14 VSOL 414/2017-144
č. j. 34 ICm 2710/2014 14 VSOL 414/2017-144 (KSOS 34 INS 6537/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Kateřiny Holešovské a Mgr. Diany Vebrové ve věci

žalobkyně: Insolvenční agentura v. o. s., IČO 29115540 sídlem Západní 1448/16, 360 01 Karlovy Vary zastoupená advokátkou JUDr. Hanou Skotnicovou sídlem Na Hradbách 119/3, 702 00 Ostrava insolvenční správkyně dlužnice VOKD, a. s., IČO 47675853 sídlem Nákladní 3179/1, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Petr anonymizovano , anonymizovano bytem Krmelínská 94, 724 00 Ostrava-Nová Bělá zastoupený advokátem Mgr. Piotrem Adamczykem sídlem Hrabinská 498/19, 737 01 Český Těšín

za účasti: Vrchní státní zastupitelství v Olomouci sídlem 17. listopadu 909/44, 779 00 Olomouc

o odpůrčí žalobě

vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 2710/2014 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice VOKD, a. s., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 6537/2014

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. isir.justi ce.cz -2-34 ICm 2710/2014 (KSOS 34 INS 6537/2014)

o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2016 č. j. 34 ICm 2710/2014-33 (KSOS 34 INS 6537/2014), ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. 10. 2016 č. j. 34 ICm 2710/2014-66 (KSOS 34 INS 6537/2014) a ve znění opravného usnesení ze dne 26. 7. 2017 č. j. 34 ICm 2710/2014-79 (KSOS 34 INS 6537/2014)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Odvolací řízení o odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozsudku soud prvního stupně určil, že kupní smlouva uzavřená mezi VOKD, a. s. a žalovaným dne 8. 1. 2014, jejímž předmětem je prodej budovy bez č.p./č.e., výroba, postavené na pozemku parc. č. St. 1265, budovy bez č.p./č.e., garáž, postavené na pozemku parc. č. St. 1282, budovy bez č.p./č.e., průmyslový objekt, postavené na pozemku parc. č. St. 1283 v katastrálním území Muglinov, obci Ostrava, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, je neúčinný právní úkon (výrok I.), zamítl návrh, aby určil, že následný zápočet pohledávek žalovaného vůči pohledávce na úhradu kupní ceny ve výši 1 900 000 Kč je neúčinný právní úkon (výrok II.) rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III.) a zamítl návrh, aby žalovanému uložil povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužnice VOKD, a. s. částku 2 307 000 Kč (výrok IV.). 2. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se žalobou ze dne 8. 8. 2014 domáhala určení, že kupní smlouva, kterou dlužnice VOKD, a. s. uzavřela dne 8. 1. 2014 s žalovaným a jejímž předmětem byl prodej nemovitostí dlužnice, a následný zápočet pohledávek žalovaného vůči pohledávce na úhradu kupní ceny ve výši 1 900 000 Kč jsou neúčinné právní úkony, a žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužnice částku 2 307 000 Kč. Žalobu odůvodnila tvrzením, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 6. 2014 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014-A-50 zjistil úpadek dlužnice a žalobkyni ustanovil insolvenční správkyní. Dlužnice uzavřela dne 8. 1. 2014 s žalovaným kupní smlouvu, kterou mu prodala shora označené nemovitosti za kupní cenu ve výši 1 900 000 Kč. Kupní cena byla splatná do 5 dnů ode dne podpisu smlouvy. Dodatkem č. 1 ze dne 8. 1. 2014 byla splatnost kupní ceny změněna na 30 dnů od zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalovaný následně započetl své pohledávky za dlužnicí ve výši 925 800 Kč a 974 200 Kč, které mu byly krátce předtím postoupeny Euro public CZ, s. r. o., na pohledávku dlužnice z kupní smlouvy (kupní cenu). Tvrdila, že kupní smlouva ve spojení s následným zápočtem je neúčinným právním úkonem

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -3-34 ICm 2710/2014 (KSOS 34 INS 6537/2014)

podle ustanovení § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ), neboť žalovanému se jako věřiteli dlužnice dostalo plného uspokojení jeho pohledávek. Tím byl jednoznačně zvýhodněn, poněvadž po prohlášení konkursu na majetek dlužnice by byl uspokojen poměrně s ostatními věřiteli dlužnice. Dlužnice byla již dne 8. 1. 2014 v úpadku, neboť měla více věřitelů a závazky vůči nim nebyla schopna plnit, poněvadž závazky byly více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Ze znaleckého posudku zpracovaného v insolvenčním řízení dlužnice vyplývá, že maximální míra uspokojení věřitelů bude činit 20 % Dále uvedla, že vzhledem k tomu, že žalovaný vlastní pozemky pod převedenými budovami, staly se tyto budovy součástmi těchto pozemků a v případě úspěšnosti odpůrčí žaloby nebude možné tyto budovy zapsat do majetkové podstaty dlužnice. Znalec určil obvyklou cenu budov na částku 2 307 000 Kč. Žalovaný je proto povinen zaplatit tuto částku do majetkové podstaty dlužnice. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítl, že v daném případě se o zvýhodňující právní úkony podle ustanovení § 241 IZ nejedná. O hospodaření dlužnice a jejích případných finančních problémech nic nevěděl. Smlouvou o postoupení části pohledávek nabyl od Euro public CZ s. r. o. pohledávky za dlužnicí v nominální hodnotě 1 900 000 Kč. K uzavření kupní smlouvy došlo 2 měsíce před zahájením insolvenčního řízení dlužnice. Nemovitosti kupoval za cenu obvyklou. Nejedná se o žádný z případů uvedených v odstavci 3 uvedeného ustanovení. Je přesvědčen, že se jednalo o právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku a za přiměřené protiplnění (cenu obvyklou). Nemovitosti nabyl v dobré víře. O úpadku dlužnice nemohl vědět. Krajské státní zastupitelství, které vstoupilo do řízení, uvedlo, že žalobkyně předloženými důkazy prokázala, že kupní smlouva byla uzavřena v době, kdy již byla dlužnice v úpadku. Měla se proto vyvarovat jakéhokoliv právního jednání, které by mohlo vést ke zvýhodnění některého z jejích věřitelů. Při prodeji majetku měla dbát nejen na odpovídající cenu, ale i na způsob její úhrady, aby měla finanční prostředky na nezbytný provoz podniku. Riziku jednostranného zápočtu ze strany žalovaného měla čelit smluvně sjednaným zákazem zápočtu, což však neučinila a musela tedy být srozuměna s tím, že žalovaného proti jiným věřitelům zvýhodnila, a to již samotným uzavřením kupní smlouvy. 3. Soud prvního stupně se zabýval včasností žaloby podle ustanovení § 239 odst. 3 IZ. Insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužnice dne 13. 6. 2014. Odpůrčí žaloba doručená soudu prvního stupně dne 13. 8. 2014 (ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku) je žalobou včasnou. Dále vyšel ze shodných skutkových tvrzení účastníků učiněných u jednání dne 3. 3. 2016 pokud jde o uzavření kupní smlouvy, její předmět, kupní cenu a její splatnost a následný zápočet žalovaného a dále pokud jde o úpadek dlužnice již k datu 8. 1. 2014 z důvodu platební neschopnosti a míru uspokojení započtených pohledávek žalovaného v konkursu dlužnice v maximální výši 20 %. Po vyhodnocení provedeného dokazování, které vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, zjistil, že insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dne 11. 3. 2014, dne 13. 6. 2014 rozhodl insolvenční soud o úpadku dlužnice a dne 1. 7. 2015 rozhodl, že se reorganizace dlužnice přeměňuje v konkurs. Dlužnice uzavřela s žalovaným dne 8. 1. 2014 kupní smlouvu, kterou mu prodala shora označené nemovitosti za kupní cenu 1 900 000 Kč, jež byla podle dodatku ke smlouvě ze dne 8. 1. 2014 splatná do 30 dnů od zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. V době uzavření smlouvy byla dlužnice již v úpadku. Žalovaný započetl své pohledávky za dlužnicí ve výši 1 900 000 Kč, které nabyl postoupením od Euro public CZ, s. r. o. před uzavřením kupní smlouvy (tuto skutečnost učinili účastníci nespornou u jednání dne 3. 3. 2016), na pohledávku dlužnice z kupní smlouvy. Pohledávky žalovaného tak byly uspokojeny v plné výši a žalovaný byl zvýhodněn proti ostatním věřitelům dlužnice, poněvadž pokud by pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení, dosáhl by podstatně menšího uspokojení. Uzavřel, že dlužnice kupní smlouvou žalovaného zvýhodnila vůči ostatním věřitelům,

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -4-34 ICm 2710/2014 (KSOS 34 INS 6537/2014)

když mu těsně před zahájením insolvenčního řízení prodala nemovitosti, aniž vyloučila možnost úhrady kupní ceny jednostranným zápočtem, přičemž si byla vědoma, že žalovaný disponoval pohledávkou způsobilou k započtení. Zároveň si musela být vědoma, že se nachází v úpadku. Kupní smlouva je proto neúčinným právním úkonem. K námitkám žalovaného uvedl, že jeho vědomost o finanční situaci dlužnice a o tom, zda je dlužnice v úpadku, či zda předmětný právní úkon k úpadku vede, se nevyžaduje. Není rozhodující subjektivní, ale objektivní stránka věci. Nejedná se proto o úkon podle ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) IZ. K jednostrannému zápočtu žalovaného soud prvního stupně uvedl, že pokud se žalobkyně domáhala určení jeho neúčinnosti, v této části žalobu zamítl z důvodu, že se jedná o právní úkon osoby odlišné od dlužnice, a to jejího věřitele, na kterého odporovatelnost právních úkonů zakotvená insolvenčním zákonem nedopadá. Dále uvedl, že pokud jde o povinnost žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužnice částku 2 307 000 Kč, v této části žalobu také zamítl, poněvadž v době uzavření kupní smlouvy byly převáděné budovy samostatnými nemovitými věcmi (nebyly součástmi pozemků). Určením neúčinnosti kupní smlouvy došlo k obnovení původního stavu. Pokud by tomu tak nebylo, právní úprava neúčinnosti právních úkonů zakotvená v insolvenčním zákoně by postrádala smysl. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení sestávající z odměny advokáta zvýšené o náhradu za daň z přidané hodnoty. 4. Žalobkyně napadla odvoláním výrok II. rozsudku. Namítla, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zápočet pohledávek žalovaného na pohledávku dlužnice z kupní smlouvy je neodmyslitelně spjat s existencí kupní smlouvy a jednoznačně z uzavřené kupní smlouvy vychází. Určení neúčinnosti kupní smlouvy má automaticky za následek neúčinnost tohoto zápočtu, a to bez ohledu na to, zda jej učinila svým úkonem dlužnice či nikoliv. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2009 sen. zn. 29 Cdo 992/2007. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že následný zápočet pohledávek žalovaného vůči pohledávce dlužnice z kupní smlouvy ve výši 1 900 000 Kč je neúčinný právní úkon. 5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil. Uvedl, že odkaz žalobkyně na shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu je nepřiléhavý, poněvadž v tomto rozhodnutí se jednalo o dohodu o zápočtu a nikoliv jednostranný zápočet. 6. Žalovaný napadl odvoláním výroky I., II. a III. rozsudku. V průběhu dalšího řízení vzal své odvolání částečně zpět, a to proti výroku II. rozsudku. Namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předmětná kupní smlouva nesplňuje obecnou definici neúčinného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 235 IZ a nesplňuje ani znaky konkrétní skutkové podstaty podle ustanovení § 240 až 242 IZ. Uzavřením kupní smlouvy neunikl z majetkové podstaty dlužnice žádný majetek, nemovitý majetek dlužnice byl zaměněn za pohledávku na úhradu kupní ceny, změnila se tedy pouze forma aktiv společnosti. V řízení před soudem prvního stupně nebylo tvrzeno ani prokázáno, že již v době uzavření kupní smlouvy měl žalovaný v úmyslu umořit pohledávku dlužnice z kupní smlouvy jednostranným zápočtem pohledávek. Soud prvního stupně se nezabýval tržní cenou nemovitostí, neprovedl žalovaným navržený důkaz znaleckým posudkem k ocenění hodnoty převedených budov. Je velmi pravděpodobné, že skutečná tržní cena by byla podstatně nižší, neboť se jedná o budovy na pozemcích žalovaného. Jinak řečeno, nebylo-li prokázáno, že budovy byly prodejné třetí osobě za cenu vyšší než 380 000 Kč (předpokládané uspokojení věřitelů v konkursu dlužnice činí 20 %),

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -5-34 ICm 2710/2014 (KSOS 34 INS 6537/2014)

nelze o jakémkoliv ekonomickém zvýhodnění žalovaného oproti jiným věřitelům dlužnice hovořit. Kupní smlouvu současně nelze podřadit pod skutkovou podstatu zvýhodňujících právních úkonů podle ustanovení § 241 IZ. Jedná se o právní úkon podle odstavce 5 písm. b) tohoto ustanovení, tj. o právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku. Opak nebyl žalobkyní tvrzen ani prokázán. Podmínka přiměřeného protiplnění byla také splněna. Zaplacení není jediným možným způsobem zániku závazku. V okamžiku uzavření kupní smlouvy nebylo zřejmé, jakým způsobem bude kupní cena uhrazena. Neúčinnost kupní smlouvy nelze dovozovat z právních úkonů, které následovaly později. Tvrzení soudu prvního stupně, že dlužnice byla povinna čelit hrozbě jednostranného započtení smluvním zákazem započtení sjednaným v kupní smlouvě, je absurdní. Nesprávný je také závěr, že započtení pohledávek není přiměřeným protiplněním. K zániku pohledávek žalovaného a dlužnice došlo před zahájením insolvenčního řízení. Žalovaný v době uzavření kupní smlouvy a v době, kdy učinil jednostranný zápočet pohledávek, o úpadku dlužnice nevěděl a jednal v dobré víře. Přiměřenost protiplnění nelze hodnotit ex post. Dále namítl, že žalobkyně netvrdila a nebylo provedeno ani žádné dokazování, že žalovaný měl v době uzavření kupní smlouvy za dlužnicí pohledávku, tzn. že byl věřitelem dlužnice. Ke zvýhodňujícímu právnímu úkonu přitom může dojít jen ve vztahu k věřiteli dlužníka. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítne a rozhodne, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení. 7. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila. Uvedla, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva je zvýhodňujícím právním úkonem podle ustanovení § 242 IZ, v daném případě však byla naplněna i skutková podstata podle ustanovení§ 240 IZ. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2010 sen. zn. 29 Cdo 4886/2007, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že v případě převodu nelze za přiměřené protiplnění považovat situaci, kdy kupní cena byla uhrazena zápočtem. 8. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se k odvolání žalovaného vyjádřilo tak, že závěry soudu prvního stupně nepovažuje za absurdní a protiústavní, jak dovozuje žalovaný. Ten ve své argumentaci zcela pominul skutečnost, že dlužnice se v době uzavření kupní smlouvy nacházela v úpadku ve formě platební neschopnosti, o čemž musela vědět. Pokud insolvenční zákon se stavem úpadku spojuje povinnost podat insolvenční návrh, předpokládá, že dlužníkovi v podstatě vzniká povinnost uspokojovat své věřitele poměrným způsobem podle zásad, na kterých stojí insolvenční zákon, byť ještě nebylo zahájeno insolvenční řízení. Pokud jde o problematiku zápočtů, z insolvenční praxe je dobře známo, že právě touto formou dochází k významným ztrátám na majetkové podstatě dlužníka a v konečném důsledku k poškozování nebo zvýhodňování věřitelů. Dlužník, který uzavírá smlouvy v době, kdy je v úpadku, by měl brát v úvahu širší souvislosti takto uzavřených smluv, aby předešel jakýmkoliv ztrátám na majetkové podstatě a nenarušil zásadu poměrného uspokojení věřitelů zvýhodněním některého z nich. Dlužnice dne 22. 5. 2014 podala u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení reorganizace. V průběhu insolvenčního řízení se jako jeden z největších problémů ukázal nedostatek finančních prostředků nezbytný k provozu podniku a hrazení pohledávek za podstatou. Státní zastupitelství předpokládá, že pokud se dlužnice rozhodla pro prodej nemovitostí, učinila tak za účelem získání disponibilních prostředků pro provoz podniku. Žalovaný jako kupující nebyl v pozici dodavatele prostředků nezbytných pro provoz podniku dlužnice, kromě předmětné kupní smlouvy neměl s dlužnicí žádný obchodní vztah a nebyl zde tedy důvod dát mu prostor k úhradě kupní ceny jednostranným zápočtem pohledávek. Pokud dlužnice v kupní smlouvě nesjednala zákaz započtení pohledávek, zvýhodnila žalovaného tím, že mu v době úpadku poskytla plnění (převod nemovitostí) a současně mu svým opomenutím

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -6-34 ICm 2710/2014 (KSOS 34 INS 6537/2014)

umožnila výhodně získat pohledávku způsobilou k započtení (což v době, kdy byla dlužnice již v úpadku, nebylo zřejmě obtížné) a realizovat zápočet, což vedlo k 100 % zániku závazku žalovaného z kupní smlouvy. Ostatní věřitelé tuto možnost neměli. Ke zvýhodnění žalovaného tedy skutečně došlo a kupní smlouva je z tohoto důvodu neúčinným právním úkonem. Navrhlo, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 9. S účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, (dále jen IZ ), novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 10. Podle ustanovení § 7 IZ, ve znění platném od 1. 7. 2017 (jež nedoznalo oproti znění ke dni 30. 6. 2017 změn), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 11. Odvolací soud po zjištění, že obě odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými- s výjimkou odvolání žalovaného do výroku II. rozsudku (v tomto rozsahu však vzal žalovaný odvolání zpět)-a že jsou v odvolání uplatněny odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř.), při nařízeném jednání a dospěl k následujícím závěrům. 12. Podle ustanovení § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. 13. Podle ustanovení § 235 odst. 2 IZ, neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak. 14. Podle ustanovení § 236 odst. 1 IZ, neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. 15. Podle ustanovení § 239 odst. 1 IZ, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. 16. Podle ustanovení § 239 odst. 3 IZ, insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -7-34 ICm 2710/2014 (KSOS 34 INS 6537/2014)

17. Podle ustanovení § 241 odst. 1 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. 18. Podle ustanovení § 241 odst. 2 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. 19. Podle ustanovení § 241 odst. 4 IZ, zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. 20. Podle ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) IZ zvýhodňujícím právním úkonem není právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že je dlužník v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. 21. Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je zajištění ochrany věřitelů před těmi právními úkony dlužníka, které věřitele v konečném důsledku krátí. Ustanovení § 241 IZ upravuje druhou ze skutkových podstat neúčinnosti právních úkonů, která navazuje na obecnou definici neúčinnosti právních úkonů pro účely insolvenčního řízení upravenou v ustanovení § 235 IZ, a postihuje ty úkony dlužníka, v jejichž důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Má zabránit selektivnímu uspokojování jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů. Prospěch, kterého se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu, spočívá v tom, že věřitel je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům. 22. Z obsahu spisu v přezkoumávané věci vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, které soud prvního stupně učinil ze shodných tvrzení účastníků a z provedeného dokazování. 23. Insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dne 11. 3. 2014, o úpadku dlužnice bylo rozhodnuto dne 13. 6. 2014. Žaloba byla insolvenčnímu soudu doručena dne 13. 8. 2014 a je tedy ve smyslu ustanovení § 239 odst. 3 IZ žalobou včasnou. Odporované úkony byly učiněny dne 8. 1. 2014 (kupní smlouva) a dne 5. 2. 2014 (jednostranný zápočet pohledávek), tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 3 IZ. Žaloba byla podána aktivně věcně legitimovaným insolvenčním správcem (§ 239 odst. 1 IZ) proti pasivně věcně legitimované osobě (účastníci učinili nesporným, že žalovaný nabyl pohledávky za dlužnicí ve výši 1 900 000 Kč postoupením od Euro public CZ, s. r. o. před uzavřením kupní smlouvy a v době vzniku odporovaných úkonů tedy byl věřitelem dlužnice). Soud prvního stupně správně vyhodnotil, že všechny předpoklady pro věcné projednání žaloby byly splněny. 24. Shodnými tvrzeními účastníků a dokazováním provedeným soudem prvního stupně bylo prokázáno, že dlužnice byla v době uzavření kupní smlouvy již v úpadku, že pohledávka dlužnice z kupní smlouvy ve výši 1 900 000 Kč zanikla jednostranným zápočtem pohledávek v nominální

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -8-34 ICm 2710/2014 (KSOS 34 INS 6537/2014)

výši 1 900 000 Kč, který učinil žalovaný, a že v konkursu by se žalovanému dostalo uspokojení těchto pohledávek maximálně ve výši 20 %. 25. Soud prvního stupně tato správná skutková zjištění správně právně posoudil, když dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 8. 1. 2014 je neúčinným právním úkonem podle ustanovení § 241 IZ, poněvadž dlužnice tento právní úkon učinila v době, kdy již byla v úpadku a důsledku tohoto právního úkonu se žalovanému jako věřiteli dlužnice dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího (100 %) uspokojení jeho pohledávek. V konkursu dlužnice by mu přitom náleželo uspokojení těchto pohledávek pouze ve výši cca 20 %. Plnění z tohoto právního úkonu je žalovaný povinen vydat do majetkové podstaty dlužnice. 26. Odvolací argumentace žalovaného není důvodná. Námitka, že v době uzavření kupní smlouvy nebyl věřitelem dlužnice, byla vyvrácena souhlasným tvrzením účastníků o tom, že žalovaný se stal věřitelem dlužnice (nabyl za ní pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky) před uzavřením odporované smlouvy. Důvodné nejsou ani zbývající námitky. V přezkoumávané věci je rozhodující, že žalovanému se v důsledku uzavřené kupní smlouvy dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, neboť kromě toho, že nabyl nemovitosti dlužnice, došlo k uspokojení jeho pohledávek za dlužnicí v plné výši, ač tyto pohledávky měly být uspokojeny poměrně s pohledávkami ostatních věřitelů. Tito věřitelé se splatnými pohledávkami tak byli zkráceni, neboť dlužnice za majetek převedený odporovanou smlouvou neobdržela jeho obvyklou cenu ani přiměřenou náhradu. Nelze totiž uzavřít, že by majetek dlužnice, z něhož měli být uspokojeni poměrně všichni její věřitelé, odporovanou smlouvou pouze změnil podobu svých aktiv. Odporovaná smlouva tedy nebyla ekvivalentním právním úkonem (k těmto závěrům a okamžiku posuzování ekvivalentnosti převodu /okamžikem účinků vkladu práva do katastru nemovitostí/ viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod číslem 10 ročníku 2011, který byť byl vydán ve sporu vyvolaném konkursem podle zákona o konkursu a vyrovnání, je v tomto rozsahu aplikovatelný i v přezkoumávané věci), ale úkonem, kterým byl žalovaný jako věřitel dlužnice zvýhodněn oproti jejím ostatním věřitelům. Smlouva je proto zvýhodňujícím neúčinným úkonem podle ustanovení § 241 IZ. To, že následný jednostranný zápočet žalovaného nemůže být z níže uvedených důvodů neúčinným úkonem, nemá na tento závěr žádný vliv. 27. Závěr soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 8. 1. 2014 je neúčinným právním úkonem podle ustanovení § 241 IZ, je tedy správný. 28. Na tom závěru nic nemění ani skutečnost, že soud prvního stupně pochybil, když obranu žalovaného, který tvrdil, že o ekonomické situaci dlužnice nic nevěděl a jednal v dobé víře, shledal bez dalšího nedůvodnou a nesprávně uzavřel, že vědomost žalovaného o finanční situaci dlužnice a o tom, zda je dlužnice v úpadku, či zda předmětný právní úkon vedl k jejímu úpadku, se nevyžaduje a rozhodující je objektivní stránka věci. V rámci vznesené obrany měl zkoumat, zda při uzavření kupní smlouvy byly splněny podmínky dané ustanovením § 241 odst. 5 písm. b) IZ a žalovaného případně poučit, že své tvrzení musí doplnit a prokázat. 29. Pro závěr, že se jedná o právní úkon, který zvýhodňujícím právním úkonem podle ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) IZ není, je nezbytné splnění všech stanovených podmínek současně. Odvolací soud v přezkoumávané věci uzavírá, že kupní smlouvu ze dne 8. 1. 2014 nelze považovat za právní úkon podle tohoto ustanovení již z toho důvodu, že se nejedná o právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, když za stavu úpadku dlužnice právní úkon, jehož předmětem je převod nemovitostí dlužnice, rozhodně není právním úkonem v rámci běžného obchodního styku (obvyklého hospodaření). Splnění ostatních stanovených

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -9-34 ICm 2710/2014 (KSOS 34 INS 6537/2014)

předpokladů pro závěr, že se o zvýhodňující právní úkon nejedná, proto nebylo třeba zkoumat a mylná úvaha soudu prvního stupně nemá na jeho správný závěr o neúčinnosti kupní smlouvy vliv. 30. Pokud jde o jednostranný úkon započtení pohledávek učiněný žalovaným jako věřitelem dlužnice, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že odporovat lze pouze právním úkonům dlužnice, nikoliv osob od dlužnice odlišných (§ 235 odst. 1 IZ). Proto nelze odporovat započtení, které učinil jako jednostranný právní úkon věřitel dlužnice. 31. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 32. V rozsahu, ve kterém vzal žalovaný své odvolání zpět, odvolací soud odvolací řízení podle ustanovení § 207 odst. 2 o. s. ř. zastavil. 33. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud změnil, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho potvrzení ani zrušení. Každý z účastníků měl totiž ve věci částečný úspěch. Žalobce byl úspěšný, pokud jde o určení neúčinnosti kupní smlouvy a žalovaný byl úspěšný, pokud jde o neúčinnost zápočtu pohledávek, neboť žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta. Proto odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. 34. Stejně byl každý z účastníků částečně úspěšný i v odvolacím řízení. Proto odvolací soud dle stejných ustanovení o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení:

Proti výroku I. tohoto rozsudku je přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti výrokům II., III. a IV. tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

Olomouc 7. února 2018

JUDr. Ivana Waltrová v. r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková.