únoru 2012, by byla nespravedlivá, neboť v této době vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu neexistovalo a neexistovalo ani žádné jiné, které by řešilo obdobný případ. Incidenční spory skončené do července tohoto roku, ve kterých se řešily de facto shodné problémy, kde IS popírali ze stejných důvodů vykonatelné pohledávky jako v případě tomto, na základě rozhodčích nálezů, nebyly rozhodovány v duchu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud zůstane nezměněno, by se tedy mělo aplikovat na rozhodčí nálezy vydané až po červenci 2013.

Na okraj soud podotýká, že shledává rozdíl v tom, pokud vydá rozsudek pro uznání soud, který může vydat rozsudek pro uznání po splnění zákonem jasně stanovených podmínek, které jsou specifikovány v občanském soudním řádu, kdežto rozhodce de facto může vydat uznávací rozsudek už za situace, kdy je v rozhodčí doložce uvedeno, že lhůta pro podání vyjádření k návrhu činí 30 dnů a pokud se strana k výzvě rozhodce k vyjádření k žalobnímu návrhu ve lhůtě nevyjádří, má se za to, že návrh uznává. Oproti o.s.ř. je tedy toto ustanovení benevolentnější, dává daleko více prostoru rozhodci, než-li o.s.ř. zákonnému soudci. Rozhodce si vybírá žalobce, výzva k vyjádření se žalobě evidentně nemusí být doručena do vlastních rukou, rozhodčí řízení je jednoinstanční-to vše dle názoru soudu nekoresponduje s ustanoveními o ochraně spotřebitele. Soud tedy dospěl k závěru, že argumentům žalovaného, opírajících se o zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu, nemůže dát za pravdu.

Soud žalobě vyhověl z podstatné části, přiznal žalovanému právo na pohledávku znázorňující náklady rozhodčího řízení a na penalizační pokuty.

O nákladech řízení bylo rozhodováno podle § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobce měl úspěch převážný a proto mu přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Částka 22.436,47 Kč zahrnuje jízdné ve výši 1.202,54 Kč, 2x RP po 300,--Kč, náhrada za promeškaný čas ve výši 600,--Kč, odměna za zastupování advokátem za 2 úkony ve výši 16.140,--Kč + DPH.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Plzni, a to ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí.

V Plzni dne 22. 10. 2013

Mgr. Ivana Žánová, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Eva Havlíčková